Osudný sychravý podvečer

Bill seděl sklíčeně u sebe na posteli. Přemýšlel. Přemýšlel o svém bratrovi. Nevěděl proč, nevěděl jak se to stalo, ale hlavně nevěděl jak se toho zbavit.

***

Všechno to začalo jeden sychravý večer. Bylo už přítmí, na obloze pomalu vycházel měsíc a hvězdy svítily pocestným na jejich pouť. Zdálo se, jako by se schylovalo k pěknému večeru. Bill byl velmi utahaný. Měl náročný den ve škole.

***

On to tam prostě nenáviděl. Ze začátku nevnímal, snažil se nevnímat…Ale pak…Začalo to být takřka nesnesitelné. Najednou mu bylo líto, že se tak lišil. Proč se do toho tenkrát pouštěl? Prostě se začal nechápat. Ztratil se, ztratil své já. Bylo mu všechno cizí. Bohužel si toho nikdo nevšiml. I nadále ho neustále popichovali, nadávali mu… Dneska to ale už přesáhlo všechny meze. Nikdy na tenhle den nezapomene, v tu chvíli chtěl umřít. Už nikdy necítit tohle. Ale co jeho bratříček?

***

Bill ležel na nepohodlném gauči, byl zachumlaný až po bradu v dece a měl puštěnou televizi. Nedokázal ale vnímat. Viděl před sebou jenom barevné panáčky, kteří pobíhají v malé krabici. Musejí ale pobíhat, tak jak jim to nařídí. Vlastně jim Bill je podobný. Ale jeden rozdíl mezi nimi je. Když oni něco nesplní, nestane se jim, to co Billovi.

Bill se podíval z okna. Z relativně nádherného večera se vyklubalo něco děsivého. Mraky pomalu zahalovaly celou oblohu a strašidelně zakrývaly měsíc. Z oblohy začaly padat první krapičky deště. Z okna bylo vidět, jak se život na jejich ulici pohnul. Lidé běželi domů, aby unikly těm hnusným a vlezlým kapkám deště, které se hluboce zarývají do Billovy psychiky. Kapky pomalu začaly sílit, nebyly to kapky, ale přímo provazy vody. Lidé opět začali vybíhat na ulici. Kanalizace nestíhala. Bill se jim v duchu smál, ale brzy jej smích přešel. Vždyť jeho bratříček ještě nedorazil domů.

„Něco se mu určitě muselo stát!“, okamžitě vyšiloval a v návalu emocí vyběhl na ulici. Neuvědomoval si, že je jenom v tričku a slabounkých teplákách. Rychle si ještě stačil nazout boty a pak už vyběhl ven, do temné a mokré noci.

Plnou půlhodinu dokázal běhat sem a tam po jejich čtvrti a křičet Tomovo jméno, jestli se náhodou někde neobjeví. Byl naprosto zoufalý a zoufale přesvědčený, že se bratrovi něco stalo bohužel též.

V jeho očích pomalu začaly vyhasínat plamínky naděje. Byl uprostřed noci sám na ulici a v tom návalu stresu zapomněl, kde vlastně je. Stál uprostřed silnice a pomalu mu začínaly docházet síly. Už nechtěl cítit nic, sáhl si na dno svých sil.

Všechno se dělo jako ve zpomaleném záběru. Bill začal klesat na kolena, obličej plný slz v rukách a za rohem se objevila známá silueta. S děsivým výkřikem se přihnala ke klečícímu Billovi. „T-Tome, j-já se o t-tebe strašně bál!“, snažil se mu říct Bill, ale Tom ho umlčel. „Bráško, promiň, zdržel jsem se u Andyho…Sem příšerný bratr, takhle tě vylekat…“, rychle se omlouval Billovi, který se klepal zimou. Byl prokřehlý až do morku kostí. Tom ho opatrně vzal do náručí a Bill se automaticky zahrabal do jeho mokré mikiny. Nebylo to moc příjemné, ale najednou něco ucítil.

Cítil, že se vznáší. Je volný jako bílý pták, který přiletí k Tomovi do pokoje, aby mu udělal radost. Tom ho opatrně vezme na ruku a pohladí ho po hlavičce. Pak se ale pták promění v Billa a oni dva už leží v jejich společné posteli. Bill schoulený u Toma, čechrajícího mu vlasy, v náručí.

Jeho sen ale přerušil Tom, který se mu celou cestu domů snažil omluvit. Myslel, že mu bráška nechce odpustit, ale pak si všiml, že Bill nevnímá. „Bille, Bille, vnímáš mě?“, zeptal se ho opatrně. „P-promiň Tome, trochu sem…No, to je jedno“

Do jeho snu vlétl černý havran. Spousta černých havranů…Všichni se začali sápat na Billa, který se nemohl bránit. Tom nikde nebyl. Neměl mu kdo pomoci. Za chvíli ho havrani umordují.

Viditelně se zatřásl a přitiskl se víc k Tomovi, který se lekl, co se s ním děje. „Bille, co se děje? Nechceš mi náhodou něco říct?“ Bill se na něj podíval smutným pohledem, ale zakroutil hlavou. Přitom toho měl tolik na srdci. Zbytek cesty oba mlčeli. Doma Tom pomohl Billovi do postele. Hned usnul. Zdály se mu sny, zdálo se mu moc snů, ale všechny byly svým způsobem trochu nemravné. Každý z nich byl o bratrovi. Právě v tu chvíli si vše uvědomil. Miluje Toma, svého bratra, své dvojče.

***

Teď jenom sedí a přemýšlí. „Tom si určitě musel něčeho všimnout. Dávám si velký pozor, ale občas mi prostě něco vyklouzne a víš, taky se někdy nemůžu udržet. Když on je bráška tak roztomilý. Ten jeho smích, ty očka…To si nikdo nedokáže představit, jak já trpím. Hlavně vím, že se můj sen nikdy nesplní. Tom je na holky, chápeš? Na holky…Ne na buzeranty a podle něj infantilní bratry,“ vtloukám si do hlavy. Zvedl se z postele a rozhodl se s tím něco udělat. Šel do koupelny trochu se upravit. Jemně si po tváři rozetřel make-up, tužku na oči a završil to očními stíny. Chtěl vypadat pro Toma neodolatelně.

Rozrazil dveře Tomova pokoje. Tom ležel na posteli a měl v uších mp3. Když se tam Bill přiřítil, málem z té postele spadl. Bill ze sebe začal chrlit slova: „Tome, pamatuješ na ten večer? Ten, jak sem tě hledal? Já si na něj pamatuji úplně perfektně. V ten den sem se zamiloval a to do Tebe!“…vychrlil to a vyběhl z jeho pokoje.

Tom to musel nejdřív pořádně strávit. Jeho bratr mu tu zrovna vyznal lásku a on tu sedí jen tak na posteli? Málem zakopl o roh skříně, když vybíhal raketovým startem ze svého pokoje. Bill stál za jeho dveřmi a vykuleně koukal, co to udělal. Tom si ho bohužel nevšimnul, takže jakmile vyrazil ze dveří, milého Billa smetl na zem a on skončil na něm.

Dívali se do očí. Nekonečně dlouho se dívali do očí. Tom v těch Billových viděl ty plamínky štěstí, lásky, ale i dravosti a žízni po Tomovi. Bill v těch Tomových viděl něco nepopsatelného. Museli byste je aspoň na okamžik zahlídnout. Oba se svými obličeji přibližovali tomu druhému a nakonec se opravdu spojili nádherným dlouhým polibkem.

autor: Eliie
betaread: Janule