autor: Sandra Trümper
Hallo Leute!
Jako první bych chtěla říct… DĚKUJU! Strašně, strašně, strašně moc děkuju za všechny ty komentáře u Rozhovorů. Já jsem tu teď od 13. do 18. nebyla, vrátila jsem se a čekalo mě tu tak naprosto dokonalé překvapení v podobě takového množství přenádherných komentářů… No řeknu vám, byla jsem z nich absolutně nadšená a naprosto šťastná. Děkuju =o)
A tahle povídka… No, asi ji raději nechám mluvit samotnou, snad nepotřebuje žádný můj úvod. =o)
Takže… užijte si ji. Rozhodně si ji zasloužíte =o)
Zimní noci v odlehlých částech hor bývají velmi dlouhé a hlavně velmi chladné. Na vlastní kůži to zažila slavná chlapecká skupina z Německa, když na svém posledním turné zapadli ve vánici i s kamiony kdesi vysoko v Alpách, daleko od civilizace i, jak brzy zjistili, jakékoliv možnosti spojit se s ní.
Měli štěstí, že nedaleko místa jejich zapadnutí stál malý, soukromý penzionek, který právě zažíval krach. Ale jelikož jeho majitel byl milý a ochotný starší pán, okamžitě jim vyběhl na pomoc. Všechno bylo jakž-takž zajištěné, všichni byli vpuštěni do budovy a každému byl do ruky vtisknut šálek s horkým čajem s rumem. To majitelova žena byla toho názoru, že tím se prostě musí zahřát.
Všichni, ani nevěděli jak usnuli ve společenské místnosti. Bylo jim jedno, že sedí na židlích, často opření jeden o druhého. Dvě hodiny pobíhání ve vánici si vyžádaly své.
***
Sotva se vzbudili, zjistili, že se ocitli ve velmi svízelné situaci. Chata byla naprosto zasypána sněhem, neměli žádnou šanci se z ní dostat ven. David okamžitě sáhnul po mobilu a jen němě otevřel pusu, když uviděl naprosto chybějící signál. Všichni vypadali unavení, sešlí a zkroušení a tiše si vyměňovali názory. V malých skupinkách řešili, co by se mělo dělat dál, zatímco majitel bývalého penzionu, ve kterém se momentálně nacházeli, odešel z místnosti s tím, že se musí porozhlédnout po škodách. Jen dvojčata seděla stranou veškerého dění, na židlích přišoupnutých těsně k sobě. Nemluvili spolu, ani se na sebe nedívali. Prostě jenom seděli vedle sebe a věnovali pozornost svým myšlenkám.
„Takže, vážení, mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu,“ vešel do místnosti onen majitel. Pohledy všech se otočily na něj. Dokonce i dvojčata vypadala, že se konečně vracejí ze světa svých myšlenek zpátky do reality. „Ta dobrá je, že máme zásoby jídla, pití i topiva tak na tři, čtyři dny. Na celý týden, pokud budeme topit jen v jedné místnosti a dávky jídla i pití omezíme.“
„Výborně. A ta špatná zpráva?“
„Nevíme, kdy dorazí pomoc. Může to být za pár hodin, zítra nebo třeba taky za měsíc,“ rozhodil rukama starší muž. „Tahle bouda už není oficiálně registrovaná jako místo pro turisty a já ani Greta nemáme žádné příbuzné, takže se na nás nikdo ptát nebude. A díky tomu přijde řada na naše hledání až jako na úplně poslední. Navíc nevíme, jak velký rozsah měla ta bouře. Nevíme, kde začnou hledat a ani nevíme, jak moc velké škody způsobila.“
„Takže prakticky nevíme nic,“ shrnul to pohřebním hlasem Bill.
„Až na to, že přežijeme možná tak týden. Pak se budeme muset uchýlit ke kanibalismu,“ dodal Tom. Nikdo se nezasmál, jen Bill lehce pozvedl jeden ze svých koutků.
„No… tak nějak,“ povzdychl si starý pán.
„Není to tak beznadějný,“ namítl Gustav. Všichni se na něj otočili. „Ježíš lidi, vzpamatujte se! Jsme rockové hvězdy! První věc v souvislosti s tou bouří, o které budu noviny psát, bude naše zmizení v ní. A zároveň budeme první, po kterých se bude pátrat. Vědí město, kterým jsme projížděli naposledy, a taky vědí, kam už jsme nedojeli. A budou hledat právě v tomhle intervalu,“ vysvětlil to všem přítomným. „A pokud máme zásoby na týden, máme velmi reálnou šanci na přežití,“ pronesl naprosto vážným hlasem. Na malý moment vládlo ticho, pak se však všichni rozesmáli. Nešlo tomu pomoct, Gustav to řekl tak pochmurným, vážným hlasem, až právě tento hlas zlehčoval jejich situaci.
„Jo. Jsme vyhledávané hvězdy a ani teď tomu není jinak,“ vydechl tiše Bill. Tom sáhl po jeho ruce a stiskl ji. Nedívali se na sebe, jen potřebovali vědět, že jsou tu pro sebe.
