autor: Nicool
Včera jsem se přistěhoval z menší vesnice Loitsche do novýho města… do Magdeburku. Dnes je můj den D, jdu totiž do nové školy, mezi nové lidi… Vezmou mě mezi sebe?
Najdu si tam kámoše? To zatím nevím… v tý škole jsem v životě nebyl… Oblíknu se, nasadím kšiltovku a vydám se vstříc osudu…
Zanedlouho už stojím před školní budovou, všude je to samý student, všichni si mě prohlíží… Nasucho polknu a projdu davem do školy, za chvíli začne hodina a já hledám ředitelnu, po pár minutách ji přeci jen najdu, zaklepu a vejdu dovnitř.
„Dobrý den, já jsem Tom Kaulitz…“ oznámím postaršímu řediteli.
„Ano ano… ty jsi ten nový student, že? Pojď, zavedu tě do tvé třídy,“ řekne celkem přívětivě a vyvede mě z kabinetu. „Takže tady to je…“ zastavíme u jedněch z dveří a než se stihnu nějak psychicky připravit, vtáhne mě dovnitř. Všichni si okamžitě stoupnou a ředitel jim dá pokyn, aby si sedli, udělají tak. „Takže, tohle je váš nový spolužák. Tom Kaulitz. Tome, tohle je tvoje třídní učitelka Faberová,“ si s ní potřesu rukou… je docela sympatická… „Jelikož je tu Tom nový, doufám, že mu se vším pomůžete a budete k němu milí,“ sjede pohledem celou třídu a pak odejde ze třídy, já tu zůstanu trčet před tabulí, moje oči bloudí po lidech a zastaví na jedné osobě úplně vzadu v poslední lavici.
Černé dlouhé, natupírované vlasy, černě orámované oči, bílá pleť… Civím na tu osobu a ona na mě, z uvažování, jestli to není nadpřirozená bytost, mě vytrhne hlas učitelky.
„Tome, jdi si sednout dozadu k Billovi,“ usměje se na mě a já pochopím, kam mám jít, vedle té osoby je totiž jediné volné místo. Sednu si a nenápadně kouknu na kluka vedle sebe… takže Bill… a kouká na mě… okamžitě znervózním ještě víc, než když jsem sem přišel…
„Ahoj…“ promluví na mě to dokonalé stvoření… bože, ten jeho hlas… Otočím k němu hlavu… ty oči… rty… jsem z něj na dně…
„A-ahoj…“ vykoktám a hned uhnu pohledem, ještě si ale stihnu všimnout že se usmál…
„Odkud jsi vlastně přišel?“ ozve se znova… tenokrát se začnu ovládat a zase se na něj kouknu.
„Z Loitsche… ty jsi odtud?“ sem překvapenej sám sebou, já normálně promluvil!
„Z Loitsche? Tam jsem dřív bydlel, před pár lety jsme se s taťkou přistěhovali sem… Kolik ti vlastně je?“ Tak on je taky z toho zapadákova, aspoň nejsem sám…
„18 a tobě?“ koukám na něj…
„Taky…“ prohlíží si mě… Takhle si povídáme celý zbytek hodiny, až zazvoní na přestávku.
Pár lidí se okamžitě seběhne kolem naší lavice, jak to tak vypadá, jsou to kámoši Billa.
„Tome, tohle je Andreas, Gustav, Georg, Lukas, Christina a Simona, lidi, tohle je Tom, ale to už asi víte…“ hned nás všechny představí.
„Hele, tak co kdybysme po škole zašli do naší klubovny? Seznámíme tady mladýho, jak to u nás chodí…“ pronese blonďák… Andreas, jestli si to dobře pamatuju…
„Klubovnu?“ kouknu nechápavě na někoho z nich… myslím, že na Christinu…
„Jo, tohle je totiž naše parta… Bill nás před pár lety dal dohromady, takže to je takovej náš šéf… že, šéfe?“ řekne přidrzle směrem k Billovi… ten jí vlepí výchovný pohlavek, a hned na to se všichni rozesmějou…
„Tohle dělaj pořád… Christa je drzá a Bill jí za to furt vráží pohlavky…“ obeznámí mě se situací Lukas…
„Chceš patřit do naší party?“ zeptá se mě Bill a já nemůžu nic jinýho, než souhlasit. „Ale nejdřív musíš projít stesku odvahy… lesem kolem starýho hřbitova a kolem rybníka zpátky… po škole ti ukážem trasu, a jestli do toho vážně chceš jít, sejdeme se přesně o půlnoci za městem… ok?“ všichni na mě zvědavě koukaj…
„Ok… ale není stezka odvahy pro malý děti?“ ušklíbnu se… my ji jednou, když mi bylo 12, šli na táboře… to si ještě pamatuju.
