Pomoc!!!

Zamysli se…
Tvoje srdce je plné vinny.
Tvoje duše je plná zla…
Přestože to nevnímáš,
a nevědomky ubližuješ.
Myslíš, že mi nepůsobíš bolest?
Pleteš se, a to hodně.
Mé oči jsou plné slz.
Zdá se, že je nevidíš.
Tohle nejsem já.
Úplně si mě změnil.
Teď stojím o každý tvůj kousek.
Ale celého tě mít
nikdy nebudu
Nechci přijímat zbytky.
A nikdy jsem nechtěl.
Ale nic jiného nezbývá.

Zamysli se…
Tvoje oči jsou plné zloby.
Já jsem ten špatný?
Přiznám, možná přeháním…
A co mám dělat jiného?
Ničíš mě…
Myslíš, že jsem to dneska neviděl?
Proč si byl s ní?
Proč mi to děláš?
Proč mi ubližuješ?
Měl bych jít,
a oplatit ti to.
Jenže já to nedokážu.
Nemůžu být se tebou,
ale ani bez tebe.
Co mám dělat?
Proč se ptám…
Vždyť já to vím.
Bude to lepší…
For you, for me…
Nebudu na tebe čekat věčně.
Už nechci.
Až mě najdeš, asi budeš brečet
Nevím, jak jinak by to mohlo být…
Jen malá bolest…
A VŠECHNO BUDE PRYČ.

„Bille? Bille jsi tu?“ cvakly dveře. Tom přišel domů. Těšil se na bratra jako snad nikdy. Chtěl být pouze s ním… Teprve dnes si uvědomil, že bez něj nemůže žít.
„Bille?“ otevřel dveře do koupelny.

Až mě najdeš…

„Bille…“

Asi budeš brečet…

„No tak, Bille…“

Nevím, jak jinak by to mohlo být…

„Bille, no tak… Vydrž! Zavolám záchranku…“

Doktor se sehnul k podlaze poté, co sanitáři naložili Billa na nosítka a odnesli ho. Sebral ze země lahvičku, ve které Tom poznal prášky na spaní.
„Tohle bude asi pro Vás…“ podal Tomovi papír, který též ležel na zemi. „Potom přijeďte do nemocnice.“ oznámil a odešel.
Tom nedočkavě rozbalil mokrý papír. Proč Bille, proč jsi to udělal?

Zamysli se…
Tvoje srdce je plné vinny.
Tvoje duše je plná zla…

Kvůli mně, došlo mu. Ne, Bille! Prosím! Ty musíš žít!

Zamysli se…
Tvoje srdce je plné vinny.
Tvoje duše je plná zla…
Přestože to nevnímáš,
a nevědomky ubližuješ.

Bille, přiznám, bylo to vědomky…

Myslíš, že mi nepůsobíš bolest?
Pleteš se, a to hodně.
Mé oči jsou plné slz.
Zdá se, že je nevidíš.

Neviděl jsem, Bille…
Ale tebe vidět musím. Hodil na sebe mikinu a vyrazil do nemocnice. Vběhl do prvního autobusu, který viděl.

Tohle nejsem já
Úplně jsi mě změnil.
Teď stojím o každý tvůj kousek.
Ale celého tě mít
nikdy nebudu

Mohl si, Bille. Už dnes! Už dnes! Musím za tebou!!!

Nechci přijímat zbytky.
A nikdy jsem nechtěl.
Ale nic jiného nezbývá.
Zamysli se…
Tvoje oči jsou plné zloby.
Já jsem ten špatný?
Přiznám, možná přeháním…
A co mám dělat jiného?

Je to moje vina. Nadával jsem tobě, že za to můžeš ty, ty žárlíš… Promiň mi to! Všechno! Zachráním tě!
Vyskočil z autobusu a vrhnul se do budovy městské nemocnice. Zamířil rovnou do oddělení ARO.

Ničíš mě…

Já vím.

Myslíš, že jsem to dneska neviděl?
Proč jsi byl s ní?

Rozešel jsem se s ní… Kvůli tobě…

Proč mi to děláš?
Proč mi ubližuješ?

Promiň, Bille… Už nikdy…

Měl bych jít,
a oplatit ti to.
Jenže já to nedokážu…

Měl si to udělat. Ne ubližovat sobě… Pro mě je to nejhorší trest.
„Tom Kaulitz?“ ze dveří vyšel doktor.
„Ano…“ vstal.
„Váš bratr je na tom špatně… Vypumpovali jsme mu žaludek. Teď spí.“
„Můžu ho vidět?“
„Jestli chcete… Ale je to k ničemu.“ kývl a ukázal ke dveřím. Tom vešel.
Bill ležel na posteli, pod různými kapačkami a přístroji, které neuměl pojmenovat.
Zatajil se mu dech. Jeho bratr byl bledý, vypadal jako bez života, až na to, že se mu zvedal hrudník. Lehce se k němu posadil a četl poslední část dopisu.

