Tom se stále neprobíral. Bylo to už několik dní, co nehybně ležel na nemocniční posteli. Jak doktoři říkali, byla to hodně vážná nehoda a Bill měl obrovské štěstí.
Bill brečel, opravdu plakal tak jako nikdy za celý svůj život. Po několika minutách přemlouvání doktor nakonec svolil, že může za ním na pokoj. Od té doby u něj trávil veškerý čas. Držel ho za ruku, hladil ho po vlasech a šeptal mu, nebo taky možná sám sobě, slova útěchy. A pořád plakal. Měl pocit, že už to tak snad ani nejde. Avšak stále mu po tvářích stékaly slzy plné smutku. Přestal jedině tehdy, když vyčerpáním usnul na židli vedle Tomovy postele a položil si hlavu na jeho hrudník. Alespoň pravidelný tlukot bratrova srdce ho trochu uklidňoval. Díky němu mu zůstávaly naděje. Sice malé, ale byly tam.
Doktoři se Billa snažili dostat domů, ať si odpočine, ale Bill neustoupil. A tak mu aspoň sestřičky nosily jídlo, kterého stejně moc nesnědl. Nepřišlo mu to fér, když nemohl ani Tom. Předtím mu nepřipadalo, že by mu na Tomovi tak záleželo. I když si to zezačátku nechtěl přiznat, uvědomoval si, že je to všechno jen jeho vina. Uvědomoval si, že i předtím Tomovi nesmírně ubližoval. Hlavně když si všimnul světlých jizev na jeho zápěstí. Bylo jich jen o něco málo víc, než kolikrát se s Tomem rozešel a věděl, že on je jejich příčinnou. Jestli se Tom neprobere, zřejmě se už z toho nikdy nevzpamatuje.
„Pane Kaulitzi, vašeho bratra se nám podařilo zachránit,“ ještě to ani neřekla, avšak Bill to „ale“ už slyšel, a tak pokračovala. „Ale jeho stav se vážně zhoršil. Odteď je závislý pouze na přístrojích a budeme ho muset převézt. Je mi líto, ale už nesmí mít žádné návštěvy. Ani rodinu,“ zdůraznila, jako by věděla, že ji Bill přestával vnímat. Bill se zhroutil zpátky na židli.
„Počkejte ještě,“ křikla za ním sestřička. Bill se pomalu otočil a zadíval se na ni zvědavým unaveným pohledem.
Na cestu domů si vzal taxík, ale místo svojí, nadiktoval taxikáři Andyho adresu. Když dojeli na místo, zaplatil Bill za cestu a vydal se ke vchodovým dveřím. Nejistě se přede dveřmi zastavil. O chvíli později zazvonil, ale bál se Andyho výčitek. Andy otevřel a nedůvěřivě propaloval Billa pohledem. Už v nemocnici si všiml Billovy změny.
„Doufám, že jsi tu kvůli Tomovi,“ konstatoval Andy. Bill jen přikývl a sklonil hlavu. Nedokázal se mu dívat do očí. „Tak pojď dál,“ řekl Andy nečekaně a poodstoupil od dveří, aby mohl Bill projít. Bill ho pak následoval do obýváku, kde si sedli, a Andy čekal, co z Billa vypadne. Bill se ale k ničemu neměl. Jen dál zíral do podlahy.
„Já-já, je mi to líto. Je to moje vina, všechno…“ Andy mu to nevyvracel. Byla to pravda.
Když se konečně probudil, nemohl uvěřit, že spal tak dlouho. Skoro dva dny, ale není se čemu divit. Ty dny v nemocnici ho pořádně vyčerpaly. Oblékl se tedy do čistých věcí a sešel dolů do kuchyně. Uvědomil si, že má hlad. Tak si vzal jogurt a sedl si k jídelnímu stolu. Pomalu, snad jako by se mu ani nechtělo, si vkládal do pusy jednu lžičku za druhou a přitom si kontroloval mobil. Měl tam 8 nepřijatých hovorů od Nancy a několik zpráv typu: „Zvedni mi to, lásko,“ a „Stalo se něco? Proč pořád neodepisuješ?“ Tohle mu psala už předtím v nemocnici, ale Bill na nic z toho nereagoval. Neměl náladu. Pořád měl v hlavě jen Toma. Nezaujatě položil mobil na stůl a přemýšlel o něm. Chtěl za ním jít, ale věděl, že to nemá cenu. Nepustili by ho k němu.
