Na čtyřech kolech 3/4

autor: Mishka

Ahojky lidičky… nejprve bych se chtěla omluvit Vám všem, co čtete tuhle povídku, že jsem se s dalším dílem objevila tak pozdě, ale bohužel jsem se přes prázdniny nedostala na internet a takhle to dopadlo. Na druhou stranu jsem ale stihla dokončit oba díly, které jsem plánovala, takže už nebudete muset čekat. Poslední díl jsem se rozhodla udělat trochu delší, než ty předešlé, ale to doufám nevadí. Takže přeju příjemné čtení a jsem zvědavá na vaše komenty… papá… Vaše Mishka =o*

Tom:

Takže už mi bylo jeho chování jasný. Ten zatracenej Schwarz mu musel provést něco hodně hodně hnusnýho, když se Bill chová takhle. Jinak by to přece nebylo normální. Každopádně teď se od něj nic nedozvím. Starostlivě jsem si povzdech, ale to už  jsme vešli otevřenými vraty do budovy naší dílny. Byl tam pěknej chaos. Všichni se shlukovali kolem Andrease a zapáleně o něčem diskutovali. Vsadil bych se o sto eur, že téma jejich hovoru nebylo nic jiného než incident, který se tu před pár minutami odehrál. A taky, že jsem měl pravdu. S Billem jsme došli až k nim. Když si nás všimli, všichni zmlkli. Podrážděně jsem se podíval na Andrease. Nejspíš tušil, že teď už jsem nad míru vytočenej. A taky, že jsem byl. Štvalo mě, že mi nikdo nic nechtěl říct.  

„Běžte si všichni po svých, teď tu chci mít jenom Andyho a Toma,“ zavelel Bill a všichni uposlechli. Každý odešel ke svému autu a hleděl si své práce. „Co se tu stalo, Andreasi?“ zeptal se ho.

„Byl tu Schwarz s částí  svojí party, ale to jsi asi viděl,“ poznamenal s nádechem ironie v hlase.

„Co chtěl?“ zeptal se znovu, ignorujíc jeho předešlou poznámku.

„Nevím, nepřijel kvůli určitý věci. Nejspíš chtěl jenom vyhrožovat. Říkal něco o tom, že se máme těšit na to, až bude stoprocentně  připravenej. Prej, že nás se svýma autama roznese na kopytech a získá území celýho města. Ale byl docela zklamanej, žes tu nebyl ty,“ Dkončil a podíval se na Billa, v jehož očích se na moment zablýskla jiskřička strachu, která však vzápětí zmizela. Konejšivě jsem se na něj usmál a on se mi to snažil oplatit. Moc mu to ale nešlo. V jeho tváři byly znát obavy a starosti.

Bill:

Andy mi ani nemusel říkat, že to byl Schwartz. To jsem věděl, už když nás se svým autem málem přejel. Na klidu mi ale nepřidalo to, že určitě  bude chtít závodit. A já nevím, jestli budu schopný ho porazit. Nejvíc ze všeho mám ale strach o Toma. Nechci, aby se mu něco stalo. Miluju ho a nechci ho ztratit. Asi bych Schwarze zabil, kdyby mu něco udělal. Zahnal jsem své nejčernější myšlenky a snažil se přemýšlet čistě strategicky. Největší Schwarzovou slabostí nebyly slabší vozy nebo nejednotná parta. Byl to styl jeho řízení, a to se mu v předešlých letech častokrát vymstilo. V minulosti jsem s ním dost závodil, a tudíž jsem měl možnost okoukat si způsob, jakým řídil. Neušlo mi, že si kolikrát zbytečně moc najel nebo absolutně přetočil zatáčku. Podle mě prostě neuměl řídit. To si však většinou vynahrazoval silnými, dobře vyladěnými auty. I když Alfa Brera nebylo zrovna terno, daly se s ní dělat docela hezký věci.

„Jak moc vyladěný ty auta má, Andy?“ zeptal jsem se po chvíli ticha. „No, samozřejmě jsem se mu pod kapotu nedíval, ale navenek bylo jasný, že ty Brery maj dost dobře vybavený. I podle zvuku se to dalo poznat. Každopádně tam bude mít dost nitra, takže na to bych si dal pozor. Asi budou dost výkonný. Ale víc ti toho bohužel říct nemůžu. Musel bych se podívat dovnitř,“ dokončil svůj monolog.

