In Namen Gottes

Seděl ve svém pokoji a jako tolikrát, se díval z okna. Bezútěšnost toho, co viděl, ho doháněla k šílenství. Byla zima, taková ta typická zabahněná zima. Žádný sníh, jen bláto. Holé stromy a ani kousek zeleně. Už od dětství nesnášel zimu. Život mu připadal ještě mnohem zoufalejší a beznadějnější, než obvykle. Chlad mu prostupoval celým tělem, ale nechtělo se mu sedět v obýváku s matkou a bratrem. Raději byl ve svém nevytopeném pokoji, ale hlavně sám. Věděl, že je špatné stranit se své matky, která to s ním myslela jen dobře, ale měl pocit, že další kázání by nezvládl. Matka měla vždy blíž k Tomovi, protože mu nedělalo tolik problémů podřídit se jí. Byl svolný téměř se vším, co od nich vyžadovala.

——————————-

——————————-

Jak takhle seděl a pozoroval zablácenou cestu před jejich domem, vzpomínal na svůj život. Nerozebíral ho, pouze vzpomínal. Nemohl říct, jestli byl zatím šťastný, nebo ne, nevěděl, co to znamená ´být šťastný´. Znal jen svůj život, bratrův, který byl téměř totožný a pak ten matčin. On nebyl šťastný nebo smutný, on prostě byl…

Nikdy v životě nepoznal nikoho jiného. Věděl, že existují nějací jiní lidé, matka občas jezdívala pryč, takovou divnou věcí, prý se to jmenuje auto, a pak se vracívala a vždy s sebou přivezla jídlo a nějaké jiné věci. Ale nic o tom nevěděl, nevěděl, co ostatní lidé dělají, jestli žijí stejně jako oni, nebo snad jinak… Nevěděl nic o světě. Jeho svět byl jen on, bratr a jejich matka, jejich chalupa, les, který je obklopoval a pak samozřejmě Bůh. Už odmala je matka vedla k víře v Něj a on si ani nepomyslel, že by to snad mohlo být jinak.

Jeho vzpomínky mu splývaly, byly si všechny tak podobné, že opravdu nedokázal rozlišit, jestli když si hrál s Tomem na dvorku a Tom upadl a ošklivě si poranil obličej, jestli jim bylo šest, nebo deset… Dělávali to tak každý den, museli si hrát venku, protože přece nemůžou být zavření doma. Nebo když onemocněl a nemohl se tak dlouho uzdravit. Simone byla v koncích, uvažovala, že ho naloží do té divné věci, do auta a odveze k doktorovi. Aspoň myslel, že říkala k doktorovi, to slovo nikdy předtím neslyšel. Docela se těšil, vždycky umíral zvědavostí zjistit, kam to matka jezdí. Ale pak se uzdravil a to tajemství se nikdy nedozvěděl.

Ale poslední dobou se toho tolik změnilo. Od té doby, co jim bylo patnáct, smí ještě méně věcí, než směli předtím. Matka je ještě přísnější. Musí se modlit ještě usilovněji. Už si nesmí hrát s bratrem tak, jako si hrál dřív. Nechápal to, co je na patnácti letech tak zvláštního? Matka jim to moc nevysvětlila, prostě řekla, že jsou ve věku, kdy by se mohlo stát něco, co by se stát nemělo.

Absolutně neměl tušení, co by to mělo být. Měl zakázáno dělat věci, jakými se bavil dřív, žádné nové mu nebyly poskytnuty, kromě toho, být zavřený ve svém pokoji. A tak se teoreticky nudil. I když sám nevěděl, co to znamená nuda. Neznal význam toho slova. Skoro celý den sedět na posteli, dívat se z okna a nepřemýšlel téměř o ničem – pro někoho nuda, pro Billa ovšem samozřejmost. Nejprve se mu stýskalo po bratrovi a po jejich hrách, kdy se celý den honili na dvorku, schovávali se jeden druhému a pak se hledali… Ale zvyknul si, co jiného mu zbývalo… Neměl nic, čím by se mohl zabavit, nikdy nic neměli. V jeho pokoji byla pouze postel, stejně tak v Tomově. Pak ještě kříž na stěně. Slovo televize nebo počítač nikdy neslyšel. Jedinou knížku, kterou kdy viděl, byla Bible. A tak mu nezbývalo nic jiného, než nedělat vůbec nic. Poslední dobou však pociťoval takovou zvláštní touhu. Nedokázal to popsat, ale jako by mu něco chybělo. Něco potřeboval… Ale co? Absolutně netušil.

