Bar (3/3)

Po chvilce se od něj zase odtáhnu…

„Jak dlouho?“

„Já… já nevím, jak dlouho… aaah!“ zvrátí hlavu, když něco zkusím kolenem. Vzápětí si ale zakryje pusu rukou, jakoby se za to snad styděl, jakoby nechtěl dát najevo, že ho přitahuju… že ho TAK přitahuju. Odendám mu ruce z pusy.

„Nestyď se,“ zašeptám. Jsem ze sebe naprosto mimo. Jsem to tu přece já, kdo by se měl stydět, když během jednoho večera zjistí, že je přitahován svým dvojčetem a hned chce… ho uspokojit (ne, teď nemyslím tak jednoznačně fyzicky!). On se nemá proč stydět, musel si přece na svůj cit, kterej ke mně chová, za tu dobu už zvyknout. No jo… asi mě zkušenosti s holkama už naučily i tohleto. „Tak se uvolni, Bille,“ přejedu mu prstem od čela až na špičku nosu. Omámeně přivírá oči, ale hned je zase otevře a zmateně zamrká.

„Já… nemůžu, Tome, tohle je tak… divný… aaah, nedělej to!“ vykřikne, když znovu použiju koleno. Už zase napřahuje dlaně, aby se sám umlčel, ale pevně je chytnu, opřu o matraci vedle jeho a jazykem vpluju do jeho vyděšeně otevřené pusy. Už se zase nebrání… zase jen tak leží a nechává se sebou dělat co se mi jen zlíbí a pak… ztrácím rovnováhu a prudce přistávám na zádech na posteli, opilej Bill se hodí na mě a malinkatejma dětskejma pusinkama mi zpracovává krk.

„Tome ty seš… ani nevíš, jak moc dlouho tohle chci… teď si připadám úplně zvrhle… já tě tak chci… promiň mi, že jsem tvůj bratr, promiň…“ nesouvisle breptá, pak zvedne obličej a zakouká se mi do očí. Z těch jeho čokoládovejch kukadel ale najednou ukápne veliká slza přímo mě na tvář.

„Copak?“ zeptám se.

„Nic… nic, já…“ zpětně si hřbetem ruky utírá oči… pak se rozesměje. „Já jsem tak šťastnej!!“ Tohle je naprosto kouzelnej pohled.

„Nikdo mi nikdy nic tak krásného neřekl…“ rozplývám se… smyslů zbavenej, copak já jsem na tyhlety romantický keci? ‚Jo, jo s Billem jsem na všecko!‘ Projede mi hlavou, když jeho horkej jazyk přejede můj krk a skončí až pod bradou.

„To je dobře,“ zašeptá a pokračuje… připadám si jako naprosto jiná osoba v naprosto jiným světě…

(Bill)

Bože! Já… jsem tak šťastnej! Vůbec to nechápu, nedochází mi to… Jestli jsem v nějakým snu, tak se nechci nikdy probudit!! Kdybych nebyl opilej,vůbec bych k něčemu takovýmu neměl odvahu… Nedokázal bych Toma prostě jen tak políbit…

„Tome…“ zašeptám, když ucítím jeho ruce, jak pevně stisknou můj zadek. Mísí se ve mně nepopsatelný pocity štěstí, vzrušení a trémy. Jo, trémy… Já, kterej vystupuju před narvanýma halama a tísicema uječných fanynek, mám trému… Cítím po celým těle to chvění, jemný šimrání v břiše, ty motýlí křídla… Jakoby si moje tělo dělalo, co se mu zlíbí a nechalo všechnu tu tíhu myšlenek tam někde nahoře, jen tak se vznášet v oblacích… Nadzdvihnu se zpátky do sedu, takže na něj teď koukám jakoby ‚ze shora‘. Já tomu prostě nemůžu uvěřit, že teď jsem mu tak blízko, jak jsem si vysnil. Sedím mu přímo v klíně a jeho ruce hladí moje skoro nahý tělo! „Aaah,Tome …“ prodere se mi z úst, když jeho ruce zabloudí do nebezpečný blízkosti k mýmu rozkroku. Přejíždí ukazováčkem lem mejch černejch boxek a slastně se usmívá… Pak se pomalu zvedne, dívá se mi do očí a já cítím jeho dech proklatě blízko na svým krku. Beze slova se na něho vrhnu, vyhledám jeho rty a začnu hladově líbat. Nejdřív mě nechá, abych si polibky bral sám a pak mi je začne oplácet… Bože, můj bratr tak úžasně líbá! Vznáším se někde na růžovým obláčku a vůbec nepostřehnu, že ležím na zádech a Tom se sklání nade mnou.

