Pomsta za pomstu 2/3

autor: SkaLucy

Ahoj, doufám, že se vám líbila první část a jste zvědaví na pokračování. Trošku se nám to zdramatizuje :-). No nic už neprozradím, dejte se do čtení. 😀

Bill zazvonil u Tomových dveří nového bytu. Jsou to už dva týdny, co se Tom rozhodl odstěhovat. Nechtěl se s Billem hádat, kdo zůstane v domě. Věděl, že by nevyhrál. Tak si prostě sbalil věci a šel bydlet k Andreasovi. Jejich bývalému nejlepšímu kamarádovi, kterému mimochodem po Billovi taky zůstalo zlomené srdce. Aspoň s Tomem držel kontakt.

Když několik minut nikdo neotevíral, začínal být netrpělivý a zazvonil podruhé. Tentokrát to nemohl nikdo přeslechnout. Po chvilce se ve dveřích objevil překvapený Andreas.

„Bille? Co tu děláš?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Taky tě zdravím, Andy,“ ušklíbl se Bill. „Přišel jsem za Tomem, je tady?“ zeptal se jakoby nic.

„Jo je, ale nejsem si jistý, že on by tě chtěl vidět,“ opáčil Andy. „Dojdu se ho zeptat, počkej tady,“ Bill chtěl ještě něco namítnout, ale když se mu před nosem zabouchly dveře, jen si povýšeně odfrkl.

Po chvíli, co se z bytu ozývaly zvýšené hlasy obou chlapců, se dveře znovu otevřely. Tentokrát v nich stál Tom.

Bill jen trochu pootevřel pusu. Nemohl uvěřit vlastním očím. Tom se za ty dva týdny neuvěřitelně změnil. Jeho hlavu už nezdobily dlouhé černé copánky, ale oříškové, krátce střižené, neupravené vlasy. Další, co upoutalo Billovu pozornost, bylo černé těsné tílko, které dokonale obepínalo Tomův svalnatý hrudník. Žádné XXXL triko. Byla to opravdu velká změna, ale rozhodně ne špatná. Právě naopak. Bill na něm mohl oči nechat. Na svůj plán ovšem nezapomněl. Zatřepal hlavou, aby odehnal jiné myšlenky. Nasadil umělý, ale přesto velmi svůdný úsměv, až musel Tom na chvíli odvrátit hlavu.

„Co chceš, Bille?“ zeptal se Tom narovinu.

„Jen jsem tě chtěl vidět,“ řekl přesvědčivě Bill.

„Jestli si myslíš, že to zase pár slov útěchy spraví, tak to se pleteš! Nejsem tvoje hračka!“ Tom začínal být nervózní, ale tentokrát byl přesvědčený, že Billovi nepodlehne.

„Ne počkej, Tome. Proto jsem nepřišel. Nechci, abychom se hádali. Jen se chci usmířit, ne tě získávat zpátky,“ přesvědčoval Bill.

„Aha… a to chceš udělat jak?“ Tomovi se nechtělo věřit, že tohle uslyší právě od svého bratra.

„Zvu tě na panáka. Pak si můžeme promluvit, jestli teda budeš chtít,“ Bill nasadil povzbudivý výraz.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Víš přece, že jsem se z toho dostal teprve nedávno,“ Tom si pořád živě pamatoval časté návštěvy lékařů, kteří se stejně nikdy nedozvěděli, proč vlastně tak pije. Věděl to jen Tom a jeho bratr, a právě ten toho byl příčinnou. Když Toma nechal podruhé, rozhodl se Tom najít útěchu v pití. A pomáhalo to, dokud se z toho nestala závislost. Ale s tím si Bill nedělal starosti. Nakonec se z toho Tom dostal sám, ale kdyby ho teď někde chytli opilého a on by do toho spadl znova, snadno by se dostal na odvykačku. A to nechtěl.

„Nemyslím, jít se opít, jen jednoho panáka… prosím,“ Bill přemlouval. Věděl, že Tom půjde.

