autor: Nisch
Ahojky všem 😉 možná pár z vás zná moji povídku „Vrať se mi…“ která se doufám aspoň trochu líbí… no, rozhodla jsem se napsat jednodílku 😉 Věčné hádky s rodiči jsou aspoň k něčemu dobré 😀 Doufám, že se vám bude líbit a omlouvám se, že je tak krátká. Ve psaní jednodílných povídek nemám žádné zkušenosti 😉 Jinak přeji hezké počtení 😉 vaše Nisch
Bylo nedělní odpoledne. Ležel jsem na posteli a zíral do stropu, protože jsem neměl co dělat. Lidi, které jsem považoval za kamarády, mě hnusně podrazili a vykašlali se na mě, když mi bylo nejhůř. Mně to ale bylo stejně jedno. Můj život už dávno ztratil smysl. Byl prázdný a nudný jako černobílý film… jediné, co jsem měl, byla bolest… plno bolesti…
Pomalu jsem se posadil a podíval se na fotku, kterou jsem měl na nočním stolku. Vzal jsem ji do ruky a prohlížel si ty dvě šťastné osoby. Osoby, kterým nic nechybělo, protože měly jedna druhou. Měly skvělý život, bezchybný. Vždycky tu pro sebe byly, i když se na něčem neshodly. Byly nerozlučné, všechno dělaly spolu, nedokázaly bez sebe žít…
Při vzpomínce na den, kdy se ta fotka fotila, se mi nahrnuly slzy do očí. Byl to tak krásný den, ale jen do té doby, než se to stalo… než se ozval výstřel a VŠECHNO tím skončilo. Ty nádherné vzpomínky se proměnily ve změť něčeho, co při sebemenším pomyšlení nebo projití kolem jeho pokoje neskutečně moc bolelo… při pohledu na místo v kuchyni, kde vždycky sedával, když se podívám na Scottyho, kterého nade vše miloval… Prostě už tu bolest nedokážu dál snášet. Nedokážu už dál žít. Bez něj ne…
*FLASHBACK*
„Tomi!… Tomi, dost! Prosím, přestaň, né!“ nemohl jsem skoro dýchat, z očí mi tekly slzy a břicho mě už od smíchu pěkně bolelo… „BOMEE!“
„Nepřestanu, dokud neodvoláš, že jsem naprosto neschopnej pitomec,“ řekl na oko uraženě. I když jsem ho přes oči plné slz neviděl, poznal jsem, hlavně podle hlasu, že nemá daleko k výbuchu smíchu. Už jsem to ale nemohl vydržet.
„Dobře, odvolávám to. Jen už prosím přestaň!“ zakňoural jsem. Tom mě tedy přestal lechtat a pomohl mi na nohy.
„Proč mi tohle děláš? Víš, jak jsem lechtivej,“ zavrčel jsem se smíchem a utíral si tváře vlhké od slz.
„No právě. Protože jsi lechtivej. A já neznám lepší způsob, jak tě k něčemu donutit,“ zasmál se můj starší bráška.
„Fájn, tak za tohle se s tebou nebavím. Jsi na mě hnusnej. Abys věděl, tak…“ nedořekl jsem to, protože umlčel mě polibkem… zprvu jsem byl trochu překvapený, nečekal jsem to, brzo jsem se ale vzpamatoval a začal s ním spolupracovat. Ruce jsem mu omotal kolem krku. On mě chytl pevně za boky a přitáhl si mě k sobě, jak nejvíc to šlo…
„Ty jsi hroznej, víš to?“ vydechl jsem mezi polibky
„Vím…“ zašeptal a ucítil jsem, jak se usmívá.
„Slib mi, že mě už nebudeš lechtat,“ zakňoural jsem prosebně, když se naše rty rozdělily.
„Slibuju,“ zašeptal a opřel si hlavu o tu mou, „…a ty mi slib, že mě nebudeš nazývat naprosto neschopným pitomcem,“ zasmál se.
