autor: ++PsychopaticAngel++
Ahojky… Takže posílám další jednodílku aneb co vzniklo při poslouchání Aremyho a sledování Dr. House. Kámoška se u toho rozbulela. Snad se vám to bude líbit… Mně to nepřijde nijak super napsaný…zatím papa a krásné čtení … ++PsychopaticAngel++
Uběhlo spoustu měsíců… Do nemocnice jeho bratra přivezli před několika měsíci. Lékaři ho drželi v umělém spánku, aby netrpěl bolestmi, protože žádné léky nezabíraly. Snažili se přijít na to, co se s chlapcem děje, a zároveň odpočítávali měsíce jeho života… A on za ním pořád chodil… Nevnímal ubíhající čas a v žádném případě nepomyslel na to, že by měl o svého bratra přijít. I když věděl, že je konec… Billův stav stále zhoršoval…
Chlapec s dredy se posadil, jako už posté, na tu stejnou židli. Pořád vytrvale čekal, že znovu spatří ty čokoládové oči. Víčka, která dřív byla pokryta vrstvou uhlově černých líčidel, teď byla sněhobílá a pevně sevřena. Pohladil svoje dvojčátko po jeho jemných vlasech, které už dávno neměly barvu havraních křídel. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky, ale všechny se točily kolem proseb… Znovu vidět jeho úsměv, slyšet jeho hlas, obejmout ho a říct, jak moc pro něj znamená…
Ze zamyšlení ho vytrhnul doktor, který vešel do místnosti s tragickým výrazem…
„Dělali jsme nové testy.“ Promluvil do ticha a pak se na dlouhou chvíli odmlčel.
„A co jste zjistili? Lepší se to, že ano…?“ Po tomhle doktorův výraz ještě více ztragičtěl… Toma moc dobře znal a nechtělo se mu vyslovit pravdu… Musel…
„Zjistili jsme, co s ním je…“ Začal.
„Tak ho začněte léčit, aby se mohl vrátit co nejrychleji domů!“ Vyhrknul Tom a vyskočil ze židle. Doktorův výraz se mu ale vůbec nelíbil.
„Zjistili jsme, co s ním je… Je to virus… nová infekce a nejsou na ni léky, bohužel jsme to zjistili příliš pozdě… Je mi to líto.“ Zašeptal doktor a sledoval, jak se chlapcovy oči zalily slzami.
„Jak dlouho?“ Dredáč na něj upřel svůj pohled…
„14 hodin… možná míň…“
„To mi jako chcete říct, že za 14 hodin zemře a já mu nestihnu ani nic říct?!!!“ Vyhrknul chlapec.
„Držíme ho v umělém spánku, aby netrpěl bolestmi, ale zdá se, že už všechny pominuly… S ostatními lékaři jsme se rozhodli, že pokud si to budete přát, můžeme jej na posledních pár hodin probudit. Správně bychom jej neměli pouštět z nemocnice, ale pár předpisů se dá obejít vždycky…“ Tom tuhle příležitost okamžitě přijal, i když věděl, že to jsou poslední hodiny, co se svým bratrem prožije…
xXx
Billovy oči se začaly pomalu otevírat. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, a jakmile spatřil Toma, mile se na něj usmál. Když však uviděl v bratrových očích slzy, nevěděl, co se stalo… Lékaři jej odpojili od přístrojů a vysvětlili mu, co všechno se za tu dobu stalo. Billovi neukápla ani slza, byl smířený se smrtí a v ten okamžik se rozhodl, že posledních několik hodin využije k tomu, aby řekl svému dvojčeti, jak moc ho miluje… Oba se nakonec rozhodli, že se podívají na místa, odkud pocházely jejich nejkrásnější vzpomínky…
Čas pomalu ubíhal a začínalo se stmívat… Bill s Tomem teď stáli na útesu, kde si jako malí hráli. Bylo to daleko od domova, a tak sem chodívali tajně. A tady si také Bill uvědomil, jak moc svého bratra miluje, proto sem chtěl naposledy zajít… Zhluboka se nadechl…
„Musím ti něco říct… Já…“ Začal Bill větu ale nedořekl. V křečích padl k zemi… Tom okamžitě poznal, co se děje, doktor jej na to upozornil. Říkal, že konec přijde rychle… Odvezl Billa zpět do nemocnice, kde se jej lékaři znovu ujali…
xXx
Bill ležel na posteli, splýval s prostěradlem a skoro nedýchal. Když se Tom posadil k němu, zadíval se na něj, zhluboka se nadechl a z posledních sil se k němu snažil promluvit…
„Tome… já… tě…“ Dostával ze sebe ztěží a se stejnými obtížemi se snažil natáhnout k němu ruku a naposledy se jej dotknout… To poslední slovo mu ale nebylo dovoleno vyslovit… Jeho sněhobílá ruka padla na prostěradlo nemocničního lůžka a poslední slovo zůstalo nevyřčeno…
autor: ++PsychopaticAngel++
betaread: Janule
smutné ale krásné 🙂
vůbec se nedivím tvý kámošce, že u toho brečela… já sem taky brečela. moc smutných povídek nečtzu, protože je u mě vždycky povodeň jak řvu, ale tahle je opravdu pěkná (:
to bylo smutný…ale krásný =)
nádhera…sice smutné, ale krásně napsané…:):):)
krátký… ale nádherný… takový moc rychle napsaný, ale jinak povedený!
To bolo krásne 🙂 teda.. Nie nebolo… Ale bolo 🙂
Krásné a smutné…je to kruté, že Bill mu to nemohl říct…a co teprve chudák Tom? Bobek malý
Taky jsem se robrečela…Škoda, že mu to nestihl říct. Zase nebduu spát budu mtí před očima smrt xDD ale votmhle případě to ti nemám vůebc za zlé.Je pátek tak co..
je to mocky krásně napsaný ale hodně smutný ale krásný