Simone v kuchyni vařila oběd a pozorovala Toma, který seděl za stolem a díval se nepřítomně před sebe. Nepozastavila se nad tím. Tahle apatie jejích dětí jí nepřišla divná. Nevadilo jí, že celý den prakticky nic nedělají. Nemyslela na to, že až jednou zemře, oni bez ní budou bezmocní. Nenapadlo ji, že v dnešním světě je takový způsob života naprostá absurdita, že je to téměř nemožné. Byla už tak zblblá, že nad věcmi, s kterými by si měla dělat starosti, prostě nepřemýšlela. Jejím jediným celoživotním problémem bylo, jestli se dostatečně modlí, jestli se její synové dostatečně modlí a jestli se náhodou něčím nezprotivila Bohu. Odmala byla vedená k velmi striktní víře, omezovaná nejrůznějšími náboženskými pravidly a zvyky, nikdy nejednala podle sebe, ale podle toho, co je ´správné´. Proto když jí v devatenácti letech brutálně znásilnil její vlastní strýc, naprosto se z toho sesypala. S faktem, že měla s někým pohlavní styk ještě před svatbou, se nedokázala smířit. Myslela si, že zhřešila, že jí něco takového Bůh nikdy neodpustí.

Poté, co porodila dvojčata, se prostě sbalila a odjela sem do lesa, kde měli starou polorozpadlou chalupu. Její matka, která byla stejný náboženský fanatik, s ní souhlasila, že jediná možnost, jak se očistit od svých hříchů, je vychovat ze svých hříchem pošpiněných dětí, bytosti naprosto oddané Bohu, nezkažené dnešní dobou. A tak je teď tady a její jedinou starostí, jak u normálních matek bývá, není, aby její děti byly šťastné, ale aby byly neposkvrněné. Čímkoliv, co by se mohlo protivit Bohu. Obzvlášť jedna příhoda jí ještě utvrdila v jejích, už tak dost přísných, vychovatelských metodách. Opět jela do nedalekého městečka nakoupit jídlo a pomodlit se do kostela. Právě šla na mši, když si všimla něčeho, co ji naprosto šokovalo. Na lavičce v parku seděli dva chlapci, přibližně patnáctiletí a líbali se. Pro Simone naprosto nepřípustné. A pak si s hrůzou uvědomila, že Billovi s Tomem za chvíli bude patnáct, co když… Ale to ne… Zaháněla tu představu, z které málem dostala infarkt. I když si připustila, že je to víceméně nemožné, nehodlala nic riskovat. Od té doby je nutila trávit čas o samotě, nebo s ní. Rozhodně je nenechávala spolu samotné. Jsou to přece děti narozené v hříchu, kdo ví, čeho jsou schopní… Od té příhody uplynulo asi půl roku, takže ve své snaze, rozdělit je, trochu polevila, stále však byla ostražitá…

Bill sešel dolů na oběd a posadil se naproti bratrovi. Matka byla zrovna otočená a tak se na něj jemně usmál. Nevěděl proč, ale matce z nějakého důvodu strašně vadilo, když se na něj usmíval… Tom mu úsměv opětoval, ale pak radši rychle odvrátil pohled. Bill posmutněl, vždy když poslední dobou viděl Toma, cítil takové příjemné mrazení. Něco ho nutilo stále si prohlížet jeho tvář, i když to podle matky bylo špatné… Už delší dobu pociťoval zvláštní nutkání Toma obejmout. Nechápal proč, nikdy ho nikdo neobjal. Matka se jich dotýkala jen v krajních případech a s Tomem měli jakýkoliv příliš osobní kontakt zakázaný. Ale teď… Tak rád by se ho dotknul, pohladil ho, přitulil se k němu… Ano, má hříšné myšlenky. Styděl se za ně, ale nemohl jim zabránit. Proti jeho vůli si vždycky našly cestu do jeho mysli. Nejinak tomu bylo dnes. Seděl a zasněně Toma pozoroval. Když si toho Simone všimla, málem pukla vzteky. Vyhodila Billa od stolu. Byla tak rozrušená, že pro něj ani nevymyslela trest. Nejhorší ovšem bylo, že musela odjet do města. Už to odkládala moc dlouho, poslední zásoby jim docházely… A navíc už strašně dlouho nebyla v kostele. Ne, musí jet…

