Ahoj, lidičky. 😉 Možná si mě pamatujete jako spoluautorku Andílkovy povídky – „Krvácím“… Píšu taky svoje vlastní povídky a tohle je jedna z nich… Nevím proč, ale s Andílkem se vyžíváme v poněkud smutnějších tématech… Nebyla jsem na tom moc dobře, když jsem to psala a je to dost znát. A ještě něco – musím moc poděkovat Andílkovi za jeho podporu a taky za poslání té naší věci – já bych se k tomu nikdy neodhodlala. Nebýt jeho ukecávání, neposlala bych ani toto. 😉 Takže Andílku – děkuju moc za všechno, jsi to nejzářivější světýlko v mým životě. :-). A samozřejmě taky moc děkuju Vám za úžasný ohlasy na „Krvácím“, moc si toho vážíme… Už pracujeme na dalších dílech. 🙂 mějte se hezky a přeju příjemné počtení… A jak říká Andílek – hlavně twincest v duši. 🙂
♥ ♥ ♥ ♥ ♥
Sedím na kraji řeky. Nechávám se omývat chladnými prameny průzračné vody, která víc pálí, než chladí. Snad na chvíli utiší mou bolest. Bolest, kterou mi způsobil. Snad ví, co udělal. Ale podle mě ne. Podle mě to už není člověk. A ani já už jaksi nejsem člověk…
Kde končí radost, tam začíná bolest. A přitom stačí tak malý krůček a stojíte na pokraji. Na pokraji propasti, kde jen čekáte, až vás někdo strčí dolů. Člověk jako já už nemá co ztratit…
Ale představoval jsem si to jinak. Byl jsem kdysi tak naivní, až se za to stydím. Stydím se za chorou mysl Billa Kaulitze, který si troufnul doufat. A přitom… Kdysi měl i proč… Miloval jsi mě, nelži, Tome… Viděl jsem ti to na očích. Jsou úplně stejné, jako ty moje…
Miluju tě, Tome…
Neplakej, Billi, já tebe taky…
Ano… Nikdy jsem nikoho nemiloval tak, jako tebe…
Ne, ne ne! Nesmím na to myslet… Tohle jsem já, ve svém vysněném světě. Ve světě, ve kterém nic neznamenám. Jen jsem člověk, který chce být milován a dokonce je milován. Ale pokaždé mu ta láska jaksi proklouzne mezi prsty. Snaží se, ale nejde to. Hořkost tohohle kalichu pravdy si musím vypít až do dna. Do samotného dna, kde teprve najdu tu vytouženou pravdu. Kde najdu to, co jsem. Proč to ale hledat? Vždyť to vím… Jsem všem akorát pro smích…
Lásko, bylo to krásný…
Chceš to ještě zopakovat?
Bylo to ohromně krásný… Kdyby nepřišly ty dny, kdy jsme konečně prohlídli. Vzbudili jsme se z krásného snu, z kterého jsme se asi ani vzbudit neměli. Neměli jsme přijít na to, že je to špatné. Že ty jsi můj bratr. A že tohle je zakázané. Poprvé v životě jsem si přál, abys byl někdo cizí. Abych tě mohl milovat… Byl jsi můj první a dával jsi mi poznat lásku takovým způsobem, jakou jsem jí nikdy neznal. Miloval jsem tvoje dlouhé polibky, tvoje něžné doteky, miloval jsem všechno… Žil jsem jen pro ten pocit, abych mohl být s tebou, abych cítil, že něco patří mě a nemusím se o to dělit.
Jediný, kdo kdy měl právo na mou lásku, jsi byl ty. Jedině ty. Nikdo jiný, nikdo lepší, nikdo horší… Prostě jen ty. Člověk, který je moje druhá polovina. Kterého znám celý život. Miluju tvoje chyby, tvoje malé nedokonalosti, protože vím, že je mám taky. Jsi úplně stejný jako já. Úplně stejný… Možná proto se to stalo…
Pamatuju si, jak začaly ty dny, kdy se to všechno vystupňovalo… Najednou jsem ti zase přestal stačit. Začal jsi lítat za děvkama, začal jsi hrozně pít… Nadával jsi mi do děvek, posílal jsi mě někam, říkal jsi mi hrozné věci, věci, které se neříkají lidem, které miluješ. Tajně jsem doufal, že mě skutečně miluješ. A myslím, žes mě miloval. Ale… Nějak tajně, skrytě, uvnitř sebe. Myslel jsem si, že je to jen předstírání pro naše okolí, aby na vztah nepřišli… Ale spletl jsem se… Naivní Bill Kaulitz se zase spletl…
Můžu jít s tebou?
