Ptáčata 1/2

Bylo krásné, jarní, slunné odpoledne. V ptačím hnízdě bylo pět malých kosat a kosice, která je krmila. Z povzdálí pozoroval ptačí idylku starý, hladový orel. Mlsně se na hnízdo díval. Dlouho neměl malá kosata… Dostával na ně čím dál, tím větší chuť. Přemýšlel, zda má udělat nálet na hnízdo a popřípadě si pochutnat alespoň na jednom z ptáčat nebo ne. Táta kos byl v nedohlednu a kosice hnízdo sama neubrání. Orel se rozhodl. Roztáhl křídla a rychle se k hnízdu rozletěl.

Kosice ptáčata krmila. Malí ptáčci střídavě otevírali a zavírali své malé zobáčky.

„Schovejte se.“ Vykřikla ptačí matka. Vycítila blížící se nebezpečí. Rozhlédla se okolo sebe. Spatřila starého orla. Krmivo pro mláďata ze zobáku upustila. Snažila se své děti schovat pod svá černá křídla, ale nedařilo se jí to. Kosata už byla trošku odrostlá a pod křídly vidět byla.

Bill byl z ptáčat nejmladší, a zároveň nejzvědavější. Neposlouchal pokyny matky, odmítal se schovat. Zajímalo ho, jaké nebezpečí se blíží. Zvědavě z hnízda vykukoval a mával okolo sebe křídly. Nevnímal matku, která do něj zlehka klovala zobákem, aby se schoval. Orel se sám pro sebe usmál, když viděl neposlušné ptáče. Byla to snadná kořist a tím pádem méně práce pro něj. Zrychlil pohyby svých velkých křídel. U hnízda už skoro byl. Chyběl mu jen malý kousek a malé ptáče nepřestávalo z hnízda vykukovat. Orel sletěl níž, aby mohl vzít malého kosa do svých drápů.

„Bille, uhni!“ Zakřičela kosice. Okolo malého zvědavého kosa mávala křídly. Bill nevěděl, co má dělat. Bál se o svůj ptačí život. Polekaně pískal a máchal křídly, ve snaze orla od sebe odehnat. Nepodařilo se mu to. Starý pták ho mezi drápy sice nechytil, ale poranil ho. Z malého kosa tekla červená barva. Měl rozseknuté jedno křídlo a druhé bylo natrhlé. Záda měl celá poškrábaná. Billa zranění bolela. Klepal se, byla mu zima. Hlavičku měl skloněnou. Věděl, že toto je jeho konec. Zemře a může si za to sám. Kdyby nebyl přespříliš zvědavý, nemuselo se to stát… Měl matku poslechnout a poslušně se schovat jako ostatní ptáčata, jeho sourozenci. Měl rád všechny, až na jedno, které miloval. Byl to Tom, nejstarší z ptáčat. Neřekl mu to. Myslel si, že je to špatné. Máma s tátou jim pořád vysvětlovali, jak k sobě budou vábit jedince opačného pohlaví. Bill se na tu dobu těšil. Bude konečně daleko od Toma a už ho nikdy třeba neuvidí. Nebude se muset trápit láskou k němu.

„Děti, všichni se rozloučíme s Billem. Je zraněný a stejně by zemřel.“ Řekla kosice tichým hlasem. Neříkalo se jí to lehce… Bylo těžké, vyhodit jedno z pěti dětí z hnízda. Nechtělo se jí to udělat, ale musela. Ve hnízdě se tísnili a se zraněným ptáčetem, které stejně zemře, nemá cenu ve hnízdě být.

Bill smířlivě přikývl. Pomalu se posunul k okraji hnízda a připravoval se na tvrdý dopad na zem. O jeho osudu bylo rozhodnuto. Nikdy nebude mít svoji ptačí rodinu. Mrzelo ho to, ale věděl, že si to ovlivnil sám…

„Ne, mami. Nech Billa tady. My se uskromníme. Bráška se z toho dostane, uzdraví se. Nesmíš ho z hnízda vyhodit. Sám to nezvládne. Hrozí mu spousta nebezpečí.“ Tom zastoupil kosici cestu. Byl nejstarší z mláďat. Probudil se v něm ochranitelský pud. Nechtěl se svého brášky vzdát. Miloval ho. Nedokázal si představit svůj život bez něj…

„Tome, už jsem řekla. Přeci bys nechtěl, aby to Billa zbytečně bolelo.“ Řekla moudře kosice a Toma od zraněného ptáčete odstrčila. Naposledy ho pohladila křídlem po zraněných zádech.

