autor: Nicol-Dream
Nikdy jsem se nikomu nesvěřoval. Ani mámě. A tátovi, to mě ani ve snu nenapadlo se svěřit. Ale už musím s pravdou ven. Musím už nějak ventilovat svoje pocity, a proto to všechno povím vám! Budeme něco jako můj tajný deníček.
Ještě než ale začneme, povím vám něco o mně. Jmenuju se Bill. Je mi 17 let. Za dva měsíce už mi konečně bude 18. Bydlím s rodiči ve velké vile uprostřed Berlína. Studuji na zdejším gymnáziu. Jsem jedináček. A ani mi to nějak nevadí. Rodiče mě zahrnují svojí láskou a hrozně rádi mě rozmazlují. Moc kamarádů nemám, vlastně jen jednoho, jsem totiž strašně nesmělý. Tím jediným kamarádem je můj pes. Je to černý labrador. Jednou jsem šel kolem zverimexu, a on tam byl zavřený jako poslední v takové speciální kleci. Bylo mi ho líto a tak jsem si ho prostě vzal domů. Pořádně ani nevím, jestli si jsou rodiče vědomi toho, že mám psa. Moc to ale neřeším. Hlavní je, že je někdo, kdo mi nikdy neublíží. Ani jemu, i přes jeho němou tvář, jsem nikdy neřekl to, co řeknu vám.
Zamiloval jsem se. To asi není tak hrozný, pomyslíte si. U mě je ale kámen úrazu osoba, do které jsem se zamiloval. Je to jeden kluk od nás ze školy. Hraje v naší školní kapele. Není to ale taková ta obyčejná kapela, která hraje na školních akcích. Tohle je rocková kapela a on v ní hraje na kytaru. Dokonce i trochu zpívá. Vždy když ho vidím, cítím v břiše tisíce motýlků. Je tak krásný. Jsem jako v transu, vždy když ho pozoruju při jeho sólu. Jeho jméno je stejně krásné jako zvuk jeho kytary, který vychází z toho kusu dřeva pod jeho šikovnými prsty.
Jmenuje se Tom. Občas když takhle sedím na židli v naší školní kavárně a poslouchám, jak hraje, představuju si, jaké by to bylo, kdyby i on miloval mne. Mám spoustu různých verzí, kdy za mnou přijde a řekne mi, že se mu líbím. Už častokrát jsem si myslel, že se můj sen stane skutečností, protože Tom šel zrovna z pódia rovnou ke mně. Mě však minul a pokračoval k dalšímu stolu, u kterého sedělo několik fiflen od nás ze třídy. Zajímalo by mne, co ony mají a já ne.
Víčko jim zdobí černé stíny, pod okem je černá linka. Řasy jsou prosloužené černou řasenkou. I to mám já. Někteří mě kvůli tomu považují za dívku. Možná i kvůli mým nalakovaným nehtům. Asi jemu jen vadí to, že jsem kluk. On vlastně ani neví, že tu jsem. Neví, že existuju. Kéž by si mě někdy všiml. Ale on kolem mne vždy projde, jako kdyby byla židle prázdná. Kdybych nebyl takový srab, mohl jsem ho už dávno oslovit se záminkou, jestli by mne nenaučil na kytaru.
Už několikrát jsem ho i sledoval až k domu, kde bydlí. Myslel jsem si, že když u něho zazvoním a on otevře, tak už nebude tak složité ho oslovit. Pokaždé to ale bylo stejné, sebevědomě jsem přistoupil k domovním dveřím, na kterých bylo jeho jméno, a zmáčkl zvonek, ale ve chvíli, kdy jsem uslyšel, jak schází po schodech ke dveřím, jsem zbaběle utekl a schoval se. Tolik jsem si přál nabrat co nejvíce odvahy a zůstat u těch dveří stát, když otevře.
Dnes to zkusím znovu. Věřím, že dnes to zvládnu. S odvahou dojdu před jeho dveře. Jeho jméno se leskne na slunci tak jako vždy. Krásně odráží paprsky. Přejedu přes něj mým černým nehtem. Poté přesunu prst na zvonek a zmáčknu ho. Celým jeho domem se rozlehne ten známý zvuk. Snažím se myslet na něco jiného, abych zase nezpanikařil a neutekl. Moc mi to ale nejde. Tohle nezvládnu, prostě ne. Začnu pomalu couvat po dlážděné cestě. Už jsem skoro pryč z té krásné cesty, co vede k jeho domu, když v tom do někoho narazím. Polekaně se otočím. Za mnou stojí Tom a zářivě se na mě usmívá.