„Bille, vůbec nechápu proč to dělám, ale…“ nenechám ho to dopovědět. Vpluju svým jazykem do jeho narůžovělých rtů a strhnu ho prudce na sebe. Každej Tomův dotek mnou probíjí jako rána elektrickým proudem, přestávám kontrolovat svoje chování, svojí hlavu… Ztrácím přehled nad tím vším, co se tu děje… Po chvilce tak nějak zaregistruju, že sedím Tomovi přímo v klíně a s rozverným úsměvem si ho prohlížím. Hlavu pořád zaklání dozadu, prudce oddechuje a když ještě provokativně zavrtím zadkem, propne se a útrpně tiskne víčka k sobě.

„Bille, tak už… aaaah…“ skoro zaječí, jen tak tak ho stihnu umlčet dlouhým polibkem. Pak se už konečně přesunu k jeho napnutejm boxerkám a pár pohybama jich Toma zbavím. Baví mě sledovat, jak se snaží ovládat… Jak se snaží udržet se pod kontrolou… Ale jakmile jen párkrát zapohybuju rukou, připlácne si dlaň na pusu a křečovitě tiskne druhou ruku v pěst. „Tomeee… “ šeptám pořád dokolečka, nepřestávám se na něj andělsky usmívat a pořád zrychluju tempo svý ruky u Toma v rozkroku. On je tak, tak bezradnej… Hlasitě vydechuje, pevně svírá moje boky a každou chvíli se napřímí a chtivě, snad jakoby se chtěl utišit, mě políbí. Ochotně mu nabízím svoje rty a Tom je nadšeně příjmá… Můj Tom…

(Tom)

Ne, už nemůžu, už to prostě nemůžu vydržet!

„Bille, nechtěl bys…“ zrychleně dýchám a koukám z jeho obličeje k mýmu rozkroku… netuším, jak jinak si o to říct! V jeho očích se objeví zaváhání, až se bojím, že odmítne, ale vzápětí mě prudce povalí na postel, sjede kamsi dolů a já už nebráním projevu svejch hlasivek a křičím, co můžu. Je mi jedno, je mi úplně jedno, jestli mě někdo uslyší, jestli někdo přijde, jestli svým řevem zbořím všechny stěny hotelu…

„Je to… je to dobrý?“ váhavě zvedne hlavu z klína a já míním zešílet!

„Do-dokonalý, Bille, prosímtě pokračuj!!!“ kroutím hlavou a do očí se mi téměř derou slzy. Neváhá ani sekundu a pokračuje… během půl minuty je tu ten slastnej dokonalej konec a já… si připadám jak po výstupu na nějakou hoodně vysokou horu. Když zase otevřu oči, vidím brášku, jak s vykulenejma očima polyká. Prstem mu naznačím, ať jde ke mně ať taky trošku ochutnám… Mám to v puse poprvý… mmm, dobrý. Odlepí se ode mě a já mu palcem otřu rty. Na hrudníku cítím, jak je taky lehce zadejchanej. Za ramena ho položím vedle sebe na postel. Pozoruje překvapeným pohledem, jak jdu přes celou místnost až k miniledničce, odkud vytáhnu nějaký vychlazený sladký pití (chlastu už bylo dneska dost) a jdu zpátky na postel.

„Na,“ podám mu ji. Žíznivě se vrhne po hrdle a pak jí podá mě… tohle bylo přesně to, co jsme potřebovali… nabrat druhej dech. „A teď ty, ty můj zajíčku,“ zavrním mu těsně u obličeje a jeho pusa se roztáhne ve šťastným úsměvu. Sjedu jazykem k jeho krku, Bill radostně zaklání hlavu a otírá se o mě tváří. Putuju po jeho vyhublým tělíčku dolů a dolů a dolů, až zabloudím k jeho pupíku. Rukama mu prudce přejedu od kolen až ke stehnům, přičemž konečkama prstů zabloudím až pod samotnej okraj boxerek a má to přesně ten efekt, jakej jsem chtěl – bráška se dostává do onoho napůl vnímavýho stavu blaženosti a z jeho pusy se ozývají první náznaky pořádnejch vzdechů.

„Chci tě, chci tě, chci tě!“ mezi všema těma zvukama zaregistruju prosbičku a tak mu konečně stáhnu černý prádlo a poprvý v životě beru kluka, bráchu, svou krev do pusy… v životě jsem to nedělal. Teď už se nedivím, že se Bill ptal, jestli je to ok, ale teď už aspoň vím, že se nemám ptát. Billovy vzdechy sílí a začne se mírně prohýbat v zádech. Trochu přitvrdím… zajedu mu oběma rukama pod zadek a pevně stisknu… kdyby mohl, právě si láme páteř… Když tohle několikrát za sebou zopakuju a zkombinuju s pohyby pusou… Bill vykřikne naposled a pak se všechny jeho svaly uvolní a on se stočí do klubíčka…

„Dokonalý,dokonalý!!“ opakuje s víčkama pevně semknutýma k sobě.