Nesahej na mě, slyšíš? My dva k sobě nepatříme, kdy už to konečně pochopíš! Já nejsem tvůj milenec, jsem tvůj bratr!
Znamená to snad, že… Že je konec?
Vypadni, neslyšíš, vypadni!?!
Georg mi říkal všechno, co se dělo… Vyprávěl mi toho spoustu… Čekal jsem jen na to, aby se Tom polepšil, poté jsem se chtěl vrátit. Chtěl jsem, aby se změnil. A když tolik chtěl zapomenout, chtěl jsem mu dát příležitost. Já sám jsem chtěl zapomenout na tenhle krásný vztah, který Tom završil dost nehezky… Ta hádka totiž nebyla definitivní konec…
Tom přišel do pokoje svého bratra. Nevím, zda mu bylo líto Billa nebo sebe samotného. I přes alkoholový opar cítil jakousi otupělost. Cítil, že Billovi ublížil. A taky věděl, jaká je Bill citlivá dušička. Posadil se na Billovu postel a něžně pohladil vzlykající dvojče.
„Nech mě být!“
Tom si ale bratra k sobě otočil. Díval se do jeho vyděšených očí, snažil se ho uklidnit. Bill se neustále vzpouzel, bránil se bratrovým dotekům. Každý dotek jej bodal do srdce jako nůž. Nechtěl se už dál poddávat svému manipulativnímu bratrovi. Bránil se, jak jen mohl.
Tom se rozčílil. Přece nepřišel bratrovi ublížit, ale utěšit ho! Ve rvačce s Billem měl silnou převahu. Ani neví, jak se to stalo, ale mrštil s bratrem takovou silou, že ho omráčil. Bill zavřel své uplakané oči a zůstal nehybně ležet. Tom nevěděl, co dělá. Byl silně opilý. Navalil se na Billa, svlékl ho.
V té chvíli Bill otevřel oči…
„Nech toho, neeeeeee!“
„Zmlkni, ty děvko! Ještě se ti to bude líbit! Tohle máš za to, abys měl proč brečet!“
V další chvíli se Billovi udělala tma před očima. Nevzpouzel se, jen čelil hrubým přírazům svého bratra. Tiše vzlykal, ale nekřičel. Jen držel a čekal, až to přestane. Čekal, až ho Tom konečně pustí. Už teď Bill věděl, že tohle je to poslední, jak mu ještě Tom mohl ublížit…
„A už za mnou nelez, rozumíš?!
Bill se dál svíjel v záchvatu pláče. Tom se oblékal, a přitom na bratra hleděl svým nejhorjším opovržlivým způsobem. Bill se rozhodl, odejde…
A zanechal bratrovi dopis…
„Drahý Tome,
nešlo to dál. Odpouštím ti všechno, co jsi mi kdy udělal. Odpouštím ti ty facky, odpouštím ti ten křik, ale… Nedokážu s tebou být. I přes tu obrovskou lásku nemůžu být s tebou. Bojím se tě, proto jsem musel odejít. Snad mi někdy odpustíš, jako jsem ti odpustil já. Nepřestal jsem tě milovat. Budu čekat… Nesnaž se mě hledat… Já se ti jednou vrátím… Tvůj Bill.“
Dredatý chlapec vztekle zmačkal papír, který předtím zkropil slzami. Nechtěl to skončit, ale udělal to. Choval se hrozně a přiznává to. Ale udělal to… A jeho jediná láska zmizela v nenávratnu… Sice na to nevypadal, nechoval se tak, ale… Billa jako jediného člověka ve svém životě opravdu miloval… Udělal věc, která se neodpouští. Cítil se plný beznaděje. Vystřízlivěl a chtěl být lepší. Ale pochopil, že už to nejde… Nejde to vrátit zpátky…
Víte, v té chvíli mi to došlo… Když ze mě začalo vytékat Tomovo sperma a taky moje krev… Bolelo to, ale ještě víc bolelo moje srdce. Miloval jsem toho krásného, hodného Toma, který odešel. Došlo mi to všechno… Svěřil se mi kdysi s tím, co ho trápí. A kvůli čemu začal pít. Nemohli jsme svou lásku dávat najevo a to mě taky ubíjelo. Mohlo by se zdát, že ten citlivější jsem já, ale zdání klame…
Nesl jsem to líp než on… V té době jsem to nesl sice hodně špatně, ale radši jsem po nocích plakal, než abych honil děvky. Spal s několika najednou. Vím to, řekl mi to. Bez ostychu. Bylo to ještě předtím, než jsme se rozešli… Snažil jsem se to vrátit do normálu, ale vidíte, že to dopadalo pořád stejně…
Před třemi lety jsem se něco dozvěděl… A všechno dostalo novou dimenzi…
Tom stál nervózně před dveřmi ordinace. Nedočkavě přešlapoval na místě a čekal, kdy ho zavolají…
„Pan Kaulitz!“
Chlapec vstoupil do příjemně prosvětlené ordinace. Už zdálky se na něj usmívala krásná sestřička a doktorka. Ale dnes to nebyl ten úsměv, který moc dobře znal…
„Posaďte se, pane Kaulitzi… Máme pro vás špatné zprávy…“
Když jsem se to dozvěděl, dostal jsem nepředstavitelný strach. Tom mě prosil o odpuštění skrz Georga, ale tohle všechno změnilo… Zase jsme si začali s Tomem psát a volat. Ale neviděl jsem ho. Neviděl jsem ho už pět let. Pět mizerných let.