„OK, to je mi jasný. Tak jo, díky, Andy, a teď bysme měli jít makat na autech, protože to nejspíš budem potřebovat,“ řekl jsem a podíval se na Toma. Jen přikývl a odešel ke své bílé Audi. Udivovalo mě, že byl po celou dobu hovoru zticha. Ale na otázky teď nebyl čas.

Tom:

Od chvíle, co Bill odešel, se na mě ani nepodíval. Otevřel jsem tedy kapotu a opřel jsem se o auto. Zadíval jsem se do naleštěného motoru, ale místo toho, abych se mu věnoval, zabloudil jsem znovu myšlenkami k Billovi. „Hej, Tome… v pohodě?“ křikl na mě Andy, když si všimnul, jak nepřítomně civím do otevřeného motoru. Zatřepal jsem hlavou a přikývl. Začal jsem se tedy plně věnovat svému autu. Ze svých zkušeností vím, že je vždycky co vylepšovat a jasným důkazem toho byly moje lahve s nitrem. S dusíkem jsem byl absolutně na nule. Došel jsem si teda do skladu, kde jsem si dvě vzal a dal jsem se do práce. Budu muset vymontovat ty starý a nový tam zase namontovat, což samozřejmě zabere trochu času.

Bill:

Když Tom odešel, ještě  chvíli jsem tam stál a přemýšlel. Nakonec jsem ale v duchu konstatoval, že na přemýšlení bude ještě času dost a jako ve snu jsem odkráčel ke svému černému zlatíčku. Do skladu jsem si došel pro několik součástek, potřebný nářadí, a pustil jsem se do práce. Jakmile jsem se ponořil do mechaniky mého Lamborghiny, všechny chmurný myšlenky se rázem ztratily. Tohle mě vždycky dokázalo dokonale uklidnit. Ještě asi dvě hodiny jsem pracoval na autě, než bylo všechno kompletně hotový. A já jsem byl po pravdě taky dost hotovej. Unaveně jsem odhodil šroubovák, sednul jsem si na zem a zády se opřel o bok auta. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do každodenního ruchu v dílně, který jsem tak důvěrně znal.  

„Copak, unavenej?“ ozval se nade mnou tolik známý hlas, který jsem nade vše miloval. Usmál jsem se otevřel jsem oči. Tom se nade mnou skláněl a pozoroval mě s lehkým úsměvem na tváři.

„Hmm…“ zamručel jsem a kývnul hlavou.

„A copak dneska můj Billí  dělal?“ zeptal se mě a dětsky se uculil. Jeho úsměv mě  nutil smát se taky.

„Billí měnil tlumiče. Dal jsem tam ty nový, odlehčený. Dodaj mu větší odpich, víš?“ zašišlal jsem jak malý děcko. Tom se začal znovu smát, ale teď už se jeho smích rozléhal celou dílnou. Netrvalo dlouho a já jsem se k němu přidal. Měl jsem sto chutí ho políbit, ale přece jenom bylo v dílně dost lidí a já nemohl riskovat, že nás někdo uvidí.

Tom:

Po chvilce jsme se s Billem konečně přestali smát. To už jsme jenom oba seděli na zemi a náš smích pouze dozníval.

„OK, lásko, já  půjdu dodělat svoje lahve s nitrem, ale za chvilku jsem u tebe. Tak mi nikam neuteč. Jasný?“ zašeptal jsem. Bill se jenom usmál a přikývl. Na tvář jsem mu vtiskl malinkatou pusinku a pak už jsem si to namířil ke svý bílý káře. Než jsem tam však stihl dojít, zastavil mě dívčí hlas. Byla to Nola.

„Tome!“ křikla a přiběhla až ke mně. 

„Hm?“ kývnul jsem na ni. Po pravdě jsem na ní vůbec neměl náladu. Těšil jsem se, až konečně dokončím ty pitomý dusíkový lahve, se kterejma jsem se zdržoval celej den.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ vypravila ze sebe bez dechu a svůdně na mě zamrkala. Trochu jsem pozvedl obočí, ale neříkal jsem nic. Vážně mě začínala udivovat.