„Co potřebuješ?“ zeptá se mě. Já ale ze sebe nemohu vypravit ani jedno slovíčko. Ani písmenko nevyslovím, jen stojím v němém údivu a pozoruju jeho dokonalou tvář. Myšlenky se teď točí jen kolem jednoho faktu. On mě vidí, on ví, že tu stojím, mluvil na mě. Koukám se do jeho očí. Stéle se na mě usmívá a jako by se i jeho oči usmívaly. Dokonce mi připadá, že má v očích malá sluníčka.
„Halo je tam někdo?“ řekne mi se smíchem, a jedním prstem mi lehce poklepe na čelo. Panebože, on se mne i dotknul. Proběhne mi hlavou a omdlím.
Když se probudím, ležím v Tomově krásném obývacím pokoji na sametové pohovce. Celý pokoj byl sladěn do smetanové barvy. U pohovky byl stůl se skleněnou deskou a za ním ležel u velkého honosného krbu perský koberec. Postavím se a chci rychle odejít, než se vrátí Tom zpět. Zamotá se mi ale hlava a já padám dozadu. Připravuju se na ránu, ale nic takového se nestane. Místo toho mě zachytí dvě svalnaté ruce.
„Musíš opatrně.“ S těmito slovy mě můj idol posadí na pohovku a do ruky mi dá skleničku s džusem. „Pořádně se napij,“ dodá, a obejde pohovku. Chtěl jsem se otočit a podívat se, co dělá, když vtom mi přiloží zezadu na hlavu pytlík s ledem.
„Áááááááá…“ zakřičím, protože ucítím bolest.
„Klid, to je jen z toho, jak jsi omdlel. Asi to budeš mít z toho počasí, co je venku,“ uklidní mě a led položí přede mne na stolek. Sedne si vedle mě a zadívá se na mne těma svýma čokoládovýma očima. Utápím se v nich. Takové jako on nikdo nemá.
Chvíli takhle sedíme a ani jeden nic neříkáme. Tom se ale po chviličce nadechuje, že mi ještě něco řekne, když vtom někdo zazvoní. Oba se trochu lekneme, a Tom rychle jde ke dveřím se podívat, kdo za ním přišel. Já se mezitím pomalu zvednu, hlava už se mi nemotá. Pomalu dojdu k pootevřeným dveřím a vykouknu na chodbu. Nevidím, kdo přišel, protože vchodové dveře nejsou zcela otevřené. A osoba za nimi ani nemá podle mne v plánu jít dál. Po asi pěti minutách Tom dveře zavírá. Rychle dojdu zpět k pohovce a sednu si. Když se vrátí můj hostitel zpět, už nemá na tváři ten zářivý úsměv. Nyní je jeho tvář zamyšlená. Jen co si ale sedne na pohovku zvonu, vykouzlí úsměv a podívá se na mne.
„Pořád jsi mi neřekl, proč jsi za mnou přišel,“ zeptá se mne a upře na mne ty svoje hnědý oči.
„Já,“ řeknu s rozpaky, „chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mne naučil na kytaru,“ vypravím ze sebe ztěžka a čekám na jeho reakci. Jeho úsměv trošku ochabne. Jako kdyby čekal jinou odpověď.
„Jistě. Já si přinesu kytaru, tak chvilku počkej,“ řekne trošku posmutněle a odejde z místnosti.
Chtěl bych mu vidět do hlavy a vědět proč posmutněl. Když však vešel do místnosti, znovu měl na tváři ten zářivý úsměv, jako by tu smutnější část nechal v místnosti, kam před chvílí odešel pro svoji kytaru. Sedl si do křesla, takže teď seděl po mé levé ruce. Kytaru si položil do klína a podíval se na ni, jako by přemýšlel.
„Já nikdy jsem nikoho na kytaru neučil hrát, ale tak snad to zvládnu ti to pořádně vysvětlit a pokusím se tě to i naučit,“ řekl a s vážným výrazem ve tváři se na mne podíval. Potom mi podal kytaru a klekl si přede mne. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem si ji do klína položil stejně jako on před chvílí. Začal mi vysvětlovat, co která struna hraje. Jaký tón. Jak se na ni správně hraje a vše okolo toho.