Co já vím, Tom mě nikdy nehledal. Jen prý o mně pořád mluvil. Georg se držel. Věděl jako jediný, kde jsem. Věděl jako jediný, kam se chystám a taky jako jediný věděl o mém vztahu s Tomem. A Tom se to dozvěděl až později. Samozřejmě vyšiloval.
Hrozně se mi Toma zželelo. A taky mi bylo líto sebe samotného, protože jsem Tomovi nedokázal pomoct. I přes to všechno jsem chtěl pomoct svému bratrovi. Za ty krásné chvilky, které mezi námi byly… Dal jsem mu toho spoustu, ale… Pořád to ještě nestačilo… Pořád jsem měl v hlavě tu DĚVKU.
Tom se tehdy prý docela uzavřel do sebe. Nekomunikoval s okolím, nic neříkal, jen prý čeká na smrt… Virus se naplno projevil teprve nedávno. Zjistilo se, že Tom má AIDS. Není mu už pomoci, umírá… Napadla mě jedna věc… Myslel jsem na to znásilnění… Normálně jsem s Tomem spal, i když jsem věděl, že se peleší s jinými a hromadně. Ale vždycky jsme měli kondom… Tehdy ale… Ne…
Dostal jsem šílený strach. Cítil jsem, že asi… Že asi nejsem jediný… Co když… To ne… Tehdy jsem si to nechtěl připustit, ale ono se to stalo…
„Máme pro vás ty výsledky.“
„Je mi líto, jste HIV pozitivní.“
Vidíte to? Věděl jsem, že moje a Tomova láska je zakázaná, říkal jsem, že nás jednou zabije… Ale tohle ne… Snil jsem o dlouhém životě, kdy budu šťastný, třeba i bez Toma. Nebo s Tomem, jen jako bratrem. Tom mě zabil uvnitř, ale i zvenčí. Netušil jsem, jak tohle bude bolet. Tomovi jsem to nikdy neřekl. Nikdy jsem na to nenašel sílu.
Jednoho dne ale…
„Halo, Billi, tady Geo, můžeš prosím tě přijet? Něco je s Tomem…“
„Jo jasně… Už jsem na cestě.“
Něco je s Tomem. Měl jsem hrozný strach. Bál jsem se. Po těch letech jsem se styděl podívat do očí člověku, který mi vzal celý můj vysněný život a ve vteřině ho zničil na spoustu ostrých kousků ledu bez citu. Moje srdce bylo nadranc. Mám nemoc, ze které se nikdy nevyléčím. Přesto jsem měl v očích slzy, přesto jsem vzpomínal s láskou. A každý krok, který mě znovu přibližoval k Tomovi, mě přibližoval i k poznání. Bylo mi o něco líp. Konečně jsem se odvážil věřit… Věřit, že by všechno mohlo být zase v pořádku…
Zase vrátit náš původní život. Zase vidět Tomův úsměv, slyšet jeho hlas, dotýkat se jeho těla… Teď už by nebylo co ztratit. Teď bychom byli jen my dva. Jen těch pár let, měsíců nebo týdnů spolu. Jen na chvíli. Odpustil jsem mu a chtěl jsem, aby to věděl. Ale…
Černovlasý chlapec dorazil kalupem do nemocnice. Za sebou nechával vzpomínky, odpustil svému bratrovi. Chtěl jej jen vidět, říct mu, že to bude dobrý. Stejně, jako to vždy říkal, když byli ještě malí kluci. Vždycky k sobě měli víc než bratrské pouto. I když si mysleli, že ho už přetrhli, stále mezi nimi zůstávalo. Oba chlapci ještě cítili, jak je tomu druhému. I Bill cítil, že jeho bratrovi není dobře. Snažil se s tím bojovat, ale nešlo to. Pořád na něj musel myslet…
„Jsem Bill Kaulitz, leží tu můj bratr… Jak mu je? Jmenuje se Tom…“
„Je mi líto, před deseti minutami zemřel… Upřímnou soustrast…“
Bill se rozběhl vstříc prvnímu nemocničnímu pokoji, který mu stál v cestě. Porážel personál, rozhlížel se… Viděl velkou bílou postel, pokrytou bílou látkou. Opatrně jí nadzvedl, aby to viděl… Modlil se, aby to nebylo to, co si myslí. Bohužel… Zajíkal se v pláči, beznaději a bezmoci… Teď už se Tom nikdy nedozví, že ho chtěl vzít zpátky…
Vidíte, jaké to je? Přijít o někoho už podruhé, když ho máte tak nadosah?! Dokážete si představit tu bolest, zklamání a bezmoc? Možná, že ano… Cítil jsem ještě větší bolest, než když jsem zapíjel prášky v době, kdy se Tom měnil. Cítil jsem ještě větší bolest než tu, když mě znásilnil… Chtěl jsem čas vrátit zpátky, ale spiknul se proti mně. Vzal mi Toma. Jediné, co jsem měl i neměl. Jediné, co jsem kdy miloval i nemiloval. Jediné, co jsem chtěl zpět.
