autor: Michelle M.
Tom vstoupil do pokoje, který sdílel se svým dvojčetem. Ještě nikdy mu nepřišel tak cizí. Vždycky působil útulně a Billova přítomnost mu dodávala příjemný nádech blízkosti a důvěrnosti, ale dnes to bylo jiné, Bill ležel na své posteli, tiše, bez pohnutí, obličejem ke zdi. Ticho, které pokoj zaplňovalo, bylo téměř nesnesitelné.
Stál uprostřed místnosti, neklidně přešlápl z jedné nohy na druhou a zamračil se. Bill vypadal tak křehce a bezmocně, jak porcelánová panenka. To bylo špatně. Tom nechtěl, aby ho bratrův vzhled dojímal. Přetáhl si přes hlavu tričko a kalhoty nechal spadnout na zem. Vystoupil z hromádky oblečení a sedl si na svoji postel. Vědom si toho, že Bill leží tváří ke zdi a nemůže ho vidět, dovolil si na malou chvilku složit obličej do dlaní. Bylo to jak strašná noční můra. Dorian je mrtvý. Uvědomoval si, že je špatné přát si něčí smrt, a teď to tady prostě bylo. Měl z toho radost? Neuměl říct… Kdy se stalo, že jediný cit, který v sobě cítil, byla lhostejnost? A byla vůbec lhostejnost citem?
Unaveně se natáhl na postel, s dlaněmi pořád přilepenými na tváři. Matčina slova mu tupě rezonovala v hlavě, ale jejich smysl, jako kdyby před ním unikal. Jako kdyby byl obalený bublinou, přes níž k němu zvuky okolního světa, hlasy a slova nemohly proniknout. To prázdno bylo tak uklidňující, žádný Bill, žádný Dorian…
Najednou ucítil, že se matrace vedle něj pohnula. Odtáhl ruce pryč z oličeje a otočil hlavu. Bill ležel na boku vedle něj a mlčky ho sledoval. Stopy po slzách na jeho tvářích ještě neoschly.
Dlouhé vteřiny jen leželi vedle sebe a dívali se na sebe.
„Potřebuju tě, neodháněj mě od sebe,“ byla první a jediná slova, která tiše splynula z Billových rtů.
Tom mlčel. Billova slova k němu pomalu a těžce pronikala přes ochrannou bariéru, kterou si vytvořil. Nechtěl cítit Billovu bolest, potřeboval být sám, vnímat jen prázdno a ticho, které bylo všude kolem.
Otočil hlavu a zavřel oči.
*
Ráno se probudil v podivném rozpoložení. Měl pocit, že konečně chce mluvit, ale jeho hlas někam zmizel. Čelo mu hořelo a celé tělo bolelo, jak kdyby mu někdo v noci přelámal všechny kosti. Posadil se na posteli a unaveně se podíval k protější stěně, kde ležel Bill. Viděl jen jeho dlouhá záda a rozcuchané tmavé vlasy.
„Bille,“ pokusil se zašeptat, ale jak předpokládal, z jeho hrdla žádný zvuk připomínající hlas nevyšel, jen jakési zachrčení. Bill se ani nepohnul. Tom s povzdechem vstal, vytáhl ze skříně dlouhé tričko, které nosil jen doma, natáhl si ho a vydal se do kuchyně.
„Dobré ráno,“ otočila se k němu matka. I když bylo ještě brzy, v kuchyni už voněla káva a na stole byly otevřené noviny.
Tom znovu zkusil zachrčet. To upoutalo matčinu pozornost. Otočila se k němu a zkoumavě si ho přeměřila. Nepatrně se zamračila a přiložila dlaň na jeho tvář. „Máš horečku, nemůžeš jít do školy,“ řekla znepokojeně. Viděla, jak unavené a zastřené jsou jeho oči. „Mazej do postele,“ rozhodla. „Udělám ti čaj… zatraceně,“ zaklela. „Nikdy se z té mizérie nevyhrabeme. Pořád nějaké problémy,“ dodala už spíš k sobě.
Tom si povzdechl. Otočil se na patě a s úlevou se vrátil zpátky do pokoje.
„…ráno,“ zamumlal Bill, když Tom vešel do pokoje. Seděl na posteli v úzkých černých boxerkách a nepřítomně se drbal ve vlasech.
