On (1/2)

autor: Dania
betaread: Janule

Pairing: Bill/Bushido

Summary: Cesta je nejdůležitější. Cíl, to je jen sladká odměna. A Billova cesta byla dlouhá.

‚Nenávidím ho! Jak si může dovolit takovou věc zveřejnit?‘ Vztekem se mi spustily slzy po tvářích. Cítil jsem se zahanbeně, uraženě, znechuceně, zneužitě a tak rozzlobeně. Nikdo přece nemůže říkat takové věci! A jak samolibě se u toho tvářil! Zavřít by ho měli, parchanta!! Vždyť by se to dalo považovat za obtěžování!

Podíval jsem se na ten záznam ještě jednou. A i potřetí mi to připadalo stejně nechutné a příliš skutečné, odporné! Já nejsem nějaká děvka! Nejsem jen tak někdo, aby mohl říkat takové věci. Prý by chtěl, abych ho vykouřil! Vykouřil!! Já!!!! Nenávidím ho! Odpornej rapper, kterej si hraje na tvrďáka! Bože, kdybych ho měl v tuhle chvíli po ruce, ublížil bych mu jakýmkoliv způsobem! Aby cítil stejné ponížení a nechuť, které jsem zažíval při jeho slovech.

Praštil jsem sebou o postel a snažil se na to nemyslet. Přesto se moje myšlenky vrátily do okamžiku, kdy jsem poprvé slyšel z jeho úst ta slova. Pohoršující, ponižující slova. Když jsem poprvé viděl ten záznam, jen jsem zíral a snažil se si uvědomit, co to vlastně muž na obrazovce říká. Jednotlivá slova se slévala do nepřehledného chumlu, nechápal jsem smysl. ‚….děvka…… do pusy……ublížit…..slzy….‘ mrkal jsem a i přes to, že jsem byl v místnosti sám, cítil jsem, jak zabraňuji slzám opustit kanálky. Zatínal jsem zuby a zhluboka dýchal. V mysli se mi jednotlivá slova spojovala do vět, před očima se mi zjevoval výjev, jeho slova převedená ve skutky.

****

Od mého prvního seznámení se s jeho choutkami uběhlo několik hektických měsíců. Snažil jsem se na to nemyslet, snažil jsem se vypustit jeho snědou tvář z mých vzpomínek, a dokonce se mi to i dařilo. Díky práci tolik povinností zaměstnávalo mou mysl, že na ostatní myšlenky prostě nebyl čas. Avšak kdykoliv, když jsem slyšel to slovo, jeho jméno, v mysli se mi zjevila jeho drsná tvář, zkřivená potěšením z mého utrpení. Cítil jsem, jako by se to opravdu dělo. Bylo mi zle. Kdykoliv jsem jej viděl, toužil jsem se ocitnout na opačné straně planety, kdekoliv, kde by na mě nemohl dosáhnout, kdekoliv, kde by nemohl dostát svým slovům a ublížit mi.

A potom jsme se setkali, poprvé osobně. Bylo to při předávání hudebních cen. Děsil jsem se jeho přítomnosti. Och, samozřejmě, že nikdo nevěděl, co se mi honí hlavou, čeho se bojím, ani Tom ne. Neřekl jsem to živé duši, nikdo neví, že znám jeho urážlivá slova, že znám jeho úmysly. I když část mě pochybovala, jestli to nebyly jen silácké řeči. Na jednu stranu jsem doufal, že ano. Dokonce jsem se k této variantě rád přikláněl, nechtěl jsem věřit, že by to skutečně dokázal udělat. Že by dokázal udělat něco proti mé vůli. Během těch měsíců jsem si o něm něco zjistil. A tyto informace mě zmátly ještě víc. Netušil jsem, co si o něm myslet. Proto to popírání. Proto ta víra v jeho „lepší“ já. Dokonce jsem se vnitřně přesvědčil, že to prostě byl jen nějaký úlet. Že to nemyslel vážně, že si prostě jen dělal srandu. Pustil jsem to z hlavy, zapomněl na něj.

A teď tady sedím, z jedné strany Tom, z druhé David a sleduju předávání Comet 2007. Dokonce jsme s Tomem byli požádáni, abychom předali cenu nejlepšímu umělci. Mezi nominovanými byl i On, avšak ten strach, který jsem cítil při prvním seznámení s tímto mužem, neosobním seznámení, ten zmizel. Vnímal jsem jej jako dalšího umělce.

„Bille, Tome, musíme se přesunout dozadu, za chvíli budete na řadě.“ David se zvednul a my jej následovali do backstage. Předali nám obálku s vítězem, dali poslední instrukce a šli jsme na věc. Usmíval jsem se, nervozita sice stahovala hrdlo, ale snažil jsem se zhluboka dýchat a neustále se usmívat. Jen co jsem vyřkl první slova, hrdlo se pročistilo a já byl opět v pohodě. Tom to nemá tak snadné, mluvení před tisíci lidmi pro něj není až tak snadné, vždycky byl nervóznější než já, ale je to bojovník, popere se s tím – jako vždycky.