„No tak dobře, ale opravdu jen jednoho. Nechci mít problémy. Počkej, dojdu si pro věci,“ pronesl Tom rychle a za chvilku si už obouval boty v předsíni. Do kapsy si zasunul mobil a peněženku a nahodil si oblíbenou mikinu. Když vycházeli, Billovi se na tváři mihl spokojený úšklebek, kterého si Tom ovšem nevšiml.

Po cestě do baru šli vedle sebe mlčky. Neměli si moc co říct. Jen Bill se občas zeptal na obyčejné otázky, jak se má a co Andy a podobně. Už teď si byl jistý, že mu jeho plán vyjde, ale nechtěl nic ponechat náhodě. A tak si hrál na hodného bratra, a zdálo se, že mu na to Tom skočil.

Když došli na místo, oba rovnou zamířili k barovému pultu. Bill se posadil na stoličku a nechal Toma, ať se posadí naproti němu. Bill jim oběma objednal vodku, ale rozhodně tím nechtěl skončit.

„Tak Tome… na nás?“ řekl s úsměvem a zvedl svou skleničku kousek nad stůl.

„Ehm… jo, fajn,“ nejistě přikývl Tom a vzal do ruky svou sklenku. Obě se ve vzduchu jemně srazily. Tomovi to připomnělo jejich polibky. Teď na to ale nechtěl myslet. Potřeboval na chvilku vypnout po těch dvou nekonečných týdnech plných probrečených dní i nocí. Věděl, že se s rozchodem s Billem bude vyrovnávat těžko, ale prostě se přes to musí dostat.

Po dlouhém přemlouvání Bill objednal další pití, sám ale nepil. Aspoň vodku ne. Byl s barmanem domluvený a stačilo jediné kývnutí hlavou a barman hned věděl, co má dělat. Tom se po pár sklenkách začínal dostávat do nálady, a Bill byl spokojený, jak mu jeho plán vychází.

Tomovy oči se zalily slzami.

„P-pořád tě miluju, Bille…“ škytnul Tom. Zapřísahal si, že tohle mu už nikdy neřekne, ale alkohol v jeho krvi si dělal svoje.

„Ale to já přece vím. Já tebe taky, ale někde moc hluboko na to, abych o tom byl stoprocentně přesvědčený,“ odvětil Bill.

„Jasně, chápu,“ řekl smutně Tom a vyklopil do sebe dalšího panáka.

„Už budu muset jít domů,“ oznámil Bill najednou, jako by se probudil.

„Proč? Čeká tě snad Nancy?“ pronesl Tom ublíženě a ušklíbl se.

„Ne, tu jsem nechal. Teď jsem zase se Sandrou. Myslím, že ta mě čeká,“ odpověděl klidně Bill. Tom na něj vyvalil oči, ale rozhodl se to nekomentovat.

„Co, žárlíš snad?“ zeptal se s úsměvem Bill.

„Ne! To ani náhodou!“ štěkl na něj Tom, ale věděl, že je to velká lež. Co by teď dal za jediný polibek…

„Fajn, potom mě tedy můžeš odvézt,“ řekl Bill.

„Cože?! Jak tě mám asi odvézt v tomhle stavu? A mimochodem, nemáme auto,“ odvětil Tom.

„Ale máme. Byl jsem tu už dopoledne, tak jsem ho tu nechal a pak šel za tebou. Já řídit nemůžu, někde jsem po cestě musel ztratit řidičák a jsem opilý.“

„Sakra Bille, a já asi ne, co?!“ vyjel Tom na bratra. Nemohl uvěřit, že po něm chce takovou blbost. Copak mu nedochází, co se může stát?

„Vypadáš, že jsi míň než já, a navíc jsi lepší řidič,“ mrkl na Toma.

„Ne, zapomeň na to!“ řekl rozhodně Tom.

Za pár minut už seděli v autě a Tom za volantem. Nervózně strčil klíčky do zapalování a pořád musel přemýšlet, jak se Billovi podařilo ho sem dostat.

„Tak jeď už!“ řekl nedočkavě Bill.

„No jo, jen vteřinku…“ Tom zařadil a vyjel.

