autor: Mishka
„Dobře. Řeknu ti to,“ připustil jsem a začal jsem vyprávět.
***flash back***
Už to bylo týden od mého vítězného závodu se Schwarzem. Tehdy jsem byl u sebe doma a díval jsem se na televizi, když někdo zazvonil. Netušil jsem, kdo by to mohl být, bylo už dost pozdě. Ale přece jen jsem šel otevřít. Zmocnil se mě vztek, když jsem za dveřmi uviděl toho hajzla.
„Co tu chceš?“ procedil jsem skrze zuby. Měl jsem co dělat, abych mu jednu nevrazil.
„Přišel jsem si… s tebou promluvit, Bille,“ řekl klidným výsměšným hlasem a v očích se mu zablýsklo. V těch modrých duhovkách jsem spatřil podivný chtíč. Přimhouřil jsem oči.
„Tak mluv,“ vyprskl jsem na něj, čelist zaťatou.
„Ani mě nepozveš dál?“ zeptal se provokativně. Chvíli jsem na něj vražedně zíral a potom jsem ustoupil ze dveří. Pomalu vešel dovnitř a namířil si to přímo ke mně do obýváku. Nasupeně jsem ho následoval. „No, máš to tu hezký, Bille,“ konstatoval, pobaven mým výrazem.
„Mluv k věci!“ řekl jsem rázně a odvrátil jsem od něj pohled. Hnusil se mi.
„Tak fajn. Ty víš, že to tvoje vítězství mě moc nepotěšilo. Ale taky víš…“ odmlčel se a udělal krok ke mně, „…že jsem tě poslechl a vypadnul jsem, jak jsi chtěl.“
Střelil jsem po něm pohledem. Nelíbilo se mi, jakým tónem hlasu se mnou mluvil, a taky se mi nelíbilo, že teď ode mě stál sotva pár kroků.
„Víš, Bille, rozhodl jsem se, že to tak nenechám,“ řekl a po tváři se mu rozlil úsměv, z kterého mě mrazilo v zádech.
„A co jako? Jestli chceš získat území zpátky, musíš nade mnou vyhrát,“ řekl jsem ještě stále pevným hlasem. Krátce se zasmál.
„Ne, Bille, já nemluvím o mé prohře. Já mluvím o tom, že jsi mě ponížil. A to ti teď chci vrátit,“ šeptl. Potom už to šlo ráz na ráz. Než jsem vůbec stačil zaregistrovat, co chce udělat, podrazil mi nohy a já skončil na zemi. Přitiskl mě k podlaze, přičemž mi ruce zkroutil za záda. Vteřinu na to mi na nich zaklapla pouta. Do pusy mi nacpal šátek, který zavázal vzadu na mé hlavě. Snažil jsem se ještě kopat, ale nebylo mi to nic platné.
„No tak, neškubej sebou tolik. Stejně ti to je k ničemu, jak vidíš,“ zasmál se škodolibě. Pak mě zvedl ze země a táhl mě ke dveřím. Zkusil jsem křičet, ale všechnu mou snahu hatil ten pitomej šátek. Schwarz mě vytáhl na nohy a donutil mě vyjít před dům. Důkladně se rozhlédl, jestli je ulice prázdná, ale na neštěstí pro mě tudy zrovna nikdo nešel. Surově mě postrčil vpřed, až jsem skoro upadl. Pevně mě chytl za loket a násilím mě odvedl ke stříbrné Alfě Breře. Tohle auto jsem u něj nikdy neviděl. Z kapsy vytáhl klíče od auta, které se s pípnutím odemklo. Otevřel dveře a hodil mě na zadní sedačky. Za okamžik byl na sedadle řidiče a startoval auto. Už jsem neměl šanci se odtud dostat. „Vítej v mém novém autě, Bille. Přeju ti příjemnou jízdu,“ řekl a ušklíbl se. Zavřel jsem oči, ale i přes to mi zpod víček vytékaly slzy. Nevěděl jsem, co se mnou chce udělat, ale jedno bylo jisté. Nebude to nic pěkného.