To jsem vám vlastně ještě neřekl. Díky němu se ze mě stala živoucí troska. Kvůli němu jsem po tom znásilnění skončil na psychiatrii. To kvůli němu jsem zahodil svůj život. Nevím, jestli bych to udělal zase, ale…
Dost často myslím na to, že to skončím. Když není Tom, nejsem ani já. Vždycky mě držela jen myšlenka na to, že někde na mě čeká. Teď už na mě čeká akorát tak v nebi. Mám hrozné bolesti, beru léky, ale… Nějak ještě chci žít… I když nevím jak.. Kdo by chtěl zdrogovanou trosku na konci sil, která stejně brzo chcípne…
Bille, není všem dnům konec!
Georg se mi snažil pomoct. Vždycky. I tentokrát. Jenže tady už nebylo proč. A pro koho. Snažil se Toma změnit, ten se mu ale ztratil před očima, stejně jako mně. A poté se ztratil z tohoto světa. A nechal mě tu samotného. Porušil jsi slib, Tome. Slíbils, že zemřeme spolu. Nezemřeme spolu. Zemřeme stejně.
Obouvám si boty. Georg mě volá. Ještě naposledy se podívám na tvou bledou tvář v rakvi. Skončím stejně. Ale i tak ti děkuju. Naučils mě milovat se všemi strastmi i slastmi a ukázals mi, jak mám žít. Pokud člověk nepocítí bolest, nepozná tu pravou lásku. Vím, že tě to mrzelo. Nemusel jsi mi nic říkat… Georg mi řekl tvá poslední slova… Nikdy jsem nezapomněl na tvůj hlas. Neustále si je přehrávám v hlavě.
Billi, miluju tě… Prosím… Odpusť mi…
Odpustil jsem ti… Naposledy tě políbím na tvoje chladné rty, které kdysi byly tak žhavé… Pohladím tě po ruce, která se mě dotýkala tak, jak žádná jiná nikdy nesměla. Byl jsi můj první, i můj poslední. Odpočívej v pokoji bráško. Uvidíme se v nebi, broučku… Miluju tě… A odpouštím ti…
autor: Mitternacht
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Pane bože…….tohle mě naprosto dostalo, brečím jako idiot ale ono to prostě jinak nešlo. Je to hodně smutný, ale moc krásný
Bože, nádherný! Dokonce..se mi i spustili slzy..fňuk…:-(
bylo to naprosto skvělý…x)) a hrozně smutný…..x((
Nejhezčí 🙁 Béé :'(
To je krásný a smutný =¨(
to je nádherné….aaah to zas budou sny!! nádhera! dokonalos!! brečííím
Podle mě by se měla pod každou povídkou zřídit nová anketa- ,,Brečela/nebrečela" =D Tady to je jasný…Tuhle povídku znám,četla jsem jí na vašem blogu…..Je přenádherná,originální,nepopsatelně smutná,jako všechno co Mitternacht a Angel píšou.Děkuju vám,jste ti,co twincestu dávají nový rozměr ♥
nejkrásnější povídka…. tak smutny :'(
krasne!
tedaa.. nema slov .. fakt nadherny.. uplně dokonaly!! fakt tleskam! x)
to je naprosto dokonalé! nemám slov, prostě…to je úžasný, ale tak naprosto…depresivní…ale úžasný!
Krásna ale smutná povídka.