Já ho už ale dávno nevnímal. Jen jsem tak seděl a užíval si toho, že se mi věnuje. Nesměje se s žádnou z těch blbých slepic ze školy. Jeho úsměv teď patřil jen mně. Věděl jsem, že se záminkou naučit se hrát na kytaru nebudu moc chodit dlouho. Ale chtěl jsem si užít aspoň těch pár chvil, co jsem měl.
„Tak pochopil jsi to?“ touto otázkou mě vytrhl z tupého zírání na jeho tvář a přemýšlení o tom, jak si co nejlíp užít to, že ho mám jen pro sebe.
„Ano,“ hlesl jsem, aby nebyl smutný, že jsem ho vůbec neposlouchal. Kývl tedy a naznačil mi, abych zkusil něco zahrát. Podíval jsem se na kytaru na mém klíně a na sucho polkl. Chvíli jsem ji ještě jen pozoroval, když jsem uslyšel Tomův povzdech. Podíval jsem se na něj, on mi chytl ruce a položil mi je na správná místa. Potom mi ukázal, kde mám mít prsty a pobídl mě, abych přejel lehce nehty přes struny. Z dřevěného nástroje nevyšla žádná krásná hudba, jen prazvláštní zvuk, který jsem nedokázal identifikovat. Po pár marných pokusech jsem mu kytaru vrátil a naštvaně mu odsekl, že hraní na kytaru je pitomé.
„Stejně jsem nikdy hrát nechtěl.“ Pronesl jsem, když odcházel uklidit znovu kytaru. Domníval jsem se, že mě neslyšel. Nechtěl jsem čekat na to, až se vrátí. Vstal jsem a vydal se ke vchodovým dveřím. Potichounku je otevřel, ne moc, jen natolik, abych prošel ven.
„Ty už odcházíš?“ uslyšel jsem Tomův hlas. Otočil jsem se a viděl ho scházet dolů ze schodů. Nic jsem mu na to neodpověděl, jen ho sledoval, jak se ke mně přibližuje. „Škoda, že jsi přišel jen kvůli tomu hraní.“ Chtěl jsem mu říct, proč jsem přišel, ale copak to šlo? Vždyť by se mi vysmál a zítra by to věděla celá škola. Stále jsem nic neříkal, jen pomalu couval na cestu vedoucí na ulici. „Tak sbohem.“ Řekl nakonec a zavřel velké dveře.
Došel jsem až na konec cesty a ještě se otočil. Celý jeho dům byl potmě. Jen v horním pokoji se svítilo. Okno bylo otevřené a já slyšel, jak hraje na kytaru nějakou smutnou a pomalou melodii. Zdá se mi to, nebo je smutný, že jdu pryč. Musím se ho zeptat, proč je tak moc smutný. Proč to vypadalo, jako kdyby nechtěl, abych odešel pryč. Určitě si to nalhávám, jen chtěl být zdvořilý. Zajisté se mýlím, jako když kolem mě chodil k dalšímu stolu a já si naivně myslel, že jde za mnou. Tentokrát jsem byl ale přesvědčený o tom, že se nemýlím. Sešel jsem z cesty na trávník, co jej lemoval, nechtěl jsem, aby slyšel, jak jdu po kamenných kostkách, a pomalu šel zpět ke dveřím. Došel jsem až k nim, opatrně vzal za kliku a otevřel je. Stejně potichu je za sebou zavřel. Boty jsem si nechal položené vedle botníku a jako myška se vydal nahoru po schodech.
Vystoupal jsem do prvního patra. Místnost, ve které byl Tom, neměla zavřené dveře úplně, a malou škvírou pronikalo světlo svíčky, kterou měl zapálenou, ven. Sledoval jsem jej tou škvírou a naslouchal té hudbě. Špatně jsem ale viděl, a tak jsem přešel ke dveřím trochu blíž. Pod nohama mi ale najednou něco proběhlo a já se opřel do dveří, ty se otevřely a já spadl do místnosti. Tom udiveně zvedl hlavu od kytary a sledoval mne. Já se zvedal z podlahy a cítil, jak začínám červenat. Pohled jsem zvedl ze země a podíval se na něho. Seděl v tureckém sedu pod oknem a před sebou měl malou svíčku. V jeho pohledu bylo překvapení, ale jako bych tam viděl i radost. Nic neříkal, jen mne sledoval a čekal, až mu to vysvětlím.
„Promiň. Já… slyšel jsem, jak hraješ tu smutnou písničku a chtěl se tě zeptat, proč smutně.“ Vychrlil jsem naráz a vyčkával, jak mi odpoví.