Tom na něj kývl a posadil se na svoji postel. Jejich pohledy se na okamžik střetly, než se Tom unaveně zavrtal pod deku a zavřel oči. Bylo mu divně. Byl nemocný? Ani si nevzpomínal, kdy naposledy byl skutečně nemocný. Nesnášel, když byl nemocný. Bylo fajn předstírat, že je nemocný, ale být opravdu nemocný? Ne, to nebylo dobré. A ještě míň teď. Když byl dřív nemocný, zas tak špatné to nebylo. Bill s ním byl každou volnou chvíli, kdy mohl a snažil se ho rozptýlit. A na Toma to vždycky působilo ohromně blahodárně. Jen Billova přítomnost a zvuk jeho měkkého hlasu jako by léčily. A teď?
Zaslechl klapnutí dveří.
„Tome,“ ozvalo se nad jeho hlavou. Pootevřel oči. Matka se nad ním skláněla s hrnkem kouřícího, horkého čaje v ruce. „Přinesla jsem ti ten čaj. Vypij ho horký a zkus usnout, třeba to pak bude lepší,“ řekla tiše.
„Co mu je?“ ozval se Billův hlas ze vzdáleného rohu pokoje.
„Má horečku, asi zase někde nastydl,“ odpověděla matka a narovnala se. Tom ucítil na oroseném čele její příjemně chladnou dlaň. „To bude dobré, jen se prospi,“ pronesla k němu konejšivě.
„Měl by ses jít obléknout. Vyrazíme dřív, ještě potřebuju něco vyřídit.“ Zaslechl Tom její slova určená Billovi. Ani nechtěl myslet na to, jak se asi teď musí Bill cítit.
Matčina dlaň zmizela a dveře znovu klaply.
Povzdechl si. Uvědomil si, že je tak strašně unavený, že snad ani nezvládne vypít ten čaj. Chtěl všechno zaspat a až se probudí, bude ta noční můra zase pryč a všechno bude v pořádku. Zabloudil v myšlenkách k době, kdy on a Bill byli bratry, pouhými bratry, žádná láska, nic co by je svazovalo, co by ničilo jejich vztah. Ale bylo to řešení? Zapomenout na to, že Bill může být něco víc než jen jeho dvojče?
Stiskl zuby pevně k sobě a otevřel oči.
Polekaně sebou cuknul. Pár centimetrů před sebou spatřil Billův ustaraný obličej.
„Je to moje chyba, všechno je to moje chyba,“ zaslechl lítostivý hlas. „To kvůli mně jsi nemocný.“
Bill natáhl ruku a dotkl se jeho zpoceného čela. Odhrnul mu z tváře několik silných tmavě plavých pramenů. „Neodháněj mě od sebe,“ zašeptal. „Potřebuju tě, tolik tě potřebuju a ty… potřebuješ mě. Vím to.“ Plaše sklopil oči. Jeho pohled zabloudil k Tomově ruce, svírající cíp deky. Sklonil hlavu a mazlivě se tváří otřel o dlouhé prsty. Než stihl Tom jakkoli zareagovat, ucítil na hřbetu ruky dotek Billových horkých rtů. Jeho prsty křečovitě sevřely bílou látku. Billovy rty byly tak horké… Tom se přistihl, že ten dotek vnímá docela zřetelně. Nebyla žádná clona, žádná bariéra, přes níž by se ten dotek filtroval. Bill se stále mazlil s jeho rukou a tichá slova, šeptaná do Tomovy kůže procházela přímo páteří do celého těla.
„Začneme znovu, nezatracuj mě.“
*
Jakmile Bill s matkou odjeli, upadl Tom do neklidného spánku. Všechno, co se v uplynulých dnech stalo, se v jeho snech míchalo a proplétalo. Probudil se úplně zpocený. Vyhrabal se z postele, aby se převlékl do suchého oblečení. Došel si do kuchyně pro pití a něco málo k jídlu. Bylo krátce po půl desáté.
Vrátil se do pokoje a pohled mu padl na Billovu neustlanou postel. Napadlo ho, že to bude už skoro osm týdnů ode dne, kdy tu stál podobně jako teď, kdy objevil Billovu něžnou kresbu své tváře. Sáhl pod polštář a ani nebyl moc překvapený, když ji tam našel.
Posadil se a rozložil přeložený papír. Bill a Tom. Tom a Bill. Chvíli se díval na ta písmena, pak strčil papír zpátky pod polštář.