Snažil jsem se uvažovat čistě logicky, ale bylo to k ničemu. Strach, který svíral celé mé tělo, mi zatemnil mozek a ten odmítal pracovat. Přál jsem si jen jedno. Aby mi někdo pomohl. Náhle jsem ucítil, že auto smykem zabrzdilo. Na malý okamžik mi svitla naděje. Že by Schwarz nezvládl řízení a naboural? Bohužel moje naděje zase hezky rychle pohasla, když Schwarz vystoupil a otevřel zadní dveře. Dovnitř do auta začal proudit studený noční vzduch, ze kterého mi naskočila husí kůže. To už mě ale Schwarz vytáhl z auta a postavil mě na nohy.
„Tak jdeme, Bille,“ šeptl mi těsně u ucha a škodolibě se zachechtal. Stisknutím tlačítka na klíči zamknul auto a postrkoval mě kupředu, směrem k velikému domu. Vzpíral jsem se, ale on byl silnější. Přes šátek jsem skoro nemohl dýchat. Schwarz mě odvedl do jeho domu. Dovedl mě do pokoje a hodil mě na postel. „Tak a teď se trochu pobavíme,“ uchechtl se a naklonil se nade mě. Vzal moje ruce a pouta připnul k pelesti postele. Nový příval slz se vyřinul z mých očí.
„Víš, Bille, už od té doby, kdy jsem tě poprvé uviděl, jsem věděl, že si s tebou užiju. No a teď je to tady. Tak si to hodlám náležitě vychutnat,“ šeptl mi do ucha a přisál se na můj krk. Surově mě líbal a při tom ze mě strhával oblečení, až jsem byl úplně nahý. Vzpíral jsem se, ale on byl silnější, tudíž mi to nebylo nic platné. „Tvoje tělo je vážně dost sexy. Rád bych se kochal, ale bohužel nemám moc času a můj „kámoš“ už se těší,“ řekl a při tom se začal svlékat. „No tak, roztáhni nohy, Bille, když budeš spolupracovat, nebude tě to tolik bolet. Tak dělej!“ tu poslední větu skoro zakřičel. Trhl jsem sebou při těch slovech a z mého hrdla se vydral přidušený vzlyk. „No, jak chceš,“ řekl a proti mé vůli mi roztáhl nohy od sebe. Na okamžik sjel celé moje nahé tělo hladovým pohledem, a potom do mě na jediný prudký a bolestivý příraz pronikl. Vykřikl jsem bolestí, ale přes šátek v mých ústech to znělo jen jako nějaký přiškrcený zvuk. Ohromná bolest se šířila celým mým tělem a znemožňovala mi vnímat cokoliv jiného. V tu chvíli jsem nemyslel vůbec na nic. Křečovitě jsem zatínal ruce v pěsti ve snaze nějak ventilovat všechnu tu bolest a zoufalství, co se mi hromadily v těle. Za moment už jsem nevnímal skoro nic. Nevnímal jsem prudké přírazy, nevnímal jsem ani jeho slastné steny, jen jsem se v duchu modlil, aby už byl konec.
„Hej, prober se, ty kurvo!“ prolomil moji ochrannou schránku nevědomí jeho hlas. Pomalu jsem otevřel oči a zjistil, že je po všem. Jeho obličej se nade mnou skláněl a mně pomalu ale jistě začalo docházet, co se vlastně stalo. Co mi to vlastně udělal. On mě znásilnil. Než jsem ale stačil jakkoliv zareagovat, jeho ruce mě odpoutaly od postele a hodily po mně mé napůl roztrhané oblečení. Až teď jsem si uvědomil, že už nemám v puse šátek. Moje tělo se začalo třást zimou a já opět začal brečet. „Oblíkni se a vypadni, ty děvko. Jo a docela tě lituju. Vlastně to ani nemůžeš říct fízlům, takže seš docela chudák,“ řekl a pak odešel z místnosti. Ještě chvíli jsem seděl na poseli a díval se do prázdna. Potom jsem se opatrně oblékl a potichu jsem opustil jeho ztemnělý dům.