Vyšla schody a opatrně vešla k Billovi do pokoje.

„Bille, musím odjet, ale ty zůstaneš celou dobu tady! Jestli odejdeš, nebo jen promluvíš na Toma, Bůh tě navždy zatratí!“ S těmito slovy odešla. Bill jen zmateně seděl na posteli. Proč by nemohl mluvit s Tomem? Nesmí se ho dotýkat, nesmí si s ním hrát, nesmí se na něj smát a teď s ním nesmí ani mluvit? Proč? Vždyť dřív směl… Je to snad trest od Boha? Ale za co, nic špatného přece nedělá. Nebo snad je to trest za jeho hříšné myšlenky? Za to, že jeho největším přáním je obejmout Toma? Asi ano, to bude ono. Smutně si povzdechl. Jestli chce, aby vše bylo jako dřív, musí si ty myšlenky z hlavy vyhnat. Chystal se zrovna modlit, když kolem jeho pokoje procházel Tom.

„Tome!“ zavolal dřív, než si vzpomněl na matčina slova o věčném zatracení. Tom se zastavil a opatrně se na něj zadíval. I jemu matka pohrozila… Věděl, že by na něj neměl ani pohlédnout, ale něco ho táhlo dovnitř. Bill se zvedl a pomalu se k němu přibližoval. Dívali se jeden druhému upřeně do očí. Billovi něco našeptávalo, co má dělat…

Nevěděli, co je sex, neznali to slovo. Ale byli v pubertě, a jak už to v pubertě bývá, jejich těla produkovala množství hormonů, které je čím dál častěji přiměly myslet na ´nemravné věci´. Obzvlášť Bill to pociťoval dost intenzivně. Nikdy ho nikdo neobjal, přitom on tak zoufale potřeboval cítit teplo lidského těla, k někomu se přitulit, cítit, že jej má někdo rád. Věděl, že Tom ho má rád, i matka ho svým způsobem miluje, ale on to chtěl pocítit na vlastní kůži…

„Mu-musím to udělat, promiň…“ zrychleně dýchal a absolutně neovládal své tělo. Přisunoval se k němu, jak nejvíc to šlo, až se dotkl svými rty těch jeho. Jednal impulsivně, nevěděl ani, co je to polibek, ale jako by mu někdo našeptával, co má dělat. Pohnul rty ve stejnou chvíli jako Tom a tak se políbili. Zdá se to, jako klišé, ale pro něj to nebyl jen nějaký obyčejný polibek, kterých se denně na světě rozdá miliony… Tím spíš, že byl jeho první. Všechno bylo nové. Cítil, jak ho polila horkost, tak intenzivní pocit ještě nezažil. Strašně se mu to líbilo, něco takhle krásného se mu ještě nestalo. Vztáhl ruku a roztřeseně se dotkl Tomovy tváře. Podíval se do jeho očí, plných touhy a zděšení. Tom sice netušil, co přesně se teď stalo, ale bylo mu jasné, že je to rozhodně zakázané.

