Tak, zlata, tahle povídka je v celku o ničem, nebo aspoň mě se zdá. Ale napadla mě, když sem poslouchala Piece by Piece (Nicky a možná ostatní vědí) a já si nemohla pomoct. Nakonec jí se mnou dopsal kamarád z Německa, za což mu moc vděčím!
Tahle povídka je pro Kett s Nicky, za to, že pro nás udělaly tenhle naprosto nejlepší blog! Takže DĚKUJEME!!:-*
Sajuš^^
1.9.2000
„Bille, Tome, jděte prosím vás otevřít…“ křičí mamka z obýváku… Dneska máme narozeniny a oba s bráškou se neuvěřitelně těšíme na večer, kdy budeme moci rozbalit všechny dárečky a budeme moci společně rozkrojit dort. Je to jako naše rodinná tradice. Celý den se shromažďují lidé a večer se oslavuje. Na co se těším nejvíc však není dort ani dárky, ale na přání, které si přesně o půlnoci budu moci přát. Už ho mám vymyšlené, nebo aspoň chci, aby to bylo podobné tomu, které jsem si vysnil. Rychle se vymrštím ze sedačky, kde sedíme s Tomem a díváme na Spidermana, který běží v televizi.
„Kdo tam bude prvníííí!“ křičím přes celý barák a nemůžu si pomoci od hlasité smíchu, když vidím moje dvojče, jak utíká v těsné mé blízkosti. S přivřenými víčky od smíchu cítím, jak mě chytá za pas… Dohnal mě. S naštvaným pohledem se na něj podívá. Uculí se, nebo to je škleb? Nevím a je mi to jedno, ještě stále nestojíme u dveří. Pomalu sahám po klice a otevírám velké těžké dřevěné dveře.
„Ahooj kluci!“ zajásá náš nejlepší kamarád s jasně blonďatými vlasy. Oba s mým bratrem se začneme smát. Je to všechno tak dokonalý, když můžeme být my tři pohromadě. Směji se, stejně jako můj bratr a můj nejlepší kamarád Andreas. Jeho mamka vejde do baráku a okamžitě jde za naší mamkou do kuchyně. Přestanu se smát nahlas, ale úsměv z mých rtů neopadá. Sleduji své dvojče, jak se usmívá. Má tak nádhernou pleť. Jeho zuby, křivé, jako ty moje. Nikdy jsme nenosili rovnátka, protože jsme to nechtěli. Vždycky na noc jsme si je vynadali tajně z pusy a ráno jsme se na nich probudili. Ano, jsem si jistý, mým půlnočním přáním.
dnes
S úšklebkem na rtech se dívám na řádky a následně velkou knihu, která je mým deníkem dodnes, zaklapnu. Co to bylo za přání? Pamatuji si ho ještě? Ovšem, že si ho pamatuji! Tohle přání se nedá zapomenout! Už před deseti lety jsem svého bratra miloval. Nevěděl jsem sice ještě, že je to LÁSKA, ale nějaký ten cit tam byl, ale nebyl jen čistě bratrský. Od onoho dne, kdy jsem si přál poprvé, abych mohl být jednou se svým bratrem víc než to, si to přeji každý rok. Všichni si myslí, že na přání už jsem velký, ale pro mě to tak není. Stále každý rok v ten samý den – 1.9. si přeji to samé…
„Bille, jsi tady?“ zaklepe moje dvojče na dveře a já polekaně, s trhnutím, odložil svůj deník pod postel a posadil jsem se.
„Jojo, jsem, pojď dovnitř!“ nahodím svůj úsměv a dlaněmi se zapřu vedle sebe o matraci. „Ahoj!“ strčí mezi dveře svojí usměvavou tvář a já mu úsměv opětuji! Přejde až ke mně a posadí se vedle mě. Pozoruji každý jeho pohyb. Cítím, jak se mě nepatrně dotýká svými dlouhými štíhlými prsty na dlani… Nechápavě k němu zvednu pohled. Usmívá se. Stále se usmívá, jako ten největší andílek.
„Co potřebuješ?“ zeptám se. Chci tenhle rozhovor mít co nejrychleji za sebou. Potřebuji se ještě nalíčit, vybrat oblečení. Dnes, na naše narozeniny, máme koncert a já jsem nervózní jako snad nikdy v životě.
„Přišel jsem Ti popřát hodně štěstí,“ znovu přejede svými prsty po mé dlani.
„K narozeninám? Přejeme si přeci vždy až večer,“ pozvednu obočí. V tuhle chvilku jako bych zapomněl na všechno, co se má večer dít, na koncert, líčení a oblečení. Sledoval sem jeho oči, jimiž se na mě díval. Rozechvěl jsem se po celém těle. Jeho pohled byl tak upřímný… plný lásky… Zhluboka jsem se nadechl a znovu vydechl.
„Ne, na koncert, samozřejmě, že ti popřeji až večer,“ zasmál se tím jeho frajerským neodolatelným úsměvem. Sladce jsem se usmál. Nebo jsem se alespoň o ten sladký úsměv pokoušel.