Nevěděl jsem kam jít, ale hned jak jsem se ocitl na ulici, moje nohy se samy rozběhly pryč. Co nejdál od toho místa. Nevnímal jsem, kam to běžím, prostě jsem běžel. Až když mi nohy vypověděly službu a plíce mě neskutečně pálily, zastavil jsem. Byl jsem před nějakým nočním klubem, ale tam jsem jít rozhodně nehodlal. Kousek odsud byla stanice metra. Sešel jsem tedy do podzemí. Bylo to tam naprosto otřesný. Všude se povalovaly odpadky, nedopalky od cigaret a špinavé feťácké jehly. Zářivka na stropě ani moc nesvítila, spíš jenom blikala. Zvedal se mi z toho všeho žaludek. Rychle jsem odběhl na veřejné záchodky, které byly ještě horší. Vrhl jsem se k jedné z mís a vyzvracel celý obsah mého žaludku. Když jsem se konečně přestal dávit, odešel jsem zpátky na nástupiště. Zrovna přijížděl jeden vlak. Rychle jsem nastoupil do skoro prázdného vagonu a posadil jsem se úplně do zadu. Bolelo to. Zatraceně to bolelo.
Vystoupil jsem až na zastávce, která byla nejblíž čtvrti, kde jsem bydlel. Za chvilku jsem došel k sobě domů. Podíval jsem se na hodiny. Bylo půl čtvrté ráno. Rychle jsem běžel do koupelny, kde jsem ze sebe shodil všechno oblečení. Cítil jsem se špinavý. Byl jsem špinavý. Špinavý a ponížený. Pořádně jsem se osprchoval a smyl jsem ze sebe všechny jeho doteky. Potom jsem si vzal čisté oblečení a lehl jsem si do postele. Okamžitě jsem usnul hlubokým a bezesným spánkem a hodlal jsem spát ještě hodně hodně dlouho. A to se mi taky podařilo. Když jsem se probudil byl čtvrtek ráno, takže jsem spal dva dny. Podíval jsem se na mobil. Měl jsem dvanáct nepřijatých hovorů od Andrease. Nejspíš si o mě dělal starosti. Ale já jsem s nikým mluvit nechtěl. Přál jsem si jen jedinou věc. Umřít…
***konec flash backu***
Tom:
Soucitně jsem se na něj díval a nevěděl jsem, co říct. To, co mi tu teď pověděl, ve mně zanechalo obrovský pocit viny. Mrzelo mě, že jsem na něj pořád tlačil, aby mi o tom řekl. Teď už jsem chápal, proč s tím tolik otálel. Muselo pro něj být strašné, vracet se k takovým vzpomínkám.
„To… je mi to líto, Billí,“ šeptl jsem. Jen zavrtěl hlavou.
„To nic. Už je to pryč. Vyrovnal jsem se s tím a už se o tom nechci bavit,“ řekl klidně.
„Dobře,“ přikývl jsem.
Zbytek dne jsme oba strávili v nemocničním pokoji, ačkoliv jsem Billa nesčetněkrát prosil, aby šel domů a odpočinul si. On mé prosby samozřejmě obratem odmítal s tím, že večer domů opravdu pojede. Už jsme se o tom, co mi dneska řekl, vůbec nebavili. Ba právě naopak. Mluvili jsme o různých jiných věcech, o tom, jak vylepšíme naše auta, co všechno spolu podnikneme a kam se podíváme. Celý den mi s Billem tak rychle utekl, že jsem si ani neuvědomil, že už je večer. Až když přišla sestra a oznámila mi večerní podávání léků, všiml jsem si, kolik je hodin.
„Bille, měl už bys jít. Jeď domů a pořádně si odpočiň. Navíc jsi přece slyšel sestru. Zítra už by mě mohli pustit,“ řekl jsem mu. Jen něco nesouhlasně zabručel, ale opravdu se zvedl z mé postele. Unaveně se protáhl a dlouze zívl.