„A nemohlo by to počkat do zítra, Nolo?“ zaptal jsem se otráveně.

„Ne, Tome, je to dost důležitý. No tak, prosím, bude to jenom chvilička,“ zaprosila a odhalila své dokonale bílé zuby ve svádivém úsměvu. Začínal jsem se docela bát. Jestli na mě bude něco zkoušet, tak má tak trochu smůlu.

„OK, dobře, tak teda povídej,“ stoupnul jsem si před ní s rukama zkříženýma na prsou a vyčkával jsem.  

„No, víš, Tomi, je to docela osobní, chtělo by to trochu soukromí,“ řekla a znovu zatřepotala svýma silně namalovanýma řasama. Tomi?!!! Dělá si ze mě srandu? Tohle vážně nevypadá dobře. Tiše jsem si povzdechl a přikývl jsem. Pak už jsem ji jenom následoval do skladiště. Opřel jsem se o jednu zeď a koukal jsem na ni. Vážně mě to docela unavovalo.  

„Víš, Tomi, nedávno jsem si všimla, že mi nejsi tak docela lhostejnej. A včera jsem si konečně přiznala jednu věc,“ dramaticky se odmlčela. „Víš, Tomi, já tě miluju,“ řekla a vrhla se mi kolem krku. Šokovaně jsem ji od sebe odstrčil. Já jsem to tušil.

„Podívej, Nolo, tohle nejde,“ řekl jsem a zamítavě jsem zavrtěl hlavou.

„Proč, Tome? Proč  by to nešlo? Já tě miluju,“ řekla naléhavě a po tvářích se jí spustily falešné slzy.

„Ale, Nolo, pochop mě. Já nemůžu opětovat tvoje city, protože už někoho mám,“ vyřkl jsem. Na moment se zarazila a pak nasadila bojovný výraz.

„Takže je to přece jen pravda?“ zeptala se umíněně. 

„Co jako?“ odpověděl jsem otázkou. Můj hlas teď zněl pěkně podrážděně. 

„No přece, že šukáte s Billem,“ řekla a ušklíbla se.

„Odkud tohle víš?“ křikl jsem na ni.

„Tobias to říkal. Prý vás spolu viděl, u tebe doma. Každej si tady o tom povídá. Jen se všichni bojí to říct na hlas, protože Bill je vůdce,“ řekla škodolibě. Zhluboka jsem dýchal. Byl jsem maximálně vytočenej.

„Nolo, vypadni!“ procedil jsem skrze zuby. Měl jsem co dělat, abych jí nedal facku. Ale krotil jsem se, přece jenom to byla holka.

„Fajn, Tome, mohla jsem ti patřit se vším všudy. Ale ty nejspíš dáš přednost nějakýmu teploušovi, kterej se maluje jako holka,“ znovu se ušklíbla.

„Vypadni!“ křikl jsem na ni znova.

„Pa, brouku,“ řekla a nečekaně se mi přisála na rty. V tu chvíli se u v chodu do skladu mihl závoj černých vlasů. Hrklo ve mně. Surově jsem od sebe Nolu odstrčil a vběhl jsem do ztemnělé dílny.

Bill:

Rozběhl jsem se tmou, která  náhle ovládla celou dílnu. Ani jsem si nevšiml, že se setmělo. Teď už mi to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Nechápal jsem, že mě mohl podvést. Dělalo se mi špatně při pomyšlení na to, že jeho sliby věčné lásky, byly pouhé lži. Nic víc než falešné lži. A já mu, jak naivní blbeček věřil. Po tvářích se mi spustily slzy. Ani jsem nevěděl, kam běžím. Náhle jsem se ocitl u svého auta. Oběhl jsem ho a po jeho boku jsem se svezl dolů. Moje vzlyky byly pořád silnější, ale stále se mi je snažilo tišit. Uslyšel jsem zvuk Nolina odjíždějícího BMW a pár sekund na to celou dílnu zalilo ostré světlo. Tom rozsvítil stropní světla v dílně.  