„Slibuju,“ zasmál jsem se taky a věnoval mu malou pusinku na nos
„Víš, Bille, nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být tak šťastný,“ podíval se mi do očí. roztřásla se mi kolena. Pod tím jeho pohledem jsem měl vždycky co dělat, abych se udržel na nohou. „S tebou prostě… už nedokážu bez tebe žít. TY jsi ten střípek, co mi chyběl k úplnému štěstí.“
„Cítím to úplně stejně… já už bez tebe nedokážu žít,“ lehce jsem ho pohladil konečky prstů po tváři.
„Ty jo, víš, co jsem si teď uvědomil?“ vykřikl nadšeně Tom, až jsem se lekl.
„Ehm, ne, ale děsíš mě,“ podíval jsem se na něj trochu nedůvěřivě.
„Že od tý doby, co jsme spolu, nemáme žádnou společnou fotku,“ zaculil se a v očích se objevily nedočkavé jiskřičky.
„A já se lekl, co z tebe nevyleze za příšernost,“ zasmál jsem se.
„Hey, “ šťouchl do mě.
„Ne, promiň… máš pravdu. Tak, kde je foťák?“ přitiskl jsem se k němu a políbil ho.
„Hned ho přinesu,“ opětoval mi s úsměvem polibek a odběhl do domu pro to fotící krabičku. Byli jsme totiž na zahradě. Svítilo slunce, což je tady, v oblasti Hamburku, docela zázrak.
„Už ho mám!“ zavolal nadšeně Tom a s úsměvem od ucha k uchu se ke mně doslova přiřítil. Sedl si vedle mě na zem a pevně mě objal kolem pasu. Tím si mě k sobě zároveň přitáhl na maximum. Rozesmálo mě to. Vtiskl jsem mu ještě polibek a potom ho pevně chytil kolem krku. Miloval jsem být v jeho blízkosti. Cítit jeho vůni, teplo jeho těla… tlukot jeho srdce. Miloval jsem ho…
„Připraven? “ zeptal se mě a namířil naproti nám fotoaparát.
„Já jsem vždycky.“
„Okey… tři, dva, jedna..“ zmáčkl spoušť, bylo slyšet jen tiché cvaknutí, které signalizovalo, že se fotka pravděpodobně zdařila.
„Ukaž,“ sápal jsem se hned po foťáku.
„Počkej,“ smál se Tom.
„Tomine, no ták, dej mi to, chci se podívat,“ rozesmál se ještě víc.
„Chceš foťák? Chyť si mě…“ vyplázl na mě jazyk a začal zdrhat. Chvilku jsme se honili po zahradě. Už jsem skoro měl, když v tom se ozvala ohlušující rána…
„Co to bylo?“ zeptal jsem se Toma… ten nereagoval. Jen přede mnou nehnutě stál. Měl jsem najednou takový divný, tísnivý pocit…
„Tomi?“ pomalu se ke mně otočil, v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
„Bille,“ vydechl a sesunul se k zemi.
„TOME!“ vykřikl jsem a rychle k němu přiskočil.
„Tome,“ klekl jsem si k němu a vytáhl si ho do náruče. „Bude to dobrý, uvidíš,“ zavzlykal jsem a začal hledat po kapsách mobil.
„Billy?“ řekl roztřeseným, sotva slyšitelným hlasem.
„Ano, lásko? Copak?“ snažil jsem se pousmát. Z očí se mi řinuly slzy jako nekončící vodopád. Vztáhl ke mně ruku a lehce mě pohladil po tváři. Tomi.
„Miluju tě,“ zašeptal. V tu chvíli mu klesla ruka, kterou mě hladil. Oči se mu zavřely a já cítil, jak mu přestalo bít srdce.
„Tomi? TOMI!… né, to né… to nejde… no tak, prober se, slyšíš?“ začal jsem s ním třást. „Nemůžeš mě tu takhle nechat. TOME! Co náš slib ‚Navěky spolu‘. To mi nemůžeš udělat. Tomi,“ pevně jsem objal jeho bezvládné tělo a hystericky se rozbrečel.
To není možný, to prostě nejde. Nemůžeš mi odejít. TY NE! Vždyť jsme jako jedna osoba. Tome, prosím, neopouštěj mě. Miluju tě.
