Pár nikotinových polibků 2/3

Abych pravdu řekl, pod pojmem tábor s Tomem, kdy on bude jako praktikant, jsem si představoval něco úplně jiného. Nebudu se tajit s tím, že jsem po prvním srazu doufal v nějaké vášnivé jiskření mezi námi a případné vyvrcholení našich dlouho skrývaných emocí, ale celkově to dopadlo trochu jinak, než v co jsem věřil.

První dobrou zprávou byl fakt, že mě měl v oddíle, takže oddílová dopoledne popřípadě odpoledne jsme trávili společně, i když se u toho ochomýtalo dalších šestnáct dětí a vedoucí, na které byla jasně znatelná touha po mém milovaném Tomovi.

Prvně jsme se v oddílech představili. Poté jsme jednotlivě vyjmenovávali jména všech ostatních z oddílu. On mi říkal Billy. Ne nijak měkce nebo něžně, spíš naprosto normálně, jako by mi tak říkal každý. Háček byl v tom, že jsem si nikdy od nikoho nenechal říkat zdrobnělinou a trval jsem na tom, aby si s mým jménem nehráli a oslovovali mě tak, jak to mám napsané v občance – prostě Bill.

Seznamovali jsme se a vymýšleli jsme název oddílu. Upíří téma probouzí v každém kreativitu, ale všichni kolem neměli ani špetku fantazie. Všichni do názvu pletli slovo upír popřípadě vampýr, což podle mě nebylo dobré, jelikož ostatní oddíly můžou být stejně neoriginální. Snažil jsem se prosadit něco s krvavým úplňkem, ale všechny moje nápady byly až moc dlouhé. Navíc jsem se nemohl ani soustředit, když kolem všichni pokřikovali své náhlé nápady, které se ale pořád opakovaly nebo jenom lehoučce měnily. Byl to vážně blázinec, v jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že neslyším ani svoje myšlenky.

Tom to ale všechno ukončil. Jednoduše a originálně. Rozhlédl se po všech, několika hlasitými hej si všechny uklidnil a jednoduše řekl, že teď navrhne název on, a když budou všichni souhlasit, budou mít všichni z oddílu volno. Zabralo to. Skutečně to zabralo a my jsme dostali nádherný a trochu zvláštní název – Krvežízniví kousáci.

Po zbytek dne se nestalo nic, co by nutně stálo za zmínku. Jednoduše jsem si hleděl svého a snažil jsem se krotit svoji fantazii, která mi ukazovala nás dva v různých nádherných, něžných i vášnivých situacích.

Následující den jsme měli pracovat na pokřiku a na vlajce. Ujal jsem se pokřiku, jelikož jsem byl nejstarší a nejspíš i nejrozumnější. K poezii jsem za svůj život už párkrát přičichl, někdy i dobrovolně a sem tam jsem zkusil i vlastní tvorbu, takže to pro mě nebyl problém. Vymyslel jsem čtyři sloky. Tom se mi snažil pomáhat, možná se jenom snažil vzbudit iluzi, že taky něco dělá, tak jsem ho nechal. Postupně jsem mu ukazoval, jak se veršovaný pokřik rozvíjí, vyslechl jsem si pár připomínek, u nichž jsem mu ale musel vysvětlit, že se mýlí a jinak to prostě nejde.

Potom jsem se podíval, co udělali malí. Snažili se navrhnout vlajku, na níž chtěli nacpat velký kříž, hrob, upíra, netopýra, název našeho oddílu a upíří zuby. Když jsem to tak viděl, musel jsem to vzít do vlastních rukou. Ty pitomoučké malůvky jsem nebyl schopný snést. Všichni se dohadovali, čí kříž je hezčí, ale jenom já jsem byl ten, kdo byl schopný kříž vyvést do prostoru v pravém nadhledu, aby to vypadalo alespoň jakžtakž dobře.