Najednou věděl, co musí udělat.
*
„Dobře, děkuji,“ pokýval brýlatý muž hlavou, když mu Bill nadiktoval své osobní údaje, jako bylo jméno, adresa, datum narození. Zdvihl pohled od monitoru počítače a zadíval se na černovlasého hubeného chlapce před sebou. „A teď mi zkus znovu povědět, jak se to všechno seběhlo.“
Bill se nadechl. Váhavě se podíval po matce. Povzbudivě se na něj usmála a stiskla mu ruku. Vzpomínka na Toma probleskla Billovou myslí, tolik potřeboval, aby s ním právě teď byl… ale rychle ji zapudil. Dorian a to, co se stalo… musel to vyřešit, jednou provždy. Odhodlaně zdvihl pohled k muži v uniformě a tiše začal vyprávět. Nevynechal nic. To, jak za ním Dorian přišel poprvé do nemocnice, jak se pak objevil ve škole a chtěl na Tomovi, aby ho s Billem zkontaktoval, jak mu v pátek sám zavolal a přišel ho navštívit. Když se dostal k části, kde ho Dorian na rozloučenou políbil, zaváhal. Bylo to tak divné mluvit před matkou o těchhle věcech. Nikdy s ní neřešil své sexuální zážitky, svoji orientaci. Nikdy se neptala, jestli se mu líbí víc dívky nebo kluci.
„A pak odešel.“ Bill se na okamžik odmlčel. „Byl jsem zmatený. Víte, on… byl zvláštní. Rozhodně jsem takového člověka nikdy nepoznal. Hezky se mi s ním povídalo. A pak…“ Bill se najednou dostal do úzkých. Uvědomil si totiž, že bude muset přiznat, že matce lhal. Policie měla určitě k dispozici výpis volání z Dorianova mobilu a určitě věděli, že mu Bill v pátek volal. Co teď? Musel se rozhodnout. Znovu lhát nebo říct pravdu?
Nejistě střelil pohledem po matce.
„… napadlo mě, že by mohlo být prima ho znovu vidět, tak jsem mu zavolal. Domluvili jsme se, že se za mnou zastaví v sobotu.“ Odmlčel se. Nechtěl vidět, jak se matka tváří. Nemohl se odhodlat podívat se na ni. „Promiň, mami,“ zašeptal provinile. „Nechtěl jsem ti lhát. Mrzí mě to.“
„V čem jsi lhal, Bille?“ zeptal se poručík Neumann.
Bill se tvářil jak hromádka neštěstí. „No… měli jsme jet k babičce a já se vymluvil, že mi není dobře, abych mohl zůstat doma.“
„Aha,“ pokýval muž hlavou. „Tak pokračuj.“
„Jenomže pak jsem si to rozmyslel. Víte… mám bratra. Dvojče.“
„Co s tím má co dělat Tom?“ ozvala se matka překvapeně. Fakt, že jí Bill lhal, kupodivu přešla bez poznámek.
Policista se na ni podíval a obrátil se zpět k Billovi.
„Pokračuj…“
„Tom mě od první chvíle odrazoval, ať si na něj dám pozor. Nechtěl, abych se s ním viděl, říkal, že má o mě strach. Nedůvěřoval mu. Slíbil jsem, že se s ním scházet nebudu, jen jednou. A… já Tomovi zatajil, že jsme se v pátek viděli. A pak jsem si uvědomil, že bych ho zklamal, kdyby zjistil, že jsem za jeho zády měl schůzku s Dorianem. Víte, Tom je… nikdy jsme si nelhali, věřím mu a on věří mně a já ho nechtěl zklamat. Proto jsem Dorianovi neotevřel. Nemohl jsem, už kvůli Tomovi… jenomže on se nějak dostal dovnitř.“
Muž přikývl. „Zřejmě vnikl dovnitř otevřeným okénkem od sklepa a pak prošel až do domu.“
„A pak… pak se to všechno seběhlo strašně rychle. Vrhnul se na mě jak šílený…“ Billovi se zhoupl žaludek, jen pomyslel na ty nepříjemné a dotěrné ruce. Plaše sklouzl pohledem k matce, která jen seděla vedle něj, s očima široce rozevřenýma.
Muž zřejmě pochopil, že pro Billa je velmi těžké mluvit o tomhle před vlastní matkou.