„Bille!“ křikl do ticha. Neozýval jsem se. Přál jsem si, aby odjel a už nikdy jsem ho nemusel vidět. „No tak, Bille, nech si to vysvětlit, prosím,“ uslyšel jsem jeho hlas znovu. Pláč jsem teď zadržoval jen stěží. Uvědomoval jsem si totiž, že ten hlas stále miluju. Že jeho pořád miluju. Svoje vzlyky už jsem nedokázal dusit v sobě. Složil jsem hlavu do dlaní a rozvzlykal jsem se nahlas. „Bille, prosím, nech mě to vysvětlit,“ ozval se jeho hlas nepříjemně blízko mě. Zvedl jsem k němu hlavu a chtěl jsem na něj začít křičet, ale něco mi v tom bránilo. V jeho očích se leskly slzy a bylo vidět, že je jen stěží zadržuje.

„Vypadni, Tome. Vypadni!“ šeptl jsem do ticha.

„Ne, Bille, prosím, musíš mě vyslechnout. To ona mě začla líbat, to ona se na mě vrhla. Bille, já tě miluju, musíš mi věřit. Nikdy bych tě nepodvedl. Prosím,“ vyřkl zoufale a po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Zběsile jsem začal kroutit hlavou.

„Nemůžu, Tome. Je pozdě…“ zašeptal jsem. Věděl jsem, že mu ublížím, ale nemohl jsem mu věřit. S těmito slovy jsem vstal a obešel auto.

„Počkej, Bille, prosím, neodcházej,“ prosil mě zoufale. Ale já jsem nasedl do auta a odjel. Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédl jeho zničený výraz, víc už jsem však neviděl.

Tom:

Poraženě jsem klesl na kolena. To poslední, co jsem uviděl, byla zadní světla Billova auta, která se mi ovšem během pár vteřin ztratila ve tmě. Zůstal jsem sám. Horké slzy mi stékaly po tvářích a připomínaly mi, že jsem prohrál. Věděl jsem, že jsem Billa ztratil. Navždycky. Můj život s každou vteřinou ztrácel smysl. A mohly za to dva lidé. Tobias a Nola. Náhle se ve mně vzedmula vlna nenávisti a odporu. Zmocnila se mě touha po pomstě. Zvedl jsem se ze země a nasupeně odkráčel ke svému autu. Věděl jsem, kde Tobias bude. Nastoupil jsem do Audiny a plynový pedál jsem sešlápl až na zem. Ani jsem se neobtěžoval zavřít dílnu. Plnou rychlostí jsem se řítil městem a jen ze zvyku jsem se uhýbal protijedoucím autům. Bral jsem na vědomí, že bych se klidně mohl zabít, to mi teď však bylo jedno. Zlost, která mě poháněla vpřed mi nedovolovala zastavit. Trochu jsem zpomalil, jak jsem uviděl budovu, kterou jsem hledal.  

Smykem jsem zastavil před Music barem a málem jsem přejel skupinku lidí. Vyskočil jsem z auta a s překvapením jsem zjistil, že jedním ze skupiny je Tobias. Po tváři se mi mihl úsměv maniaka toužícího po krvi.

„Tome… co tu děláš?“ zeptal se mě. Nereagoval jsem. Rázně jsem k němu vykročil a už jsem po něm chtěl vystartovat, ale vzápětí jsem uslyšel kvílení pneumatik, jak před barem zastavily tři stříbrné Alfy. Vyskákalo z nich šest lidí, z nichž jedna byla dívka, ostatní kluci. Všichni byli v černém a jejich styl se podobal kresleným japonským postavičkám. Ani jeden z nich však nebyl asiat. Jako poslušní pejsci se postavili za černovlasého asi dvacetilétého kluka. Nebyl moc vysoký, černé nagelované vlasy se mu ježily do všech stran, temně modré oči měl orámované černou linkou. ,Jako Bill.‘ problesklo mi hlavou. Musel to být Schwarz.  

„Co se děje, Tobiasi?“ zeptal se. Mé tělo na chvíli ochromil šok. Takže Tobias byl celou dobu jeho spojenec.