Tom se taky snažil malovat. Zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl namalovat prostorový kříž. On mi vrátil jakýsi zmatený pohled, jako bych tady byl za debila a pouhým co se zeptal, co tím myslím. Na ukázku jsem jenom načrtl prostorový kříž. Když se podíval na moje i svoje dílo a prohlédl si zbytek obrázků, uznal, že bych asi měl malovat já. Podali mi plátno a nechali mě, abych jejich nápady přenesl na menší prostěradlo a vytvořil tak naši oddílovou vlajku. Snažil jsem se dodržet všechno, co si ti malí vymysleli. Jeden chtěl upíra s dlouhými vlasy, druhý plešatého a tak podobně. Šlo mi docela o nervy, ale nakonec jsem tužkou vytvořil vše, o co si řekli. Vynechal jsem ty upíří zuby a na to prázdné místo jsme se všichni potom podepsali. Ostatní začali obtahovat a vybarvovat, takže jsem měl chvilku volno. Neustále jsem pokukoval po Tomovi, na němž bylo pěkně vidět, že by se nejradši přesunul jinam a zakouřil si.

Kdybych měl ale popravdě říct, jestli si přeji, aby Tom přestal kouřit, váhal bych. K němu ty cigarety jednoduše patří a všechny jeho silné mikiny načuchlé kouřem jsem měl tak rád. Stačilo jenom, abych se k němu přiblížil a dokonalé spojení jeho voňavky a cigaret mi zamotalo hlavu. Pokaždé, když jsem tu směs nasál, měl jsem pocit, že se vnáším v jiném dimenzi mimo tento svět. Patřilo to k němu, bez závislosti by to nebyl on, byl by někým úplně jiným. A ty jeho čisté oči, které mým směrem zabloudily skutečně jen málokdy, mi ukazovaly, jak se může obyčejná lidská bytost podobat andělu.

V následujících dnech jsem si všiml, jak se na něj věší většina praktikantek a vedoucích. V každé volné chvíli se k němu některá z nich přikradla a nechala se od něj objímat. On vypadal dost unaveně, takže to spíš nevnímal, ale i tak mi to bylo dost nepříjemné.

Velkým problém jsem měl ale se situací, kdy k němu přišla jeho vedoucí, sklonila se k jeho uchu a jakýmsi úlisným hlasem začala: „Tome, Tomíku, mohl bys pak po obědě přijít?“ Silně se o něj zapřela a rukama ho začala hladit po rukou. „Budu potřebovat tvoji pomoc.“

Přesně v tom okamžiku se mi v kapse otevírala kudla. Měl jsem sto chutí po ní skočit a ukázat jí, že na tohohle kluka nesmí nic zkoušet.

Tom se jen díval do blba a odpověděl kladně. Nezeptal se ani, co bude potřebovat, prostě to přijal. Přišlo mi, že je hodně unavený, a to z celého tábora neuběhlo skoro nic.

Postupně jsem si začal všímat, že se mým směrem neustále dívají nějaké holky. Všechny byly ale o dost mladší. Někdy ten věkový rozdíl mezi námi činil i 7-10 let, což mi přišlo strašně perverzní. V mém věku tu pár holek bylo, ale ne žádná, která by mě nějak uchvátila. Měl jsem oči jenom pro Toma.

Jak postupně dny plynuly, byl jsem svědkem zajímavých momentů, jedním z nich bylo i povinné namáčení hlav ve společných sprchách, které prováděl hlavní vedoucí. Všichni si povinně museli nechat namočit hlavu. V těch dobách jsem přímo sténal, jelikož to mému účesu v žádném případě nesvědčilo, ale nebyl jsem schopný mu to vysvětlit.

Když jsem stál ve frontě a jen tak po očku sledoval Toma, všiml jsem si, že zase blbne s nějakou praktikantkou. Chvilku jsem to sledoval a musel jsem se i trochu pousmát. Sranda ale skončila v okamžiku, kdy ji vzal do náruče, odnesl ji do sprchy a nechal hlavního vedoucí, aby ji celou zmáčel, přičemž se vodě nevyhnul ani Tom, ale tomu to bylo očividně jedno. Oba byli rozjaření, šťastní a měli v sobě velkou potřebu pokračovat v provokování a hašteření.

Tohle se opakovalo snad každý tropický den, jenom se střídaly dívky v jeho náručí. Já jsem se k tomu radši nevyjadřoval.

Když pak jednou přišla večerní diskotéka, nemohl jsem se dočkat. Strašně rád jsem se kroutil v rytmu hudby a nechával ostatní, aby mě sledovali a podporovali. Několik let jsem se tanci věnoval a musím říct, že mi to dalo hodně. Tedy dost na to, abych na diskotékách zářil a přitahoval pohledy všech v okolí.

Co se ale týkalo ploužáků, vypozoroval jsem, že Tom nejčastěji tancuje s Frederickou, o níž se tvrdilo, že prý má kluka, ale dle mého mínění si k sobě začala Toma připoutávat. Dotýkal se jí za všech nejvíc, až se všude roznesly pomluvy, že spolu chodí. Oni dva to však vyvraceli. Byli jedni z těch, kteří mají špatně stanovenou hranici mezi přátelským blbnutím a zamilovaností.

Během druhého ploužáku zašel do zadní části místnosti, rozpřáhl ruce a zeptal se, kdo by s ním chtěl jít. Neváhal jsem a drapnul jsem ho dřív, než se na něj sesypaly ostatní holky. Přijal s lehkým remcáním a dali jsme se do pomalého tanečku přitisknutí těsně k sobě. Zrovna hrála píseň Impossible a já si náhle uvědomil, jak moc se to k nám hodí. Text písně vystihoval nás dva. Byl jsem s ním šťastný, moje srdce se ale zlomilo a jizvy se otvíraly ve chvíli, kdy jsem ho viděl s jinou. Hojily se ve chvíli, kdy mě obdařil svým pohledem nebo se mě jen zlehka dotkl. Mohl by to říct všem, mohl by to skutečně vykřičet ze střech nebo to napsat na oblohu. Mohl cokoli, a já věděl, že všechny moje představy a hlavně jejich uskutečnění je nemožné. Přestat milovat je skutečně složité, vyrvat zažitou důvěru a pocit bezpečí z hloubi vlastního srdce je tak bolestivé, že jsem na to radši nechtěl ani pomýšlet. On byl ale volný, ve svojí podstatě jsme spolu nechodili, takže by mi mělo být úplně jedno, s kým se stýká. Jo, mělo by.

Oba jsme si ten text zpívali. Nevím, jestli přemýšlel nad tím, co to znamená nebo si jen tak zpíval bez touhy po pochopení. Nedal nic znát. Prsty mě lehce hladil po rameni a já se musel několikrát přerývavě nadechnout. Tělem mi projela náhlá vlna radosti a vzrušení. Chtěl jsem se k němu ještě víc přitisknout a říct mu, že ho miluju, ale nedokázal jsem to. Nešlo to. Jenom jsem ho zlehka začal hladit po zádech a užíval si tu překrásnou euforii z jeho lehkých dotyků. Myslel jsem si, že tohle je to posunutí, na které jsem čekal. Chtěl jsem, aby to bylo znamení jeho náklonnosti a vřelého vztahu, tak moc jsem si to přál, až se Bůh rozhodl, že mi tu radost nedopřeje.

Po skončení písně a jeho tichém poděkování jsem měl tolik energie, jako by se mnou hodně mlátila puberta. Myslel jsem, že zvládnu všechno, nedokázal jsem se skoro udržet na zemi, neustále jsem skákal, hýbal jsem se a řval jsem text následující písničky. Zrovna hráli Toulavou a já byl schopný se znovu sžít s textem. Připadal jsem si jako holubice letící do oblak, byl jsem ovládán vášní, chtěl jsem ho. Byl jsem tak šťastný a naivní. Tu naivitu jsem si uvědomil ve chvíli dalšího ploužáku, kdy ho čapla jeho vedoucí a toužebně se k němu tiskla. On ji jemně hladil na bocích a nechával si šeptat nějaké hovadinky do ucha.

Měl jsem pocit, že vyletím z kůže. Ve mně se emoce střídaly rychlostí blesku a já chtěl konečně vědět, kde je nějaké východisko z téhle pitomé situace. Netušil jsem ani, jestli bychom měli nějakou budoucnost, ale ta naděje ve mně přece jenom přetrvávala.

Další důležité momenty byly v době, kdy jsme byli v lese. Tom měl společně s vedoucí zabavit všechny děti z oddílu, a bůhvíproč šla s námi i Fredericka. Moc jsem si jí nevšímal a hleděl jsem si svého. Hrál jsem vybíjenou s ostatními a hlídal jsem, aby se zapojili všichni, když Tom, vedoucí i Fredericka seděli na pláštěnkách a byli zabraní do důležité debaty.

Šlo to dobře do doby, než se děti začaly vymlouvat, že se nudí. Ohlédl jsem se po vedoucí, jestli nemá nápad a v tu chvíli jsem uviděl, jak se z hloubi lesa blíží Fredericka v doprovodu Toma. Šli tak blízko sebe, že se skoro jakoby náhodou dotýkali rukama. Na rtech měli blažený úsměv a lehce provinilý pohled se snahou nenápadnosti. Znal jsem to bohužel moc dobře na to, abych věřil, že si šli jenom zakouřit mimo dohled dětí. V očích mě začaly pálit slzy. I když jsem stále nechtěl věřit tomu, že jsou spolu, nedokázal jsem dál balamutit sám sebe a chlácholit se nadějemi. Bylo mi z toho nanic. Měl jsem takový vztek, ale hlavně jsem byl zklamaný. Nevím, jestli ze sebe nebo z něj. Ono je to vlastně jedno. Bylo mi příšerně, když se na mě letmo podíval a pak hned uhnul pohledem a dál se věnoval Frederice.

Zbytek toho odpoledne jsem vzal do svých rukou. Nechal jsem ty tři, kteří za nás měli zodpovědnost, aby si v klidu povídali, a sám jsem se dal do her s dětmi. Hráli jsme hru na potopu, bombu, mravence, indiány, tornádo a tak dále. Postupně se přidávaly další a další děti z našeho oddílu a vymýšlela se další různá hesla. Nakonec jsem zabavil téměř celý oddíl, což jsem bral jako plus, jelikož v srpnu budu mít možnost jet taky jako praktikant a alespoň jsem si to s dětmi zkusil. Až koncem tábora mi bylo oznámeno, že Tom pojede taky, protože mu to hlavní vedoucí znenadání nabídl. Takže čtrnáct dní v srpnu budeme zase spolu, ve stejné pozici, s přístupem k alkoholu na nočních poradách a tak dále.

Jak to šlo dál, ze všech stran ke mně doléhaly různé názory. Jedna naivní malá holčička za mnou přiběhla a s vepsanou touhou sdělit mi novinky okamžitě spustila: „To je ale super! Jsme tu teprve šest dní a všichni vedoucí i praktikanti jsou už vzatý!“ Celá zářila a bylo vidět, že to chce roztroubit po celém táboře.

„P-počkej,“ zarazil jsem ji. „Kdo všechno?“

„No,“ založila ruce na prsou a začala horlivě říkat: „Tak asi Tom a Fredericka, to je jasný, ne? Pak asi Nico…“ nedovolil jsem jí, aby pokračovala. Tohle mi bohatě stačilo.

Když jsem šel dál v táboře, jiná copatá holčička mě chytila za ruku a zeptala se: „Víš o tom, že vedoucí a prágoši, co bydlí na sedmičce, spí po dvojicích?“

Nechápavě jsem na ni vyvalil oči.

„No,“ rozverně rozhodila rukama, „přece Bruno a Mia, pak Fredericka a Tom, jo a ještě…“

To ještě mi bylo jedno. Stačilo mi vědět, že sedmileté holky se tu baví o tom, jak kdo spolu chodí, spí a je ženatý nebo vdaný.

Jako bych už tak neměl dost zkaženou náladu, přihasila si to ke mně nějaká třináctka a jednoduše se mě zeptala, jestli je hezká upírka. Oči měla zmalované až hrůza, pro oční stíny a linky neměla vůbec cit. Rudá pusa působila spíše komicky a nerovnoměrně nanesené bílá barva připomínala nepovedeného klauna.

„Ty bys potřebovala úplně jinej ksicht, abys byla hezká,“ odpálkoval jsem ji okamžitě. Neměl jsem na nic náladu. Představa Toma a té peroxidové blondýnky mi obracela žaludek naruby.

Další zajímavostí bylo, že Gustav, jemuž bylo jednadvacet a byl tu jako vedoucí, se zamiloval do mojí patnáctileté kamarádky. Vtip byl v tom, že za ní přišel v noci po poradě, když byl opilý. Ona si to pamatovala jen matně, nejspíš si dali pár pusinek na dobrou noc a pak to skončilo. Žral mě na tom fakt, že Gustav přišel, i když to měl zakázané. Tak proč nemohl pravidla porušovat i Tom? To za mnou nemohl taky zaskočit? Vždyť jsem to měl tak hezky vymyšlené, přišel by k nám do chatky, byl by střízlivý nebo opilý, to už je jedno, a únavou by padl ke mně na dolní postel. Začal by žvatlat něco o upírech a přitom mě lehce kousat na krku, aby dostál své upírské povinnosti, potom by sál moje rty. Dovolil by mi znovu pocítit, jak chutnají jeho ústa potom, co si zapálí cigaretu.

Gustav slíbil, že přijde i následující noc, tak jsme na něj čekali. Všech nás šest si sedlo na jednu postel a povídali jsme si. Za chvilku jsem vstal, abych přinesl další balíček chipsů, a v okamžiku, kdy jsem dosedl na postel, se ozvalo jakési křupnutí a všichni jsme o pár centimetrů klesli.

Jakmile jsme z postele vylezli, podívali jsme se, co se stalo. Mysleli jsme, že křuplo jedno prkno, nad nímž je matrace, ale mýlili jsme se, všechna prkna byla v pořádku. Problém byl s postranním prknem, které se rozlomilo podélně ve dví. Okamžitě jsme začali spekulovat, co budeme dělat. Někoho napadla tkanička, tak jsme prkno zpevnili tkaničkou a ještě z vnitřní strany zalepili izolepou. Drželo to, sice míň než jsme čekali, ale drželo.

Čekali jsme na Gustava a přemýšleli, co mu řekneme. Když jsem se podíval na hodinky a kontroloval, jestli už není čas na jeho příchod, zpozoroval jsem nahoře na digitálkách, že je třináctého. Lehce jsem se pousmál a upozornil jsem na to všechny z chatky. Ostatní se začali tiše smát a pak se smáli i té propadlé posteli. Kamarád, který na ní měl spát, se smál taky, ale říkal, že dnešní noc bude spát u někoho ve dvojici.

Když pak přišel Gustav, ani jsme ho nepozdravili a hned jsme začali: „Gustave, Gusťo, máme problém! Propadla se nám postel!“

Ten na nás jen nevěřícně koukal a podíval se na to. Řekl, že ta tkanička byl pěkně pitomý nápad. Ta izolepa možná ještě nějaký smysl měla, ale ta tkanička tam byla podle něj úplně zbytečně.

Byl dost naštvaný. Nešlo ale o zničenou postel, ale o to, že doufal, že se bude moct s mojí kámoškou Annelise trochu víc sblížit, což mu jaksi nevyšlo, jelikož jsme byli všichni vzhůru a nálada byla po rozbité posteli taková divná.

Následující den nám to šel někdo spravit a celé se to vyřešilo. Byl jsem dost bez nálady, jelikož mi Gustav oznámil, že podle jeho názoru by se k sobě Tom a Fredericka hodili. Prý se narodili špatně časově i místně. Ona byla o dva roky starší a taky z druhého konce republiky, což mě v tu chvíli blažilo, ale i tak se mi nelíbila představa, že je Gustav přesvědčen o správnosti jejich případného vztahu.

V době toho spravování jsem si sedl na venkovní lavičku a psal jsem si jen tak pár rýmů. Věděl jsem, že ledy mého srdce tají s každým jeho slovem, ale nebyl jsem schopný mu to říct, proto jsem si psal pro sebe.

Noc dlouhá nám vládne,

Do úsvitu ještě času.

Až opar snů opadne,

Ztratím veškerou spásu.

V tvém náručí jsem pouze ve snech či mlze alkoholu,

Jen v mých představách jsme navždy spolu.

Pohledem uhýbáš, jakmile mě zříš.

Byl jsem jen tvá děvka, jen tohle o mně víš.

Slovy nepřiblížím se k tobě,

Činy už nic nezmohou,

Skutečně ke své zlobě,

Plazím se ti u nohou.

Dal bych ti, kdybys chtěl,

Veškeré zábrany hned zbořil.

Při myšlence našich horkých těl,

Ve chvilce penis se mi ztopořil.

Ponížil bych se,

Tak moc tě chci.

Hned zničil bych se,

Aby blízko byli naši ptáci.

Zavřel jsem oči a představil jsem si jeho tvář. Viděl jsem, jak popotahuje z cigarety a kouř následně vydechuje. Vnímal jsem tu spokojenost v jeho očích a dál jsem na něj myslel.

Slyšel jsem hlas mé představy, který se jen vzdáleně podobal jeho medovému hlasu: „Chceš nikotin?“ vydechl kouř a soustředěně na mě upřel své magické oči. „Já ti klidně dám,“ pokrčil rameny, popotáhl z cigarety a vmžiku se vrhl na mé rty v toužebném polibku, který byl vysvětlením všeho, co jsme tu spolu zažili. Jazykem lehoučce a bez zábran klouzal v mých ústech, rukou opět zabloudil k mému rozkročenému a roztouženému klínu. Dal mi možnost líbat ho a cítit tu látku, na níž je tak závislý, jak bych chtěl, aby byl závislý na mně. Nechal jsem jeho ruku bloudit po mém těle a plně bych se oddal jeho touze i dominanci.

„Není to tak, že potřebuju alkohol, aby ses mi líbil,“ vyvedl mě v mém snění z omylu a znovu se sklonil k mým rtům, jimž věnoval náležitou pozornost. „Potřebuju alkohol, abych měl odvahu se tě dotýkat,“ dokončil a jazykem se vrhl do akce. Vše náhle dostalo úplně jiný spád. Tma jako temný plášť halila dva milence do neproniknutelného skrytu noci.

Všechno by bylo tak dokonalé, kdyby to nebyla jenom moje pouhá představivost hnaná touhou.

Jindy jsem ho zase sledoval při fotbale a musel jsem krotit své myšlenky, když jsem viděl, jak letní slunce zlehka hladí jeho jemnou pokožku, rozzařuje jeho špinavě blonďaté vlasy a dodává jim zlatavý odstín. Cítil jsem neskutečnou tělesnou potřebu jít k němu, něžně skousnout kůži na jeho sluncem ozářeném krku a občas do něj lehounce zarýt nehty a poslouchat jeho jemné slastné vzdychání. Chtěl jsem ho tak moc, že jsem si jen sotva uvědomoval vzdouvající se bouli v kalhotách.

Největším uvědoměním byl ale fakt, že po něm toužím jen ve chvíli, kdy je blízko. Jinak na něj přes celý rok myslím jenom těžko. Ale teď, když se mu volné, ale přesto zpocené tričko lepilo na tělo, rychle oddechoval a v jeho tváři se zračila blaženost, laškovnost i spokojenost z gólu, nedokázal jsem si představit nikoho krásnějšího.

Podobnými představami, zážitky a nenaplněnými touhami jsem se zdárně prokousal až ke konci tábora, kdy následovalo dlouhé loučení v podobě objímání všech.

Počkal jsem si, až ho opustí ostatní kluci a silně jsem se k němu přitiskl.

„Děkuju,“ zašeptal jsem. „Děkuju za všechno,“ zopakoval jsem a ještě víc jsem se k němu natiskl. „I za ty srazy,“ dodal jsem.

„Jasně,“ pousmál se. Nedal na sobě nic znát. Žádnou emoci, kterou by mi alespoň naznačil, jak to vidí on.

Mezi námi byla chvilka. Chtěl jsem říct, že si to můžeme klidně zopakovat, ale zarazil jsem se. On taky nic neřekl. Ta věta visela nad námi jako černý stín čekající jenom na pozvání, aby mohl plně vstoupit mezi nás. Dál už žádné slovo nepadlo, kolem krku se mu vrhla Fredericka a já se dal na ústup.

Ještě dlouho se tam všichni objímali, brečeli a slibovali si, že se ještě někdy uvidí. Stál jsem jen kousek od všech a pohledem jsem prozkoumával okolí, chtěl jsem si ještě pořádně užít tu atmosféru tohohle místa. Ty zelené stromy, v jejichž korunách se ozývá vítr, jasně modrá obloha přinášející hřejivé paprsky slunce, neúnavný a harmonický zpěv ptáků. To všechno jsem si chtěl navždy vtisknout do paměti a použít to jako antidepresivum.

Když jsem se potom otočil jiným směrem, zahlédl jsem Toma. Díval se jinam, ale ve chvilce stočil svůj pohled ke mně a já pocítil silné píchnutí u srdce, jako by jeho oči vyslaly přesně mířenou šipku. Nebyl to nijak zlý pohled, spíš takový loučivý.

Trvalo ještě chvíli, než se všichni naskládali do autobusu. On šel jako správný praktikant poslední. Ve dveřích se otočil na nás zbývající, co čekali na vlastní odvoz, a zamával nám. Na chvilku se naše oči znovu setkaly a jeho ruka se posunula mým směrem. Naposledy se rozloučil a vzal si s sebou dětskou lásku jednoho kluka.

Tahle bitva je dokonána. Nevím, zda jsem prohrál, vyhrál, či skončil bezvýsledně. Jde o to, zda uvědomění toho, že je načase nechat druhého odejít je ta kýžená výhra.

autor: SakuraUchihaHaruno13