autor: Nisch
Ahojky všem ;). Hlásím se s novou jednodílnou povídkou. Seděla jsem ve dvě hodiny ránu u notebooku s otevřeným wordem. Nevěděla jsem, proč ho mám otevřený. Na přehrávači mi začala hrát zrovna písnička ‚Phantomrider‘ a já věděla, proč jsem si ten word otevřela.
Prsty mi po klávesnici tak nějak putovaly samy. A najednou… nová povídka byla na světě x). Tak… snad u vás sklidí aspoň malý úspěch, který odměníte byť jen kratičkým komentářem 😀
Příjemné počtení ;), vaše Nisch.
Nikdy nevyřčená přání…
Plno bolesti a smutku…
Láska… co je to vlastně láska. Píšu o ní písně, ale přitom nevím, co to je. Nevím, jaké to je, někoho milovat a být milován. Za celý svůj život jsem tohle nepoznal. A přitom bych si to tolik přál. Tolik bych chtěl někomu říct ta dvě kouzelná slova „Miluji tě“. Bohužel… Tohle mi je, a zřejmě ještě dlouho bude, odepřeno…
Gas and blood
Is all I’ve got
In you I trust
The final exit’s
Passin‘ by
The wheels run free
Under me
It’s you I feel
A million sparks are fallin‘ down
I turn the wheel around
Is all I’ve got
In you I trust
The final exit’s
Passin‘ by
The wheels run free
Under me
It’s you I feel
A million sparks are fallin‘ down
I turn the wheel around
Pomalu jsem procházel nočními ulicemi. Hodiny na mobilu ukazovaly něco kolem druhé ráno. Hvězdy a měsíc, který byl zrovna v úplňku, zářily mezi protrhanými mraky, ze kterých padaly lehounké krajky z ledu. Byla lednová noc, nikde žádní lidé ani auto, pouze pouliční lampy, já a sněhové vločky, které se líně snášely k zemi. Jen občas se v chladném větru lehce rozhoupaly do stran.
Nevím, jak dlouho jsem chodil městem. A hlavně jsem nevěděl, proč. Když jsem byl doma, něco mě neustále nutilo vzít si kabát a jít ven. Kam mám ale jít? A jestli mám cíl, tak proč?
Pomalu jsem procházel parkem. Lehký, bílý a dokonale se třpytící povlak pokrýval všechno kolem. Všechny stopy, které v něm někdo udělal, už dávno zmizely. Zastavil jsem a zhluboka se nadechl mrazivě štiplavého vzduchu a zaposlouchal se do ticha. Najednou jsem uslyšel motor, pravděpodobně od motorky. Nakrčil jsem nechápavě obočí. Kdo může ve dvě hodiny ráno a ke všemu v zimě, jezdit na motorce? Sebevrah, nebo nějakej bláznivej ‚dárce orgánů‘.
Řev motoru byl ale stále blíž a blíž. Začal jsem mít strach. Srdce mi bušilo stále rychleji a rychleji, adrenalin v krvi stoupal. Ano, byl jsem opravdu vyděšený, ale hlavně… zmatený. Slyšel jsem ji čím dál blíže, ale nic jsem neviděl. Najednou kolem mě něco projelo. Nevěděl jsem, odkud se to něco nebo někdo vzal. Bylo to rychlé jako stín, stejně tak temné. Potom jsem už slyšel jenom ránu a skřípání železa. Zalapal jsem po dechu a i přes obrovský strach, který ve mně narůstal s každým krokem, jsem se rozeběhl k místu, odkud vycházel dým. Zvláštní však bylo, že jsem neviděl žádnou stopu od kol, sníh byl nedotčený. Jen mé stopy v něm zanechávaly otisk.
Doběhl jsem k místu, odkud stoupal šedý kouř. Musel jsem potlačit vyděšený výkřik. Černá motorka, která narazila do mohutného stromu, vypadala, jako by právě prošla nějakým lisem. Kolena se mi však roztřásla ještě víc, když jsem viděl postavu, nehybně ležící několik metrů od pochroumaného kusu plechu. Rozběhl jsem se k ní. Srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem uviděl dotyčného. Helmu na hlavě neměl. Ležela kousek od něho a vypadala, jako meloun, který někdo rozkrojil na dvě půlky.
Klekl jsem si k němu. Měl na sobě černé kožené oblečení a vlasy spletené do copánků. Roztřesenou rukou jsem se lehce dotkl jeho tváře. Byl tak krásný. Jako… sen. Ve chvíli, kdy jsem se ho dotkl, se mu zachvěla víčka. Lekl jsem a ucukl rukou.
„Bille…“ zašeptal. Překvapilo mě, že znal moje jméno. Nikdy jsem ho neviděl… Jenže pocitu, že ano, jsem se nemohl zbavit… Ale přece bych si to pamatoval…
„Zůstaň… tak dlouho jsem si přál, abych si s tebou mohl promluvit a podívat se ti do očí. Neodcházej, prosím…“ otevřel oči a jemně mi stiskl ruku. V tu chvíli, jako bych dostal elektrickou ránu. Pomalu, s bolestivým výrazem, se postavil na nohy. Stále ale svíral ve své dlani tu mou.
Promises
I scratched so deep
In your empty seat
The sky is turning upside down
I turn the wheel around
I scratched so deep
In your empty seat
The sky is turning upside down
I turn the wheel around
„Bille, ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal…“ podíval se mi zpříma do očí. Vydechl jsem úžasem, když jsem si pod světlem pouliční lampy prohlédl pořádně jeho obličej. Jeho plné rty, jemné rysy a hlavně oči. Oči, které byly jako moře hořké čokolády… neodolatelně hnědé. Okamžitě jsem se v nich začal utápět. Zlehka mě pohladil po tváři a pousmál se.
