autor:Joana
Všechno padá. Stěny mého vězení se drolí na droboučké kousíčky a bez přestání dopadají na má do krve sedřená záda. Ale spadnou někdy? Není snad za zdí jen další kamenná příčka, pohřbívající mě v mé vlastní hlavě? Mé srdce se koupe v oceánu beznaděje, protože tam v hloubi vím, že se nedokážu podívat do bezedných očí pravdy. Že nemám odvahu čelit nástrahám svého života, protože ty ho nepochopíš. Nechceš. Žiješ si ve své iluzi, ve světě, jehož hranice pečlivě střežíš, a nehodláš vpouštět cizince, ať sebevíc zbloudili z cesty.
Jsi sobec? Nikdy jsem nad tím neuvažoval, ale začínáš mne stavět do role Sofie, rozhodující o životě a smrti svých dětí. Snažíš se mne odřezávat od okolí a nevšímáš si, jak krvácím. Miluju tě, přesvědčuju tě o svých citech každým dnem posledních deset let. Přes tři tisíce společných večerů a nádherných probuzení. Ty jsi já, ale přesto nedovedeš odpouštět ve své zaslepenosti mé chyby, ať jsou sebedávnější.
Začínám se topit, jsi mé poslední záchranné lano, ostatní jsi den po dni chladně piloval, až se roztřepené konce provazů ponořily pod hladinu. Nevěříš mi? Opustíš mě, až si přečteš knihu mého života? Nepochybuji, a právě proto ti nikdy neprozradím svá tajemství. I tak se ničíš svými paranoidními představami, které ti nestačím vymlouvat.
Už chodím pro teplý chleba ob tři bloky, kde je za pultem zamračená ježibaba, protože jsi žárlil na
veselý úsměv pekařky. Zabýváš se jen věcmi, které se dotýkají tvých citů a na realitu zíráš přes pokřivené zrcadlo. Já se starám. Já jsem tím, kdo sbírá střepy a skládá je dohromady. Ale už to nezvládám. Dnešek byl poslední kapkou, čeřící hladinu poháru mého zoufalství.
Zničil jsi mě! Jsem jen tvůj. Toužil jsem po tom, ale bolí to. Nepředstavoval jsem si věčnou lásku v osamění. Vždyť ty už ani nemluvíš s vlastním otcem, tobě snad samota našeho domu vyhovuje? To tě nehryže svědomí, když víš, jak je na tom muž, který ti daroval život, špatně? Nebo jsou snad starosti obyčejných lidí pod tvou úroveň? Vztekáš se, když odjíždím do Hannoveru, abych ho alespoň rozptýlil. Mlčím, ale chci křičet. Dnes jsi za mým venkovním životem zabouchl mříže, zamkl a zahodil klíč. Proč? Já jsem ji nechal odejít. Protože bys ji nikdy neakceptoval a já jako největší slaboch kapituloval pod vodopádem tvých hysterických slz.
Ne, já ji nenechal odejít, já ji o to požádal, aby šla pryč, aby mě opustila. Asi se budu škvařit v pekle, ale ty se konečně můžeš smát. Jsi poslední, co v pustině mého bytí zůstalo. Můžeš si zatleskat.
…
Nenávidím je. Krouží kolem tebe jako supi nad kořistí a ty se nebráníš. Tak Tome, už mě nemiluješ? Copak nechápeš, že se nás snaží rozdělit? Všechny ty majitelky krátkých sukní, číšníci v restauracích, co se lehce otřou o tvé rameno. Nezáleží ti na mně? Proč bys jinak šlapal po mých citech, dávám ti snad málo? Nestačí ti moje srdce? Moje láska? Zřejmě ne, snažíš se mi lhát, ale už se ti poslední dobou nedaří předstírat.
Ty věčné telefonáty na neznámá čísla, tvé pravidelné odpolední výlety do města. Každé pondělí. Ale já konečně znám pravdu. Rozhodni se. Odkopneš mě jako zatoulaného psa? Ne, i toho bys vzal domů a dal mu misku s jídlem. Vždyť už k nám bereš kohokoli. I ona tu byla. Dvakrát. Už mi nemůžeš lhát, viděl jsem, jak odchází naší brankou.
Je mladá, krásná. Nenávidím ji. Popadl jsem přehrávač a snažil se uklidnit hudbou. Jak? Když mi do uší zní přesné odrazy mých pocitů. Stačí mi jediný pohled a vím, že jsem jen nicka, která už pro tebe má hodnotu kusu nábytku. Nejsem na dně, i to mi přijde jako příliš útulné místo. Copak nechápeš? Já to cítím už dlouho, a teď jsem pochopil, kdo je stínem na slunci naší lásky. Hlas Yvonne Catterfeld mě jen utvrzoval.
Zlomil jsi mé srdce, když jsi byl s ní
z dnů se staly týdny, nebo taky rok.