Celou cestu mlčeli. Bill nemusel Toma navádět, Tom ostatně věděl, kde bydlí. A Bill zase věděl, kudy Tom pojede. A taky věděl, že v tuhle dobu tam bude policejní hlídka. Když je zastaví a dají jim dýchnout, Tom zaručeně půjde na odvykačku nebo ještě líp – pro Billa – do vězení. Když se dostali na volnou cestu, Tom podstatně zrychlil. Bill se zaradoval, ale brzo ho jeho dobrá nálada přešla.

„Bille… je mi špatně. Možná bychom se měli vyměnit. Budeš řídit,“ naléhal Tom na Billa.

„Ne, to vydržíš. Stejně to už není daleko,“ odpověděl Bill.

„Ale mě začíná bolet i hlava, prosím, Bille,“ přesvědčoval ho pořád.

„Prostě jeď. Nebudu se měnit,“ Bill si dál vedl svou.

Tomovi opravdu čím dál tím víc třeštila hlava, a aniž si to uvědomoval, víc a víc sešlapoval plyn. Bill se podíval na tachometr a znervózněl. Ručička se blížila ke 150km/h. A to ani nebyli na dálnici.

„Měl bys zpomalit,“ napomenul bratra.

„Cože? Co jsi říkal, Bille?“ bylo poznat, že Tom není tak úplně při smyslech.

„Prosím, zpomal…“ Bill se zatlačil víc do sedačky a z jeho hlasu byl slyšet strach. Ten Tom slyšel naposledy, když byli malí a Bill se chodil schovat pod jeho peřinu, když venku zrovna zuřila bouřka. Tom by se do těch dob moc rád vrátil. Jenže to nejde, a teď je všechno jinak. Bill už nebyl ten malý roztomilý vystrašený kluk, který hledal ochranu u staršího bratra. Tolik se toho změnilo.

Tom na chvilku zavřel oči, ale když uslyšel Billův hlasitý výkřik, zase je rychle otevřel. Prudce trhnul volantem, když před sebou v zatáčce uviděl svodidlo. Jenže bylo pozdě. Po několika vteřinách, během kterých se auto stačilo párkrát přetočit na střechu a zpátky, skončili asi patnáct metrů od silnice s promáčknutou střechou a rozbitými skly.

Bill se vzpamatoval jako první. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe a snažil se aspoň trochu uklidnit. Vtom mu mezi očima projela tupá bolest. Tiše zakňučel a přiložil si ruku na obličej. Airbag před ním byl už nějakou dobu vyfouknutý, což dokazovalo jeho bolest. Když stáhnul ruku zpátky, byla celá od krve. Měl zlomený nos. Tom ovšem takové štěstí neměl. Když se Bill podíval jeho směrem, vyděsil se ještě víc. Jeho airbag se vůbec nezapnul a Tom teď ležel horní polovinou těla na palubí desce. Zavřené oči. Na hlavě ošklivá rána, jak musel narazit do skla, a ze rtů mu vytékal tenký pramínek krve. Vůbec se nehýbal, jako by ani nedýchal.

Billovi začaly téct slzy. Tohle nechtěl. Chtěl se jen pomstít a ne mu takhle ublížit. Nekontrolovatelně se rozvzlykal a s třesoucíma rukama hledal svůj mobil, aby mohl zavolat sanitku. Nemohl ho ale najít. Musel mu někde vypadnout nebo ho nechal v baru. O to se ale teď nestaral. Znovu se podívat na Toma a v jeho kapse se rýsoval obrys telefonu. Opatrně mu zasunul ruku do kapsy a pomalu mobil vytáhnul. Měl neuvěřitelně velký strach. Znovu si připadal jako malý kluk, ale teď se k Tomovi nemohl přitulit a nechat se obejmout, šeptat si slova útěchy. Natáhl k Tomovi ruku a jemně ho pohladil po tváři.

„To bude dobrý, Tome, vydrž…“ zašeptal mezi vzlyky. Třesoucíma se rukama začal vytáčet 112.

autor: SkaLucy