„Nechce se mi tě opouštět,“ zakňučel a sedl si zpátky ke mně. Jednou rukou jsem si ho přitáhl k sobě tak, že mi v pololeže spočíval na hrudníku.
„No tak, Billí, já to zvládnu, lásko. A zítra už si mě přeci odvezeš domů,“ šeptl jsem a políbil ho do vlasů.
„Tak dobře,“ řekl smířlivě, vstal, naklonil se ke mně a přitiskl své rty na má bolavá ústa. Zachvěl jsem se bolestí, ale nahlas jsem neřekl nic. Po chvilce Bill rozpojil náš polibek. „Tak dobrou zlatíčko,“ řekl, ještě mě na malý okamžik políbil na čelo a odešel.
„Dobrou, lásko,“ šeptl jsem, ale to už nemohl slyšet. Najednou tu bylo tak neuvěřitelně prázdno a jediná moje naděje byla ta, že jsem věděl, že se Bill zítra vrátí. Jinak už bych se tu asi zbláznil.
Až teď jsem začal přemýšlet nad tím, jak se asi musel cítit po tom, co mu ta svině udělala. Když jsem si na to vzpomněl, v očích mě začaly pálit slzy a já měl nutkání dostat se k němu a začít ho utěšovat. Rychle jsem ho potlačil. Útěk z nemocnice by mi asi moc nepřidal. Rezignovaně jsem si povzdechl. Prostě budu muset vydržet do zítřka, ať chci nebo ne. S dalším povzdechem jsem se otočil na bok a zavřel jsem oči. Doufal jsem, že mi spánek pomůže přečkat tu hroznou noc bez Billa.
Bill:
Smutně jsem usedl za volant svého Lamborghini a notnou chvíli jsem přemýšlel, jestli se přece jen nemám vrátit za Tomem. Už teď mi strašlivě moc chyběl a já měl pocit, že další minutu bez něj už nepřežiju. Nakonec jsem ale usoudil, že si stejně potřebuje odpočinout od mého žvanění a já bych mu tam určitě jenom překážel. Otočil jsem tedy klíčkem v zapalování a odjel jsem z nemocničního parkoviště. Jel jsem pomalu městem a sledoval jsem dění okolo. Projížděl jsem městskými čtvrtěmi a snažil jsem se nepřitahovat pozornost fízlů. Ani jsem si to neuvědomil, ale za chvilku jsem stál před Tomovým domem. Vystoupil jsem z auta a zamkl ho. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo tu zvláštní ticho. Takový nezvyklý klid. A potom jsem si všiml, že u protějšího chodníku je zaparkovaná stříbrná Alfa Brera. Cítil jsem, že se moje tělo napnulo a dech se mi zrychlil. Jestli je to ten parchant, tak si to s ním osobně vyřídím.
Rázným krokem jsem vykročil k stříbrnému autu. Přes tmavá skla nebylo vidět, kdo sedí za volantem. Zastavil jsem se asi dva metry od auta, protože dveře na straně řidiče se začaly otevírat. Ze stříbrné Alfy Brery vystoupil někdo, koho bych tu ani v nejmenším nečekal. Byla to Yoko. Překvapeně jsem se na ni zadíval. Její výraz nevypadal bojovně, spíš se v něm mísila lítost s obavami.
„Co tu chceš, Yoko?!“ vyprskl jsem na ni.
„Hele v klidu, Bille, chci si s tebou promluvit,“ řekla. Uchechtl jsem se a podíval jsem se jinam. Její drzost mě zarážela.
„Fajn,“ povzdech jsem si a šel jsem ke vchodovým dveřím našeho domu. Tiše mě následovala. Odemkl jsem a zamířil jsem do obýváku. Televize stále běžela. Ani nevím, jak dlouho už ji nikdo nevypnul. S povzdechem jsem zmáčkl tlačítko na dálkovém ovládání a televize zmlkla. Plácl jsem sebou na gauč a Yoko si sedla naproti mně do křesla.