Ach lásko, nemůžu uvěřit, že mě opouštíš
Vidím v tvých očích, že ona mi tě bere
z dnů se staly týdny, nebo taky rok.
Ach lásko, nemůžu uvěřit, že mě opouštíš
Vidím v tvých očích, že ona mi tě bere
Ona mi tě bere! Tak Tome, neopouštěj mě. Sakra, prober se! Akorát tě zničí. Jsou jedna jako druhá, myslel jsem, žes pochopil. Vzdaluješ se mi a já tě nedokážu udržet. Nemluvíš, jen hypnotizuješ parkety. Nestojím ti za slůvko útěchy. Ignoruješ mé slzy. Včera jsem ti dal šanci, abys napravil chyby. A ty?
A vidím, že už ses rozhodl, jdeš
Lásko, to už nevíš, kde jsem já?
A vidím, že tvé srdce už netluče pro mě, miláčku
Kde jsi…
Lásko, to už nevíš, kde jsem já?
A vidím, že tvé srdce už netluče pro mě, miláčku
Kde jsi…
Ze zamyšlení mne vytrhly rozčílené hlasy z přízemí. Nikdo netušil, že jsem doma, že je slyším. Jen mé srdce se po dlouhé době zatetelilo blahem, jak ho plačtivým hlasem zahrnovala výčitkami.
„A co si mám sakra myslet? No řekni, za celou dobu jsi mě nikomu nepředstavil. Vždyť neznám tvou matku, tvého bratra. To jsem snad taková nicka, chyba, za kterou se stydíš? Jsem tu na obtíž? Myslela jsem, že ti na mně záleží, alespoň jsem si to přála, víš? O nic jsem se neprosila. Takže je vlastně dobře, že mě přijali, že odjedu.“
„Do Londýna?“
Proč slyším ve tvém hlase stopy nervozity a smutku?
Proč slyším ve tvém hlase stopy nervozity a smutku?
„Hannah, ty to nechápeš.“
„Tak to máš sakra pravdu!“
„Prostě to nejde.“
„Chápu, sbohem, Tome.“
„Han!“
Jen výkřik, co se odrazil od zavřených dveří, kterými vyběhla pryč z našeho života. A vše bude dobré. Slib mi to. Nikdo nás nerozdělí, jen my dva proti celému světu. A ta slůvka ‚miluju tě‘, budou zas patřit jen mně, protože si je nikdo jiný nezaslouží.
…
A já blázen si myslel, že jsem silný, že kluci nepláčou. Kdo jen vyslovil podobnou hovadinu? To pohrdání a zklamání, když mi řekla Tome. Z jejích úst znělo mé jméno nepatřičně. Nechtěl jsem, proč se má láska začíná stávat prokletím? Já ji zklamal, jen abych uklidnil Billovy paranoidní představy. Což nikdy nepochopí, že ho nepodvedu? Chlad, prodírající se ventilací okna, mi začal připomínat samotu, již přetrhly až kroky do přízemí.
„Bille? Ty jsi tady?“
„Jo, usnul jsem se sluchátkama na uších, vůbec jsem tě neslyšel přijít, promiň, lásko.“ Dal mi pusu a s rozjařeným úsměvem zmizel v kuchyni. Je šťastný.
„Tomi?“
„Ano?“
„Že nás nikdy nikdo nerozdělí, viď? Zase zbytečně vyvádím, promiň. Ale ženám prostě nemůžeš věřit.“ Usmál se s podivným zábleskem v očích. Tím, který jsem si v budoucnu večer co večer přehrával. Protože jsem prozřel ze zaslepení a pochopil. Stačila jediná návštěva hannoverské kliniky.
Hannah se pletla, jeden člověk o ní věděl. Táta si s nadšením prohlížel fotky, které jsem stahoval do jeho počítače, aby je Bill neobjevil. Dnes jsem se u jeho lůžka kál za své chyby a vyprávěl mu podrobně celý příběh o Billových paranoidních představách, že mu chci zahnout i s pošťákem. Že jsem ztratil Hannah, aby Bill netrpěl.
A pak mi přestalo tlouct srdce. Ne, to nemůže být pravda. Vyjeveně jsem naslouchal větě, kterou mi táta zopakoval.
A pak mi přestalo tlouct srdce. Ne, to nemůže být pravda. Vyjeveně jsem naslouchal větě, kterou mi táta zopakoval.
„Ale on to přeci věděl, Tome. Kvůli tomu jsme se pohádali.“
Tak on to věděl? S lehkým úsměvem mě připravil o dceru? A já se mám vrátit a nechat ho, aby dál ničil své okolí? Předstírat, že nevím o jeho podrazu, že mi netrhá srdce jeho krutost, jeho neschopnost odpouštět devatenáct let staré hříchy mého mládí. Hříchy z doby, kdy mi byl pouze bratrem. Konečně jsem pochopil. Je sobec. Snad mu už ani nezáleží na lásce, snad jde jen o chorobnou touhu vlastnit a s nikým se nedělit. Nemůžu.