„Billy, nikdy už neříkej, že nenajdeš pravou lásku a že už navždycky zůstaneš sám…“ Billy… Tak mi vždycky říkávala maminka. Co mě však překvapilo více, byla druhá část věty. Jak to může vědět, nikdy jsem to neřekl… ne nahlas.
„Kdo jsi…“ řekl jsem sotva slyšitelně. Odhrnul mi pramínek vlasů, který mi spadl do obličeje, a usmál se úsměvem, ze kterého se mi roztřásla kolena.
„Jsem ten, který je vždycky s tebou, když si myslíš, že jsi sám. Jsem vždycky tam, kde jsi ty. Doprovázím tě celý tvůj život. Jsem tvůj přízračný jezdec…“ poslední slova pouze zašeptal, a poté se jemně vpil do mých rtů.
Štiplavý mráz jsem přestal vnímat. Cítil jsem jen jeho jemné rty na těch mých a teplo. Teplo, které se rozlévalo celým mým tělem. A ještě něco… cit, který jsem nikdy předtím necítil. Tak neskutečně příjemný, jako bych našel něco, co jsem strašně dlouho hledal… Nedokázal jsem to popsat slovy.
„Billy…“ vydechl najednou bolestivě a klesl k zemi.
„Ne!“ vykřikl jsem a vytáhl si ho do náruče. Na tvářích jsem ucítil horké slzy.
„Už nemám moc času,“ zašeptal. V tu chvíli, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Hrozně to zabolelo.
„Ne, to neříkej… Nesmíš mě opustit. Ne teď, když jsem tě konečně našel.“ Neubránil jsem se vzlyknutí.
„Nebuď smutný, Bille…“ jemně mi stiskl ruku. „Nezapomeň na to, že nikdy nejsi sám.“
„Prosím…“ pevně jsem stiskl oční víčka, zpod kterých unikaly slané kapky.
„Miluji tě, Billy…“ naposledy přitiskl své rty k těm mým…
Kiss me goodbye
Into the light
Like a phantom rider
I’m dying tonight
So dark and cold
I drive alone
Like a phantom rider
Can’t make it all on my own
Into the light
Like a phantom rider
I’m dying tonight
So dark and cold
I drive alone
Like a phantom rider
Can’t make it all on my own
Jak se objevil, tak také zmizel. Nezůstalo po něm nic. Ani zničená motorka, ani stopy ve sněhu. Jako by tu nikdy nebyl… Jako by to byl pouhý stín… přízrak.
Bill zůstal sám sedět v prachové pokrývce tvořené miliony dokonalých ledových krajek. Každá byla tak jiná, a přitom tak stejná. Z očí mu stékaly slzy jako nekonečný slaný vodopád. Nemohl přestat plakat, nešlo to.
„Také tě miluji…“ zašeptal do tmy a pomalu se zvedl. Na tváři ucítil jemný vánek. Nebyl to ten nepříjemný mrazivý vítr. Bylo to jemné… jako pohlazení.
„Navždycky zůstanu s tebou,“ rozlehlo se kolem černovlasého chlapce jako mlha… On však věděl, že už ho nikdy neuvidí, a to ho moc bolelo… Připadal si, jako by ztratil část sebe samotného, jako by přestal z části žít. Chtěl ho zpátky, ale věděl, že to už nikdy nepůjde.
Věděl, že už navždycky zůstane pouze jeho přízračným jezdcem…
I’m here, with you
I am here, here
Leave me alone
Phantom rider
Always die on their own…
I am here, here
Leave me alone
Phantom rider
Always die on their own…
autor: Nisch
betaread: Janule
Je zvláštní, že jsem na povídku s tímto názvem natrefila zrovna dneska. Možná osud?:) Nebo jen náhoda.
Musíc říct, že se ti povídka moc povedla. Všechno to, co cítím u téhle překrásné písničky, jsem cítila i v téhle povídce. Mám ráda příběhy založené na písních, možná proto jsem ji začala číst.:) A rozhodně toho nelituju, i když zrovna dneska na to čtení jaksi náladu nemám.
Ten konec mě skoro rozbrečel.♥ Tak procítěné!♥ A neskutečně smutné a bolestivé. Tak rychle pomíjivé štěstí. Zrovna nalezena láska a vzápětí ztracena. Nádhera!♥
Možná bych uvítala druhý díl, chybí mi trochu vysvětlení, odkud se tam Tom, přízračný jezdec, vzal, co vlastně je, jestli je to člověk, nebo jen stín, který je pořád s Billem, aniž by o tom věděl. Třeba i myšlenky z jeho pohledu… No, nebudu ti do toho kecat, třeba jsi to takhle nechala "otevřené" záměrně, ať si každý domyslí, co chce.:)Rozhodně to neber jako kritiku, protože k tak krásné povídce opravdu nemám co vytknout!;)
Tvá slova mě hodně oslovila.♥♥♥:) Zasloužíš si obrovskou pochvalu, protože mě už jaksi jen tak něco neosloví.:)♥ A pevně doufám, že čtenáři nebudou lakomí a nechají ti tady byť alespoň jednoslovný komentář!!!;o)
Krásne…
Je to dokonalý!!! Fakt že jo!! <3 :** Jen tak dál..=P*
wow nádhera! 😉
Krásné…takové..dojímavé. 🙂
to je hrozně smutný :((( ale hezký :)))))))