Nemůžu být se tebou,
ale ani bez tebe.
Co mám dělat?

Bille, ty jsi vždycky se mnou, a vždycky budeš…

Proč se ptám.
Vždyť já to vím.
Bude to lepší.
For you, for me…

Nebude! Jak tě vůbec tohle řešení mohlo napadnout! Jsi tak naivní! Myslel sis, že se tímhle něco vyřeší?
Těhle pár slov ho rozčílilo. Zadíval se na svého bratra. Byl v klidu. Četl dál.

Nebudu na tebe čekat věčně.
Už nechci…

Stačilo pár minut, Bille. Pár minut!

Až mě najdeš, asi budeš brečet.
Nevím, jak jinak by to mohlo být…
Jen malá bolest…
A VŠECHNO BUDE PRYČ.

NE! Sakra ne! Bille! Prober se! Nemůžeš umřít! To nejde! NEJDE!!!

„Bille… Já tě miluju…“ zašeptal, a pak jej doktoři odváděli z pokoje…

Tom jako bez ducha seděl v nemocniční chodbě. Po návštěvě jejich rodičů všichni bezradně seděli na lavicích a čekali na doktora.
Tisíckrát se Toma ptali, proč to Bill udělal. Nemohl jim říct pravdu! Nešlo to.

Jen malá bolest…
A všechno bude pryč.

Tyhle slova mu neustále běhala v hlavě. Vyjadřovala pocit jeho vinny, nemohl je unést, nemohl dýchat… Zatmívalo se mu před očima, neustále viděl, jak jeho bratr leží na podlaze, bílý, nehybný, skoro nedýchá…

Myslíš, že mi nepůsobíš bolest?
Pleteš se, a to hodně.
Mé oči jsou plné slz.
Zdá se, že je nevidíš.

Bille… Už to nikdy neudělám, vždycky budu jenom tvůj, miluju tě… Jenom se prosím prober…
Vím, že jsi trpěl, ale já takhle trpím ještě víc… Ničí mě to…

Přiznám, možná přeháním…
A co mám dělat jiného?
Ničíš mě…
Myslíš, že jsem to dneska neviděl?
Proč si byl s ní?

Ona byla ta největší chyba…Sstrašně rád bych to napravil… Ale to nepůjde, jestli se neprobudíš…

Vím že je to moje chyba,
nemělo se to stát.
Byla to dost dobrá hra,
ale neměl jsem si hrát,
Trápil jsem tím pouze tebe,
teďka už to vím.
Je to jako peklo, nebe.
Teď nepoznám, co smím.
Myslím že to mělo být,
všecko úplně jinak.
Dej mi možnost začít znova,
ať můžu o tom snít.

Smutně se nad těmihle verši pousmál. Právě ho napadly.

Přesto však, v hloubi duše věděl, že to bude dobré, že Bill přežije… Akorát svazující strach mu nedovolil tuhle myšlenku projevit nahlas.

„Já… ještě za ním zajdu…“ oznámil rodičům a vstal.

Něco mě k tobě žene…
Myslím, že ten pocit znám.
Jdu k tobě…

Vešel od bílého pokoje. Posadil se na jeho postel. No tak, Bille… Přece by mi moje city nelhaly… Prober se…
Hypnotizoval jeho oční víčka, každý záchvěv jeho těla, doufal…

Bille, prosím…

Bille…

„Nechápeš to? Nechápeš, že tě miluju?“ vykřikl.

„Já tebe taky…“ ozval se slaboučký hlásek od postele.

Nevěřícně se otočil. Bill se na něj slabě usmíval.

„Bille!“
Vrhl se k němu. Krev mu bušila ve spáncích, myslel, že se mu rozskočí.

Vyhrkly se mu slzy do očí.

„Bille…“

Neudržel se. Vrhl se k němu a silně ho objal.

„Tome…“

„Bille, já ti slibuju, že už to nikdy neudělám, že budu jenom s tebou, miluju tě…“

„Tome… Já tebe taky.“

Napřímil se. Šťastný úsměv mu hrál na tváři.

Zadíval se na zmuchlaný dopis ve své dlani.

„Ten už nebude potřeba…“ zašeptal Bill a Tom ho s přikývnutím roztrhl na dvě půlky…

autor: Nicy
betaread: Kajess