Making the video 1/3

autor: Teddy
betaread: Janule

„Tak jo kluci, jsme domluvení?“ zeptal se David ještě jednou, pro jistotu.

„Jasně, všechno podle plánu. Zítra ve dvě odjíždíme točit klip do Cuxhavenu, netuším, kde to je, ale pojedeme čtyři hodiny jedním autem, protože dvě jsou zbytečný. Hned po příjezdu se ubytujeme a máme do dalšího dne volno, protože si musíš ještě něco zařídit, a potom -„

„Dobře, dobře, Tome. Chápu,“ přerušil David Toma, jinak by jeho svěřenec zopakoval všechno to, co mu tady asi půl hodiny diktoval. Tom ale věděl, že tohle je jediný bezpečný způsob, jak jejich manažera umlčet a utvrdit v tom, že na organizační věci mají pamatováka.

„Takže,“ nadechl se váhavě David.

„Takže čau,“ zkazil mu veškeré plány na další monology Tom.

„Ahoj,“ usmál se do mobilu i Bill, který celý rozhovor poslouchal nalepený na bratrovi.

„No nazdar,“ povzdychl si David a ukončil hovor. „To bude zas něco,“ dodal si už jen tak, sám pro sebe.

Tom vyvrátil oči, hodil mobil na sedačku a jediným přesným skokem ho zasedl.

„Sakra!“ zaklel a nadskočil. „Teď budu mít na zadku modřinu!“ zvedl se a ten ,křáp, co za to může‘ hodil do křesla s nadějí, že ho o vteřinu později zasedne Bill.

To se ale nestalo. Bill stál totiž pořád tam, kde před chvílí. „Stejně tvůj zadek dlouho nikdo neviděl a neuvidí, tak co řešíš?“ lámal se od smíchu v pase.

„Ty se moc nesměj!“ zavrčel Tom, nahnul se pro mobil a mrštil ho po Billovi. Ten se ale jen s úsměvem od ucha k uchu sklonil, vyplázl na bratra, hladícího si ublíženě zadek, jazyk s lesklým piercingem, potom se rozběhl a skočil na sedačku vedle Toma. Ještě, že mobil už ležel někde na kachličkách v kuchyni.

Oba bratři se na sebe vražedně podívali a potom se rozesmáli. Nedokázali se na sebe zlobit, to bylo nad jejich síly.

Buď láska nebo nenávist, nic jiného se od nich nedalo čekat.

Ale jak přesně velká a silná láska, a jak přesně velká a silná nenávist?

To se nikdy nedá předpokládat.

°O°

„Bille?… Bille… Bille!“ zkoušel Tom Billa probudit ze snění. Jeho bráška totiž už asi pět minut seděl, míchal si čaj propiskou a lžičkou naslepo čmáral něco do svého textového bloku.

„Cože?“ lekl se Bill, div hrnek nepřevrhl a blok neprotrhl.

„Nic, jen…“ nedořekl větu Tom a místo toho kývl hlavou k Billovým rukám.

„Ježiš, já sem idiot!“ začal si propisku utírat do trička.

„Jo, to jsi. Právě sis utřel sladkej čaj do uplýho trika,“ zakroutil Tom hlavou. „Děje se snad něco?“

Bill zakroutil hlavou, vyskočil ze sedačky a stáhnul ze sebe vlhké tričko. Nebýt Tomových pohotových reakcí, stihne u toho vylít vázu, převrhnout stůl a rozbít televizi.

„Nemehlo,“ usmál se Tom.

„No jo furt. Já za to nemůžu! Jen jsem se prostě trochu zamyslel, no…“

„Jak vidím, jsi ty ten nejdokonalejší příklad toho, že chlapi nedokážou dělat víc věcí naráz,“ posmíval se bráchovi Tom. „Nad čím tak závažným si přemýšlel, že ti to nedalo ani vypít čaj?“

Bill se na Toma zaraženě podíval a pak zakroutil hlavou.

„Ach to vedení,“ smál se Tom.