„Ty svině!“ křikl jsem a vrhnul jsem se na něj. Vrazil jsem mu pěstí do obličeje a nejspíš mu zlomil nos. Při tom jsem povalil na zem jeho i sebe. Chystal jsem se mu dát druhou, ale on mě předběhl. Jeho pěst vyrazila k mému obličeji a zasáhla ho plnou silou. Upadl jsem na záda a zůstal ležet. Asi mi roztrhl ret, protože se mi ústa zaplnila krví. „No tak, pomozte Tobiasovi přece,“ uslyšel jsem tichý, výsměšný rozkaz, který přišel z úst Adama Schwarze. Potom jsem jen viděl, jak se na mě sesypal zbytek jeho party. A potom už nic. Jen tma. Mučivá a nicotná.

Bill:

Nevěděl jsem, kam jet. Domů jsem nechtěl, Tom tam určitě pojede. Vlastně už to není můj domov. Už je to pouze Tomův dům. Pomalu jsem projížděl ulicemi Berlína. Slzy mi konečně přestaly stékat po tvářích. Řídilo se mi líp, když jsem neviděl rozmazaně. Moje nitro naplnila nekonečná prázdnota. Na nic jsem nemyslel, jen jsem omámeně sledoval cestu před sebou. Jako bych měl najednou v hlavě prázdno. Jel jsem nahoru, do kaňonu. Přesně tam, kde jsme s Tomem poprvé závodili. Pomalu jsem jel po úzké silnici a zastavil jsem až na skalním výběžku, který mi tolik připomínal první noc s Tomem. Naše první milování. Do očí mi znovu vhrkly slzy. Nebránil jsem se jim. Potichu jsem vzlykal a přitom jsem pohledem přejížděl obrovské město. Toužil jsem po tom, aby bylo všechno jako dřív. Aby neexistovala žádná Nola a žádný Schwarz. Při pomyšlení na něj jsem se zachvěl. Vybavila se mi vzpomínka, která byla už dlouhou dobu zastrčená hluboko v mojí mysli. Avšak teď zčista jasna vyplula na povrch. Poslední závod.

***flasch back***

Seděl jsem ve svém Lamborghini uprostřed silnice, která vedla skrz nejtemnější část Berlína. Byla to čtvrť plná odporných šedivých továren a skladišť. Čtvrť, kudy v noci neprojelo jediné auto. A právě tuhle čtvrť města jsem potřeboval získat. Napříč silnicí byla zeleným sprejem namalovaná startovní čára. Zdálky jsem uslyšel přijíždět auto, které se za pár sekund objevilo vedle toho mého. Byla to tmavě fialová Toyota Supra. Stáhl jsem okýnko a můj soupeř udělal totéž. Tvrdě jsem se mu zadíval do očí.  

„Vážně si myslíš, že mě porazíš, Trümpere?“ ušklíbl se pohrdavě. 

„Levou zadní,“ řekl jsem a odplivl jsem si na asfalt.

„Tak co, můžem?“ prořízl ticho ostrý hlas, který patřil Yoko. Jediné  dívce ve Schwarzově partě. Oba jsme přikývli a jako na povel vyjela naše okýnka zpátky nahoru. Pevně jsem rukama sevřel volant. Věděl jsem, že na konci čeká jak moje, tak i jeho parta. A já musel přijet jako vítěz. Neexistovala jiná možnost. Prostě jsem musel vyhrát. Yoko se postavila mezi naše auta a obě ruce zvedla nad hlavu. Signál k tomu, aby se jezdci připravili. Zatímco jedna moje ruka zůstávala na volantu, ta druhá se přemístila na řadící páku. Nohy jsem měl připravené na správných pedálech. Upřeně jsem sledoval dívku před sebou. A jakmile její ruce švihly vzduchem a spočinuly podél jejího štíhlého těla, vyrazil jsem.  