„Myslel jsem, že jsi přišel za mnou z jiného důvodu. Když jsem tě pokaždé viděl v kavárně, jak se na mne usmíváš, myslel jsem, že…“ zasekl se a zadíval se mi hluboce do očí. Náhle jsem v sobě našel malý kousek odvahy.
„Myslel jsi, že co?“ naléhal jsem. Toužil jsem vědět, co mi chtěl říct.
„Že se ti líbím,“ dořekl, co načal a sklopil zrak. Tohle jsem nečekal. Nejen, že věděl, že se na něho chodím dívat, on doufal, že se mi líbí.
„Chodil jsem tam jen kvůli tobě,“ řekl jsem mu. Zvedl ke mně svůj pohled. Znovu se na mě usmál. Jeho tvář se svitu svíčky vypadala krásně. Po čtyřech jsem došel před něj a sedl si také do tureckého sedu. „Líbíš se mi,“ dodal jsem a koukal se mu při tom do očí.
„Ty mně také, Bille.“ Odpověděl mi na to. On ví, jak se jmenuji. To bylo první, co mne napadlo. Počkat, vždyť on řekl, že se mu taky líbím. Moje oči se rozzářily, tohle je můj sen.
„Nechceš ještě zkusit hraní na kytaru? Jsi moc šikovný, stačí trošku trpělivosti a brzo budeš hrát lépe než-li já.“ Vytrhne mne z mého přemýšlení.
„A ty máš dost trpělivosti, abys mne to naučil?“ zeptám se ho a on jen přikývne. Vezme svíčku a dá ji trochu na stranu. Nohy si táhne volně před sebe na zem a jednu lehce pokrčí. Kytaru položí vedle sebe a natáhne ke mně ruku. Nesměle se jí chytnu a nechám ho, aby si mne posadil mezi nohy zády k sobě. Nevěděl jsem, co má v plánu. Po chviličce mi položil kytaru do klína, chytl mne za ruce a pomohl mi hrát. Bylo krásné být s ním takhle.
„Chtěl bych tě víc poznat,“ zašeptal mi do ucha.
„Já tebe taky,“ zašeptal jsem a nechal ho, aby mi na kytaru zahrál písničku. Pomalá, podle mě asi zamilovaná písnička, mě ukolébala a já se ponořil do říše snů s myšlenkami na Toma. S nadějí, že jednou z nás bude pár.
autor: Nicol-Dream
betaread: Janule
Pěkná povídka 🙂 Dlouho už tady taokvá nebyla, taková obyčejná, ale fakt krásná 🙂 Poslední dobou tu jsou jen vícedílky, navíc samé s násilím (teda, ne, že by mi to nějak vadilo 😀 ) , ale tento typ povídek už mi chyběl 🙂
♥
…jůůů…to bylo krásný…takový něžný a romantický…=) moc povedené…=) jen tak dále…
Krásna a romantická.
Musím souhlasit se Seraphis ^^ takováhle povídka tu už opravdu hodně dlouho nebyla (pro mě teda aspoň :))
bylo to krásně sepsaný 🙂
doufam že od tebe si přečtu nějakou povídku další brzo 🙂
Tak tohle bylo opravdu nádherné ♥, zase něco úplně jiného, krásná a něžná povídka napsaná s citem ♥
to bylo nádherný takový roztomilý zamilovaný:-)
To bylo krásný 🙂 a je fakt, že tyhle nevinný povídky "ze začátku" sou asi nejhezčí 🙂
je mi docela líto, že je to jenom jednodílka, krásně napsaný to je.
jé to se povedlo možná by to chtělo druhý díl, aby jsme zjistili jak pokročili:)
Moc moc krásné, vše bylo tak něžné, jak na obláčku na nebi…líbila se mi!
romantické:D… puvodně jsem to ale nehtěla číct ale tak nakonec jsem si to přečetla celé a nelituju toho:D pořád mám na obličeji přiblblý zamilovaný úsměv:D
Nádhera fakt desne romanitcké 🙂
super příběh…=)
Když jsem tě pokaždé viděl v kavárně, jak se na mne usmíváš, myslel jsem, že…" zasekl se a zadíval se mi hluboce do očí. – > To je přesně to, kdy pohled řekne všechno a slova jsou zbytečná… gratuluji k nádherné vystihnuté scéně! Oh bože…je to jak z krásného snu :o)
Pořád se usmívám :o)) Slunce v duši, aww… Tyhle romantické příběhy… jednou se jistě do takového probudím…:D miluju je ♥