***
Celý jejich tým se rozdělil do dvojic, ve kterých byli rozděleni do pokojů. Dohodli se sice, že budou vytápět pouze v jednom pokoji (a to ve společenské místnosti, která byla velká dostatečně na to, aby pojala všechny přítomné, avšak její vytápění nebylo tolik nákladné), ale přece jen se rozhodli ctít jisté soukromí.
„Bille?“ Tom opatrně promluvil na své dvojče, sklesle sedící na čistě povlečené posteli. Zvedl k němu pohled svých mandlových očí. „Měli bychom jít do té vytápěné místnosti,“ v Tomově hlase se odrážely starosti o jeho dvojče. Nechtěl, aby nějak prochladlo.
„Já… nechci tam,“ jeho hlas byl tichý, snad by se dalo říct i zlomený. „Jsou tam všichni. A, víš, budou od nás čekat nějakou zábavu. Vždyť to sám znáš, když jsme chvilku v tourbuse potichu, hned se nás ptají, jestli nám něco není.“ Byla pravda, že dvojčata spolu dokázala mluvit celé hodiny, aniž by se zastavili. A všichni si na to už zvykli. Ale právě díky tomuto zvyku každému přišlo divné, když zase pro změnu mlčeli.
„Bille,“ Tom si povzdechl a přešel až úplně k němu. Hřbetem ruky ho pohladil po tváři. Byla úplně ledová. „Ani já to nemám rád. Ale už takhle jsi promrzlý a já nechci, abys byl nemocný.“
„Ale… nemůžem si sem donést víc dek a jednoduše se pod ně zachumlat? Já teď vážně nechci nikoho vidět,“ Bill se na něj zadíval tak prosebně, jak jen uměl. Tom se smutně pousmál. Mohl by si to vyložit i tak, že Bill nechce vidět ani jeho. Jenomže moc dobře věděl, že na něj se to nevztahuje. „Vlezeš si ke mně a zahřeješ mě. Jako když jsme byli děti.“ Jenomže teď už děti nejsou. A Tom si moc dobře uvědomoval, že tohle mohli dělat jako děti, ale teď by neměli. Ale co je mu do toho, co si o tom kdo myslí? Jeho bráška to chce.
„Dobrá,“ usmál se na něj. „Hned se vrátim,“ sklonil se a políbil ho na čelo.
Bill se s úsměvem díval na to, jak odchází. Tom se mu vždycky snažil vyhovět. A Bill miloval, jak něžně s ním zacházel. Jistě, rozhodně se k němu tak nechoval vždycky. I oni mezi sebou občas měli neshody, a to se pak hádali a snad i prali jako všichni bratři. Ale u nich bylo i ve chvílích hádek patrné, jak moc jednomu na tom druhém záleží. „Ale vezmeš si na sebe ještě ten teplej svetr!“
„Ale Tomi!“ reakce, se kterou Tom počítal. Bill nesnáší všechny ty huňaté, štípavé svetry. Už jako osmiletý capart se kvůli nim se Simone hádal. Ale pravda byla jednoduše taková, že právě tyto pro Billa absolutně nepřípustné svetry nejvíc zahřály. „Je blbost, abych si bral svetr, když se chceme pod ty deky nasoukat oba. To by bylo kontraproduktivní. Spíš naopak, měli bychom si lehnout nahými pokožkami k sobě, abychom si vyměňovali tělesné teplo,“ Bill byl ochotný udělat cokoliv proto, aby si na sebe ty škrábající hrůzy vzít nemusel. Ovšem tohle rozhodně nebyl z těch ústupků, které by za jiné situace ani za nic neudělal.
„Asi máš pravdu,“ přikývl pobaveně Tom. „Ale to triko si pro sichr raději nech.“
Pod sebe dali jednu slabou deku a nad sebe asi pět teplejších. Okamžitě jim bylo teplo, prakticky téměř vedro, ale oba věděli, že je to potřeba. Chata byla stále chladnější, neboť byla pořád zavalená silnou vrstvou sněhu a až do této místnosti nemělo teplo sálající z jediného hřejícího krbu v celé velké chatě šanci dojít.
Bill se stulil Tomovi do náruče a chytil jeho ruce do svých. Propletl s ním prsty a spokojeně vydechl.
„Řekni, Tomi. Kdybys teď na sto procent věděl, že nás nenajdou včas a že tedy zemřeme, a kdybys měl možnost udělat cokoliv, myslím naprosto cokoliv na celém světě, co jsi za život nestihl… co by to bylo?“ Tom dlouhou chvilku mlčel, ale Bill znovu nepromluvil. Věděl, že jeho dvojče si nejdřív musí utřídit myšlenky.
„Řekl bych mamce, že ji miluju,“ odpověděl nakonec.
