MTV afterparty 1/2

autor: Majka

Bylo to super odpoledne. Ono to vážně vyšlo! Ani jsem tomu nemohl uvěřit…

Právě jsme získali MTV – cenu za nejlepšího nováčka 🙂 Jsme v Americe, v LA a kolem nás všechny ty celebrity, které člověk vídá jen v televizi… a oni nám gratulují, novináři si nás fotí, fanynky ječí…

V některých situacích si stále ještě připadám jako Alenka v Říši divů – a právě tohle je jedna z nich.

Před třemi lety bychom se o tom neodvážili ani snít. Je to zvláštní, kolik se toho za těch vlastně jen pár měsíců stalo, co všechno jsme prožili… jak se změnil náš život…

Podíval jsem se na Toma a věděl jsem, že on to cítí naprosto stejně. Z očí mu čišela skoro dětská radost, rozdával úsměvy na všechny strany, vtipkoval…

Byl jsem rád, že je tady se mnou. Že to můžeme sdílet spolu. Vždycky byl moje opora, ať se dělo cokoliv, prostě můj „starší“ bráška. Mohl jsem mu říct úplně všechno, radoval se se mnou z každého našeho úspěchu a uklidňoval mě, když jsem zrovna nebyl v pohodě. Je pro mě opravdu důležitý mít ho po svém boku, je to pro mě ten nejbližší človíček…

A na druhou stranu jsem tu i já pro Toma – a on to ví.

Znovu jsem se na něj podíval – zrovna flirtoval s hezkou drobnou blondýnkou. Až jsem se musel pro sebe usmát, on si vážně nemůže dát pokoj. Ale dneska jsem mu to ze srdce přál, je to jeho způsob oslavy – a že máme co oslavovat!

Ještě v doznívající euforii jsme se pomalu přesunuli k našemu autu, které nás mělo zavést do hotelu. Večer nás čeká velká afterparty – a přestože já tyhle organizované akce zrovna moc nemusím, dneska se docela těším. Bude to zábava, užijem si to. I když Tom asi víc, podle malého papírku s telefonním číslem, který si právě strkal do kapsy 🙂

Na hotelu jsme měli tak akorát čas se trochu najíst a převléknout. Tom, Georg i Gustav měli v jednom kuse pusu od ucha k uchu, všichni byli ve výborné náladě. Výjimečně jsme nejedli každý ve svém pokoji, ale sešli jsme se u Toma a objednali si pizzy. Museli jsme si přece svěřit veškeré naše dojmy, byla to první příležitost od předání ceny, kdy jsme spolu byli sami. A podle toho to taky vypadalo – překřikovali jsme se pokaždé, když někoho z nás napadl nějaký nový detail, všemu jsme se smáli, každý chtěl ze sebe dostat ty emoce, které se v nás nahromadily. Bylo to tak uvolňující, cítil jsem se znovu jako puberťák, co se sejde po škole s kámošema a nemá žádný jiný starosti, než si pořádně pokecat. Pro tu chvíli byly zapomenuty ty dlouhé týdny bez rodiny, nekonečné cestování z místa na místo, neustálý kolotoč rozhovorů, autogramiád a sice bezvadných – ale i psychicky náročných koncertů.

Když jsem se pak podíval na hodiny, skoro jsem se zhrozil.

„No, pánové, já padám, abych se sebou ještě stačil něco udělat. Za půl hoďky je tu auto…“

S těmi slovy jsem je tam nechal, potřeboval jsem se ještě vysprchovat a vůbec se dát trochu do pořádku.

Ještě jsem si fénoval vlasy, když se u mých dveří ozvalo klepání.

„To už jedem?“

„Ne, v klidu… ještě máš asi tak 10 minut. Jen jsem chtěl zaskočit.“ Tom vešel automaticky dovnitř.

„Hele, kam se ženeš? Co kdybych tu někoho měl?“ napomenul jsem ho naoko přísně.

„Jo – a koho asi tak? To JÁ si budu dneska užívat,“ protáhnul svá slova se samolibým úsměvem. „Viděl jsi tu sladkou blondýnečku? No jo, myslím, že toho v noci moc nenaspím…“ posteskl si hraně.

„A to ti hrozně vadí, viď?“ hrál jsem jeho hru.

Podívali jsme se na sebe a já trochu zvážněl. „Tome, dneska to bylo úžasný, co? Věříš tomu? My fakticky vyhráli… Pamatuješ na ty večery doma, kdy jsme pořád jen zkoušeli a zkoušeli a snili o tom, že jednou budeme mít koncert v Berlíně? A dneska jsme tady v L.A., vyhráli jsme tu cenu a jdeme na MTV party a…“ Cítil jsem, že začínám být nostalgický. Tom to taky vycítil.

