Zdravím =) Myslím, že už bylo na čase, abych se vám „pochlubila“ s touhle jednodílkou. Psala jsem ji už před nějakou dobrou a velkou inspirací mi byl soundtrack Titanicu Hymn to the sea. Určitě si ho k tomu pusťte, je to úžasná písnička a navodí to tu správnou atmosféru. Musím říct, že já jsem při psaní brečela od začátku do konce. Snad se vám bude povídka líbit 😉 Helie
Ale kde je mu konec? Ještě teď cítím jeho vůni, cítím jeho ruce kolem pasu, slyším tiché tóny jeho akustické kytary. Není tu, zmizel, už ho neuvidím. Tam někde, ve vlnách, zmizel… Stejně jako v hlubinách mizí slzy, které jemně smáčí mé tváře spolu s vlnami, které se mi každičkou chvílí přelijí přes hlavu.
Tam ve vlnách, tam je jeho osud, ale já už tam nepatřím. Vždycky jsem patřil do jeho budoucnosti, jako tichý chodec šlapajíc cestu jeho osudu. Nic nás nemělo rozdělit, tak co se stalo?! Cesta jeho osudu skončila, ale já šel dál mimo vyznačenou stezku, zatímco on zůstal stát u jejího konce.
Po tváři mi teče další slza… Jediná, osamělá. Nikdo ji nesetře, končí v mořských vlnách. I za ní se voda uzavře, stejně jako se před chvílí uzavřela za ním.
Rád bych se vrátil zpátky na vyznačenou cestu osudu, ale výhled se mi zakalil a já už neznám směr. Teď už můžu jen zmateně pobíhat po okolí, doufajíc, že ji zase jednou naleznu, že najdu jeho.
Tolikrát jsem mu šeptával, že bez něj nemůžu žít, že bych radši skončil v horoucím pekle, než žít bez jeho blízkosti. A teď tu není… Voda mi ho vzala. Patřil mně a ona mi ho vzala, jako by byl jen nějaká panenka, o kterou se přetahují dvě holčičky ve školce… Ale potom to ta slabší vzdá a přenechá svoji milovanou panenku vodě.
Nastavil jsem ruku pod svoji bradu, do dlaně mi stekla slza. Viděl jsem v ní všechno. Naše sny o společné budoucnosti, naši lásku, kterou by nikdo nepochopil, i kdyby o ní věděl. Jednou se všechno mohlo stát pravdou, kdyby cesta Tomova osudu neskončila.
Jsem sám, tak strašně sám. Mám strach, voda je všude kolem mě… Mám jí plné uši a oblečení mi také smáčela. Vlasy mi lepí k obličeji. A zároveň je tím posledním, kdo stírá slzy, které nepřestávají téct. Nemohou přestat…
V momentě, kdy loď přirazí k pevnině, začne náš nový život, náš sen o společné budoucnosti bude realitou. Už nikdo nás nebude kontrolovat.
V tváři mě lechtá jeho dech, podléhám hypnóze, kterou ke mně vysílají jeho nedočkavé rty, šeptající ta nejhezčí slova, jaká kdy mohla vypustit. Ta slova, která hřejí na duši a vpíjí se do paměti… Že mě miluje a nikdy neopustí.
A pak zničehonic náraz. Smích se změnil ve zděšené výkřiky, skvostnost lodi se začala hroutit a my spolu s ní. Klesl jsem na kolena, on klesl se mnou, svírajíc mě v náručí. Pevně jsem se k němu tiskl, neměl jsem nejmenší ponětí, co se děje.
Paluba se naklonila, všichni zmateně utíkali ven z kajuty a on mě vytáhl na nohy. Přidali jsme se ke splašenému davu lidí, kteří tolik toužili po svobodě. Moře si bralo svoji daň… Loď narazila, zlomila se vedví.
A já poznal tu propast. Teď jsme spolu stáli čelem k ní, ruku v ruce, přesně tak, jak jsme si vždycky slibovali. Paluba se řítila do hladových vln a my spolu s ní. Znovu jsem poklesl v kolenou a on klesl se mnou. Vykroutil ruku z mého sevření a chytil mě za tváře.
„Miluju tě, Bille, pamatuj si to,“ zašeptal a políbil mě. Tak naléhavě, jako ještě nikdy. Taky tu propast viděl, cítil ji stejně, jako jsem ji cítil já. Avšak já byl klidný, tak ledově klidný, jako byla ledová voda, která smáčela naše oblečení a strašila ostatní cestující.
Já se nebál, umřu vedle něj. Tak, jak jsme si vždycky slibovali…
A pak jsem zakusil slanou vodu, vzala mi mého Toma, odnesla ho daleko ode mě. Nikde jsem ho neviděl, jako by zmizel. Možná tohle je ten konec, možná už jsem mrtvý, jinak by tu byl se mnou.
V uších mi hučelo, nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Pak mi pod pažemi přistálo prkno a spolu s ním Tom. Hlasitě dýchal, v očích se mu třpytil strach a slzy. Dřevo nás oba neuneslo. Chytil mě za ruku, propletl si prsty s mými.
„S… slib. Slib, že když přežiješ, zůstaneš žít.“
A tak jsem na okraji propasti zůstal sám, zatímco Tom skočil dolů…
V uších mi hučelo úplně stejně jako před chvílí, kdy se Tom ztratil pod hladinou. Srdce vynechávalo spousty úderů a ruce počaly chabnout. Už dál nedokázaly svírat prkno, které mi Tom přistrčil, než ho vlny vzaly do svého zajetí.
Nebránil jsem se, neměl jsem strach. Byla to jediná cesta, jak být zase s ním, jak propojit naše těla v jedno. Když budeme stát na okraji propasti, budeme se svírat za ruce a skočíme spolu dolů… Zemřeme bok po boku.
Ruce mi vláčně sklouzly po mokrém dřevě, vlny pohltily mé tělo. Nevzdoroval jsem jim. Jediné, co jsem si přál, bylo být zase s ním.
Plíce mě začaly pálit a do nosu se mi vehnala voda, ale na tváři jsem měl spokojený úsměv. Všechno dojde svého konce tak, jak to má být. Tohle je moje pohádka a skončí tak, jak jsem si vždy přál, i když s párminutovým zpožděním mé smrti.
Modrá voda se proměnila v tmu. Uprostřed vší té tmy zářilo skomírající světýlko a táhlo mě k sobě jako magnet. Podvolil jsem se oné přitažlivosti a vydal se za ním.
A tam někde, uprostřed světla, stál Tom s otevřenou náručí…
autor: Helie
Smutné…
abyh pravdu řekla, příběhy na inspiraci Titanicu jsem nikdy moc nemusela. film mám sice ráda, ale ty příběhy jsou hodně snadno předvídatelné… tenhle se mi ale hodně líbil. ani se nedivím, že jsi celou dobu brečela, taky mám z toho úzkostné pocity. krásně jsi to od Titanicu, ač se to odehrávalo na něm, dokázala oddělit tou jejich slavnou dvojčecí větou, kterou už tolikrát řekli i v reálu a to se mi moc líbilo.
skvělá práce, těší se na další!!!
tuhle povídku zbožňuju♥
[1]: Záměrně 😀
[2]: Děkuji =)) Já Titanic celkově nemusím, ale tahle písnička mě naprosto uchvátila a celkově jsem měla ten den takovou divnou náladu a pak prostě vzniklo tohle… pomalu ani nevím jak 😀
[3]: Děkuji 😀
to je tak smutny a krasne napsany…mam svoje dny a o to vic me to dojima, fnuk fnuk… uplne me to dostalo, moc se tesim na dalsi :))