Vytvořil jsem si před Schwarzem několika metrový náskok, ale jeho auto bylo dost silné na to, aby mě brzy dohnalo. Děkoval jsem bohu, že silnice je tady tak úzká. Hnali jsme se městem a já náhle na silnici osaměl. Schwarzovo auto jako by zmizelo. A já si najednou uvědomil, že můj protivník nejspíš použil zkratku, o které jsem si myslel, že už je dávno neprůjezdná. Zmocnily se mě obavy, ale stále jsem nepřestával doufat. Ujel jsem ještě pár metrů a Schwarzovo auto se přede mnou zase objevilo. Přijelo přesně z té ulice, ze které jsem předpokládal. Teď měl náskok bohužel on a já věděl, že moje poslední šance je jedna láhev dusíku navíc, kterou jsem měl ještě v záloze. Jedině ona mohla ještě zachránit mé vítězství. Tušil jsem, že v cíli bude silnice široká minimálně na dvě auta. Tak se tratě při ilegálních závodech prostě vybíraly. A to byla moje šance.  

Celou dobu jsem se držel těsně  za ním. Konečně se silnice začala rozšiřovat. A já  konečně uviděl auta z naší i jeho party. Teď byla ta správná chvíle. Trochu jsem si nadjel do poslední zatáčky a zmáčkl jsem červené tlačítko na volantu. V tu chvíli se město za mými okny změnilo v rozmazanou šmouhu a mé černé Lamborghini přelétlo cílovou čáru rychlostí blesku. Z jedné party se okamžitě ozval ohlušující jásot. Já jsem však nevěděl z jaké. Hned jsem dupl na brzdu. Až za nějakou chvíli jsem si uvědomil, že Schwarzova Toyota dorazila druhá. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Do očí se mi draly slzy štěstí. Získal jsem poslední území. Město patřilo mně. Jenom mně a mojí partě. Nic takového, jako byly slzy, jsem si však nemohl dovolit. Nasadil jsem tvrdý výraz a vystoupil jsem z auta. Okamžitě se na mě vrhla banda rozkřičených automobilových nadšenců, kteří náleželi k mé partě. Začali mě objímat a každá holka mi vlepila pusu na tvář.  

Když se konečně rozestoupili, vykročil jsem ke Schwarzovi, který poraženě seděl na kapotě svého auta.

„A teď vypadni a už se nevracej, jasný?!“ přikázal jsem mu a pohrdavě  jsem se ušklíbl. Chvilku si mě měřil neurčitým pohledem a potom řekl: „Vypadnu. Ale slibuju ti, že se vrátím. A pak teprve poznáš, kdo je Adam Schwarz,“ Potom se zvedl, nastoupil do auta a následován svojí partou odjel. Jako by se po nich slehla zem.

***konec flash backu***

Jeho slib jsem nebral vážně. Myslel jsem si, že jsou to jen hloupé řeči. Ani ve snu jsem si nedokázal představit, že by to mohl myslet vážně. Vrátil mi to. I se všemi úroky. Moje vítězství, jeho prohru. Zaplatil jsem. Já jsem trpěl a on se bavil. Z myšlenek mě vytrhlo zazvonění mého mobilu. Neměl jsem na nikoho náladu. Na displeji stálo, že mi volá Andreas. Kdyby to byl kdokoliv jiný, ignoroval bych to. Ale Andreas pro mě udělal příliš na to, abych ho odmítl. S povzdechem jsem si setřel zbytky slz a hovor přijmul.

„Co je Andy?“ zeptal jsem se. Můj hlas zněl i mě samotnému úplně bez života.

„Hele, Bille, okamžitě musíš přijet do nemocnice. Před chvilkou sem přivezli Toma. Vůbec nevím, co se mu stalo, ale je v dost hrozným stavu. Tak si pospěš,“ vychrlil na mě. Než jsem se však stačil na cokoliv zeptat, ve sluchátku se ozvalo pravidelné pípání. Chvíli jsem zůstal civět před sebe. Telefon mi vypadl z ruky. Nevnímal jsem to. Po tvářích mi znovu začaly stékat slzy a mé tělo ochromil šílený strach, který mi nedovoloval se ani pohnout. Ale slabý hlásek vzadu, v mé mysli mi říkal, že tam musím jet. Že mě teď Tom potřebuje. Jako ve snu jsem nastartoval auto a dupl na plynový pedál. Mé Lamborghini vystartovalo šílenou rychlostí 332 kilometrů v hodině. Ani jsem nevnímal, kudy jedu, ale za chvilku jsem parkoval před nemocnicí.