Přečetl nominované a na mě bylo rozlepit obálku a vyřknout vítěze. Když jsem viděl to jméno, na chvíli se vrátil ten pocit úzkosti, na milisekundu jsem ztuhnul. Avšak poté jsem vykřikl jeho jméno a ozval se ohlušující jásot. S překvapením jsem zjistil, že se mi třesou ruce a kolena. Děkoval jsem, že už nebudu muset nic říct, protože bych ze sebe nevydal ani hlásku. Hlasitě jsem polknul a díval se, jak se blíží celá skupina lidí, jeho přátelé. Najednou jsem si připadal jako kořist. Poplašeně jsem se rozhlédl kolem sebe, vyhledal Toma. Za okamžik už na pódium vstupovalo asi pět lidí. A během vteřiny mě objímaly silné paže a tiskly k sobě. Na uchu mě škrábala jeho neoholená tvář, cítil jsem jeho horký dech. Něco zašeptal, ale nerozuměl jsem. Odtáhl jsem se, předal mu cenu a odstoupil na druhou stranu pódia. Opět jsem se ocitnul v objetí mužských paží, cítil jsem tíhu kolem svých ramen. Můj mozek nebyl schopen souvislé myšlenky, srdce mi bilo až v krku, cítil jsem slabost v kolenou. Na tváři se mi usídlil křečovitý úsměv, bylo mi jedno jestli vypadám jak idiot, měl jsem co dělat, abych se nesložil. Najednou to na mě všechno udeřilo plnou silou. Potřeboval jsem se něčeho silného napít. Potřeboval jsem se zavřít v místnosti, o samotě, a zbavit se toho pocitu úzkosti. Ještě budou předávat cenu za další dvě kategorie, ve kterých jsme nominovaní. To znamenalo, že v případě vítězství, budu muset vyjít na pódium a mluvit. A toho jsem teď nebyl schopen. Posadil jsem se na židli a chvíli zíral na svoje nervózně spletené prsty.

„Co ti říkal?“ S leknutím jsem se otočil na Toma. Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou.

****

Opět jsem cítil jeho strništěm porostlé tváře, tisknoucí se k mému uchu. „Chci tě, baby!“

S trhnutím jsem otevřel oči a zíral na strop, odrážející pouliční osvětlení. Zhluboka jsem dýchal a pociťoval paniku. Paniku pramenící z pocitu, který se mi usadil hluboko v břiše. Praštil jsem dlaní do matrace a otočil se na břicho. Ignoroval jsem příjemný pocit, který se rozlil mým podbřiškem při styku s prostěradlem. Nevnímal svoje vzrušení. Tohle se prostě neděje.

****

Seděl jsem v křesle, po pravé straně Toma a zbytek bandu, po levé seděl David. Dívali jsme se na televizi. David nás donutil se dívat na Viva Live! Dnešním hostem měl být On. Myslí mi proběhly všechny ty probdělé noci, během kterých jsem „nemyslel“ na něj. Nechápal jsem, proč se na to musíme dívat a také jsem svůj nedostatek porozumění projevil nahlas. Dostalo se mi vysvětlení, které v sobě zahrnovalo něco o marketingové taktice, zkoumání situace, poznání nepřítele a nutnosti „vědět“. Měl jsem podezření, že už to jednou viděl a z jeho výrazu tváře bylo patrné, že jej to zrovna moc nepotěšilo. Tudíž to nepotěší ani mě, tím jsem si byl jistý.

Zavrtěl jsem se, když se na obrazovce objevil jeho obličej. Snažil jsem se na něj nedívat, neposlouchat jeho hlas, jeho hluboký, uklidňující hlas. Příjemný, byl příjemný!

Rozhovor probíhal celkem poklidně a aniž bych si to uvědomoval, poslouchal jsem, hltal jsem každé jeho slovo, fascinovaly mě jeho názory, líbily se mi jeho myšlenky! A potom se hovor stočil na Tokio Hotel, konkrétně na Jeho posedlost mnou. A bylo to tady. Jeho slova popisovala, jak mě požádá o ruku a jak si budeme užívat během ‚Medových týdnů‘. Zavřel jsem oči a snažil se to neposlouchat. Nechtěl jsem si to představovat. Cítil jsem z jeho slov posměch, výsměch zaměřený na mou osobu, veřejně se mi vysmíval! A mě to bylo líto!! Mrzelo mě, že to říká takovým tónem, cítil jsem, jak z jeho slov odkapává pohrdání mou osobou, mým vzhledem.

Měl jsem pocit, že už to nevydržím ani vteřinu. Zvednul jsem se a za naprostého ticha opustil místnost. Cítil jsem slzy v očích a připadal si jako naprostý idiot. Nechápal jsem sám sebe, kdy se stala ta změna. Kdy mi začalo záležet na tom, co si o mně myslí zrovna On? Ach Bože, vadilo mi, že to řekl s takovým opovržením. Vadilo mi, že to nemyslel vážně!! Zbláznil jsem se! Nejsem normální! Někdy během těch měsíců nočních dobrodružství, odehrávajících se v mých snech, jsem se změnil. Můj pohled na Něj se změnil. Jsem idiot! Po tomto zjištění jsem si utřel tváře, vlhké od slz, a zíral na protější stěnu. Jsem idiot.

autor: Dania