autor: Stela
„Ne, ještě nechoď!“ Pohublý chlapec seskočil z ustlané postele a usilovně máchal rukou ve vzduchu, ve snaze chytit druhou osobu za ruku a zabránit jí tak, aby ho opustila.
„Já musím. Za chvíli sem přijdou a… “ Upřel své ledově hnědé oči na ty druhé hnědé. Tolik se mu líbily. Vyzařovalo z nich tolik tepla, tolik života…
„A budou mě trápit.“ Dokončil Bill větu za něj.
„Takhle jsem to říct nechtěl.“ Druhý chlapec v místnosti sklopil pohled k zemi. Černovlásek k němu přicupital.
„Tak mi alespoň slib, že zase přijdeš a nenecháš mě tu samotného.“ Zvedl ruce do úrovně, kde viděl jeho ramena. Tomova ramena.
„Pamatuj, že já jsem tu pořád… A když ne tady,“ otočil se dokolečka uprostřed místnosti.
„Tak tady.“ Položil ledovou dlaň na místo, kde mají obyčejní lidé srdce. Billovi se zatajil dech při tom chladu, který se mu přiblížil.
Tom se na něj ještě jednou podíval, tak nejhlouběji, jak jen mu to šlo, a s klepáním na dveře se pomalu vytrácel jako Billova radost.
„Bille!“ Těžké kovové dveře s miniaturním okýnkem se otevřely úplně a do pokoje vběhla rudovlasá žena. „Tolik se mi po tobě stýskalo.“ Její horký dech se odrážel v prohlubni Billova krku, jak jej objímala. Netušila, že Billův myšlenkový pochod se od její poslední návštěvy vůbec nezměnil. Prudce ji od sebe odstrčil.
„To ty!“ S ohromnou zlobou v očích, na kterých se zároveň leskly slané kapky, na ni koukal jako na vraha.
„To kvůli tobě musí vždycky odejít. Má z tebe strach. Tvé vlasy připomínající oheň. Tvé oblečení tak odlišné od toho mého…“
Couval dozadu co nejdál od své matky, kterou jen za těchhle pár věcí začínal zcela jistě nenávidět. S posledním krokem se zastavil o zeď.
„Bille, vzpamatuj se. Pokaždé ses těšil, když jsem za tebou přišla. Prosil jsi mě, div si mi nohy nelíbal, abych tě vzala ven. Měl jsi radost z plyšových hraček, které jsi dostával. Podívej i teď jednu mám.“
S nadějí v hlase a očích podávala chlapci plyšovou kočičku.
„Bille, ta je pro tebe. Vím, že kočičku ještě nemáš.“ Napřahovala ruku s kočičkou blíž k němu.
„Ne. Nechci tvou kočku. Chci Toma!“ Odlepil se od zdi, přeběhl na druhou stranu místnosti do postele a schoval se pod peřinu.
Jeho matka věděla, že s ním musí mít trpělivost. No nečekala, že se to za ty dva měsíce, co tu nebyla, tak zhoršilo. Chtěla něco říct, ale přerušila ji slova bláznivého chlapce, který chtěl mluvit první.
„Ty si myslíš, jakou mi neuděláš radost, že se tu párkrát do roka ukážeš. Že koupíš lacinou hračku v tomtéž krámě po cestě sem, že mi napovídáš, co tě napadne a dáváš mi falešné naděje. Ale nevíš, jako to je. Já možná nejsem jako ostatní, ale nejsem hloupej. Lžeš sama sobě! Sobě nalháváš, že za chvíli budeme spolu. Já vím, že ne. Slyším, co si tu lidé povídají. Vím, jak to je.“
Těmito slovy skončil. Zahrabal se hlouběji do peřiny a uvnitř sebe byl vlastně spokojený. Nebyl hlupák, aby z něj dělali malé dítě. Byl mladý, krásný devatenáctiletý chlapec, ze kterého dělali loutku. A to jen proto, že ve své mysli není sám. Jen protože má přítele, kterého nemají ostatní šanci vidět. Že si s ním povídá, ale jen on slyší jeho odpovědi.