Tom:

Něco mi říkalo, že to, co se teď přede mnou odehrávalo, je jenom sen. Utíkal jsem tmou. Nic jsem neviděl, ale v dálce jsem slyšel něčí vzlyky. Běžel jsem za tím zvukem. A najednou někdo rozsvítil a prostor, ve kterém jsem byl, zalilo ostré světlo. S údivem jsem poznal, že je to naše dílna. Náhle se odněkud vynořila postava s dlouhými černými vlasy, v uplém černém oblečení. Bill. Nechápal jsem, co tady dělá, myslel jsem, že on byl ten, který plakal. Ale na jeho tváři nebylo po pláči ani stopy. Místo toho se na ní vyjímal škodolibý úsměv a v jeho očích nebyla ani špetka té lásky, kterou jsem u něj až doposud vídal. Naopak. Jeho oči byly temně hnědé až do černa a mísila se v nich zlost s nenávistí.  

„Bille,“ snažil jsem se ho oslovit, ale moje snaha vyšla na prázdno. Z krku se mi dral jen slaboučký šepot.

„Copak Tome?“ zeptal se posměšně. „Já vím, ty mě miluješ. Mrzí  tě to, co se stalo. Ale já ti neopustím. A víš proč? Protože tě nenávidím. Nenávidím tě,“ pokračoval a mě se zmocňovala panika. V očích mě pálily slzy. Snažil jsem se mu něco říct, ale nešlo to. On se otočil a šel pryč. Pryč ode mě. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale nešlo to. Nohy mě úplně přestaly poslouchat. Zoufale jsem si přál, aby se vrátil. Marně. Mizel do ztracena a já ho nemohl zastavit. Z dálky jsem slyšel jeho pohrdavý řezavý smích. Takový, který jsem u něj neznal. Chtěl jsem křičet, nemohl jsem. Chtěl jsem plakat, nemohl jsem. Jen jsem stál, zničeným pohledem jsem sledoval jeho vzdalující se záda a oddaně poslouchal jeho srdcervoucí smích, který se každou chvilkou měnil v ostrý bodavý zvuk. Něco jako příšerně hlasité pípání, které mi trhalo bubínky.  

Škubl jsem sebou a otevřel oči. Všechno kolem mě bylo bílé. To ohavné pípání stále neustávalo. Snažil jsem si vybavit, kde to vlastně jsem, ale na nic jsem si nevzpomínal. V hlavě jsem měl dokonale prázdno. Uslyšel jsem, že se někde otevřely dveře. Podíval jsem se směrem, odkud přišel ten zvuk. Zjistil jsem, že jsem se nějakým způsobem dostal do nemocničního pokoje. Horší však bylo to, že jsem absolutně netušil, jak jsem se sem dostal. Ale to by mi klidně mohla objasnit mladá sestra, která ke mně zrovna přicházela.  

„Ach, Tome, už jste se probudil? To je výborné, jak se cítíte?“ ptala se mě  příjemným hlasem.

„Já… docela v pohodě. Jen mě trochu bolí hlava,“ řekl jsem jí pravdu. Sice jsem jaksi vynechal skutečnost, že mě bolí celé tělo, ale jinak to pravda byla.

„Aby taky ne. Měl jste těžký otřes mozku a byl jste v bezvědomí,“ oznámila mi. Mezitím stihla zkontrolovat všechny přístroje u mé postele.

„Kde je Bill?“ zeptal jsem se zmateně. 

„Kdopak je Bill, Tome?“ odpověděla mi otázkou.

„Černovlasý chlapec, je hodně hubený, černé uplé oblečení,“ popsal jsem jí ho. Je možné, že by za mnou ani nepřišel?

„Ach jistě. No samozřejmě, mohlo mě to napadnout. Asi to je nějaký váš příbuzný, že? Nejspíš vás má moc rád. Celé dva dny seděl u vaší postele a nechtěl se jít ani najíst. Prý chtěl být u vás, až se vzbudíte. Před chvílí jsem ho přesvědčila, že by si měl jít odpočinout. Teď spí na chodbě na židli. Dojdu pro něj,“ ukončila svou dlouhou řeč a odběhla pryč. Jen tak mimochodem, víc ukecanýho člověka jsem v životě neviděl.  

