autor: Xinka
Ahooj twincesťačky moje 😀 …Tak po delší době jsem tady s povídkou… Tentokrát jednodílovkou… Absolutně nevím, jestli se bude líbit, a jestli to na sebe navazuje 😀 Psala jsem ji, zrovna když jsem se pekelně nudila, a moje psaní je otřesné. Vždycky na něco myslím, a pak to tam nedopíšu 😀 Jelikož jsem si to po sobě nekontrolovala, tak doufám, že žádné větší chyby tam nebudou, a bude tam nějaká ta návaznost. 🙂 Tak jsem zvědavá na vaše názory, ale jak říkám, berte to s rezervou a dost velkou xD
Černovlasý chlapec, ležící na nemocničním lůžku, se ztracenou nadějí na jakékoliv uzdravení, znovu přemýšlí o svém životě. Už po celý týden, den co den, v tu samou hodinu, dělá to samé. Už si to ani pomalu neuvědomuje. Pořád má na mysli jen to, že se neuzdraví, že už mu opravdu zbývají poslední chvíle jeho mladého života. Naději, kterou mu dávají jeho rodiče, přátelé a spolužáci, jež jej pravidelně navštěvují, vždy ve své hlavě okamžitě po vyslovení zamítne. Leží a v očích se mu lesknou slzy… Jestli jsou to slzy smutku, nebo bolesti, to už ví jen on. Často se ptá sám sebe, proč zrovna on musí být nemocný? Vždyť je mu čerstvých 25 let, a on si připadá jako bezmocný, ubohý důchodce, co má smrt na krajíčku. Nikdy se necítil takhle… jak by on sám nazval poníženě. Neustále jej někdo kontroluje, neustále se starají, jestli něco nepotřebuje, a neustále mu podlézají ty mladé sestřičky, které tady v nemocnici mají zrovna praxi. Můžou se snažit jakkoliv, on však řeči o snaze na uzdravení nechce. Pro co by vlastně měl žít? „Matce a nevlastnímu otci stejně jen přidělávám starosti a vlastní dvojče se na mě vykašlalo, joo věřte lidem.“
Po zbytek dne, vedl ve své hlavě pesimistické řeči o tom, jak je zbytečný, jak překáží, a o tom, že jej nikdo nepotřebuje. Večer, kdy jej chodí pravidelně už celý týden kontrolovat lékař, který mimochodem jako jediný zná Tomovu povahu, a ví jak na něj, se nezadržitelně blížil. Tom čekal jako vždy, že si bude moci postěžovat na jídlo, které mu dali, a jeho oblíbený, již trošku starší pan doktor, mu to jen odkývá, a samozřejmě s ním bude souhlasit. Bylo něco okolo šesté hodiny večer, a ozvalo se klepání na dveře jeho pokoje. Na tváři se mu alespoň na chvíli vykouzlil úsměv. Doktor vešel dovnitř pokoje, a zaraženě se snažil vstřebat tu tmu, která se nesla pokojem. Mladík na nemocničním lůžku automaticky pozdravil, myslíc si, že vešel jeho zmiňovaný oblíbený lékař.
„Dobrý večer. Jsem Bill, asi jste čekal vašeho pana doktora, bohužel musel někam vážně odjet, tak jsem tady já. Pokud vám to nebude vadit, rozsvítím, abych na vás lépe viděl…“ Dokončil mladý černovlasý kluk svou řeč. Těžko by někdo poznal, že je to doktor. Takový mladičký chlapec, ještě k tomu s tenkými černými linkami, se dal lehko zaměnit za dívku. Po upozornění lékaře se v pokoji rozsvítilo slabší světlo. Tom, stále bez jakékoliv reakce na doktora, koukal z okna. Vždyť se tak těšil na svého oblíbence, a oni mu tady šoupnou nějakého kluka s hlasem jako holka.
Když se rozsvítilo v pokoji světlo, mladý doktor, který se v nemocnici zaučoval, si chlapce prohlédl, aby vůbec věděl, s kým má tu čest.
„Jste Tom, že?“ Pokusil se šetrně navázat konverzaci, jelikož chlapce znal jen ze zdravotní karty, a to si ještě nevšiml jeho příjmení, v jaké rychlosti si pročítal jeho zdravotní stav.
„Ano. Myslím, že je vše v pořádku a můžete odejít. Není nic, co bych potřeboval, vše mám tady.“ Ukázal ledabyle na stolek vedle postele. Vůbec se neobtěžoval zvednout hlavu z polštáře, aby se podíval doktorovi alespoň ze slušnosti do tváře.
„Opravdu nic nepotřebujete? Doktor Winkler říkal že …“
„Ale mě opravdu nezajímá, co říkal doktor, mladý pane.“ Až teď zvedl hlavu. Jeho pocity byly absolutně smíšené, a jeho přemýšlení bylo na bodě nula. Protřel si oči, a neustále se díval na osobu stojící kousek od jeho lůžka. Nemohl tomu uvěřit. Po trapné době ticha ze sebe vydal otázku, ani nevěděl jak… „Mohl byste mi zopakovat vaše jméno, prosím?“ Bill se na toho chlapce jen povrchně podíval. Najednou chce vědět moje jméno. Všichni chlapi stejní. Vidí namalovaný xicht, a hned přemýšlí, jak by si krásně zasunuli. Myslel si mladičký lékař.