Ostatní ho měli za nevyzrálého, ale on se jen bál dát cokoliv najevo. Měl strach, jak by to dopadlo. Proto kolikrát odpovídal nesmysly, a když se mu něco nelíbilo, ani to nevnímal. Těch pět let tady ho naučilo, že když se bude chovat pořád jednotvárně, vyhne se bodavým jehlám, nepříjemným světlům a nebude připoutaný jako spousta lidí a dětí tady.
Jeho matka seděla v pokoji ještě dalších asi dvacet minut. Slzy jí skapávaly do Billova bělostného povlečení a ji nenapadalo jediné slovo, které by měla říct.
Vždycky si myslela, že Bill je jedno s těch jiných dětí. Nikdy v životě si nemyslela, že by z jeho úst mohla slyšet tak smysluplnou, dlouhou a souvislou řeč.
Měla ho za bláznivého kluka, který se přemáhá, aby řekl ano či ne.
„Promiň.“ Bylo to jediné, co řekla, když odcházela. Plyšovou kočičku s toho laciného krámku mu položila na stůl. Naposledy se podívala na hromádku pod peřinou, a pak už se těžké dveře zase na dlouho zavřely.
Bylo dost možné, že to Bill ani nepostřehl. Ležel klidně zachumlaný v dece a sem tam kopnul nožkou na znamení, jak hluboce prožívá sen, který se mu právě zdá.
V tom snu mohl být venku. Houpal se na houpačce a proháněl se se psem. Tom, který stál opodál, je fotil a smál se tomu, jak dovádějí. Několikrát se do hry zapojil. Nebyl takový studený jako jindy. V tom snu měl teplé narůžovělé tváře a na rtech mu hrál neskutečný úsměv. A nakonec jeho oči. Hřály. Tak strašně krásně hřály, skoro jako ty psí.
„Billy?“
Černovlásek sebou trhl. Otevřel očka a pomalu se odvážil vykouknout zpod peřiny. Rty se mu rozjely do úsměvu.
„Já věděl, že přijdeš.“ Upřeně na něj hleděl a posadil se. Na znamení, aby se Tom posadil vedle něj, jemně poklepal na matraci a zvedl peřinu.
Posadil se. Z očí se mu dalo číst, že chce něco říct, ale stále nenacházel tu odvahu.
„Nemusíš to říkat.“ Zašeptal Bill a očima zašvidral na Toma. Oba seděli na posteli, hlavu svěšenou dolů. Tom měl strach z toho, jak zareaguje Bill na to, co mu řekne, a Billovi začaly cvakat zuby strachem, co mu chce říct.
Takového ho ještě nikdy neviděl. Většinou mu povídal vtipy nebo význam různých pojmů, o kterých Bill slyšel, ale nedovedl si pod nimi nic představit.
„Já… jdu se tě na něco zeptat, Billy.“ Tom začal. Řasy se mu chvěly průvanem a strach, který prostupoval jeho tělem, ještě nezažil. Měl takový strach z toho, že Bill řekne ne.
Bill zvedl hlavu a upřenýma očima pozoroval každičký milimetr jeho tváře. Snažil se z ní vyčíst tu otázku, která se pravděpodobně velmi těžko vyslovovala. Tom nasucho polknul.
„Bille, já se tě přišel zeptat, jestli chceš jít se mnou.“
„S tebou? Kam s tebou, jsou tu mříže a ty těžké dveře se dají otevřít jen z chodby.“ Černovlásek nechápal, co po něm Tom chce.
„Dvacet… totiž takhle. Já jsem tu už skoro dvacet let. Jsem s tebou od prvního momentu, kdy jsi otevřel oči. Ale když tu nejsem, tak jsem někde jinde. Když mě nevidíš, tak proto, že jsem u sebe doma. Tam kam patřím.“
„Tome, já tě pořád nechápu. Nechápu, jak se mnou můžeš být od chvíle, co jsem se narodil. Nechápu, jak můžeš patřit jinam než na Zem. Promiň, pořád nevím, na co mám odpovědět.“
Tom už nevěděl, jak to uhrát. Chytil ho za ruce a vložil si je do svých, i když věděl, že nesmí.
„Billy… jsme dvojčata. Teď se mě zeptáš, jak to, že jsi od narození sám. Vysvětlím ti to. Sám nevím co, ale něco se stalo. Já jsem prostě odešel. Odešel jsem ještě předtím, než jsem viděl svoji matku.
Přišel jsi na svět sám, bez své druhé poloviny, to jsem já.“
Bill to začínal chápat. Tom je tu proto, že je to jeho nenarozené dvojče. Dvojče, které má vlastně celý život, ale nemůže na něj sáhnout. Musí se navíc oblékat, jaké z něj jde až mrtvolné chladno, a teď to pochopil.
„Takže ty ses mě přišel zeptat, jestli chci jít s tebou, že ano?“ Tom jen nepatrně kývnul a stále udržoval s Billem oční kontakt. Jedinkrát neuhnul, jak moc doufal, že neodmítne.
„Bille, je to jediná šance. Dostal sem dvacet let na to, být s tebou. Máš šanci jít tam za mnou a můžeme spolu být napořád.“
Bill se naklonil k Tomově ledové tváři. Rty se dotýkal jeho chladné heboučké pokožky. Najednou to šlo. Dříve jej namohl ani obejmou, protože mu ruce lítaly vzduchem, ale teď? Mohl se jej dotýkat i rty.
„Chci jít s tebou. Tome, půjde s tebou třeba nakonec světa.“
A v ten moment to přišlo. Horké a ledové bylo spojeno. Rty se o sebe pomaloučku třely a ochutnávaly nepoznané. Billovi se dělaly kruhy před očima, jak vláčné a chladné byly Tomovy rty. Ten si s těmi Billovými dokonale pohrával. Otíral svou tvář o jeho a dlaněmi jezdil po odhaleném bříšku, když Billovi sjela bílá košilka.
Bill si položil Tomovu hlavu do dlaní a přejel po jeho rtech horkým jazykem. Tom neváhal a ústa pootevřel. Nechal Billa prozkoumávat jeho pusu a sám mu jazykem napomáhal. Jeho dlaně studily Billa na bocích, jak pevně si jej držel.
Takhle vydrželi celé dvě hodiny, než začaly na chodbě odbíjet hodiny.
„Připraven?“
„Ano.“ Bill si schoval obličej do Tomova krku. Tom jej objal, jak jen to šlo, a bradu si položil na jeho rameno. Tak se těšil. Jak budou spolu. Budou pro sebe mít celý svět a ne jen čtyři stěny. Tohle byl ten nejšťastnější okamžik v jejich tak rozdílných životech.
S dvanáctým úderem se pokojem rozlila tma. Ani lampička, která předtím osvěcovala tlumeně kousek pokoje, neměla odvahu svítit. Měla strach, že by světlem ničila to štěstí. Štěstí dvou bytostí, které se po neskutečně dlouhých dvaceti letech opět našly.
autor: Stela
betaread: Janule
nádherný příběh… Steli, máš opravdu talent!!! ráda čtu tvoje příběhy 🙂
[1]: děkuju 🙂 od někoho jako ty to je čest ♥
zo začiatku som to skoro vôbec nechápala ale ku koncu som už ledva dýchala xD je to nádherné 🙂
Steli, tohle je to nejkrásnější, co jsem od tebe četla! Úplně mě mrazí a to jsem ani nepocítila na srdci tu ledovou dlaň…
Říkala jsem si, že ten neviditelný přítel musí být Tom… no tohle je nádherné a hrozně smutné… Ale krása♥♥♥!
[4]: Ondinko ♥…kéž by se to tak jak tobě líbylo i maturitní komisi. Mohla bych to přidat na seznam povinné četby 😀 Děkuju za krásný komentář