„Jenom?“
„Co bys chtěl víc? Jsem bohatej a slavnej, takže kariéru honit nepotřebuju. Všechny svý sny jsem si splnil, a ty jsi byl při nich po mém boku. Jen mamce jsem v posledních letech neříkal dost často, že ji miluju. Napravil bych to,“ znovu se na malý moment rozhostilo ticho. Tom jednu svou ruku vymanil z té Billovy, přesunul mu ji na pas a přisunul si ho těsněji k sobě. Billova hlava se tak ocitla na jeho rameni. Tom cítil jeho dech na svém uchu a sám přitom věděl, že dýchá do černých vlasů. Rukou vklouzl pod Billovo triko. Jeho pokožka byla ledová. Začal jeho záda pomalu, něžně hladit.
„A co ty? Co bys udělal ty?“
„Zůstal bych tu s tebou,“ Bill odpověděl okamžitě. I on rukama vklouzl pod Tomovo triko a začal ho na zádech hladit. Pohnul jednou nohou a zapletl ji s těma Tomovýma. „Protože máš pravdu. A já jsem to mamce říkal dostatečně. Takže bych tu s tebou ležel tak dlouho, dokud by na mě nepadl spánek. A pak bych tu stejně zůstal s tebou, protože dokud by si neumřel ty, i já bych tady zůstal.“ Možná to bylo trochu morbidní, mluvit o smrti. Ale Bill to opravdu tak cítil. Dokud bije Tomovo srdce, bude bít i to jeho. Nemůže to být jinak, to by bylo narušení dvojčecího jin a jang.
„Děkuju,“ zašeptal Tom. Bill překvapeně vzhlédl. Se všema těma dekama na sobě a Tomem zapleteným do něj, to šlo ztěžka, ale šlo to.
„Za co?“
„Za to, že jsem to zrovna já, s kým tu chceš být,“ usmál se na něj Tom tak krásně, až se z toho Billovi chvělo srdce. Usmál se a udělal něco naprosto pochopitelného – přiblížil svou hlavu k té Tomově a na rty mu věnoval lehký, docela nevinný polibek. Toma to očividně zarazilo a Bill se lekl, že udělal něco špatně. Skousl si ret a přestal pohybovat rukama na Tomových zádech. Ale vypadalo to, že zaražení pramenilo jen z překvapení z náhlého kroku, protože Tom se na něj znova usmál a stejně lehce ho políbil na nos. Bill se zachichotal a vrátil mu to něžným kousnutím na bradu.
Líbali se, mazlili, hladili. Nakonec ze sebe opravdu stáhli trika a tiskli se kůží na kůži. Ale zima jim už nebyla. Vyměňovali si teplo, ale ne jen to tělesné. Oba cítili, jak se jim žár rozlévá taky uvnitř nich, od srdce dál.
***
Záchranáři je samozřejmě brzy našli. Celý jejich případ byl přísně sledován médii, takže když je další den ráno našli, okamžitě se všude kolem vyrojilo hejno novinářů.
„Děkujeme vám za přístřešek,“ děkovali srdečně majiteli bývalého penzionu snad všichni z týmu. Nakonec přišli na řadu i dvojčata.
„Moc vám děkujeme,“ usmáli se na ně oba dva a s oběma manželi si srdečně potřásli rukou. Už jen oni dva věděli, že jim tak docela neděkují za přístřešek jako všichni ostatní. Oni děkovali za možnost vidět to, co bylo přímo před nimi (nebo spíše mezi nimi), ale oni to doteď přehlíželi. „Opravdu, budeme na to tady rádi vzpomínat,“ ujistili k překvapení všech majitele i jejich manželku.
A pak už se vydali domů. Do tepla, kde už díky ústřednímu topení nemuseli ležet společně pod pěti pokrývkami. Teď už si nad sebe brali jen jednu, tenkou. Protože ohně uvnitř jejich hrudi, rozdmýchané v lavině sněhu, zůstaly a hřály čím dál tím silněji. Na zahřátí nepotřebovali nic než sami sebe.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Jsem z toho celá tak dojatá, že ani nevím co mám na to říct.. prostě… ACH ♥
Krása… Vážně povedený 🙂 :)!! Přesně tenhle typ povídek se mi líbí. 😀
To bylo tak krásně něžné! Nádherné!
To je fakt originální nápad a tvoje povídky jsou přesně můj typ a jsou opravdu nádherné díky za ně :)))
Nádhera 🙂 povedlo se ti to 🙂
krásná a nápaditá, líbí se mi 🙂
Krása! Moc se mi ta povídka líbila 🙂
Moc krásná povídka 🙂
tahle povídka je moc krásná.. moc se mi líbí.. jen.. doufám, že se kluci do takové laviny sněhu nikdy nedostanou.. ať si přemýšlejí o vztahu mezi sebou kdekoliv jinde.. někde, kde je bezpečněji a ne pod nebezpečnou lavinou sněhu =)
já bych se pak o ně hrozně moc bála =) takže doufám, že se jim nic zlého nestane..
jinak.. skvělý originální nápad =) opravdu hezky jsi ho zpracovala =) jsi šikovná a velmi talentovaná spisovatelka =)
Úúúú, jsem z toho celá rozněžněná! To bylo boží!!! :-))
To bylo naprosto nádherné. Hmatatelné emoce se do mne nasákly, prostě paráda 🙂 Děkuji za povídku ^^