„Bi-Bille… Co to…“

„Mlč, Tome…“ Bill právě objevil něco dokonalého a nehodlal se toho vzdát. Znovu mu pohladil tvář a pomalu se mu schoval do náruče. Stál tam, objímal ho a vychutnával si to. To, co tak dlouho neměl, po čem celou dobu toužil… Už věděl, co znamenal ten vtíravý pocit, pocit, že mu něco chybí… Nemotorně mu přejížděl po zádech a zrychleně dýchal. Toužil se zase ponořit do jeho rtů, udělal to… Všechno hodil za hlavu a dělal jen to, co chtěl. Tomovo tričko mu připadalo zbytečné, stejně jako jeho. Obě je rychle stáhnul a zase se k němu přitiskl. Tomovi vyšel ze rtů zvláštní zvuk. Billovi se velmi líbil, chtěl ho slyšet znova. Objal ho silněji, přitiskl se na něj celým svým tělem. Tentokrát ten zvuk vyšel i z něho. Mezi nohama ucítil zvláštní tlak. Myslel, že se zblázní, co se to děje? Něco ho začalo tlačit do břicha. Podíval se dolů, Tomovy kalhoty se jakoby zvedaly… Přišlo mu to legrační, pak ale zjistil, že jeho kalhoty se zvedají taky… Nechápal, co to mělo znamenat. Bylo mu v nich těsno, tak si je svlékl i se spodním prádlem. Ta věc, co měl mezi nohama a vždycky tak jakoby visela dolů, najednou stála. Ale ulevilo se mu, takže Tomovy kalhoty svlékl taky.

Chvíli na sebe vyjeveně zírali, ale pak se k sobě opět přitiskli. Jak se jeho penis dotkl Tomova bříška, podlomily se mu nohy. Musel se posadit, došel až k posteli, Toma táhl za sebou. Posadili se. Chtěl se k němu zase přitulit, chtěl zase cítit ten úžasný pocit. Sednul si na něj, objal ho rukama i nohama. Něco ho tlačilo do zadečku. Už tušil, co to asi je. Znovu Toma políbil. Ale pak se tlak zvýšil a on cítil, jako by něco pronikalo přímo do něj. Zmateně se podíval na Toma, ale ten měl zavřené oči a zakloněnou hlavu. Držel ho za boky a stlačoval ho na svůj klín. Bill se tedy na něj prudce posadil a hlavu musel zaklonit i on. Bylo to tak příjemné. Dech se mu zadrhával a před očima měl temno. Zopakoval ten pohyb a vykřikl. Zdálo se mu, že jestli bude pokračovat, jeho tělo se snad roztrhá, nějaký žár ho spaloval zevnitř. Přesto se dál houpal na Tomově klíně, dokud v sobě neucítil něco teplého. Krátce na to z něj něco vyteklo na Tomovo břicho. Neměl ani čas si vychutnat ten nový pocit, když za sebou uslyšel hrůzostrašný výkřik. Prudce se otočil, ale to už se jejich matka skácela k zemi. Polekaně slezl z Toma a běžel k ní. Zatřásl s ní, ale nijak nereagovala…

Pohled na své syny, jak se oddávají hříchu, byl pro Simone víc, než šokující. Zklamala Boha, její jediný úkol bylo, vychovat z nich čisté duše, ale nezvládla to, zklamala. Tento krutý fakt jí přivodil okamžitou smrt.

Bill poznal, že zemřela. Když ještě byli mladší a ona přístupnější, vyprávěla jim, co znamená smrt. Zemřeš a pak si tě Bůh vezme do nebe, nebo tě pošle do pekla… Zhrozil se, když mu došlo, že nejspíš zemřela kvůli nim. To, co dělali, přece měli zakázané! Byl to hřích! Zabili svou matku! A teď budou pykat, půjdou do pekla… Tom stále seděl na posteli a nechápal, co se stalo. Před chvílí mu bylo tak krásně a teď…

Bill na nic nečekal, věděl, co musejí udělat. Přišel k Tomovi, vzal ho za ruku a vedl ho pryč. Už to bylo dávno, ale vzpomínal si, jak je matka seřvala, když je našla, jak si hrajou na okraji skály. Prý se mohli zabít… Když se mohli zabít předtím, můžou se zabít i teď, nebo ne? Zaslouží si přece jít do pekla… Chvíli mu trvalo, než našel cestu, ale nakonec stanuli na okraji skály a dívali se dolů. Bill stiskl Tomovu ruku a udělal krok do propasti. Tím stáhl i Toma…

autor: Prinzesschen
betaread: Janule