„Ha ha ha, dělej si ze mě srandu, když ti to dělá dobře,“ zatvářil se Bill uraženě. Nenápadně se ale začal přesouvat ke schodům. „Já totiž přemýšlel na tím,“ podíval se na Toma vyzývavě,

„co si sbalit na to natáčení,“ dořekla dvojčata naráz, ale to už byl Bill v půlce schodů.

Tom na nic nečekal, přeskočil opěradlo sedačky a hnal se za ním, div mu nešlapal na paty. Šlo totiž o vítězství. Byla to jejich hra už od první delší cesty, na kterou kdy jeli. Spočívala v tom, že kdo je dřív sbalený a má tašky hozené před dveřmi pokoje, je prostě king.

„No, bráško, vidím, že už bys měl začít,“ popichoval Bill Toma, zatímco házel do rozevřené tašky všechno, co mu přišlo pod ruku – spodní prádlo, trička, kalhoty, kalendář, stolní lampičku – počkat, ty dvě poslední ne! „Většinou jsi to totiž ty, kdo tahá čtyři kufry,“ pořvával dál a mezitím vytahoval další tašku zpod postele.

„To není pravda,“ vyletěl na něj uraženě Tom. „Tahám jenom tři, a to hlavně a jenom proto, že mám velký oblečení, takže se mi ho do jednoho kufru vleze míň!“ vymlouval se.

„No vidíš, to mně,“ poklepal si Bill na hrudník „se vleze do jednoho kufru celá skříň,“ prohlásil hrdě a na poctu svých argumentů ještě přikývl hlavou.

„Ale stejně nakonec taky taháš tři, protože v těch zbylejch dvou máš kosmetiku,“ pokračoval v přestřelce Tom a – gól!

„Kecy!“ uchechtl se Bill „Tolik toho určitě nemám,“ našpulil rty a trochu nervózně sjel svůj kosmetický stolek očima. Neměl rád, když se mu někdo navážel do líčidel. „A aspoň se, na rozdíl od někoho, o sebe starám, víš, bráško?“ zacvrlikal sladce s pocitem jisté výhry.

„To já aspoň, na rozdíl od někoho,“ začal Tom větu stejně „vypadám jako kluk.“ Udeřil hřebíček na hlavičku – jenže špatnou stranou kladiva.

Bill se na něj nevěřícně podíval, ve snaze něco říct otevřel pusu, ale po chvilce ji znovu zavřel. Proti takovému útoku neměl obranu. Chvilku Toma sjížděl naštvaně očima, dokud trucovitě nenašpulil rty a nezabouchnul za sebou dveře. V návalu vzteku je vší silou nakopl a dopadl na postel. Když mírně nadzvedl hlavu, zavadil pohledem o zrcadlo.

Vždyť má pravdu, vhrkly mu slzy do očí. Vážně vypadám jako holka! Slezl z postele a došel k zrcadlu blíž. Pomalu se před něj posadil a očima prozkoumal každičký kousíček své tváře. Brečel, slzy mu stékaly po tvářích a nechávaly je mokré od své slané vody. Věděl to, věděl, že kluk by měl vypadat jinak, ale dokud to neslyšel z bratrových úst, nepřipouštěl si to. Teď ale… Hlasitě se rozeštkal, lehl si na zem a schoulil se do klubíčka. Nechtěl se vidět. Nejradši by v tu chvíli rozbil všechna zrcadla na světě, jen, aby se na sebe už nikdy nemusel podívat.

Tom stál uprostřed svého pokoje a s otevřenou pusou sledoval Billovy zavřené dveře. To jsem přehnal, napadlo ho v první chvíli. Jenže nevěděl, co má dělat. Tušil, že jeho bráška teď nepotřebuje omluvu, ale utišení. Že roztrhl špatnou stránku jeho sebevědomí a teď ji musí znovu slepit. Jenže jak?

Se zatajeným dechem přistoupil ke dveřím. Chvíli jen tak přešlapoval a rozhodoval se. Co mu mám říct? Ve chvíli, kdy ale uslyšel tlumené vzlyky se rozhodl a zaklepal. Tlukot jeho dlaně o dřevo se rozléhal celým domem, jako by se ozvěna z celého světa nashromáždila právě tady a chtěla mu svým opakování všechno připomenout.

