autor: *Elínká*
23:10
Červeně pulsující tekutina stékala po dříve dokonalých rtech, které teď byly vyschlé, odřené a zašpiněné od štěrku. Černovlasý, vysoký, před pár hodinami sebevědomý chlapec, se nyní shrbeně trmácel po úzké prašné cestě vedoucí do parku. Došel k malé opuštěné a zdálo se, že zapomenuté lavičce u velkého jezera. Černovlasý chlapec pomalu usedl na hebké sedadlo lavičky, a v tiše plující hladině viděl svit měsíce. Ano, svit toho překrásného měsíce, který mu vždy připadal tak tajemný, a přitom osamocený. On sám často zářil v té černočerné tmě noci bez přátel. Hladina vody se krásně leskla, když v tu její odraz měsíce něco vyrušilo. Kapka. Kapka, kterou následovala další kapka. Oči chlapce se zalily slzami a se začátkem slz se rozpršelo. Podíval se na měsíc, snažíc se zahnat slzy, avšak bez úspěchu. Brzy se spustil velký liják. Miliony kapek stékaly po chlapcově tváři a smáčely mu popelavé vlasy. V tom jeho uši zbystřily. Něco zaslechl. Kroky. A ozývalo se to přímo za ním. Skrčil se, a nahlas pod návalem slz zavzlykal:
„Nechte mě být! Prosím! Přísahám, že už mě tu neuvidíte!“
Ale odpověď jiného hlasu ho zarazila. Ten hlas moc dobře znal. Byl to hlas, kvůli kterému teď plakal, schoulený ve tmě, oddán jen svým myšlenkám. Ano. Byl to Tomův hlas.
„Bille? BILLE!! Co se ti stalo???!!!“
Tom odhodil deštník a hnal se za bratrem. Pohled na něj ho zděsil. Piercing v obočí byl pryč, na místo něj velká rána, ze které se rozpíjela krev s dešťovými kapkami. Na tvářích a čele odřená kůže a rty, rty teď byly vděčné za vláhu z deště, ale tržná rána ve rtu není moc vděčná. Krev stékala po Billově dolní čelisti až na krk, který byl stejně odřený jako čelo a tváře.
„Nic se nestalo. Uklouznul jsem…“ Řekl Bill, ale jak sám uznal, moc přesvědčivě to neznělo. Ale nechtěl mu říct, co se tam za domem opravdu stalo.
„Bille, jsem tvůj brácha, ty a já, jsme jedna krev. Já vím, že tohle pravda nebyla. Pověz mi, co se stalo!“
Na to Tom vytáhnul z kapsy kapesník a jemně stíral Billovi krev ze rtu a pak z obočí.
„Css… Ty a já…“ Odvětil Bill a celý se klepal. Klepal se strachy, klepal se zimou a klepal se proto, že nikdy nezažil takovou jemnou péči. Péči od člověka, kterého tolik miloval, a kvůli kterému takhle skončil.
„Bille… Proč mi to děláš…? Prosím, řekni mi, co se stalo!“
Načež ho pevně objal. Bill cítil sálající teplo i přes promočené oblečení a vlhkou kůži. Tom vůbec netušil, jak mu tohle dělá dobře. Přesto mu však svíral žaludek strach. Ale nemohl to dusit v sobě… už to v sobě dusí spousty dní, spousty týdnů a… vlastně to v sobě drží 3 roky. 3 roky dlouhého užírání. Tu bolest snesl. Ale tu, co měl teď, když hrozilo nebezpečí jemu i Tomovi, nemohl už dál mlčet.
Buď mě zmlátí taky a nebo mě zavrhne. Nic horšího být nemůže. Řekl si Bill v duchu. Zhluboka se nadechl a spustil.
„Tome… byl jsem… byl jsem na cestě domů… a… a najednou…“
Zastavil se. Vzpomněl si, co se dělo pak. Začal plakat a myslel si, že to nevydrží.
22:50
„Ale ale ale… kohopak to tu máme?? Naší malou slavnou zmalovanou děvku.“ Začala neznámá postava.
„Kdo jste??“
„No ták, Billíčku, to tě nemusí zajímat, pojď sem, musíme si něco ujasnit…“ Doplnila druhá.
Bill ale couvnul. Dvě osoby s velkými svaly se rychle přibližovaly k němu.
„Hele, řekl jsem pojď sem, tak necouvej jak bábovka dozadu a chovej se jak chlap!“
„Jenže on chlap není, copak to nevidíš? Je zmalovanej jak šlapka na dálnici D1…“ Následoval znechucený smích jednoho muže.
„Co ode mě chcete?“
Místo odpovědi dostal tak silnou ránu do zad, že klesl na kolena.
„Tady náš Billíček dělá ostudu celýmu městu…“ Spustil první muž.
„Billíček se chová a vypadá jak ženská… Ale hraje si na chlapa.“ Pokračoval druhý.
„A Billíček dostane co proto, aby si uvědomil, že je chlap a ne ženská.“ Promluvil třetí.