„No tak, Bille! Máš pravdu, je to naprosto super! A taky to pořádně oslavíme. Ne, že se budeš chtít o půlnoci zase zdejchnout na hotel, že tě to tam nebaví! Pěkně se uvolníš a užiješ si to, jasný? Počkej – uvidíš, kolik tam bude koček! Celej svět nám bude ležet u nohou… nebo alespoň ta blondýnka určitě,“ dodal tiše s natěšeným uchechtnutím.

Pak se zamračil, jak se snažil na něco vzpomenout. „Hele, Bille, nezaslechl jsi náhodou, jak se mi představovala? Ne? No… to je jedno,“ mávl nad tím bezstarostně rukou.

Bill jen s úsměvem zakroutil hlavou. V tomhle se zkrátka jeho bráška asi nikdy nezmění.

„Co na tom máš – jít do postele s někým, o kom ani nevíš, jak se jmenuje,“ neodpustil jsem si rýpavou poznámku.

„Co ty o tom víš… a hejbni sebou, už jsme měli být dole!“ odvětil už zase rozesmátý Tom.

Příjezd na afterparty byl velkolepý. Před auto se nahrnuli novináři, všude bylo slyšet vrčení kamer a cvakání fotoaparátů, padala jedna otázka za druhou.

Když se jim konečně podařilo dostat se do budovy, vydechli úlevou. Ale ani tady nebyl zdaleka klid. Aby taky byl, když se tu sešli téměř všichni, kdo v hudebním světě něco znamenali. Večírek už byl docela dobře rozjetej a kluci se mezi ostatní docela rychle a rádi zapojili.

Tom obstarával pití – a dával si záležet, aby Billova sklenička nebyla ani chvíli prázdná. Ostatně i on sám si dopřával alkoholu víc než obvykle. Ale co – říkal si – pro jednou… a dneska na to máme právo!

Cítil se výborně, měl skvělou náladu. A i Bill se bavil. Zrovna vedl „děsně důležitej rozhovor“ s jednou o něco starší tmavovláskou a snažil se na ni zaostřit svůj alkoholem otupený pohled, když náhle ucítil náraz do zad. Prudce se otočil…

„Jé, sorry, Bi… Bille,“ řehtal se Tom. „Asi jsem… zakopnul… nebo co to bylo,“ nemohl se uklidnit.

Bill nasadil výraz a lá přísná paní profesorka: „Tome, Tome – ty teda vypadáš!“

Ale ještě než to dořekl, už mu taky cukaly koutky a pak se oba bláznivě rozesmáli.

Tmavovláska na ně hodila znechucený pohled a s poznámkou „Fakt jak puberťáci…“ se tiše vytratila. To u Billa vyvolalo další záchvat smíchu. „No – tak to vidíš! Kvůli tobě budu v noci zase sám!“ dostal ze sebe mezi jednotlivými nádechy.

„Neboj, když ti bude zima, přijdu tě zahřát!“ řval smíchy Tom.

„Ty jsi idiot!“ Bill už ani nemohl popadnout dech. Chvíli trvalo, než se oba trochu uklidnili.

Tom sebou pak začal šít, šmátral rukama po kapsách u kalhot a nakonec se praštil do čela: „Sakra, já jsem fakt idiot! Nechal jsem to číslo v druhejch kalhotách!“

„Číslo…?“ zamračil se zmateně Bill.

„No na tu holku… vždyť víš! Už tu mám zamluvenej pokoj…“

„Jo tááák… no tak to máš blbý!“ Bill se snažil znovu se nerozesmát, ale šlo to jen těžko. A když Tom zamračeně svraštil obočí, jak se snažil vymyslet, co s tím, už to nevydržel a znovu vyprskl.

Bráška po něm hodil naštvaný pohled: „No to je vážně děsná sranda! Ty vole, já se na ní celej večer těším a pak zapomenu číslo na hotelu!“ Ale najednou se zase bezstarostně usměje, když ho napadne spásná myšlenka: „No co, tak si to rozdáme tam! Akorát se tam musím nějak dostat… myslíš, že mě tam někdo hodí?“

„Hele, víš co, Tome? Zdejchneme se oba, jo? A pojedeme taxíkem… jé, já už tak dlouho nejel obyčejným taxíkem!“ Billovi se leskly oči vzrušením nad novým dobrodružstvím.

Samozřejmě, že to byl hloupý nápad. A za střízliva by je něco takového ani nenapadlo. Prostě se ztratit z dohledu ochranky, vydat se na vlastní pěst do velkoměsta, nasednout k cizímu člověku do auta… ale pod rouškou alkoholu to celé mělo tak přitažlivý nádech, že Tom neodolal a s dychtivým pohledem kývl rozjařeně na Billa.

„Tak jo – jdi pomalu ke vchodu a počkej tam na mě, jo?“ mrkl na něj a na okamžik se vytratit. Objevil se znovu ani ne za minutku a nesl si svou mikinu a Billovo sako. Setkali se venku, kde byly ve 2 hodiny ráno skoro liduprázdné ulice. Zasmáli se na sebe jako dva záškoláci a rozběhli se pryč…

autor: Majka
betaread: Janule