Navždy tvůj

autor: Mary

Dýchaj ma dýchaj, chvíľu nevrátiš už späť
Dýchaj, dýchaj, chvíľu nevrátiš už späť

Už zase otevírám dveře od tvého pokoje. Dělám to tak každý den, často i několikrát, přestože vím, že tě tam nenajdu. Nemůžu.

Jak už je to vlastně dlouho? Půl roku nebo snad rok? Nevím. Pro mě je to věčnost. Každý den, kdy nemůžu vidět tvou hezkou tvář a milý úsměv, kdy se tě nemůžu dotknout nebo si za tebou přijít popovídat, je pro mě věčnost.

Mrzí mě to. Všechno. To, co jsem udělal, i to, co ne. Odpusť mi, jestli můžeš. Věř mi, že není dne, kdy bych nelitoval, že jsem tě nechal jít. Kdy bych si nevyčítal, že jsem ti dovolil opustit mě. Kéž bych to mohl vrátit a změnit. Udělal bych pro to všechno. Jenže to nejde.

Snad bych to vrátil až do doby, kdy jsem ještě ničemu nerozuměl. Nevěděl jsem, co se děje, proč se najednou chováš tak divně. Proč se na mě díváš tak zamyšleně, zasněně, tak… jinak. Ano, to je to správné slovo. Jinak. Jako bys místo mě viděl někoho jiného.

Nechápal jsem, proč na mě pořád pozoruješ. Stále jsem na sobě cítil tvůj pohled, pronásledoval mě všude. Neměl jsem tušení, co vězí za ustavičnými změnami tvých nálad. Jeden den jsi byl milý a chtěl sis se mnou povídat a o pouhých několik hodin později už jsi byl úplně jiný člověk. Skleslý a nešťastný, nechtěl jsi s nikým mluvit, ani se mnou. Celé hodiny jsi dokázal upřeně zírat do zdi a přemýšlet. Často jsi ani nevnímal nic kolem sebe. A já ti nedokázal pomoci, třebaže jsem se o to stále znovu a znovu pokoušel. Nic nepomáhalo, a když jsem občas věnoval svou pozornost někomu jinému než tobě, propaloval jsi mě vyčítavým pohledem, jako bych ti tím snad ubližoval.

Tenkrát jsem tomu nerozuměl. Teď to chápu.

Lány žltých slnečníc, cítim voľnosť ako blázni
pijem slzy z tvojich líc
Viem že všetko musí ísť, aj keď neviem čo sa stane
Lány žltých slnečníc

Byl jsem překvapený, když jsi mě požádal, abych se s tebou šel projít, ale protože několik dní předtím jsi se mnou prakticky nepromluvil, bez zaváhání jsem tvou nabídku přijal. Tušil jsem, že mi chceš něco důležitého říct, a proto jsem se bez jakéhokoli odporu nechal vést. Věřil jsem ti. Pořád ti věřím.

Zarazilo mě, že mě nevedeš do města, jak jsi míval ve zvyku, ale do polí za naší rodnou vesničkou. Nikdy jsme tam nechodili, neposkvrněná příroda nás nelákala. Jenže tam nechodil ani nikdo jiný, takže nehrozilo, že by nás nějaký nezvaný návštěvník mohl vyrušit. Proto jsi mě vzal zrovna sem. Chtěl jsi mluvit.

Zavedl jsi mě až k poli slunečnic. Vydechl jsem nad tou krásou. Páni! Netušil jsem, že tady něco takového je. Lány žlutých slunečnic, kam až oko dohlédlo. Okouzleně jsem se rozhlížel. Nenechal jsi mě dlouho váhat a vešel jsi přímo mezi květiny. Následoval jsem tě. Zařadil jsem se vedle tebe a dál jsme pokračovali spolu. Neptal jsem se, kam mě vedeš. Šel bych s tebou kamkoli.

Najednou ses zastavil a sednul si do trávy. Dřepnul jsem si naproti tobě. Strom, široko daleko jediný, u kterého jsme seděli, bránil hřejivým paprskům slunce dopadat na nás. Čekal jsem, jestli něco řekneš, ale ty ses k ničemu neměl. Jen jsi seděl a upřeně zíral do země. Měl jsem pocit, jako by ses mi to bál říct. Jako by ses bál mě. Nikdy mě nenapadlo, že by ses mě kdy mohl bát. Vždyť co mohlo být tak hrozného?

Po tváři ti skanula slza. Natáhl jsem ruku, abych ji setřel, a když jsem to udělal, drobně ses usmál. Povzbudilo mě to. Brzy jsem se měl dozvědět, co tě tak tíží. A po tom jsem toužil, přál jsem si vědět, jak ti můžu pomoct. Vzal jsem tvou dlaň do své a jemně ji stiskl. Snažil jsem se, abys cítil, že mi můžeš absolutně ve všem věřit, že tě nikdy nezradím. Potřeboval jsi mít v někom oporu.

