autor: Mary
Bylo teplo, na polovinu prosince až příliš, a jeho boty vydávaly na hrbolatých dlažebních kostkách tichý pleskavý zvuk, když pomalu, jakoby proti své vůli, kráčel tou křivolakou cestou zpola ukrytou mezi stromy. Až tam, kde…
Ne, napomenul se vzápětí. Neříkej to.
Sklopil hlavu a upřel zrak na chodníček pod svýma nohama, aby se nemusel dívat na ty tisíce a tisíce hrobů okolo. Byly nové i staré, udržované i omšelé, z některých náhrobků už dávno pod tíhou let opadala běloba či zlato vyrytých písmen. Na jednom kříži seděl pták, velký, černý havran, lesklou hlavu měl mírně skloněnou na stranu a téměř se zdálo, že ho sleduje.
Nemysli na to… Jen jdi.
Zastavil se. Najednou si nebyl jistý, jestli chce pokračovat, jestli tam má vůbec chodit. Už tak ho přece bratrův přízrak pronásledoval den co den, kamkoli se jen hnul. Copak se nebudil každou noc v slzách, nerozevíral vlhké, vyhaslé oči do tmy svého pokoje, nešmátral kolem sebe rukama, vzlykaje touhou, aby se bratr vrátil a utěšil ho v jeho bolesti? V jeho zatracení…
Nestačí to už? Nebylo už toho všeho dost? Nevěděl. Možná by tam neměl chodit. Snad je na to ještě příliš brzy… Přešlápl.
Havran přiletěl blíže a s očima zabodnutýma do Toma hluboce, temně zakrákal.
A možná, napadlo ho, je tohle to jediné, co mě dokáže osvobodit.
Zhluboka, roztřeseně se nadechl a vykročil vpřed.
Flashback
Tom zlehka zaklepal na bratrovy dveře. Byl už večer, venku padala tma a on si chtěl popovídat.
Bill neodpovídal, a tak zatlačil na kliku a tiše vklouzl dovnitř. „Bille? Jsi tady?“
Bratr seděl v otevřeném okně, jedna noha mu visela přes parapet. Hlavou se opíral o stěnu a díval se ven, do tmy. Ruce složené v klíně se mu mírně chvěly. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej.
„Už to nedokážu, Tome…“ zamumlal téměř neslyšně, aniž se ohlédl. Jeho hlas zněl tak prázdně a vzdáleně, tak nepřítomně, že ho to vyděsilo.
Přešel pokoj a posadil se k němu. „Co nedokážeš?“ zašeptal.
„Nedokážu už dál předstírat, že je všechno v pořádku, Tome, nedokážu už dál lhát. Nemůžu… Nemá to cenu.“ Konečně odlepil pohled od temného nebe a podíval se na bratra. Hebké bledé tváře se mu leskly slzami, které se ani nesnažil stírat nebo ukrývat, zcela otevřeně mu ukazoval své trápení. Vypadal najednou tak drobný, bezbranný a ztracený…
„Bille…“ Tom se zajíkl. Vzal bratrovu tvář do dlaní a palci mu utíral horké slzy.
Bill mu položil dlaně na ramena, mezi prsty silně tiskl látku Tomova trička. „Nechci už předstírat,“ řekl plačtivě a ponořil se pohledem do jeho očí. „Nechci. Nemůžu.“
Tom cítil, jak mu po líci stéká slza. Natáhl ruku a pohladil bratra po tváři.
„Tak nepředstírej,“ špitl měkce.
Bill přivřel oči a skrze jeho řasy se prodraly další slzy. Zhluboka, roztřeseně vydechl. Pak se naklonil a políbil Toma na rty.
Chlapec překvapeně zamrkal. Opravdu ho Bill právě líbal? To, co teď cítil na svých ústech, byla skutečně chuť bratrových rtů? Jeho myšlenky byly zamotané, zmateně mu vířily hlavou, zatímco Bill se pokořeně díval do země a jeho tělem probíhal třas.
Ale jak se to mohlo stát?!
„Snažil jsem se tomu bránit, ale nešlo to, jsem moc slabý, Tome, omlouvám se…“ Bill se zalykal slzami a jeho hlas nebyl nic víc než šepot. „Já… Udělám cokoli, Tome, jen mě nesmíš nenávidět, prosím…“
Tom ho bolestně sledoval. Jeho srdce se lámalo na kusy, když viděl bratrovy nešťastné oči zvlhlé slzami, jeho bezmoc a zoufalou touhu po tom, aby ho měl stále rád.
Nechápal to. Bill ho tedy miloval? Billy, jeho zbožňovaný bráška, byl do něj zamilovaný? Bylo to vůbec možné? Byl to přece Bill, ten, na kterém mu vždycky záleželo nejvíc ze všech. Rodina!
A teď tady seděl a plakal, zlomený a trpící, a to jenom kvůli němu. Nebylo to správné. Tohle prostě nemohlo
být správné.
A on se právě rozhodl.
Něžně vzal bratrovu tvář do dlaní, hladil jeho vlasy a snažil se nesetkat s pohledem těch očí plných naivní, iracionální naděje. „Ššš,“ zašeptal namísto toho a pohladil ho po tváři. „Neplakej…“ Zavřel oči, aby sám před sebou skryl pravdu, a měkce ho políbil.
Byl ochotný udělat všechno, aby byl jeho bratr šťastný. I lhát.
A tak ho teď líbal, prsty vískal ty černé prameny a do ucha mu šeptal uklidňující slova. Jenom aby byl Bill šťastný. A on byl.
Milovali se, ještě té noci. Milovali se a Tomovi po tvářích stékaly slzy smutku, protože věděl, že právě ztratil svého bratra.