Hromadně začali do Billa tlouct pěstmi, kopanci, řvali na něj ty nejhorší nadávky a po chvilce se zastavili. Něco Billovi vypadlo z kapsy. Pouzdro s občanským průkazem a spousty dalšími kartičkami. Na volném místě byla Tomova fotka. Spal. Bill si vzpomněl na chvíli, když se s Tomem koukali na televizi a Tom usnul. Byl tak roztomilý, že ho potají vyfotil. Jeho fotku nosil v pouzdře, aby se na ni mohl kdykoli podívat. To byla však skvělá příležitost pro tři chlapy.
„A Billíček nám i porušuje zákony.“
„Billíček chrápe se svým bráškou.“
„A Billíček nám tim dělá ještě větší ostudu.“
Všichni tři do něj opět začali mlátit a Bill, schoulený v klubíčku, přijímal rány jako pytel peří. Na svou obhajobu nemohl nic říct. Byla tam fotka, byl tam Tom, a spal. Jenže Bill s ním nespal. Jen obdivoval jeho krásu. Ale teď vážně nechtěl nic říkat. Přál si, aby to bylo za ním. Rány přestaly. Bill pomalu otevřel oči a viděl, že se dívá do tváře jednomu z těch chlapíků.
„Tak poslouchej, modelko, tohle město nepotřebuje incestní lacinou děvku, co to kráká do mikrofonu a myslí si, jak je skvělej.“‚ Opět spustil první.
„Buď nadobro vypadneš z tohohle města, nebo si najdem tvýho bráchu a neskončí moc hezky. Možná ani nebude žít. Je ti to kurva jasný?!!“‚ Zařval na něj třetí chlap.
„A-ano… Je to jasný, už mě tu neuvidíte…“ Koktal Bill, který se celý třásl strachy.
„Hodnej Billíček… tady ti něco dáme, abys na to nezapomněl.“ Řekl druhej.
A opět začali do Billa tlouct, ale víc než předtím. Když uznali, že toho má dost, odešli. Bill zůstal nehybně ležet. Z očí se mu kutálely slzy a spojovaly se s krví. Bill viděl na zemi něco lesklého. Přimhouřil oči a viděl svůj piercing z obočí. Na to si uvědomil, že mu ho nejspíš vytrhli. Začal vzlykat ještě víc. Po 5 minutách se opatrně zvednul. Všechno ho bolelo, ale věděl, že tu nemůže zůstat. Mohli ho odněkud sledovat. Proto i přes příšernou bolest celého těla zvednul své pouzdro a strčil si ho zpět do kapsy. Pak se vydal k parku.
23:30
„Já… já… myslel jsem, že umřu…“
Koktal Bill a znovu se rozplakal. Tom nemohl uvěřit, co právě slyšel. Jak mohl někdo napadnout tak čisté a nevinné stvoření, jako byl Bill?? Pevně objal Billa, ale když ucítil, jak se mu snaží vyvlíknout, uvědomil si, že ho přes tu smršť kopanců musí bolet každý sval. Povolil své sevření a otřel Billovi z očí slzy. Déšť pomalu ustával a na Toma se rozzářil měsíc, který byl dosud zakrytý mraky.
„Bille… Pojď…“ Řekl a pomalu pomáhal Billovi na nohy
„Tome… já… já se hrozně bojím.“ Řekl a málem se mu podlomila kolena, nebýt Toma, spadl by. Ten ho ale rychle chytil a vzal do náruče. Pak spolu oba dva vyšli domů.
A teď je řada na Vás, čtenáři a čtenářky! Má příběh skončit dobře nebo špatně?? Pište do komentářů. Podle počtu odpovědí napíšu konec =)
autor: *Elínká*
betaread: Janule
Noo…osobne si myslím že by si to mala naťahovať, že to dopadne zle.
Ale zlých koncov som sa načítala už dosť…
Krásne by bolo keby to Tom odskákal za Billa…keby sa za neho obetoval alebo tak…
Ale poviedka je tvoja a ja sa nechám prekvapiť:D
Dobře!Dobře!Dobře!Dobře!Dobře!Dobře!Dobře!Dobře!
jsem za Happy end 🙂
happy, happy….nic jiného nepřichází v úvahu…xD
Dobře! Dobře! Musí to skončit dobře!! :o)
…"A žili spolu šťastně až do smrti 🙂 "
A tamty 3 zlý by mohl třeba přejet vlak nebo něco takovýho 😀 😀 😀
Dobře!!! xD
mě je to jedno ale líp se čte konec kterej skončí hezky xD
mno ale i smutný konce sou hezký.. teda jak kdy no.. 😀
Dobře,dobře!!!! x)
noo tak tohle je teda dilo. Chudak Bill, takhle dostat. Co se tyce zaveru….zkusila bych kombinaci obojiho. TAkvej spatnej…..ale vlastne dobrej konec. Rozhodne to necham na autorce. A doufam, ze druhou cast napise rychle 🙂
překvápko 😀 chuděra billouš, myslim, že už by se nezved 😀
happy-end, jinak bych to nepřežila (no dobře, přežila a určo by to taky bylo skvělý, i když strašný)…je to úžasný, ale chudáček Bill, to jsou kreténi.