autor: MerayaA
Chlapec už se neodvažoval ani hádat, jak dlouho, nekonečně dlouho, bloudí tou černočernou tmou. Tmavou, tichou, nebezpečnou tmou, co jej všude kolem obklopovala. Byla mu zima, klepal se po celém těle. Jeho ruce už pořádně nedokázaly vnímat nic, povrch, po kterém bezmocně přejížděl zkřehlými prsty a ani vlhkost tlustých, špinavých, počmáraných zdí kolem sebe. Alespoň se domníval, že jsou to zdi…
Marně se snažil otevřít víčka, cítil, že je má příliš ztěžklá svým vlastním strachem a slzami. Neviditelná nit odplaty mu je snad musela i přišít k sobě…
Ale proč?
Nohy jej bolely, svaly tuhly. Jediné, co slyšel, byl jeho plačtivý hlas, nesoucí se tím proklatým labyrintem zatracení.
Jenže on věděl, že tu není sám. Věděl, že tu je ještě on. Někde…
Domáhal se jeho přítomnosti, ale on mu stále utíkal. Nepoznával jej, jeho hlas, jeho tón, kterým s ním mluvil. Jeho hořký smích a slova, prskající jako kočka.
Nebyl to on, ne ten pravý. A přesto cítil, že to je jediná jeho naděje, on je jediná jeho útěcha.
U tváře ucítil to známé teplo. Bloumal těmito chodbami moře času a v těch tolika světlých momentech mu promrzlou kůži a jeho pomalu usínající dech olízl jakýsi malý plamínek. Alespoň se domníval, že je to plamínek…
S jeho výjimečným příchodem hochův zrak viděl tmu světlejší. Byly to však otázky jen několik málo vteřin, než s tichým zasyčením, stejným, jako na začátku toho, co se objevil, zase zmizel.
Vzápětí se lánem jeho nekonečné temnoty roznesl ten hlas, zračící spásu a vypovídající o tom, že tu není sám. Doopravdy sám…
„Líbí se ti hra na schovávanou, Bille?“
Hlas jeho bratra zněl posměšně a v prostoru tvořil dutou ozvěnu. Byla hrozivá.
Černovlasému chlapci se prameny jeho uhelných kadeří lepily na zpocenou tvář. Chlad v jeho duši i na těle vystřídala horkost. Sotva byl schopný odpovědět na jeho záludnou otázku.
„Proč to děláš?“ plačtivý tón Billových slov však jeho dvojče obměkčit nedokázal.
„Proč to děláš?“ plačtivý tón Billových slov však jeho dvojče obměkčit nedokázal.
„Vše jsi si způsobil sám, Bille. A mě už to nebaví. Nebaví mě poslouchat tvoje každodenní rozmary, malicherné potíže, dívat se na tvoje každodenní opíjení v barech a nabízení své křehké kůže ostatním chtivým očím.
Tomův hlas Billa vylekal. Neměl už více síly. Podlomila se mu kolena a podřenými zády sjel podél ledové stěny k zemi. Snažil se sebrat alespoň poslední odvahu a zkusit ještě Toma zlomit.
„Změním se. Vše se změní, Tome, vše bude tak jako dřív… budu každou volnou minutu trávit jen s tebou, budu k tobě milý a nebudu se oddávat nikomu jinému, jen tobě. Udělám cokoliv, cokoliv budeš chtít!… jen mě prosím nenechávej napospas té temnotě. Sundej mi ten šátek z očí. Sundej mi tu věc z očí!…“ Bill nepříčetně křičel. Nevnímal to, že jeho hlasivky už jsou naprosto ochablé, to, že se mu motá hlava a že jeho tep se neodvratně zpomaluje. Uslyšel vzdálený smích. Chtěl se rozhlédnout kole sebe, ale jakmile tak učinil, jen si opět uvědomil, že nevidí naprosto nic…
„Hlupáčku. O jaké věci na očích to mluvíš? Bille, ty jsi byl už dávno slepý, víš? Jenom jsi na to musel přijít až teď…“
Tohle mučení Bill nedokázal už déle snášet. Byl vyčerpaný, slabý. Ani osoba, jemu nejbližší, nechtěla být jeho spásou…
Tahle temnota byla teprve začátkem. A konec je ztracen v nedohlednu. Provždy…
Blízko svojí tváře, po levé straně, ucítil zase to ono známé teplo. A s ním přišel i hlas Toma. Byl blízko, jeho dech cítil u svých rtů.