Po celou dobu jejího mluvení  mi totiž nedala příležitost říct jediné slovo. Chvilku jsem zůstal o samotě, ale za okamžik se znovu otevřely dveře a dovnitř vstoupila sestra a za ní váhavě vkročil Bill. Byl celý pobledlý, pod očima měl veliké fialové kruhy a jeho líčení bylo celé rozmazané.

„Nechám vás o samotě,“ řekla sestřička věcně a opustila pokoj. Zůstali jsme v místnosti sami. Bill pomalu přešel k mojí posteli a posadil se na její kraj.

„Jak ti je?“ zeptal se skoro šeptem. Jeho hlas zněl vyčerpaně a byly v něm slyšet stopy po pláči.

„Jsem v pohodě. Jen mě bolí hlava,“ řekl jsem.

„Tome, já… prosím, odpusť mi to. Tolik mě to mrzí. Byl jsem hloupej, když jsem ti nevěřil. Já vím, že bys mě nikdy nepodvedl…“ vychrlil na mě spoustu omluv.

„Šššš… Bille, to je v pořádku. Za to ty nemůžeš. Nebudeme se o tom bavit, ano? Já už tě nechci ztratit,“ přerušil jsem ho a setřel jsem mu slzy, které se mu začaly kutálet po tvářích. Jak jsem udělal ten neuvědomělý pohyb, v ruce mi bolestivě škublo a já jsem si uvědomil, že je celá pokrytá modřinami.

„Miluju tě, Tome,“ řekl Bill a naklonil se ke mně, aby spojil naše rty do něžného polibku. Při dotyku jeho rtů jsem usykl. „Promiň, Tomi, omlouvám se,“ vyhrkl Bill.

„Nic se nestalo,“ uklidnil jsem ho a usmál jsem se na něj, což vyvolalo v mém rtu další bolestivé škubnutí, které jsem se však snažil nedat najevo. V tu chvíli dovnitř znovu vpochodovala sestra s injekcí v ruce.

„Je čas na další léky,“ řekla a do průhledné hadičky, která se kroutila po mojí ruce, vpíchla dávku průhledné tekutiny. Jen jsem doufal, že po tom nebudu zase spát. Měl jsem na Billa tolik otázek.

Bill:

Byl jsem tak rád, že mi odpustil. Věděl jsem, že za to, co se mu stalo, částečně můžu i já. A byl jsem rád, že jsem ho na dobro neztratil.

„Bille, co se stalo? Vůbec nic si nepamatuju,“ zeptal se mě. Tušil jsem, že se nenechá jen tak odbýt. A byl jsem připravený říct mu pravdu.

„Víš, tohle všechno ti udělal Adam Schwarz. Tedy ne přímo on, ale jeho parta. Vlastně  jsi měl štěstí, že tam přijel Andy. Jinak by tě  asi utloukli k smrti. On tam prý přijel a uviděl, jak Schwarzova parta někoho bije. Jakmile poznal tebe, okamžitě vytáhl svoji pistoli a oni ujeli. Zavolal ti záchranku a jel s tebou do nemocnice. Potom zavolal mě. Okamžitě jsem sem přijel a jakmile mě k tobě pustili nehnul jsem se od tebe,“ dokončil jsem svůj monolog.

„Jak dlouho jsi nejedl?“ zeptal se mě káravě. 

„Dva dny,“ přiznal jsem a sklopil oči dolů. Povzdech si.

„Byl jsem dva dny v bezvědomí?“ zeptal se. Přikývl jsem.

„Běž se najíst, Bille. Už můžeš, podívej, jsem vzhůru,“ řekl.

„Ale já nemám hlad,“ odporoval jsem mu. A byla to pravda. Vážně jsem hlad neměl.

„Fajn. Tak bys mi možná  už konečně mohl říct, jak to tehdy bylo s Adamem Schwarzem, hm?“ navrhl. Zachvěl jsem se, ale byl jsem ochotný mu to říct. Teď už jsem vážně musel.

„Dobře. Řeknu ti to,“ připustil jsem a začal jsem vyprávět.