V tom mobil zazvonil a Bill se po něm hned vrhnul, ale když uviděl na displeji „Nancy“, hovor zrušil. Doufal, že jí snad dojde, že s ní nechce mluvit. Zvedl se a naštvaně hodil kelímek od jogurtu do koše. Měl vztek na všechny, ale hlavně na sebe. Chtěl se rozejít zpátky do pokoje, když mobil začal vyzvánět znovu. Chtěl Nancy seřvat, že mu pořád volá, ale když uviděl neznámé číslo, zaváhal. Po chvíli telefon zvedl.
„Haló?“ ozvalo se. „Bill Kaulitz?“
Bill si povzdechl. Výjimečný opravdu byl, ale teď by byl mnohem radši, kdyby se do krve hádali, než tohle.
O pár minut později, převlečený, umytý, učesaný a namalovaný, už dobíhal na zastávku, odkud zrovna odjížděl autobus. Bill ještě zrychlil a zamával na řidiče, aby počkal. Když si ho řidič všiml, otráveně si povzdychl, ale zastavil. Bill rychle nastoupil a sedl si na poslední sedačku vzadu. Nechtěl čekat na další autobus. Musel být u Toma co nejdříve, i když se bál, co se stane. Musel na něj pořád myslet. A i přestože si to nejdříve nechtěl připustit, na Tomovi mu opravdu hodně záleželo. Možná ho i miloval.
Za chvilku autobus zastavil přímo před nemocnicí. Bill vystoupil a zamířil nemocnicí rovnou k bratrovu pokoji. Pak si ale uvědomil, že ho převáželi. Nechtěl ztrácet čas hledáním, proto odchytit hned první sestřičku, kterou uviděl. Naštěstí věděla, kde Tom je. Mluvila teď o něm skoro celá nemocnice. Nečekali, že se probere, a navíc takhle brzo. Dovedla Billa až před Tomův pokoj. Bill se na ni jen vděčně usmál a ona pokračovala dál ve své práci. Bill váhal, jestli má vejít. Nevěděl ani, co říct. Ale zkusit to přece musí.
Potichu, kdyby Tom spal, vzal za kliku a vešel do pokoje. Tom si ho nevšiml. Seděl na posteli, nohy přitisknuté k hrudníku. Rána na hlavě byla převázaná obvazem, plakal. Ne nahlas, ale po tvářích mu stékala jedna slza za druhou. Koukal se před sebe, do prázdna. Tenhle pohled byl pro Billa ještě horší než tenkrát v autě. Neudržel to v sobě a nahlas vzlyknul. Tom hbitě obrátil pohled na druhou osobu v jeho pokoji. V jeho očích bylo vidět překvapení, ovšem po chvíli se Bill díval do hlubokých studen plných bolesti. A všechnu tu bolest způsobil právě Bill.
„Tome…“ vydechl pomalu. Tomovi se po tvářích spouštěly další potůčky slz a tvrdě se Billovi zabodávaly do srdce se všemi výčitkami.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se najednou Tom chraplavým hlasem. Bylo poznat, že už ho několik dní nepoužíval. Pohled měl stále zabodnutý do Billa.
„Ale já ti nelžu. Vím, že mi teď nevěříš, ale já to myslím vážně. Jsi můj bratr…“ obhajoval se Bill dál, ale věděl, že tentokrát to tak lehké nebude.
Tom zase začínal pociťovat ten kousek naděje, že to jeho bratr myslí vážně. Ale on ho nechtěl cítit. Přísahal si, že už mu nepodlehne. Že se donutí ho nenávidět za všechno, co mu udělal. Byl naivní. Věděl to.
„Tohle mi asi nikdy neodpustíš, ale… nemohl by ses o to aspoň pokusit, prosím? Vím, že po tobě chci teď moc. Nenávidím se…“ řekl Bill a naplno se rozbrečel. Tom pevně stiskl víčka k sobě a nadechl se. Nechtěl to udělat, ale přece…
autor: SkaLucy
Snad mu to Tom odpusti i když si to nezaslouži,ale snad už ví co chce.
Jsem rad,a ze mu Tom odpustil, ale delat to nemel .. mel mu to nechat pekne vyzrat .. :/
No koniec je nádherný, ale chápem, že Tom už tak bezvýhradne nebude veriť nikdy. Tie predošlé kapitoly som si odtrpela, som rada, že sa to skončilo takto.
moc hezké,i hezky napsané a dobře zakončené 😉