„Tak co chceš?“ zeptal jsem se. Únava mě zmáhala a já jsem sotva držel oči otevřené.
„Já… chtěla jsem ti říct, že… že je mi líto, co udělal Adam. Chtěla jsem tomu zabránit, ale… ale nemohla jsem. Nešlo to. Ty víš, že jsem nikdy nebyla proti tobě,“ tu poslední větu skoro zašeptala.
„Tak proč si teda v jeho partě?“ Můj hlas zněl pochybovačně a výsměšně zároveň.
„Já… nikdy jsem mu to nedokázala říct. Nikdy jsem nedokázala odejít. Bála jsem se. A bojím se i dál,“ hlesla.
„Yoko, já… já nevím, jestli ti můžu věřit. Podívej se na Tobiase. Taky jsme mu věřili a jak to dopadlo,“ snažil jsem se jí to vysvětlit.
„A budeš mi věřit, když ti řeknu, že Adam chystá pomstu? Chce tě porazit na silnici. A já vím, že ty to neodmítneš. Naplánoval si trasu v kaňonu. Je to ta nejtěžší, ta co se tu jezdí ze všech nejmíň a já vím, že ty tu trasu zvládáš dobře. To jsem mu samozřejmě neřekla. Bille…“ odmlčela se a zadívala se mi přímo do očí, „…já nechci, aby vyhrál.“
Na očích jsem jí viděl, že mi nelže. Spíš z ní čišela zoufalost, jak se snažila jakýmkoliv způsobem oprostit od Adama Schwarze.
„Fajn. Díky, Yoko. Já… budu ti věřit. A neboj se, já ho vyhrát nenechám,“ slíbil jsem jí. Pokývala hlavou a vstala. Potom ke mně přišla, z kapsy vytáhla lístek papíru a podala mi ho. Nechápavě jsem si ho od ní vzal a podíval se na něj. Bylo na něm napsané telefonní číslo.
„To je moje číslo. Kdyby se něco dělo, zavolej mi,“ řekla a chystala se odejít.
„Počkej, Yoko!“ zastavil jsem ji. Popadl jsem první časopis, který ležel na stolku, utrhl jsem z něho kus jedné stránky a rychle jsem na něj načmáral svoje číslo. Mlčky jsem ho podal černovlasé dívce. Usmála se na mě a potom odešla. Nepřítomně jsem se zadíval zpátky na stolek… a s hrůzou jsem si uvědomil, že je to nejnovější číslo Tomova magazínu o autech. „Do prdele,“ zanadával jsem. Budu mu muset koupit novej, jinak mě zabije. S tím už jsem si ale teď nehodlal dělat starosti.
Byl jsem dost unavenej, a tak jsem se pomalu odebral do sprchy. Horká voda, která mi stékala po těle, měla úžasně relaxující účinky. Stál jsem pod sprchou nejmíň půl hodiny a užíval si příjemnou vůni sprchového gelu mísící se s párou, která zaplňoval každý kout velké koupelny. Když už jsem byl tak ospalý, že jsem skoro usínal ve stoje, vypnul jsem vodu a zabalil se do veliké bílé osušky. Pomalu jsem se odšoural do ložnice, která mi bez Toma přišla žalostně prázdná. Povzdechl jsem si, jako už dneska tolikrát, a osušku jsem shodil na zem. Na sebe jsem si oblékl čisté boxerky a Tomovo tričko, které bylo pohozené na posteli. Usmál jsem se, když jsem ucítil jeho vůni, která z trika ještě pořád nevyprchala. Dlouze jsem zívl a zachumlal se do bílých peřin. Zavřel jsem oči a myslel na Toma. Konečně, po těch několika dlouhých chaotických dnech, jsem cítil, že všechno bude zase dobré.