Konec flashbacku
Oči měl smutné a plné vzpomínek, když myslel na všechny okamžiky té noci. Ano, miloval se s Billem, ačkoli si byl jistý tím, že ho ve skutečnosti miluje jen jako bratra. Tolik, že by za něj dýchal. Zemřel by pro něj. Zabil by pro něj! Ano, předstíral mu lásku. A ano, ztratil v něm bratra. A všechno tohle v něm hlasitě křičelo. Tohle všechno věděl.
Co nevěděl, bylo to, že brzy, mnohem dříve, než by to čekal nebo se na to dokázal připravit, ztratí Billa doopravdy.
Napořád.
Zatnul ruce v pěsti a skoro až bolestivě si skousnul ret. Kdyby to jen tehdy tušil…
Kdyby to tušil, tak co?, zeptal se v duchu. Co by dělal? Víc by předstíral? Staral by se víc o to, aby byl bratr šťastný? Řekl by mu alespoň jednou, že ho taky miluje? Kdoví…
Zprudka vydechl a jeho dech se v chladném vzduchu změnil v bílou páru. Ochlazovalo se? Vážně byla tím větší zima, čím blíže byl? Nebo se mu to jen zdálo?
Jeho lži vydržely něco málo přes čtyři měsíce. Zbožňoval Billa. Staral se o něj. Dotýkal se ho a hladil ho, protože si to přál. Líbal ho, protože Bill se potom vždycky usmíval. Odjakživa miloval bratrův smích. Objímal ho, sliboval a celou dobu sám sobě namlouval, že to dělá jen kvůli Billovi a ne proto, že se to stalo příjemným i pro něj.
A pak, tak najednou, bylo po všem. Během jednoho večera. Během jednoho večera, kdy se Bill rozhodl, že se půjde projít. Stále ho měl před očima, toho chlapce s rozcuchanými vlasy, smějícího se a vesele přísahajícího, že se za chvíli vrátí…
Nevrátil.
Když Billa napříště spatřil, byl neskutečně bledý. Oči měl zavřené, dlouhé řasy se zlehka dotýkaly tváří. Tak nevinný. Nebýt velké rány na pravém spánku, vypadal by, jako by jen spal. Spal na studeném kovovém stole ve vykachlíčkované místnosti městské márnice.
Tomovi se zhroutil svět. Bill, jeho Bill, byl… pryč.
Z hrdla se mu vydral tichý vzlyk a on dopadl na kolena naproti černému náhrobnímu kameni, na němž ostrou bělobou zářilo jméno jeho bratra, společně s jednoduchým nápisem. Až navěky.
Pomalu, téměř váhavě natáhl ruku a třesoucími se prsty přejel po chladném kameni, jako by se dotýkal bratrovy tváře.
„Bille…“ vydechl slabě, pohled zamlžený slzami.
Havran prolétl těsně okolo něj, tak těsně, že se mu jedno jeho černé křídlo měkce otřelo o rukáv bundy, a pták usedl přímo na vrchol náhrobku, jeho temné oči se do Toma upřeně zarývaly a on si mimoděk vzpomněl na jednu starou legendu, kterou slyšel, když byl ještě malý. Legendu o havranech, kteří hlídají hroby a střeží klid mrtvých.
Havran krátce, tlumeně zakrákal, jakoby na souhlas. Tom se zamračil a potřásl hlavou.
To není možné.
Pohled mu sklouzl po bratrově jméně, na lících ho zastudily slzy. Kdyby si to jen tehdy dokázal přiznat… Kdyby ho tu noc udržel doma… Mohlo to skončit úplně jinak. Mohli teď být spolu.
„Mrzí mě to, bráško, je to moje vina,“ vyrážel ze sebe mezi vzlyky, vkleče na kolenou, hlavu v dlaních. „Promiň mi to, Bille. Miluju tě.“
Na okamžik se zazdálo, že havranovi zaperlila v oku veliká slza, pak roztáhl křídla a odletěl. Mlha se rozplynula. Chlad zmizel.
Mezi hroby se prohnal tichý vánek a pohladil Toma lehce po tváři jako něžná, milující dlaň.
Bratrova dlaň.
Větřík se kolem něj hravě zatočil, dotkl se jeho vlasů a jemně mu osušil slzy, aby mu nakonec zašeptal do ucha jedinou větu: „
Miluju tě, Tome…„
A Tomovi bylo najednou tak lehce jako už dlouho ne.
Polaskání na tváři bylo jako polibek.
autor: Mary
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Asi přestanu tvoje jednodílky číst, protože je to pokaždý emocionální sebevražda. Obdiv. ♥
Krásne, ale pre mňa aj smutné.
Juj..jedna z mála jednodílek která mi dokázala hodit knedlík do krku a slzy do očí,opravdu pěkné,romantické a zároveň dojemné a smutné..
Opet moc krasna povidka. Pises tak procitene:-)
Perdfektná , fakt… čím ďalej , tým viac mám tvoje jednodielky rada .:)
Nádherná…
to bylo prostě.. prostě nádherný :').. Řekni mi, jak je možný, že takhle píšeš? Tvoje povídky jsou vždycky tak procítěně napsané.. nemám slov :').. prostě krásný ♥_♥*
nadherny. Nemam slov. Susim si tady slzy :')
to je tak dokonale napsaný.tak procítěný…já tady mám zase na klávesnici rybník….je to opravdu nehorázně smutný. dostal mě ten moment,když Tom seděl u Billova náhrobku a řekl,že ho miluje,jak najednou zafoukal ten vánek….dokonalé♥