„Miluju tě. Strašně moc tě miluju, Tome,“ zavzlykal jsem… pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Jak mi ho mohl někdo vzít. Toma, moje dvojče, moje druhý já. Tu nejcennější věc, jakou jsem kdy měl. Toho nejdůležitějšího člověka v mým životě. Člověka, na kterém mi záleželo ze všeho nejvíc, kterého jsem miloval víc než svůj vlastní život.
Stále jsem seděl na zemi s Tomem v náručí. Nejevil sebemenší známky života. Pomalu jsem od něj odtáhl a vzal fotoaparát, který stále svíral v ruce. Rozbrečel jsem se ještě víc, když jsem uviděl fotku, která vznikla před pár minutami. Fotku, kde ještě žil…
*KONEC FLASHBACKU*
Vstal jsem. Slzy mi stékaly po tvářích. Došel jsem ke skříni a vytáhl z ní krabici. Sáhl jsem do ní a vytáhl pistoli. V jedné ruce fotku, v druhé pistoli. Po 3 měsících jsem se poprvé vydal do Tomova pokoje. Všechno zůstalo tak, jak to v onen den Tomi nechal. Na zemi se válelo pyžamo a špinavé oblečení z předešlého dne. Peřina byla schumlaná.
Stoupl jsem si do středu místnosti a zhluboka se nadechl. Bylo tu zatuchlo. To mi ale bylo jedno. Nabil jsem pistoli a přiložil si ji ke spánku. Naposledy jsem se rozhlédl po místnosti, kde Tom spal. Místnosti, kde jsme se poprvé milovali a kde si řekli, že nás nikdy nic nerozdělí. Podíval jsem se na fotku. Už za chvilku budem zase spolu.
„Nikdy nás nic nerozdělí.“ Zavřel jsem oči. „Vždycky tě budu milovat, Tomi,“ zašeptal jsem a zmáčkl spoušť…
autor: Nisch
betaread: Janule
Krásná jednodílka…jen by to chtělo epilog 😉 Zajímalo by mě, kdo ho zabil a proč ho zabil a… XD
/plne super! Alw plne súhlasím s prvým komentárom 🙂
děkuju 😉 .. když to byl účel 😀 to, že tam není kdo a proč ho zabil byl úmysl..myslím 😀 .. si to můžeš domyslet 😉 😀 ..
Tak to bolo smutné…A Bill ani nepátral, prečo ho strelili? Ale krásna poviedka.
Je to nádherný…♥
já, musím se přiznat, bycha si ani nechtěla vědět, kdo ho zabil… líbí se mi moje domyšlení, mám tohle ráda, dkyž si to můžu domyslet…. krásná povídka prostě x)
Ja se se svou uvahou musim priklonit k Therese. Mi osobne prijde identita neznameho pachatele naprosto nepodstatna a pro samotny dej povidky zanedbatelna. Povidka to byla pekna a vyjadrovala hlavne Billovy pocity ze ztraty nade vse milovaneho cloveka a jako takova byla napsana vystizne.
Byl tak jeden moment, ktery mi prisel velice silny a hrnuly se mi slzy do oci, kdyz jsem to cetla… ten moment, kdyz Bill v naruci svira sveho mrtveho bratra a zaroven se diva na jejich spolecnou fotografii, kterou si vyblyskli jen malou chvili pred Tomovou smrti… jak absurdni je nejdy ten zivot, v jednom okamziku jsme na vrchulu absolutniho stesti, opojeni radosti a laskou ze zivota a dalsi vterinu se propadame do propasti totalniho smutku, zmaru, zoufalstvi a beznadeje… ten moment toto vystihl naprosto genialne:-)
děkuju strašně moc 😉 .. takovou chválu si snad ani nezasloužim 😀 .. fakt moc děkuju ;))
totálně nádherný <3 . .já se u toho rozbrečela :'( .. naprosto souhlasim s modrozelenou a Therese.. prostě.. má to to, co má mít.. je to plné emocí.. máš úžasný smysl pro cit.. klobouk dolů.. takhle bych to nikdy nenapsala.. je to tak procítěné.. prostě dkonalé ;))** . .fakt smekám ;))**