„Myslíš, že bych tě dokázal nenávidět? Opravdu si to myslíš?“
Najednou Bill poznal, že v Tomově hlase není jediné stopy po nějaké krutosti a nepřístupnosti. Poznával v něm toho jeho Toma, hodného a něžného. Nepřišel mu cizí. Až teď si uvědomoval, že možná jeho tvář i vidí. Že vidí ty dva čokoládové ohníčky. Kdy naposledy je spatřil?
„Tak rád bych si přál, aby bylo vše jako dřív. Ale dnes už to nebude. Ani zítra, Bille…“
Jeho mladší dvojče pozorně naslouchalo jeho posmutnělé větě. Nechápal ji. Ucítil hebké otření svých rtů s těmi jeho. Jak je to dlouho, kdy se naposledy takto políbili? Už si ani nevzpomíná.
Ale doteky jeho bratra nebyly to jediné, co mladík cítil. Horkost, která před chvílí jeho tělo houpala ve svém žáru, se stupňovala. Rychle a nebezpečně stoupala a nabírala na síle. Plamenný jazyk vyčerpanému hochovi přejel po jeho levé paži. Pohotově a účinně. Bill vyskočil na nohy a utíkal. Utíkal, třel si ruku, co jej pálila jako čert, o zeď. Naříkal a utíkal. Cestu jen odhadoval, oči stále zaslepené, teď už však věděl, že svou vlastní vinnou. On už nemá právo vidět. Jeho oči totiž nechtějí, tak mu to řekl Tom…
Tom.
Zničehonic se Bill zastavil. Ruka jej svědila a štípala, kůži měl nejspíš zčervenalou podrážděním.
„Tome?“ zvolal do ticha.
Nic…
Odpovědí mu byla jen jeho vlastní ozvěna.
„No tak, Tome, kde jsi?“
Mohl se snažit sebevíc se dovolávat jeho staršího bratra, jenže ten, jako by tu vůbec nebyl. Jako by s ním nikdy nepromluvil, jako by on ani žádného sourozence nikdy neměl…
Co byla bolest popálené ruky proti té bolesti, kterou zažíval Bill teď. Neodbytný pocit osamělosti. Teprve teď poznal, že je u konce…
Dal se opět do běhu. Volal jeho jméno, ještě několikrát. Zbytečně. Ani si neuvědomoval, že zrychluje a žene se temnotou stále větší rychlostí…
„Tome, neopouštěj mě… „
Byl to už poslední zoufalý výkřik, co dokázal chlapec vypustit z úst. Ucítil ostrý náraz. Jeho tělo se napjalo a v trhavých křečích dopadlo na tvrdou, kluzkou zem.
Tma ho zahalila do svého roucha jednou provždy…
Před nehybnou postavou, ležící na zemi, se rozlilo světlo. Tom se sklonil s nečitelným výrazem ve tváři k tělu svého bratra. Světlo poslední zapálené sirky, kterou Tom držel v ruce, už ten černovlasý kluk nikdy nespatří. Ani její žár. Naposledy se Tom podíval do tváře, potřísněné krví, co ho uhodila svým železnatým pachem do nosu. V té samé chvíli, kdy zápalka dopadla na vlhkou zem a navždy dohořela, ozářily chodby první paprsky slunce…
autor: MerayaA
betaread: Janule
Ou..mám z toho husinu..chudák Bill..ikdyž si to teda asi zasloužil…moc pěkné, povedlo se ti to, moc, moc x))
krasa….
dokonalost…
Brrr…krásná povídka..další která mě uchvátila..úžasné 🙂
Ooooh..*_* to je úžasné..strašně se mi to líbilo ^^ Jdu si to přečíst znova XD
sakra. Já na to tady zírám jak puk. Dost morbidní toto. Jsem z toho totálně na větvy. ale bylo to úžasný. Temný, děsivý ale úžasný. Bože lidi vy mě jednou těma svejma povídkama zabijete.
Tak to je psycho….
Uhhhh… To je dokonalý ^^
Úplně mi z toho běhal mráz po zádech, taková tajemná, strašidelná story…
Vy mě jednou zabijete, lidi… Aspoň tam nebudu sama (že, Doris? xD).
Kráása
tak to je ale dobra … ja neviem kde na to to chodite deti