„Mami, pokud Billa z hnízda vyhodíš, tak já půjdu za ním. Potřebuje mě.“ Nejstarší z mláďat pokrčilo ledabyle rameny. Myslelo svá slova vážně. Pokud nebude v hnízdě malý bráška, nebude tam ani ono…

„Tome, nedělej to. Já byl hloupý, takže si to sám odnesu. Jsem s tím smířený.“ Ozval se Bill vyčerpaným hlasem. Nepřál si, aby zemřel i bratr. Věděl, že bez matky nepřežije. Na to, aby si sám sháněl potravu, byl příliš malý.

„Vidíš, Tome. Bill o své chybě ví. A vy ostatní jste doufám poučení. Když řeknu, abyste se schovali, tak se schováte.“ Ptačí matka natáhla křídla před sebe, odhodlaná Billa z hnízda vyhodit. Trhalo jí to srdce na milion kousíčků, ale věděla, že mu bude lépe.

„Bráško, půjdu za tebou.“ Tom nasucho polknul a pohladil Billa po roztrženém křídle.

„Bille, je mi to líto, ale musím to udělat. Mám tě ráda.“ Kosice si naposledy nejmladšího syna prohlédla a zavřela malé černé oči, které vypadají jako dva černé korálky. Nedovedla se dívat na to, jak svého syna vystrčí z hnízda. Zlehka do Billa strčila.

Tom vykřikl. Nikdy by si nemyslel, že to matka dokáže udělat. Nedokázal se dívat na bratra, který svištěl volným pádem přímo na zem. Sklopil hlavu a zhluboka dýchal. Připravoval se na své vyletění z hnízda. Ostatní sourozence neměl rád tolik jako Billa. Kvůli nim by hnízdo neopustil. Necítil k nim tolik jako k mladšímu bráškovi…

Zbylá tři ptáčata spolu diskutovala. Skákala si navzájem do řeči. Dohadovala se o tom, zda Tom hnízdo kvůli Billovi opustí nebo ne. Kosice je jen pozorovala a poslouchala je. Věděla, že nemá cenu do sporu ptáčat zasahovat…

Bill dopadl na zem. Spadl sice do měkkého mechu, ale přesto to byla větší bolest, než na kterou se připravoval. Přetočil se na druhý bok, který bolel méně. Čekal na smrt, která nechtěla přijít… Svíjel se. Bolelo ho to.

Tom se odvážil vykouknout z hnízda. Nedokázal uvěřit tomu, že svíjející se kulička je bratr. Otočil se na matku a sjel ji pohledem.

„Tome, uvidíš, že Billovi bude lépe. Stejně by zemřel a takhle by se zbytečně trápil. Bude to pro něj lepší. Věř mi.“ Kosice se snažila Toma přesvědčit, ale ten byl neoblomný. Pořád kroutil tvrdohlavě hlavou. Nechtěl matce uvěřit.

„Mami, řekl jsem, že za Billem půjdu, pokud ho vyhodíš.“ Řeklo nejstarší z mláďat. Kosice se nechápavě podívala a Tom přikývl. Na zbylé sourozence se nepodíval… Bez jediného slova doskákal na okraj hnízda. Odrazil se a mával křídly ve snaze se rozletět. Po chvíli se mu to podařilo. Opatrně doletěl k mladšímu bráškovi. Posadil se vedle něj.

Kosice zamrkala a podívala se na ostatní děti. „Vy doufám nehodláte utíkat?“ zeptala se a oddychla si, když všechna ptáčata zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Bille, co tě bolí?“ Tom doskákal k bráškovi a prohlížel si ho. Byl celý pomlácený… Nevypadal vůbec dobře.

„Všechno.“ Vydechnul zraněný kos a padl na zraněná záda. Tom se ho snažil postavit zpět na nohy. Nechtěl, aby zemřel…

„Bráško, neumírej, prosím.“ Řekl Tom a sklonil se nad brášku. Nevěděl, jak by mu mohl pomoci.

Bill se klátivě postavil na slabé nožky a rozhlédl se okolo sebe. Byl vysílený, měl hlad… Sám si potravu obstarat nemohl.

„Donesu ti něco k jídlu.“ Řeklo nejstarší mládě a poodlétlo o kousek dál. Tom vytáhl ze země žížalu a donesl ji bratrovi. Dal mu ji do zobáčku a ten poděkoval. Hned mu bylo o kapku lépe…

***

Tom snášel různé větvičky k Billovi. Chtěl mu vytvořit pohodlí. Usmál se. „Lehni si. Nařídil a ukázal na hromádku pod křídlem. Bill poslechl.