Konečně jsi zvedl hlavu a podíval se na mě. Zalapal jsem po dechu, byl jsem v šoku. Ne kvůli kapce krve od toho, jak sis prokousl ret. Ani z toho, jak ses namáhavě snažil přemoci pláč. Bylo to kvůli tomu, jak ses tvářil, jak ses na mě díval. Kvůli tomu, co jsi měl v očích. Posledních několik měsíců jsem přemýšlel, co s tebou je. Teď stačil jediný krátký pohled do tvých očí a já pochopil. Ty jsi mě miloval!

Vyvlékl jsem ruku z tvého sevření. Poplašeně ses na mě podíval a rozplakal ses. A já plakal taky. Tolik to bolelo, ale co jiného jsem měl dělat?! Ztratil jsem tě. Pomalu jsem vstal.

„Tome, já… Mám tě rád, ale… Necítím to samé co ty.“ Nemohl jsem ta slova ze sebe dostat. Jenže to byla pravda. A já ti nikdy nelhal. „Promiň…“ vzlykl jsem a udělal dva tři kroky od tebe. Bylo mi, jako bych přišel o polovinu svého srdce, o polovinu svého vlastního já. Bylo to tak. Přišel jsem o tebe.

A pak jsem udělal tu nejhorší chybu v celém svém životě. Snad mě omlouvá to, že mě ani nenapadlo, co se může stát, jak to dopadne. Nechal jsem tě tam sedět v záchvatu neovladatelného pláče a odešel jsem domů. Zalezl jsem do svého pokoje a nevystrčil z něj ani nos.

Celou noc jsi proplakal. Vím to, slyšel jsem tě. Ale neměl jsem dostatek odvahy na to, jít za tebou, utěšit tě. Měl jsem. Možná by to skončilo jinak.

Lúče slnka pália tvár, dotýkajú sa nám dlane
aspoň chvíľu zažiť raj
Koľko ľúbiš toľko si, chutné chvíle zadýchané
Lány žltých slnečníc…

Když jsem se druhý den ráno probudil, nebyl jsi doma. Odešel jsi. Vzal sis s sebou jenom ten sešit v tuhých tmavě hnědých deskách, který jsem u tebe čas od času vídal, ale nikdy nečetl, protože jsi mi to nedovolil. Jinak jsi tady nechal všechno. I klíče.

Měl jsem divný pocit. Jako bych tě už nikdy v životě neměl vidět. Ale přesto jsem doufal. Pořád jsem měl ještě naději.

Nepřišel jsi ani večer ani v noci. A já pochopil, že už se nevrátíš. Že jsi odešel navždy.

Teprve potom jsem si přečetl dopis, který jsi tady nechal. Byl na rozloučenou. Pro mě. Několik papírů, vysvětlovaly všechno, a zároveň vůbec nic.

Nemůžu žít vedle tebe, když necítíš totéž co já…

Nemáš ani tušení, jak moc mě slova napsaná tvým písmem bolela. Jak mě zraňovala. Trhala mé srdce na kousky a duši mi drásala na cáry. Cítil jsem se hrozně. Ty jsi to udělal jenom kvůli mně!

Jsi pro mě jako hvězdy. Stejně nedosažitelný…

Je to všechno moje vina. Neměl jsem právo na nic z toho, co jsem udělal nebo řekl. Neměl jsem právo tě zklamat, zlomit, zničit. Neměl jsem právo odmítnout tvoje city. Promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Je mi to líto, ale jinak to nešlo. Jsi přece můj bratr! Přesto bych to však vzal okamžitě zpátky, jen abych tě mohl ještě jednou jedinkrát vidět. Jenže už nevěřím, že se vrátíš.

Vím, že tě nikdy nepřestanu milovat, a proto musím pryč. Pryč od tebe. Co nejdál…

To se ti povedlo. Stoprocentně. Nevím, kde jsi. Nenašel jsem tě. Ani já, ani policie. Dokonce nepomohly ani články v novinách a reportáže v televizi. Nikdo tě neviděl, jako by se po tobě slehla zem. Když se do něčeho pustíš, vždycky to dotáhneš až do konce.

Vlastně ani nevím jistě, co jsi udělal. Kam ses poděl? Vrať se, prosím. Slibuji, že udělám, cokoli si budeš přát. Jen se vrať domů. Zpátky ke mně. Prosím…

Sbohem, Bille. Navždy tvůj Tom…

Dýchaj, dýchaj, chvíľu nevrátiš už späť
Dýchaj, dýchaj, chvíľu nevrátiš už späť…

(Peha – Slnečná balada)

autor: Mary