Můj život s vojákem

Ahoj všichni. Máte tady ode mě další povídku. Inspirací mi bylo jedno video vojáků, kteří se vrací domů ke své rodině. Pro jejich rodiny to určitě není nic příjemného, když jeden z jejich blízkých bojuje proti nepřátelům a může klidně přijít o život. A tak mě napadl tento příběh. Je o silné lásce, která překoná všechny války, a také o věrnosti. Tak doufám, že se vám povídka bude aspoň trochu líbit a objeví se mi tady nějaké komentíky. Přeji příjemné čtení. Tina

Všechno to začalo na jednom setkání. Nedokážu už přesně určit, co to vlastně bylo, ale byli tam vojáci, úředníci a nějací významní hosté, takže rozhodně ne nějaká párty na zahradě. Vlastně už ani nevím, jak jsem se tam dostal já, tenkrát jsem tam byl jako zástupce ředitele, protože ředitel společnosti měl nějaké jiné vyřizování. Pamatuji si, že to bylo skutečně narychlo.

Co si však pamatuju dobře, že tam byla skutečně nuda. Počítal jsem s tím, že na takovýchto akcích rozhodně žádná zábava nebude, ale nikdo si mě tam nevšímal, takže jsem jenom vesměs poslouchal, když někdo povídal u pódia.

Čas ubíhal a lidi začali tančit, a pro Moniku přišel jeden galantní pán, takže jsem u stolu opět zůstal sám a jenom popíjel šampaňské. Nezaujatě jsem se koukal kolem, až jsem si všimnul jednoho vojáka, který stál kus ode mě. Také se na mě díval, tak zvláštním a pronikavým pohledem.

Proto jsem zůstal sedět a jenom si jej dál prohlížel. Měl tak vážný a zároveň milý obličej. Nedalo se to pořádně popsat. Když se potom na mě usmál, myslel jsem, že sebou fakt seknu. Tak pronikavý a roztomilý úsměv jsem ještě neviděl. Připadal jsem si jako malá puberťačka, a to mi prosím bylo už přes dvacet.

„Je tady volno?“ usmál se na mě a ukázal na židli naproti mně. Hlavně zůstat v klidu a jenom se přirozeně usmívat.

„Všiml jsem si, že jste tady sám,“ promluvil opět ten hezoun a upíral na mě ta svoje mandlová očka.

Celý večer jsme si spolu povídali opravdu o všem. On byl tak milý, vtipný a pořád se na mě tak krásně díval. Z nudného večera se najednou vyklubal naprosto skvělý večer. Okouzlil mě na první pohled. Lapil mě do svých sítí a už mě nepustil.

Vídali jsme se spolu vždycky, když mohl, a když jsem ho poprvé viděl v civilu, bylo to něco úplně jiného. Vypadal pořád stejně úžasně, vlastně jsem se ani nemohl rozhodnout, v čem vypadal lépe, protože uniforma mu skutečně slušela.

Dlouhou dobu jsem se mu o tom neodvažoval říct, ale jednoho krásného večera to prostě prasklo. Už jsem ty pocity nedokázal v sobě držet a všechno jsem mu pověděl.

Tohle byl náš první polibek. Nikdy na něj nezapomenu, bylo to tak magické a procítěné, připadá mi to, jako by se to stalo teprve včera.

Zhruba po měsíci, co náš vztah takto oficiálně odstartoval, jsme spolu měli první sex. Šli jsme s Tomem na všechno pomalu. Nechtěli jsme nic uspěchat. Oba jsme si přáli, aby bylo všechno perfektní. Je to na gaye celkem zvláštní, ale my jsme to prostě tak chtěli a taky se to vydařilo.

Bylo sobotní krásné ráno a můj miláček mě ráno probudil sladkým polibkem a dobrou snídaní. Skutečně jsem si pochutnal. Bylo to všechno tak milé. Pak najednou začal povídat.

Čekal jsem na svého manžela téměř rok a půl. Tohle byla skutečná muka. Nevěděl jsem pořádně, co s ním je. Sledoval jsem zprávy, ale stejně jsem se nic užitečného nedozvěděl. Dny bez něj se táhly jako celý věk lidí. Snažil jsem se zůstat pozitivní, ale stejně mě děsila ta představa, že mi dojde oznámení o jeho smrti.

A pak najednou z ničeho nic ta muka skončila. Bylo to tak, byla to pravda. Tom se vrátil domů a já myslel, že jej radostí umačkám. Brečel jsem a byl tak nehorázně šťastný, že se mi vrátil. Doufal jsem, že teď na dlouhou dobu zůstane se mnou. Že bude doma a nikam nepojede bojovat, a taky se tak stalo.

Tak neskutečně jsem ho miloval a stále miluji. On je pro mě skutečný hrdina. Můj hrdina.

Dneska je pátek kolem půl dvanácté odpoledne a já sedím ve své kanceláři s hromadou papírů a lámu si nad tím hlavu. Tohle mě skutečně nebaví. Je to tak nudné, ale někdo to udělat musí. Jenom jsem si povzdechl a podíval se na naši společnou fotku, kde jsem já, Tom a Patrik. Jemně jsem po ní přejel prstem a raději se vrátil zpátky k papírování.

Když jsem v práci skončil, sbalil jsem si věci a vydal se ven, a pak po schodech ke vchodu. Ostatní zaměstnanci také už odcházeli a zdravili mě na rozloučenou. Sešel jsem poslední schod a zadíval se ke vchodu. V tu chvíli jsem myslel, že asi zkolabuju. U vchodu stál můj krásný manžel v uniformě a s kyticí růží v ruce. Hned jsem se k němu rozeběhnul. Pustil jsem na zem kufřík a padl mu kolem krku. Nezajímalo mě, že se na nás všichni dívají.

„Oh pane Bože, ty ses mi vrátil,“ šeptal jsem plačtivě a po tváři se mi kutálela jedna slza za druhou. Pevně mě objímal a hladil po zádech.

„Musíme ještě do školky pro Paťu,“ usmál jsem se a vyjeli jsme. Nechal jsme raději Toma řídit. Byl jsem tak roztěkaný, že bych to nezvládl.

Přijeli jsme ke školce a vystoupili. Držel jsem Toma za ruku a společně jsme se vydali dovnitř. Došli jsme ke třídě, kde byl Patrik a vešli jsme dovnitř. Paťovi se rozzářila očka, když mě viděl, ale když uviděl Toma, hned se k němu s brekem rozeběhl a doslova mu skočil do náruče. Tom ho objímal a tulil k sobě.

Tolik radosti a slz je, když se vojáci vracejí domů, a já jsem za svého manžela rád. Nikdy bych ho nevyměnil. On je můj hrdina, je to pravý bojovník. Okouzlující manžel a milující otec tak jako já. Nikdy ho nepřestanu milovat.

autor: Tina