Jenže za dveřmi se nic nepohnulo. Bill se neozýval. Nechtěl bratra vidět. Ne v téhle chvíli.

„Bille…“ ozval se Tom tiše. V duchu doufal, že ho Bill vyslechne a otevře mu. Měl pocit, že praštit hlavou o zeď je málo za to, co bráškovi udělal.

„Prosím, pusť mě dovnitř,“ zkusil to znovu, ale marně.

„Nech mě být!“ ozvalo se z Billova pokoje. Bill pořád ležel na zemi, rukama si zakrýval uši a tiše vzlykal.

„Ne, Bille, nenechám. Nechtěl jsem ti ublížit, slyšíš? Mrzí mě to. Nemyslel jsem to vážně. Tak prosím, pusť mě dovnitř,“ promlouval k němu tichým, třesoucím se hlasem Tom.

„Ne!“ zakřičel Bill tak nahlas, až se lekl sám sebe. Chtěl teď být sám. Stáhnul si na sebe peřinu z postele, zakryl se jí až po uši a sušil do ní svoje vlhké tváře. Vztek ho rychle přešel. Najednou byl unavený, jako by s každou slzou ztrácel část energie. Už nechtěl nic řešit, jen v klidu ležet a odpočívat. Netrvalo dlouho – snad jen minutu, nebo dvě – a usnul.

Tom stál stále přede dveřmi. Bille… Nechtěl do pokoje chodit, protože to nechtěl Bill, ale jeho vlastní já nedokázalo zastavit ten pocit, kterým měl zabedněnou hlavu. Musel mu to vysvětlit.

Šlo to ztěžka; zvednout ruku, semknout prsty v pěst, rozmáchnout se a zaťukat. Jednou, podruhé, potřetí, znovu. Tiše, aby zbytečné uši neslyšely, aby ozvěna mohla spát.

Nic se neozvalo, jen šelest látky mikiny, když se ruka ve velkém rukávu sesunula zpět podél těla.

„Bille…“ zkusil to znovu tiše Tom. V celém domě byl podivný klid, když si teď jeho bráška nebroukal, neposkakoval, když se odmítal ozvat. „No tak, Bille,“ zoufalý nářek do ticha. Tom se ale nechtěl vzdát. Bolelo ho pomyšlení na to, že ublížil. Čelem se opřel o dveře bratrova pokoje a zhluboka dýchal.

Ticho.

Trvalo to, než se odvážil, ale nakonec to přece jen dokázal. Vzal za kliku a co nejtišeji otevřel. Zalila ho záře zapadajícího slunce, které ozařovalo celý Billův pokoj. Nejít si za svým, na chvíli by se zastavil a tuhle chvíli si užíval, ale na to teď neměl čas. Rozhlédl se po pokoji. Očima přeskákal všechen nepořádek; od nedobalené tašky na posteli, po hromádku peřin na zemi.

Počkat, peřiny na zemi?

Když z chumlu zahlédl vykukovat pramen uhlových vlasů, zalapal po dechu. Spí. Tom došel k bráškovi blíž a opatrně si k němu dřepl. Usmál se a odhrnul mu vlasy z očí. Černé řasy se chvěly pod tíhou spánku, třepotaly svými křidýlky, mámily nezvané.

Tom se rozhlédl, popadl tašku, ležící na posteli, shodil ji na zem, přitáhl peřiny ze svého pokoje a spícího Billa přenesl, jak nejopatrněji dokázal, na postel, do měkkých podušek.

„Tome, ne, běž…“ zamručel ze spaní Bill, dvakrát se převalil a zamlaskal. Tom si oddychl, nevzbudil ho. Sebral peřinu, na které Bill na zemi ležel a přikryl ho. Třešnička na dortu.

Tak a teď tě nechám vyhrát, abys věděl, řekl si v duchu a v tichosti začal sbírat věci rozházené po pokoji a dávat je do připravených tašek.

A ozvěna spala…

autor: Teddy