Přichází naděje

„Nahlaste se!“

„Posudkový psychiatr Dr.Stiner. Posílá mě výkonná soudkyně na žádost rodiny o nové prošetření tohoto případu. Zde máte osvědčení o způsobilosti.“

„Ano pane, Tom Kaulitz, cela č.703.“

“ ………… Víte pane, ó ano, Stinere. Ptám se už delší dobu, proč… proč nám to děláte? Je… je to zvláštní, víte? Já… sám nevidím důvod oddělovat nás. Byli jsme jedno. A my taky pořád jsme a budeme. Tahle cela, to… pitomý sklo mezi mnou a bratrem nic nezmění … A víte, pane, proč tomu tak je? Chápete vůbec… proč tohle všechno podstupujeme? Protože city… ty prostě nelze utlumit na rozkaz. A my to zkoušeli, snažili se, bojovali sami se sebou, než jsme si konečně řekli, co k sobě opravdu cítíme. A byla to dlouhá doba, to mi věřte. Ne časově, ale tím co jsme museli prožít. Daleko horší stavy než teď tady. Víte pane, já Billa stále vidím, přes to sklo cítím jeho lásku a to je to, co jemu i mně dává sílu. Ach ano… láska! Díky ní jsem teď tady – a mám chuť se jí vzdát?! Naopak! Toužím po něm, prahnu čím dál víc po citu, který mi byl na tak dlouho utajen. Bratrovy doteky na svém těle, polibky na své šíji mi stále připomínají dobu, kdy jsem nebyl sám…

Do prdele Bille! scházíš mi!

… jak dlouho jsem tu? Nevím. Vlastně moment, mám tu někde zápisník. Mm, rok a tři měsíce. Ano, až tak.

Pamatuji si… jak nás někdo z místních udal. Pche! Poďobanec jeden. Víte, kde je teď? Sedí za znásilnění zrovna támhle, naproti, v tý vypolstrovaný cele. Jaká ironie …

Když jsme sem poprvé přijeli, mé ruce byly hebké, pěstěné a udržované. Poznamenané jen hrou na kytaru. Sakra, ta mi chybí… uvědomil jsem si, že mé ruce byly pravým opakem mé duše. Nevážil jsem si snad ničeho kromě bratra a šunkové pizzy. Ale teď! … koukněte na ně – jsou popraskané, se známkami řady těžkých dnů tady. Naopak mé svědomí, pocit ze mě samého je… jak bych to řekl, pro mě uspokojující.

Ok, uvedu Vám příklad. Nesnášel jsem přírodu. Jakékoliv procházky mi přišly nesmyslné, radši bych šel někam do baru. A kdybych si teď mohl vybrat, volím les, louku, všechno připomínající život. Tady se mi toho neostává, vlastně ničeho, na co jsem byl doposud zvyklý… Nevím, jestli tu změnu na mně někdo kromě rodiny v budoucnu ocení, ale jsem za ni rád!

Zdám se Vám vyrovnaný? Á, teď jste mě rozesmál, ale upřímně, děkuji. To bude tím, že vím co chci.

Nebýt už nikdy roztržen na dvě půle, chci být zase s člověkem, kterého miluji … „

„Vy… už odcházíte?!“

„Tome, buďte si jistý, že přijdu! Vše, co jste mi řekl, já… věřte mi, že se budu snažit přijít s těmi nejlepšími zprávami pro vás pro oba! „

Tom pln nadšení, však stále trochu v rozpacích vstal a přistoupil ke sklu, na jehož opačné byl Bill. Ten se na něj zvědavě koukal jeho věčně smutnýma a uplakanýma očima…Tom se na brášku něžně usmál a na sklo přiložil kousek papíru: „Bille, lásko! Konečně přichází naděje!“

autor: Luchia
betaread: Michelle M.