„Děkuji. Také Ti přeji, hodně štěstí,“ sklopil jsem pohled a já cítil, že se červenám. Postavil se proti mně, chytil mě pevně za ruce a vytáhl mě na nohy, takže jsme si hleděli do očí. Objal mě. Pevně. Kolem pasu. Nevěděl jsem co dělat, kam s rukama, nic. Načerpal jsem kyslík a omotal ruce kolem jeho krku.
„Dnes se Ti Tvoje přání splní,“ zašeptal mi u ucha a otřel se svými rty o moji tvář. Nechápavě jsem se díval na jeho mizící postavu ve dveřích. Stál jsem na místě. Přehrával si každé písmenko v hlavě. Můj mozek se mohl radovat, jelikož právě dnes jsem rozšlapal, jak říká Georg, motor… Posadil jsem se zpátky na postel. Kašlal jsem na líčení, oblíkání se a ostatní přípravy. Zabořil jsem hlavu do mého voňavého polštáře a rozplakal se. Vlastně ani nevím proč. Prostě jsem plakal a nevnímal svět okolo sebe.
„No tak, Bille, měl ses chystat odpoledne a ne teď,“ křičel na mě rozzlobeně David zezdola. Vím, že sem to měl udělat odpoledne, ale teď jsem se snažil o to, být co nejvíc dokonalý a nejsvůdnější. Slabě jsem se nalíčil, vím, že se Tomovi líbím přesně takhle. Jednou mi to řekl, když jsme šli se skupinou na malou večeři. Na sebe jsem navlékl světle modré džíny, červené tričko a černo-červenou bundičku, která mi jak jinak končila u pasu. Usmíval jsem se. Vlasy jsem si nechal zplihlé podél tváře. Na krk jsem si zapnul dlouhý řetěz, který měl na sobě pár přívěsků jako – třešničku a křídlo anděla. Ještě jsem se rychle podíval do zrcadla a vyběhl z koupelny. Seběhl jsem schody, kde na mě nečekal k mému překvapení David, nýbrž tam stál Tom. Jen co mě viděl, zastavil jsem se. Díval jsem se do jeho hnědých očí a moje ruce se podivně roztřásly.
„Tome?“ pozvedl sem obočí. Nevěděl jsem, proč tu je najednou on. Rozhlédl jsem se okolo sebe, ale nikde nikdo. Sešel jsem schody ke svému bratrovi, který mě neustále sledoval. Nazul jsem si tenisky a popadl ještě kabelku, ve které jsem měl přichystané věci + dárek pro Toma. Chtěl jsem už vyjít z baráku, ale Tom mě chytil za ruku a přitáhl k sobě.
„Já vím, máme si dárek dát až budeme se všemi, ale já… musím Ti ho dát už teď,“ sklopil pohled. Nechápavě jsem se od něj odtáhl. Sledoval jsem, jak z kapsy u mikiny vybírá malou červenou krabičku. Moje rty se rozšířil do velikého úsměvu.
„P-pro mě?“ pozvedl jsem obočí a hypnotizoval pohledem maličkou krabičku, jež ležela v bratrově dlani. Kývl. Skoro neznatelně, ale já to i přesto viděl. Odložil jsem kabelku na stolek u dveří a převzal krabičku do svých rukou. Pomalu jsem jí začal otevírat a neobešlo se to ani bez pohledů na moje dvojčátko. Byl tak sladký, když se… bál se snad? Poznal jsem však, že je nervózní a nejistý. Pohledem jsem sklouzl zpět na krabičku, kterou jsem zatím rozevřel a v ní byl prsten. Ne velký. Takový obyčejný, s malým zářivým kamínkem. Nasucho jsem polkl a Tom taky. Přikývl jsem. Usmál se. Přiblížil se ke mně, vytáhl prstýnek z krabičky a nandal mi ho na prsteníček. Šťastně a zářivě jsem se usmál. Všechen strach ze mě jakoby rázem opadl. „Obejmi mě!“ zašeptal najednou a já na nic nečekal. Objal jsem ho kolem krku pevně, jak nejpevněji sem dovedl.
„Miluji Tě!“ zašeptal mi do ouška a já věděl, že moje přání se právě teď splnilo. Se šťastným úsměvem jsem se vydal k autu, kde na nás všichni čekali, s Tommym za sebou. Otočil jsem se na něj. Bylo mi jedno, že je auto plné kluků. Objal jsem ho.
„Miluji Tě!“ špitl jsem a nasedl do auta, které nás odvezlo na přesné místo.
autor: David, Sajuš
betaread: Janule
to bylo tak sladký!!!škoda že mi to takhle nevyšlo s klukem (jenom tak jsem holka ju)
Prej o ničem…..ae úpe krásný..x))
jůůůů to je slaďouškýýý xDD xD fajnýý x)) prýý o ničem xD háhá xD náhodou..kwásnéé x)
nádherný. Upe jsem byla pořád napnutá. A pak ta úleva. Nádhera
To je krásný, zajímalo by mě jak to bylo dál..