Pohádka versus realita

Šťastně se na mě usmíváš. Usmíváš se jako právě zářící sluníčko plující tyrkysovou oblohou. Už dlouho jsem Tě neviděl tak veselého. Sedíš schoulený naproti mně, koleny si podpíráš bradu a v rukou svíráš misku s malinami. Vím, že je miluješ. Máš je rád už od dob, kdy jsme si spolu jako malí kluci hrávali na zahradě, pobíhali mezi keři a mlsali ony sladké do červena zbarvené plody… Rychle je ujídáš, snad jako by ses bál, že na tebe nic nezbude. Tvé rty jsou od malin lehce narůžovělé. Černé vlasy ti splývají kolem jemných rysů tváře, poletují v lehounkém letním vánku sem a tam jako havraní pírka. Daruješ mi jeden z tvých bezchybných úsměvů. Ani nevíš, jak jsem šťastný, že Tě mám. Nevíš, co pro mě znamenáš. Oči barvy hořké čokolády se na mě stále upírají. Plné radosti, možná s jakýmsi údivem. Jen tak tu sedíme. Povídáme si o všem možném. O běžných starostech, jež nás potkávají s každým novým dnem, o radostech, které nám přináší přítomnost. Člověk by neřekl, jaké to je, jen tak obyčejně si popovídat. Svěřit se. Mít někoho, kdo je tu vždycky pro Tebe. Jsem vděčný, že můžu říct – tohle všechno já mám. Protože mám Tebe. Moje dvojče. Neodmyslitelnou část mne, svou druhou půlku…

Blesk pročísne nebe jako hřeben ebenové vlasy. Mohutné, zuřivé hřmění ohlašuje příchod bouřky. Krátké letní bouřky okořeněné lehkým deštíkem. Veliké dešťové kapky pozvolna dopadají na sluncem rozpálený chodník, na trávu učesanou do úhledných zelených trsů a na červené střechy domů. Zanechávají po sobě jen mokrá kolečka. Lehce prší. Čerstvá vůně deště se nevinně vkrádá pootevřenými okny do domu. Jemný větřík ji zavál až do mého pokoje. Mokré kapky spadají na střechu zahradního altánu. Slyšíš je? Bubnují na ni. Potichu stékají dolů, vážou se v drobné provázky a rozverně padají z okraje střechy na moknoucí zemi. Podívej se. Vidíš tu stoupající mlhu? Nevím, odkud se tu vzala. Ale je pořád blíž a blíž. Hustá, bílá mlha, která do svého pláště barvy mléka polapí všechnu svěžest letního deště. Nejen ji. Polapí i Tebe. Utápíš se v ní, pořád hlouběji a hlouběji. Nemůžu ti pomoct, i když bych chtěl. Jsi až moc daleko. A já – nedosáhnu…

Rozespale otevírám oči. Všude kolem mě panuje nepříjemné šero. Halí celý můj pokoj do mnoha tmavých stínů, ukrývá se v každém, i v tom sebemenším koutku. Vím. Byl to jen sen. Ale krásný. Pohádka, v níž se cítím doopravdy šťastný. Pohádka, ve které mám Tebe. Na okenní tabuli začíná tiše bubnovat déšť. Myšlenkami stále ve snech se dopotácím k oknu. Hustá mlha pokrývá celou zahradu. Dokonce i ten altán se krčí pod její peřinou. Proč Tě tu teď nemám? Jen tak jsi zmizel, jen tak, z ničeho nic jsi to všechno ukončil. Nenapadlo Tě, že tu necháš kus sebe. Že tu necháš mě. Protože já jsem právě ten kus, ta druhá polovina. Celou tu dobu, celou tu nekonečně dlouhou dobu bez Tebe žiji jen sny. V jedné krásné pohádce se šťastným koncem. Jsem tam, kde jsi ty. Necítím se nikdy sám, protože v té pohádce jsme spolu. Ale realita je jiná. Oba to víme. Realita často bývá tvrdým dopadem na tvrdou zem. Rozfoukne sny jako obláček prachu.
Dlouho jsem chtěl v té naší pohádce žít. Zapomenout na všechno ostatní. O to horším se pak pro mne stával návrat do skutečnosti. Návrat do šedi každodenního života. Návrat do světa bez Tebe. Protože už se nevrátíš. A já to teď vím. Moje pohádka se nestane jen jednou z těch, na jejichž konci zazvoní zlaté zvonečky. Moje se bude vždycky lišit. Mrzí mě, že jsi mi nedal ani jednu šanci ukončit ji tak, jak bych si přál.

„…A všichni žili šťastně až do smrti…“

autor: Týnka
betaread: Michelle M.