(Bill)

Celej se třesu! Tisknu svý nahý tělo k Tomovi a neodvažuju se otevřít oči. Teď se potřebuju vzpamatovat z toho nepopsatelnýho pocitu, při kterým se moje tělo dostávalo do té tak slastné extáze. Bože! Tohle bylo… tohle byl ten nejdokonalejší zážitek mýho života! Cítím, jak se mi klepou ruce a zavřená víčka dovolují mým řasám šimrat mě lehce po tvářích.

„Bille… jsi v pohodě?“ zašeptá mi Tom do ucha, když se delší chvíli nemám k tomu se na něj podívat. Slabě kývnu hlavou. Všechno se mi pořád vybavuje znova a znova, ten pocit slasti a nepříčetnýho třasu v celým těle s každým Tomovým pohybem.

„Tome, to bylo… dokonalý…“ zašeptám po chvíli, když mě začne jemně hladit po zpocených zádech. Šibalsky se na mě usměje, v očích mu zazáří tisíce světýlek. V té tmě, co panuje celou místností, vyhledá moje rty. Pevně mě stiskne v náručí, když vidí, že se pořád ještě nejsem schopnej uklidnit. A já fakt nemůžu, byl to na mě strašně silnej zážitek, tolik emocí najednou… Narozdíl od Toma tyhle věci dost prožívám, jsem dost citlivej člověk… Jenže on, kterej si tyhle slasti užívá skoro pravidelně na hotelovejch pokojích pokaždý s jinou holkou… Pro mě tohle byla premiéra!! Nikdy jsem se nedokopal ve vztahu tak daleko, namlouval jsem si celou tu dobu, jak pravá láska potřebuje čas a bla, bla, bla… Přitom jsem si prostě jen nedokázal přiznat, že ta ‚pravá láska‘ je můj vlastní bratr. Nechápu to… Nechápu, proč jsem si celý ty roky naivně myslel, že přijde ta vyvolená a já s ní prožiju lásku jako trám a poprvý okusím ten dokonalej, skvělej a nepopsatelně úžasnej pocit slasti, namlouval jsem si, jak to všechno chce čas a teď, během pár hodin jsem skončil v náručí svýho vlastního dvojčete, můj BRATR byl první, komu jsem dovolil zajít tak daleko a on byl první, s kým jsem zašel tak daleko i já. Bože můj, jak dlouho jsem to chtěl? Vysnil jsem si to všechno do posledního detailu a teď se mi to splnilo… Pořád mě hladí po zádech a prsty jedné ruky jemně obkresluje obrys mých rtů. Jsem toho tak plnej, nejradši bych všechno to štěstí a napětí v každý buňce mýho těla vykřičel do světa! Po chvilce Tom uchopí mezi dva prsty pramen mých vlasů a polechtá mě jimi v obličeji. Musím se smát, trochu to lechtá. Vpiju se do jeho dokonalých rtů a nechám se unášet jeho polibky, nechávám pořád moje se klepající ruce volně bloudit po jeho těle… Je tak blízko, tak neuvěřitelně blízko…

(Tom)

V jeho očích jsem měl možnost spatřit to něco, čehož náznaky jsem viděla na koncertech, když jsme vyhráli nějakou cenu nebo když se poprvé zamiloval. Teď už to však nejsou jen náznaky. Jeho oči hoří láskou jako nikdy předtím. Mám pocit, že takhle se na mě ještě nikdy nikdo nedíval. Je to přímo odzbrojující. Jakoby měl konečně možnost projevit něco, co už dlouhou dobu drží v sobě. Utápím se v něm a všechny ty láskyplný signály, který mi dává, mám tendenci mu oplácet. Krásnej okamžik. Tak dlouho mi jen hledí do očí a já v nich můžu číst všechno, co jen chci.

„Já tě tak moc miluju,“ zašeptá pomalu. Nic upřímnějšího jsem snad ještě neslyšel.

„Ty mě… opravdu miluješ?“ hloupá otázka, když je to tak jasný, ale asi potřebuju nějaký ujištění.

„Jo, moc. Tome, ani netušíš, jak jsem rád, že jsem se opil tak, že se neudržím na nohou… rozvázalo mi to jazyk. Doslova…“ začervenal se.

