Pocit, který zabíjí 1/2

Dojedl jsem jídlo a talíř hodil do dřezu. Otřel jsem si pusu ubrouskem, omyl si ruce a odešel do pokoje. Celý den jsem byl jako pěna. Bill i mamka si toho už všimli, že jaksi nejsem ve své kůži. Sám nevím co to se mnou je. Třeba jen přechodná deprese, nebo tak něco…

V pokojíku jsem si rozsvítil lampičku a protože už venku bylo dost šero, světlo, linoucí se s malého zdroje lampičky, utvářelo depresivní atmosféru. Zapnul jsem rádio. Tam ale všichni ve skvělé náladě sršeli vtípky a kecy, které měly navodit super náladu. Vždycky jsem ty týpky rád poslouchal, ale teď… Nechci se smát! Když už deprese, tak pořádná! Zaštrachal jsem v šuplíku a vytáhl cédo se Samy Deluxem, rychlý a svižný písničky jsem rovnou přetáčel. Jakože jich bylo víc než dost. Neměl jsem náladu na nic. Většinou mi pomáhalo kreslení, prostě jsem se vykreslil ze svých pocitů. Nebo mi hodně pomáhal brácha, ale… Ale. Je tady to ale. Něco se změnilo. Něco ve mně mi říká, že už to není jako dřív, něco je jinak. Ale já nevím co? Co se tak změnilo? Proč se na něho skoro nemůžu podívat?

„Tome, jdeš se mnou?“ ťukal na dveře pokoje Bill.

„A kam? Na žádnou pařbu nemam náladu. Nikam nejdu.“ Odepřel jsem, ještě než mi vůbec stačil nabídnout, kam půjdeme.

„Já.. Myslel jsem, že bychom mohli do studia… Víš, složit nějakou písničku.. Třeba by ti to zvedlo náladu.“ Otevřel dveře a malým krůčkem vešel do dveří.

„Promiň, Bille. Ne. Nejdu nikam. A prosím – odejdi.“ Říkám mírným tichým hlasem. Nechci mluvit hlasitě. Nechci, aby o mě teď někdo věděl. Prostě chci být sám.

„Fajn, já tě chápu. Tak já někam vyrazím sám… Jo? Tak ráno u snídaně, čau brácha.“ Mávl na mě a zavřel dveře.

Už i ten Samy, můj idol (!) mě začínal štvát! Nedokázal jsem poslouchat jeho hlas, protivily se mi jeho tóny. Nesnesu ho poslouchat! Vypnul jsem rádio a pokoj se ponořil do ponurého ticha. Stačilo se jen zvednout ze země, na které jsem do teď seděl, a zhasnout lampičku. Cítil bych se… Zcela na dně. Nejhorší na tom je, že já ale vůbec netuším proč?! Proč se takhle cítím?!

_________________________________________

Usnul jsem na zemi, v mých pocitech, totálně zmatený. Vzbudila mě až mamka, která na mě zaťukala.

„Snídaně, Tomi! Vstávej! Bill se nám chce s něčím pochlubit.“ Dodala s úsměvem a já jsem se posadil. Promnul jsem si oči a rozespale se díval kolem sebe. Po chvilce jsem se donutil vstát z té země dojít si na snídani. Převlékl jsem si jen tričko a kalhoty. Z červeného trička šup do černého…

„Brý ráno…“ přišel jsem jako duch do jídelny a automaticky si sednul vedle Billa. Mamka nám naservírovala čaj a rohlíky. Namazal jsem si ho marmeládou a pak máslem.

„Brácha, seš v pohodě?“ píchnul do mě prstem Bill, až jsem se zakymácel a kousek másla mi ukápl na tričko.

„Jasně, jsem. Proč?“ podíval jsem se na něho a nevědomky si pořád mazal máslo na marmeládu.

„Víš, normální lidi si nejdřív na rohlík mažou máslo, až potom marmeládu… Ale jestli ti to tak chutná víc…“ začal se smát. Ten jeho smích… Vždycky se musím aspoň uculit, když ho slyším. První věc, která mi dneska pozvedla koutky úst výš.

„No vida, Tome. Úsměv je lepší jak svraštělý obočí, ne?“ usmál se a zakousl se do rohlíku s máslem.

„Jo, to teda jo.“ Přikývl jsem.

„Bille, co si nám to chtěl říct?“ otočila se mamka od kredence a se svou snídaní si k nám přisedla.

„A jo! Mami, Tome… Asi mám holku! Je jí šestnáct a jmenuje se Erika! Bydlí ve vedlejší vesnici. A má tak krásný hlas…“ začal básnit Bill. Mě se ale vytratil úsměv ze rtů. Popadla mě žárlivost.

„Cože?! To mi řikáš jen tak?! S klidem?! Bille, ty seš můj brácha! A já se nebudu dělit!“ vylítl jsem a rychle vstal od stolu, podepřel jsem se dlaněmi o stůl.

autor: Geheimnis
betaread: Janule