„Jsem Bill. A řekl jsem to myslím dost jasně, když jsem přišel.“ Otočil se a chtěl odejít. „Myslím, že bych potřeboval prášek.“ Okamžitě zareagoval chlapec na lůžku, se zvláštními černými copánky. Bill jen protočil oči, a otočil se zpět směrem k posteli pacienta.
„A to jako jaký? Víte, kolik jich tady je?“ Tomovi se ta jeho drzost a namyšlenost líbila. Už jen proto, že věděl, o koho jde. Věděl to moc dobře, řekly mu to jeho oči, do kterých se díval, jak jen mohl. Už nebude ten pesimista, který se rozhodl nechat všechno osudu. On si teď vezme vše do svých rukou, a bude o něj bojovat, jak jen to bude možné. Kvůli němu se uzdraví.
„Počkejte…“ Zahrabal v šuplíku a vytáhl krabičku od léků, které mu dává pan doktor Winkler vždy večer, předtím než jde spát. „Tohle mi dává pan Winkler, vždy předtím než jdu spát.“ Doktor si vzal krabičku od prášků a přečetl si název.
„Sestra vám ho přinese. V kolik chodíte spát?“
„Kolem desáté. A nechci sestru. Zase přijde nějaká slečna v minisukni a bude se přede mnou nakrucovat, jako to mají ve zvyku po celý týden. Pan doktor mi to vždycky přinese sám. Pokud byste byl tak hodný, uvítal bych to, kdyby jste přišel vy a ne nějaká koza, co se mi tady bude nakrucovat.“ Dokončil svůj projev Tom. V sobě jen doufal, že to nebylo moc okaté, a že mu Bill dá za pravdu. Přeci jen jsou tady ty holky vlezlé, až nějak moc.
„Dobře. Kolem desáté budu tady. Ne, že usnete. Budit vás nebudu.“ Bill mu musel dát za pravdu, někdy i jemu samotnému ty upištěné holky, které tady měly praxi, lezly na nervy. Pousmál se, a koukl ven z okna. „Dobře, nebudu vás rušit. Kdybyste cokoliv potřeboval, stačí zazvonit na některou ze sester, a ony už mě zavolají.“ Nachystal se k odchodu.
„Počkejte. Jestli zastupujete pana Winklera, tak už nemáte na práci, žádného pacienta. Vždy tady se mnou zůstává.“
„Milý Tome, ale já opravdu nejsem pan doktor Winkler…“ odmlčel se… „Ale rád tady s vámi zůstanu. Alespoň nebudu muset poslouchat ty řeči ze sesterny.“ Tom si úlevně vydechl. Posunul se na posteli, aby udělal Billovi místo vedle sebe.
„Na tu židli si nesedejte, budete z ní mít dřevěný zadek, jak vždycky říkává pan doktor.“ Bill se jen usměje, a sedne si velmi blízko Toma, na jeho postel. Kdyby měl Tom na sebe takový pohled, jaký na něj má Bill, všiml by si, stejně jako mladý lékař, že na něj neustále kouká, a má zčervenalé tváře. Billovi, se taky velmi líbil, a proto se bližšímu kontaktu nějak nebránil. Vždy mu říkali, že jeho povolání mu může přinést lásku na celý život. Oh bože, už zase přemýšlí nad něčím nesmyslným. Bill neměl ani nejmenší ponětí, že ten člověk, se kterým tam sedí, je jeho vlastní bratr. Tak moc se na něj snažil zapomenout, až na něj opravdu zapomněl. A to tak, že úplně. Povídání s Tomem se tak protáhlo, že oba ztratili pojem o čase. Z pokoje vycházel jen hlasitý smích dvou chlapců. Dříve pesimistickým pacientem, a mladičkým doktorem. Tomův stav se opravdu, po pár týdnech s Billem v nemocnici zlepšil. A po necelém měsíci směl odejít domů.
Kdo si však myslel, že odchodem Toma z nemocnice se uzavřela celá tahle kapitola jeho a Billova života, se jen pletl. Netrvalo dlouho, a Tom si opravdu získal srdce svého zachránce, v podobě doktora a dvojčete v jednom. Bill se však nikdy nedozvěděl to, co si Tom pečlivě hlídal. Jen on věděl, že Bill není pouze jeho milenec, ale také bratr, se kterým žije šťastně až dodnes.
autor: Xinka
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
To je trošku jako osnova pro vícedílku 😀 😀 Náhodou se mi to četlo dobře 😀 😀
o__O tak to je krása^^
dokonale roztomilý^^
Škoda,že mu to neřekl,alee :((
Jinak skvělýý.Myslím,že ani nevadí,že sis to po sobě nepřečetla^^Je to skvostnéé<3
Přesně.. vypadá to na vícedílovku 😛 Chtělo by to pokráčko! Nádherné!!!
no jo taky bych to dala jako vícedílovku 🙂 !!!! Je to skvělí, je to prostě nádherný!
Líbilooo!
Čtivé, milé, neotřelé… Opravdu nádhera. 😉
jednoduché, hezké…x)
Je to hezký, akorát jsem tam našla takovou malou chybičku… xD Když Bill je Tomovo dvojče, musel Bill vědět, že Tom má jméno Kaulitz, ne? A to by mu určitě došlo. xP Četlo se to jinak dobře, příště jenom trochu nad tím víc zauvažovat…