Tom:
Ráno mě probudilo ostré světlo, které pronikalo skrz jediné okno nemocničního pokoje. Protáhl jsem se a ospale rozlepil víčka. S příjemným překvapením jsem si uvědomil, že otravné pípání přístroje ustalo. Nejspíš ho někdo konečně vypnul, což se jevilo jako velmi dobrý nápad. Chvilku jsem jen tak ležel a koukal do prázdna, když najednou do mého pokoje vrazila ta ukecaná sestra v doprovodu lékaře. Ten přišel k mé posteli a chvíli se na mě jen díval.
„No, Tome, tak jak se cítíme?“ zeptal se zvesela.
„V pohodě,“ jen jsem pokrčil rameny. Moc v pohodě to teda nebylo, protože mi tu chyběl Bill, ale to jsem mu samozřejmě říct nemohl.
„No, Tome…“ začal znovu úplně stejně, „…pokud je vám dobře a nic už vás nebolí, mohl byste už dnes jet domů. Ale jen pod podmínkou, že si vás někdo vyzvedne.“
„Fajn, to si zařídím. Díky, doktore,“ řekl jsem a oplatil jsem mu úsměv, kterým mě obdařil.
„Není zač. Tak a my půjdeme dál,“ mrkl doktor na sestru. Ta se jen zachichotala a následovala ho ven na chodbu. Znovu jsem v pokoji osaměl. Neskutečně se mi stýskalo po Billovi a už jsem se nemohl dočkat, až přijede. Jen jsem doufal, že to bude co nejdříve.
Bill:
Byl jsem ještě v polospánku, když se ode dveří ozvalo drnčení zvonku. Zasténal jsem a přetáhl jsem si polštář přes hlavu v domnění, že by to mohlo přestat. Bohužel jsem se mýlil.
„Proboha,“ zaklel jsem a vyhrabal jsem se z peřin. Pomalu jsem se loudal domem směrem ke dveřím, ve snaze oddálit setkání s tím člověkem, který mě teď otravuje. Cestou jsem se podíval do zrcadla, které viselo v chodbě. Zděsil jsem se. Vypadal jsem absolutně příšerně. Vlasy jsem měl rozcuchané tak, že mi trčely na všechny strany, nebyl jsem nalíčený a Tomovo tričko na mě viselo jak nějaký stan. Mávl jsem nad tím rukou a konečně jsem otevřel. Můj pohled se střetl s párem zářivě zelených očí.
„Yoko, proč mě budíš takhle časně ráno?“ zeptal jsem se a poškrábal se na hlavě.
„Sorry, Bille, ale mám novinky. Adam dneska projednával, kdy ten závod chce jet. Nemůžu se zdržet dlouho, vymluvila jsem se na to, že si musím něco zařídit. Ale zpátky k věci. Ten závod se pojede už zítřejší noc. Říkal, že tě kontaktuje, ale nevím jak. Prostě se od něj dozvíš podrobnosti. Jo a málem bych zapomněla. On bude podvádět, ale ještě nevím jak. Prý má nějaký plán a chce nasadit dvě auta. On nepojede sám. Bude mít parťáka. On chce za každou cenu vyhrát. No nic, už musím jít. Kdybych cokoliv zjistila, zavolám ti.“ Celou dobu jsem jen mlčky poslouchal a snažil se vstřebat to množství informací, co na mě zrovna vychrlila.
„Díky, Yoko,“ kývl jsem na ni.
„Nemáš zač. Jo a Bille, tohle nevypadá jako tvoje triko,“ poznamenala a prstem ukázala na moje oblečení.
„Ne… totiž, je… je Tomovo,“ vykoktal jsem, tváře úplně rudé.
„Takže vy… vy jste… s tím týpkem…“
„Jo… jsme spolu,“ přikývl jsem dívajíc do země. Jen se usmála.
„Tak fajn. Už opravdu musím. Tak ahoj, Bille,“ řekla a zmizela. Zavrtěl jsem hlavou a odešel zpátky do ložnice. Až za nějakou dobu mi došlo, že dneska musím vyzvednout Toma z nemocnice.