„To je… nádherný, já tebe taky bráško,“ obejmu ho pevně oběma rukama kolem krku a dám mu pusu na tvář. Šťastně zavřu oči a svou tváří se přitisknu k té Billově. Přisune se ke mně ještě blíž, pokud je to vůbec ještě možné, a obtočí mi ruce kolem pasu. Během krátkého okamžiku už slyším bráškovo hluboké oddechování, jeho stisk lehce povolil a on usnul. Díky návalu obrovského štěstí si já musím na vytoužený spánek počkat trochu dýl, ale nakonec i má těžká víčka klesnou a já upadám do říše snů…

(Bill)

Sluneční paprsky se mi derou pod zavřená víčka a ač už pár minut jen tak ležím se zavřenýma očima a přemítám si to všechno, co se včera stalo, nechci ještě otvírat oči a vítat nastávající den. Bojím se, že se probudím ze snu, že vedle mě Tom nebude spát. Vím, mockrát už jsem se takhle probudil. A on vedle mě nebyl. Všechno byly sny, sny, představy, touhy…

„Bille?“ zašeptá mi do ucha a lehce přitiskne svoje rty na mé. S úsměvem naposled pevně semknu víčka k sobě a pak je konečně do široka rozevřu. On… je tu! Tom je tady a já si jsem naprosto jistý, že tohle už není sen. Sklání se nade mnou, usmívá se a hladí mě po tváři. Chci se nadzvednout, abych jej mohl políbit na čelo, nebo aspoň na tak sladké dokonalé rty, jež si o polibek přímo prosí. Dokonalý pocit z ještě dokonalejšího probuzení mi ale rázem zkazí nepříjemná závrať. Žaludek jakoby plaval na vodě a s každým pohybem se mi doslova zatmí před očima.

„Je ti zle,co?“ usměje se Tom a já jen pomaloučku přikývnu.

„Donesu ti prášek, vydrž,“ naposled mě pohladí po tváři a pak se vzdálí kamsi za dveře koupelny. Aaah ne… kolik jsem toho včera vypil, že jsem na tom ještě hůř než Tom? Většinou jsem to já, kdo mu vaří čaje a nosí obklady na alkoholem otupělou hlavu. Ale ať už je to jak chce, stálo to za to. Ta žaludeční nevolnost, třeštění hlavy a nepříjemné sucho v krku. To všechno je zanedbatelné oproti pocitům, jež jsem prožil s Tomem. Krásné, nezapomenutelné… Bráškovy blížící se kroky mě vytrhnou z přemýšlení. Podává mi droboučký prášek a sklenici vody.

„Tohle spolkni,“ nařídí mi s úsměvem na rtech a pomůže mi se alespoň posadit v tom ohromném chumlu zmuchlaných peřin.

„Dík…“ šeptnu a provinile sleduju Tomův šťastnej výraz. Tváří se tak spokojeně, takhle jsem ho snad ještě neviděl.

„Jo jo, není zač,“ mrkne na mě a starostlivě na mě kouká, dokud prášek nazapiju a nelehnu si zase zpátky do peřin. Pořád se na mě tak uculuje, nemůžu si pomoct, ale připadá mi to jakoby se snad bál mě políbit! Úplně na něm vidím jak moc by chtěl…

„Tomi…“ zašeptám a on se ke mně nakloní. Bez váhání vpluju mezi jeho rty a když se ujistím, že se nebrání a ani bránit nebude trochu přitvrdím. Na to, že jsem po včerejšku fyzicky fakt úplně na dně, na pořádnej polibek se ještě zmůžu. Tom se ani trochu nebrání, spíš naopak je to tentokrát ON, kdo si ty polibky mermomocí vymáhá. Nechám ho aby si se mnou dělal nejdřív co chce, ale když se snaží mě dostat tak nenápadně pod svoje tělo, lehce ho odstrčím, protože na tohle se v tomhle stavu fakt ještě necítím!

„Promiň…“ zašeptá a trochu se začervená v obličeji.

„To je dobrý… Je mi jenom strašně zle po tom chlastu,“ zaksichtím se a ruce položím na svoje břicho. Tom se na mě šibalsky uměje a znova políbí.

„Na to pomáhá jedno srovnávací pivo, když si ho po nějaký větší akci ráno dáš, žaludek se ti srovná, mám to vyzkoušený,“ vesele mává rukama kolem sebe. Pak se zvedne a namíří si to přímo k miniledničce. Zavřu oči v útrpným výrazu, abych se mohl aspoň na pár minut tvářit tak, jak mi opravdu je, tudíž příšerně znechuceně. Já jsem takovej dobytek, takhle se nalejt… Za chvilku ke mně zas přicupitá Tom. Bolestně otevřu oči, ta palčivá bolest hlavy už prostě nejde nevnímat! „Už tam žádný pivo není,“ zamračí se a koukne směrem k lednici. Zničeně vzdychnu. Tohle byla poslední naděje… Teď tu určitě umřu na utopení žaludku v alkoholu anebo se mi rozskočí hlava minimálně na milion kousků.

„Ne, teď už jsem definitivně kaput,“ zakňučím Tomovi do ucha. Ten jen s nadšeným výrazem prohodí: „Tak, nezajdeme do baru…? „

autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule