autor: Emiin
Ahojíííí, tohle je moje první jednodílka a vůbec první povídka. Nemám k tomu moc co říct, takže čtěte a doufám, že se bude alespoň trochu líbit. A taky kritizujte, to je důležitý, abych věděla v čem se mám zlepšit a co vypilovat díky 🙂
Dnes bude úplněk. Dneska se to stane, ale já nechci, aby to tak bylo. Mám svého Toma rád, nechci ho zabít! Ale copak mám na vybranou? Síla luny je silnější než já! Čím víc nechci Toma zabít, tím víc si uvědomuju, co k němu cítím. A teď, když jsem to zjistil, to má skončit?! Ne! Musím se proboha ovládat! Teď nebo nikdy.
Pomalu se mi zavírají oči a já cítím, že dnešnímu osudu se už neubráním. Je to takhle každou noc. Každou noc musím ubližovat, ale proč? Proč mi tohle bylo dáno? Na tohle odpovědi teda nemám. Už cítím, že si jde luna pro mě. Nejhorší na tom je, že si ráno nic nepamatuju. A je to tady, už jsem pod sílou měsíce. Dnes je to něčím zvláštní. Můžu se ovládat, tohle se mi ještě nestalo. Musím to Tomovi říct, než to všechno skončí. Pomalu vstanu z postele a jdu k jeho pokoji. Před dveřmi se zastavím a váhám. Co když se nedokážu ovládnout a udělám mu něco ještě dřív, než mu to řeknu? Ne! Musím to udělat rychle, ale šetrně, což je dneska asi nemožný.
Otevřu dveře a naskytne se mi pohled na sladce spícího Toma. Oh bože, jak bych mu vůbec dokázal ublížit? Potichu si sednu na jeho postel a pozoruji ho. Z ničeho nic se k němu přibližuju s polštářem v ruce a chystám se ho udusit. Ne! Rychle polštář odhodím, až převrhnu sklenici s pitím na stole. Sklenice se pomalu roztříští na milion kousků, stejně jako moje naděje. Na své ruce ucítím ruku někoho jiného.
Podívám se na Toma a ten se na mě nechápavě kouká. Je tak krásnej. Po tváři mi sjede maličká slza, ale slza štěstí. Jsem tak šťastnej, že ON je zrovna MŮJ bratr. Všimne si toho a posadí se. Chytí mi hlavu do dlaně a palcem mi slzu utře. Opřu se do jeho ruky a zavřu bolestně oči. Já ho nezabiju! Ne! Moje láská je silnější!
„Co se děje, Bille?“ Zeptá se mě starostlivým tónem a já už se neudržím a rozpláču se. Otevřu oči a neváhám ani sekundu a políbím ho. Chvíli mám jen položené rty na jeho, ale pak se začnu dobývat do jeho pusinky. Chvíli nespolupracuje, ale potom se naše jazyky setkají.
V tu chvíli jako bych ztratil veškerou sebekontrolu, jakou jsem dosud měl a začnu ho zuřivě líbat a nehty mu zarývám zezadu do krku, takže jsem se mu dostal i pod kůži. Tom hlasitě sykne a já, jako bych se probral z tranzu. Hned se začnu od Toma oddalovat a vrtět hlavou. Ne! Ne! Ne! Zase jsem se neovládnul! Tom si sáhne za krk a podívá se na zkrvavené prsty. Nechápavě se na mě podívá. Kleknu si před něj na kolena a hlavu složím do rukou.
No tak, už to neprotahuj, zabij ho!
„Ne!“ Křiknu do prázdna, kde je jen Tom a já. Sesedne z postele a chce mě obejmout, ale já se od něj oddálím. Teď bych mu mohl ublížit, kdyby se ke mně přiblížil!
Co je to s tebou? Chceš to, ne? Tak to udělej!
„Ne!“
No tak, není to tak těžký! Udělej to!
„Ne!“ A v tom mě něco napadlo. Kdyby přece neexistoval vrah, nemohl by nikoho zabít. Podíval jsem se na Toma a usmál se. Dneska jsem silný! Dnes mě nezastavíš!
Co to děláš? Kam to jdeš? Zabij ho!
„Ne! Když nebudu, nemůžu ho zabít. Dnes jsem silný, dnes už ne! Už to končí, už si se mnou nebudeš zahrávat, slyšíš?!“ Couvám dozadu, až narazím o parapet okna. Vylezu na něj a okno otevřu dokořán.
Naposledy ještě stihnu říct: „Promiň, Tomi, miluju tě.“ V tu chvíli se ke mně rozběhne a já vím, že nemám moc času. Stačí jen posunout nohu dozadu a problém je vyřešen. Pro něj to udělám. A tak se taky stalo.
Tom se rozběhl k Billovi ve snaze ho zachránit. Doběhl k oknu, ale stačil se chytit jen nohavice jeho jeansů, která mu však jako písek proklouzla mezi prsty. Tom tam pár sekund jen tak stál, načež se od okna odtáhl a lapal po dechu. Tom chytil hysterák a nemohl dýchat. Po chvíli sípání se probral a utíkal dolů za Billem. Klekl si vedle něj a začal šíleně plakat.
„Bille, Bille, lásko, probuď se, no tak!“ Bezmocně jej svíral v náručích a srdceryvně plakal.
„Tohle mi nemůžeš udělat, Billi prosím!“ Křikl, ale nikdo se neozval. Kolébal ho jako malé dítě.
„Lásko, lásko, lásko!“ Třepal s ním, ale ani tohle nepomohlo. Jen tam seděl s Billem v náručí a s bolestnou grimasou v obličeji plakal. Ne, on přímo hystericky brečel!
„NEEEE!“ Zakřičel tak silně, že se u sousedů rozsvítilo a museli ho slyšet až tam nahoře. Ale jak velká to byla pravda? Pak Billovi v hlavě zazněl jemný hlásek. Nedalo se určit, zdali je to mužský nebo ženský. Ale jeho slova byla víc než dost jasná.
Za lásku tys svůj život dal.
Měsíc byť pln tě ovládal.
Však tvá láska je větší, než jakýkoliv div.
Uděluji ti milost, buď živ.
V tu chvíli Tom položil Billa na zem a přitiskl svoji hlavu na jeho hruď. Jakmile to udělal, jeho srdce se div nezastavilo. Začal se usmívat jako sluníčko a brečet štěstím. Rychle popadl mobil a zavolal záchranku. Na to ho odhodil někam vedle sebe a vzal Billa do náruče.
„Jsem u tebe, lásko, bude to dobrý, uvidíš.“ Usmíval se a dal mu jemnou pusu na rty. Věřil, věřil, že to bude dobré a Bill se probudí a budou spolu šťastní. Na druhý den si ho zavolali do nemocnice.
Tom tam byl za pět minut, usmíval se od ucha k uchu a těšil se, až Billa obejme a řekne mu ta dvě krásná slůvka. Přiběhl k doktorovi, stojícímu u Billových dveří, ale doktor byl k němu zády. Když se na něj však otočil, Tomovi se obrátil žaludek o tři sta šedesát stupňů. Podlomila se mu kolena a rozplácl se na zemi. Omdlel. Tohle se přece nemělo stát! Mělo to být všechno jinak! Měli být spolu šťastní, milovat se navzájem, mělo to být krásné! Ale takový konec si teda nepředstavoval.
**
„Uaaaaaaaa.“ Co to… to bylo?
Moment, kde to… já jsem… ale to není….
Moment, kde to… já jsem… ale to není….
„Tomi?“ Tom se otočil za známým hlasem a před ním se objevil Bill s tázavým výrazem. Tom se začal usmívat jako sluníčko. V tu chvíli Tomem projel neskutečný pocit radosti, štěstí a lásky.
PS: Původně jsem plánovala to skončit úplně jinak, ale špatnej konec nešel no XD!
autor: Emiin
betaread: Clarrkys
KONECNE NEJAKA POVIEDKA, KDE BILL UMRIE A PTM OZIJE!!!!! Rozhodne pokračuj v písaní, ide ti to!! XD
hodně zajímavá povídka
pěkně napsané!!! moc se mi to líbí
Za prvé : Ahojííííí
za druhé : PS: Původně jsem plánovala to skončit úplně jinak, ale špatnej konec nešel no XD!
Vím, že je tvá první povídka, ale dávej si na tyhle nesmysly pozor
ježiš…moc vám děkuju ani mě nenapadlo, že mě okomentujou ČTYŘI lidi! Mociky vám děkuju 🙂
Sera: Děkuji, budu si to pamatovat 🙂
krásné … u te básničky mě to až rozbrečelo :´)
Taky si myslím, že je to docela zajímavá povídečka =)