„Sakra,“ usykl jsem a začal jsem se rychle oblékat. Za pár minut už jsem seděl v autě a uháněl po hlavní třídě směrem k nemocnici. Bleskově jsem zaparkoval a rozběhl se k šedivé budově s velkým modrým nápisem: NEMOCNICE. K recepci jsem doběhl zatraceně udýchaný.
„Dobrý den, co si přejete?“ uvítala mě sestra za pultem svou naučenou frází.
„Dobrý den, jsem tu pro Toma Kaulitze,“ ohlásil jsem se. Žena chvilku něco hledala ve stohu papírů a potom řekla.
„Hned pro něj pošlu, támhle si prosím počkejte,“ ukázala na řadu židlí, která stála u stěny. Pomalu jsem k nim došel a svalil jsem se na jednu z nich. A čekal jsem a čekal jsem a čekal jsem…
Tom:
Ležel jsem v posteli a zrovna se chystal zavolat Billovi, když se rozrazily dveře a dovnitř vpochodovala sestra.
„Přijel pro vás nějaký chlapec, Tome, takže se oblečte, sbalte si věci a můžete jít. Jen mi musíte ještě tohle podepsat,“ řekla a pod nos mi strčila nějaký papír a tužku. Udělal jsem tedy, co mi řekla, a ona potom hned odešla pryč. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a potom mi to docvaklo. Bill mě přijel vyzvednout. Rychle jsem vyskočil z postele, svlékl jsem ze sebe ty příšerný nemocniční hadry a vzal si na sebe svoje normální oblečení. V něm jsem se cítil nad míru spokojeně. Rychle jsem nastrkal do tašky všechny věci, co mi sem Bill přinesl, a odešel jsem z pokoje. Na recepci už na mě čekal Bill. Vypadal nádherně, i když nebyl namalovaný. Když mě spatřil, rozběhl se ke mně a skočil mi do náruče, nehledě na to, že po nás zíraly sestry, doktoři i pacienti.
„Ahoj, lásko,“ šeptl mi do ucha a dal mi pusu na krk. Dlouze jsem ho tiskl v náruči a už jsem ho nikdy nechtěl pustit.
„Ahoj, zlatíčko,“ řekl jsem a usmál se na něj. Až pak jsem ho pustil z náruče. „Tak pojď, Billí, už chci jet domů,“ pobídl jsem ho a on ochotně přikývl, načež jsme oba rychle vyšli z budovy nemocnice. Bylo příjemné teplo, slunce svítilo a příjemně mě hřálo na tváři. Pevně jsem chytil Billa za ruku a společně jsme došli k jeho autu. Hodil jsem si tašku do kufru a sedl si na sedadlo spolujezdce. Řídit by mě Bill určitě nenechal.
„Tak co, jak se měl můj pacient?“ zeptal se mě Bill a při tom na mě šišlal, jak na malý děcko. Musel jsem se tomu zasmát.
„Měl jsem se naprosto strašně, protože mi chyběl můj černovlasý andílek,“ postěžoval jsem si.
„Já jsem se měl taky hrozně, protože mi chybělo moje copánkatý zlatíčko,“ řekl Bill a oba jsme se rozesmáli. Celou cestu jsme si spolu povídali a ani jsme si nevšimli, že už dávno stojíme před naším domem. Vystoupili jsme z auta a vešli jsme do domu. Odvedl jsem si Billa do obýváku, sedl jsem si na pohovku a stáhl jsem si ho na klín.
„Víš, jak strašně jsi mi chyběl?“ zeptal jsem se hlasem prosyceným vášní.
„Hmm… to nevím. Jak moc?“ zeptal se Bill provokativně a zhoupl se na mém rozkroku. Zasténal jsem, přitáhl jsem si ho k sobě a hladově jsem se mu vpil do úst. Bylo to tak dobré, cítit znovu tu sladkou chuť jeho rtů. Vášeň mi začínala zatemňovat mozek a já se přestával ovládat.
pokračování