Znovu jsem se stal Sofií, která si musí vybrat. Bille, miluju tě.
Znovu jsem se stal Sofií, která si musí vybrat. Bille, miluju tě.
„Vítejte v Londýně, je osmnáct hodin místního času a venku je sedm stupňů Celsia, pro ty, co se nechtějí přepočítávat s Fahrenheity.“ Rozpačitě jsem přešlapoval před malým řadovým domkem.
„Tati!“ Vykřikla a objala mě.
Vybral jsem si. Toho, kdo umí odpouštět.
Jednoho dne se vrátím, ale ta zrada mě bude pořád bolet. Je těžké zapomenout a já ani nechci. Chci jen popostrčit čas, aby se do těch milovaných očí vrátila laskavost místo bezohlednosti. Aby mě miloval i s mými chybami, protože já nejsem dokonalý. Jsem jen člověk, a ti občas šlápnou vedle.
Přál jsem si, abys se mnou mohl sledovat růst copaté holčičky v útlou plavovlasou studentku, ale už tenkrát jsem tušil, že jsou mé sny utopií. Má tvoje oči, Bille, naše oči. A já tě v nich večer co večer hledám, mají tu jiskru dětské naivity, jakou mívaly tvoje. Existuje šance, že by se vrátila? Já se za to usilovně modlím, protože pak se vrátím i já.
autor: Joana
betaread: Janule
to je krásný, prostě úžasný:-O. Líbilo se mi, že skoro půlku tam nebyla přímá řeč a bylo tam jenom to přemýšlení a tak. Pak sem se chvilku nechytala jako o čem Bill věděl a pak jak tam bylo to že ho připravil o dceru, tak mi došlo, že Tomi má dcerku:-) jůů, akorát je mi líto Billa ikdyž si za to vlastně může sám:(
Úžasná povídka, musela jsem jí číst dvakrát, abych si to užila, když už jsem věděla, o čem vlastně je. :o) Téma Bill a jeho totální žárlivost na cokoliv a kohokoliv, kdo se kolem Toma ochomýtne, mě fascinuje. Tady to opravdu přehnal. Myslel si, že dokáže přetrhnout pouto mezi otcem a dcerou, ale neuvědomil si, že to není láska, která by chtěla konkurovat té jeho. To je přece úplně jiná láska, jenže to Billovi asi nestačilo. Tohle by byl nádhernej základ pro vícedílku, Joano, uvažuj o tom :o) Provokuju, co? Ale co… třeba se nad tím aspoň zamyslíš. <3 J.
oh boze…nadhera,naprosta nadhera..klanim se tak skvele autorce:-)bylo to proste odlisny od ostatnicch jednodilovek,tom tam byl takovej neskutecne rozumnej:-) fakt skvele napsany
Přiznávám, že i já to četla víckrát… úžasný nápad! Velmi oceňuji. Napsné to je taky perfektně, moc se mi to líbilo.
bože to je naprosto dokonale napsany……….upe mi to vzalo dech
četla sem to 3x a už sem věděla co tam bude ale pokaždý sem se rozbrečela……NÁDHERA
Teda bylo to chvílema docela těžké čtení, hlavně ze zezačátku, ale mělo to takové být, skvělý nápad, skvěle přenesený na papír, a nejlepší na tom je, že když si to člověk přečte jednou, tak to prostě nestačí, četla jsem třikrát a něco mi říká, že až budu mít chvilku a chuť zdrhnout na pár minut z reality a nechat se unášet dobrým příběhem, tak se k tomu vrátím, nebo budu doufat, že se necháš přesvědčit Janulí a uděláš z toho vícedílovku.
celkem obtížný na čtená ale jinak fakt zupa
Opravdu to bylo nádherné 🙂
A říkám Ti Joanko pokud Ti napsala komentář i Michelle, máš fakt talent 🙂
Chvíli jsem se v tom ztrácela, ale nakonec jsem to pochopila. Nedokážu pochopit, jak jde něco tak nádherného napsat! Mám z toho husí kůži a uvnitř se úplně chvěju! Překrásné!
Vidím, že dnes mám šťastnou ruku. Chtěla jsem trochu utéct od všech těch věcí, co se na mě valí a trochu se odreagovat. Rozhodla jsem se, že zalovím v neznámých vodách a hned moje první volba, ačkoli nebyla Sofiina :)) byla šťastná. Píšeš vážně výborně a tvoje náměty jsou originalita sama. Všechny tvé dosavadní povídky jsem s nedočkavostí přečetla a už teď vím, že se k nim budu ráda vracet. A doufám, že nejenom to, ráda budu číst další, ty nové, pokud budeš tak hodná a zase něco napíšeš. Těším se už teď 😉