autor: Majka
Zatím o čtyři patra výš, v jednom z mnoha až doposud prázdných pokojů, seděla nyní mlčky na podobné sedačce nesourodá dvojice Dereka a Stepfana. Na stole mezi nimi hlasitě vyzváněl mobilní telefon, ale oni upírali svůj zrak na velikou postel před sebou, kde se právě z bezvědomí probírala hubená postava černovlasého chlapce.
Známý zvuk donutil Billa konečně otevřít oči. Nechápal, co se s ním děje, třeštila mu hlava, snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Pamatoval si, že se bavili v salónku… pak najednou Tom odešel a po nějaké době mu poslal vzkaz, že s ním potřebuje nutně mluvit. Vydal se tedy za ním… ale dál už měl vše rozmazané… jediné, co mu ještě utkvělo v mysli, byl štiplavě nasládlý zápach a pak už nic…
Kruci, ten telefon… musí ho zvednout… jenže něco mu v tom brání!? Nemůže pohnout rukama… co se to děje? Kde to vlastně je?
Bill se začal polekaně rozhlížet kolem sebe. První, co zaregistroval, byla bíle povlečená postel, na které ležel a ke které… měl připoutané ruce? Chtěl začít rozčileně křičet, ale z jeho úst nevyšla ani hláska. Bránila mu v tom pečlivě přilepená náplast. Jestli si třeba jen na chviličku mohl myslet, že je to nemístný žertík jeho bratra, vyvedl ho z omylu další tichý zoufalý pohled, kterým se rozhlédl po tmavém pokoji.
Jeho zrak totiž upoutal nepatrný pohyb v rohu místnosti a on spatřil dva neznámé muže, kteří ho soustředěně pozorovali.
V očích zarostlého obra mohl uvidět otevřenou nenávist, zášť, zlobu… ovšem pohled druhého muže – uvědomil si, že je to ten, který mu přinesl vzkaz – ho vyděsil ještě víc. Připadalo mu, že ho ten dlouhovlasý mladík v mysli nestydatě svléká, hladově si ho prohlíží, dotýká se ho po celém těle…
Bill sebou začal házet, škubal rukama ve snaze dostat se ze svých pout, ale docílil tím jen posměšného, škodolibého úšklebku ve tvářích obou věznitelů. A když po chvíli ustalo zvonění jeho telefonu, které pro něj bylo jediným pojítkem s okolním světem, vyčerpaně klesl zpět do peřin a zpod bolestně zavřených víček si našla cestičku jediná zoufalá slza.
Na to Stepfan čekal. Zvedl se a pomalu se k Billovi přiblížil.
„Tak co, jaký to je…? Být bezmocný… takovýhle hry s tím svým povedeným bratříčkem nehrajete?“
Nenávistný šepot, ozývající se těsně u jeho ucha, donutil Billa opět prudce otevřít oči. Nechápal, o čem to mluví, ale zmínka o Tomovi mu zase vlila trochu energie do žil. Jak mohl, nadzvedl se na pelesti, naléhavě hleděl hromotlukovi přímo do očí a přes zalepená ústa se snažil něco říct… ozvalo se ale jen tlumené huhňání, které přišlo Stephanovi nesmírně k smíchu.
„Dereku, podívej, jak se nám tu chlapeček rozčiluje… no není to… roztomilý!?“ Ironicky nasládlý zvuk jeho hlasu se při posledním slově opět změnil ve zlostné zasyčení a na Billovu tvář s rozmazanými líčidly dopadla tvrdá rána.
Bill strnul. V tu chvíli nebyl schopen jediné rozumné myšlenky. Ale i kdyby byl, další rychlý sled událostí by ho donutil na ně opět zapomenout. Stepfan vypadal jako by ho zachvátil amok. Chvíli na zděšeného mladíka na posteli rozzuřeně zíral, pak ho drsně uchopil za bradu a z blízkosti jen několika centimetrů mu začal do obličeje řvát ty nejoplzlejší nadávky, jaké kdy Bill slyšel. Ty po chvíli, která Billovi připadala jako věčnost, ukončil tím, že ho popadl za tričko a smýkl s ním zpět na polštář. Těžce oddechoval…
Bill ucítil, jak se mu při tom prudkém pohybu pouta bolestivě zařízla do rukou a další štiplavá bolest se mu teď usídlila i na hrudi… Při pohledu na své roztržené triko, za kterým prosvítalo několik krvavých škrábanců, se mu udělalo nevolno.
„Stepfane… No tak, Stepfane! Počkej, vždyť ho zabiješ!“
Derek netušil, že se v jeho příteli skrývá tolik nenávisti, byl jeho chováním upřímně zděšený… ale i přesto se v něm momentálně praly ještě další pocity… Už předtím nemohl odtrhnout oči od Billovy jemné tváře a štíhlého těla, ale pohled na jeho alabastrovou kůži, teď ozdobenou červenými šrámy, ho spolu s množstvím vypitého alkoholu vzrušily do nejvyšší míry.
Pomalu se ke dvojici přiblížil, oči hladově zapíchnuté na poraněnou odhalenou hruď.
Stepf se po něm otočil a když spatřil v Derekových očích nenasytný chtíč, pohrdlavě se usmál: „Copak, chceš si s ním před tím ještě pořádně užít? No, jen si posluž… třeba ho uděláš líp než jeho vlastní brácha!“
První dotek nadrženého mladíka byl pro Billa ještě horší, než předcházející rány od rozzuřeného obra. Celý nadskočil, oči široce otevřené a plné panické hrůzy, zoufale kroutil hlavou, snažil se ucukávat…
Stepfan to sledoval se spokojeným výrazem ve tváři, ale pak se mu zželelo Dereka, který vypadal vážně rozrušeně a bylo jasný, že si sám se vzpouzejícím se, i když spoutaným, Billem neporadí. Jakoby se v útlém těle jejich zajatce probudily nějaké tajné síly, bojoval o poslední zbytky cti, které mu ještě zbyly.
S pohledem upřeným na dva zápasící mladé muže Stepfan chvíli zaváhal a pak sáhl do kapsy u kalhot. Sice si to schovával pro jinou příležitost… ale tohle by mohlo být taky zajímavý.
Vyndal malou skleněnou ampulku s průhlednou kapalinou a sterilně zabalenou injekční stříkačku a jehlu. Jediným úderem z titěrné nádobky urazil hrdlo, nasadil jehlu, kam patřila, a zkušeným pohybem nasál tekutinu do injekce.
Oba dva, Bill i Derek, se zarazili uprostřed pohybu. Derek jen tázavě nadzvihl obočí, zato Billovi se už při pouhém pohledu na injekční stříkačku s neznámou látkou zatočila hlava, v očích měl výraz nepopsatelného děsu a bezmoci. Viděl, jak se jehla blíží k jeho paži, snažil se bránit ze všech sil, ale proti dvojím mužským rukám neměl nejmenší šanci. Nakonec jen bolestně a odevzdaně zavřel oči a alespoň v duchu zakřičel svůj poslední zoufalý výkřik: „Tomééé…!“
autor: Majka
betaread: Janule
páni…. xO je to hrozně napínavý, tak rychle dál…x)) je to hezky popsaný… doufám, že Tom přijde dřív nebo je aspoň něco vyruší z toho, co se chystaj ubohýmu Billovi udělat….x((
tak to je silný.,.. povedená povídka fakt cool
no jako jako….takhle hnusně s nim zacházet..toe hnus…
co mu to píchli za sajrajt?
néééééé!
tome, zachran ho!!!!
zajimavy 🙂 ale fakt dobryy.. xD