„Možná, že je, jenže v noci kolem toho hřbitova neprojde ani nějakej opilec… je to fakt hrůzostrašný místo… a v tom rybníku před sedmi lety našli mrtvolu kluka… mohlo mu být tak nějak jako nám, a navíc mu jsi celkem podobnej…“ Gustav si mě kriticky prohlíží… Takže mrtvolu kluka? A tam mám jako v noci jít? Myslím, že tahle stezka odvahy bude celkem zajímavá…
„Vraha nenašli… ale ten kluk vypadal fakt hrůzostrašně, to byste museli vidět… Moc dobře si na to pamatuju, bylo mi 12 a zrovna když ho tahali z vody, jsme se Simonou projížděli kolem na kolech… chudák kluk…“ koukám na Georga a je na mě poznat, že mám docela strach…
„Hele, nechte toho, nebo do toho nakonec nepude… Tome, nám bylo 12… někomu 13, když sme kolem toho rybníka v noci procházeli stezku odvahy, každej sám, prostě to byl takový přijímací rituál nebo jak to nazvat… všichni v týhle partě to museli projít… to dáš!“ poplácá mě kamarádsky Bill po zádech… kdyby to nebylo za takovýhle situace, asi bych pod tím dotykem roztál…
„Tak co? Bojíš se?“ zeptá se mě Simona… musím uznat, že celkem jo…
„To zvládneš… my na tebe budem čekat za rybníkem, když vyjdeš ten kopec… hned tam budem, neboj…“ ujistí mě Bill, nasednou na kola a v tu chvíli jsou pryč, já tu zůstal na staré cestě u lesa sám… cestu si moc dobře nepamatuju, dneska odpoledne jsem ji viděl poprvý… No co… vydám se lesem ke starýmu hřbitovu… ten je kousek od toho rybníka. Všude tma jak v pytli… ani baterku mít nemůžu. Najednou uslyším nějaký šramot, zastavím se a ohlídnu, nikde nikdo… teda aspoň doufám. Pomalu dojdu až ke hřbitovní zdi… nedá mi to a musím se tam kouknout, starou zrezivělou bránou nahlídnu dovnitř, zahlédnu nejbližší náhrobky, staré, oprýskané… jde poznat, že se o to nikdo nestará… Najednou se ale za náhrobky něco mihne… jakoby stín… postava… Neotálím a rozběhnu se odtud pryč, jenže za sebou slyším kroky… přibližují se… nemůžu ani křičet, jak jsem strachy bez sebe, aspoň že můžu běžet…
Kroky jsou blíž a blíž, až mě najednou někdo svalí k zemi…
„Ne!“ konečně vykřiknu, ale ten někdo mě přetočí na záda a obkročmo si na mě sedne, ruce mi dá za hlavu.
„Šššš… to jsem já, Bill,“ zašeptá ta osoba a já pořádně zaostřím na jeho tvář, ano, je to on…
„Bi-Bille? Co-co tu proboha dě-děláš?!“ vykoktám ze sebe.
„Chtěl jsem s tebou být chvíli sám…“ řekne sametovým hlasem a já roztaju… zapomenu, kde se vlastně nacházíme a nechávám se unášet Billovou přítomností.
„Víš… líbíš se mi,“ vypadne ze mě a v tu chvíli bych si nejradši nafackoval, Billova reakce mě ale překvapí… rozhodně mile. Nahne se ke mně a pomalu se otře svými rty o mé…
„Ty mně taky, Tomi…“ zašeptá a já jsem v tuhle chvíli nejšťastnější člověk… Začnem se pomalu líbat… ze začátku nejistě… Bill mi pustí ruce a já ho převalím pod sebe, začnu mu jemně třít boky a Bill si mě za týl přidržuje blíž u sebe…
„Billi…“ vydechnu když se rozkrokem otřu o ten jeho, tiše zasténá a rychle mi sundá tričko, následně i kalhoty s boxerkama… Jde na to pěkně rychle, ale mně to vůbec nevadí… Stáhnu z něj všechno oblečení… pár polibků a jemně do něj proniknu. Prohne se a zaskučí bolestí, přestanu a vyčkávám, až si na mě zvykne, pak začnu pomalu přirážet…
„Tome!“ vzdychá a já s přírazy přidám na intenzitě, polibky už jsou divočejší a já cítím, že za chvíli bude konec…
„Bille…“ vydechnu a udělám se do něj… v celým těle cítím mravenčení a po chvíli na svým břiše Billovo sperma. Vyjdu z něj a lehnu si vedle… „Úžasný… miluju tě,“ zašeptám a koukám mu zblízka do očí…
“ Já tebe taky… tuhle zkoušku odvahy si zvládnul na výbornou…“ usměje se a stulí se mi do náruče, majetnicky ho obejmu. Tohle byla ta nejlepší stezka odvahy, a odteď patřím do tý nejlepší party… s nejlepším šéfem…
autor: Nicool
betaread: Janule
moc moc moc krásný … moc se mi to líbilo .. very very good .. 😉
Ja som túto poviedku čítala už na tvojom bloku…a veľmi sa mi páči…mala by si pokračovať a písať aj na tento blog lebo som tu častejšie ako na tvojom…a tvoje poviedky sa mi mocky páčia:D
to je hezkééé =)
krásný 🙂 nejdřív jsem myslela, že přijdou na to, že jsou dvojčata 😀 billouš se přistěhoval s tátou… tak mě to tak napadlo 😀
Pěkný, ale na mě Bill vyskočit o půlnoci zpoza náhrobku, tak ho vezmu něčím tvrdým po hlavě a žádnej sex by se nekonal :)))
[4]: Taky mě to napadlo….mohlo to být i delší,na jednodílku docela škoda =)
[5]: xD tak nějak xD
Nádherná jednodílka x)))
Pěkná povídka, ale taky myslím, že mohla být delší… 🙂
douhlasím, že by to byla krásná vícedílka…ale i takhle je to fajn..x)
jo tak na hřbitově….no já bych byla asi mrtvá kdyby přede mnou takhle vylez