„Chceš mi to říct jen mezi čtyřma očima?“
Bill sklopil oči a přikývl.
„Paní Kaulitzová? Můžete, prosím, se mnou na okamžik?“ oslovil muž zděšenou ženu.
Simone vstala. Natáhla ruku k Billovi, ale on před jejím dotekem uhnul.
Muž vyšel se Simone na chodbu. „Víte, možná bude lepší, když u toho nebudete. Přece jen to je poněkud citlivé téma a může být pro něj těžké o tom hovořit před vámi.“
„Ale jsem jeho matka,“ chabě se pokusila Simone o obranu. „Nechci, aby na to byl sám.“
„Já tam s ním budu,“ ozvalo se za Simone.
Oba dospělí se překvapeně podívali na vysokého dredatého chlapce.
„Tome, co tady děláš?“ řekla Simone s neskrývaným překvapením.
„Bill mě potřebuje, budu s ním,“ pronesl Tom klidně a pevně.
„Ty jsi jeho bratr?“ zeptal se brýlatý muž.
Tom přikývl. „Jsem jeho dvojče.“
Simone dojatě vzlykla. „Jsem moc ráda, že ses tak rozhodl.“ Povzbudivě stiskla Tomovi rameno.
Muž otevřel dveře a pokynul Tomovi, aby ho následoval.
Když vstoupili, naskytl se Tomovi srdcervoucí pohled. Bill seděl v místnosti plné ostrého světla na židli, před velkým stolem. Vypadal tak opuštěně a nešťastně, že Tom jen stěží potlačil nutkání vzít ho do náruče.
Sedl si vedle něj na prázdnou židli a natáhl ruku, aby sevřel Billovu dlaň. Byl rozhodnutý ho jen tak znovu nepustit.
*
Když Bill uviděl ruku, která uchopila jeho vlhkou dlaň, napadlo ho, že to je jen nějaký klam, kterým se ho jeho zjitřelé smysly snaží ošálit. Jenomže ta ruka byla tak živá, příjemně teplá a konejšivá. Zdvihl uplakané oči a jeho pohled se střetl s Tomovým.
„Jsem tady s tebou,“ pronesl tiše Tom a stiskl jeho ruku. „Nenechám tě v tom samotného.“
Bill přikývl. Odhodlaně stiskl Tomovy prsty a otočil se k poručíku Neumannovi.
Věděl, že teď, když má vedle sebe Toma, je v bezpečí. Už mu nikdo neublíží.
*
O několik desítek minut později Bill skončil své vyprávění a trvalo ještě hodnou chvíli, než všechno, co řekl, bylo zaprotokolováno.
Poručík Neumann seděl za svým stolem, v ruce barevné fotografie nejrůznějších částí Billova těla. Na většině byly vidět zřetelné stopy po zubech, škrábance, ostré rány a rudě zbarvené podlitiny, rozervané oblečení potřísněné krví. Nebylo pochyb, co měl útočník v úmyslu a starého muže napadlo, že ten chlapec měl zatracené štěstí, že se ubránil. Tohle rozhodně dobře skončit nemohlo. Zdvihl pohled a zadíval se na Billa, schouleného v Tomově náruči.
„A co bude dál?“ zaslechl hlas staršího z dvojčat.
„Dál?“ zopakoval muž. „Předpokládám, že jednání tvého bratra bude vyhodnoceno jako jednání v sebeobraně. Dostanete písemné vyrozumění.“
„Dobře. Je to všechno? Můžeme jít?“ zeptal se Tom.
Muž přikývl.
Tom vstal, vytáhl bratra s sebou a s rukou položenou kolem jeho ramen ho vedl pryč.
„Tak pojď, pojedeme domů, už je po všem,“ zaslechl poručík Neumann Tomova něžná slova.
Sklopil pohled zpátky k fotografiím. ´Tenhle měl štěstí,´ pomyslel si. ´Kolik dalších ho ale nemělo?´
autor: Michelle M.
omg ? ja viem čítať …ale pri poslednej vete som ski želala neveieť čítať …..takže …zhrňme si to , Dorian je odporná sviňa pedofilná , čo ubližuje a zneužíva takých chlapcov , ako je Bill ?pardon , zneužíval a ubližoval , už je vlastne po ňom , našťastie . Každého zrazil svojou super motorkou a potom ich obalamutil …? prosííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííím Ďalej ♥♥♥
*si
*nevedieť
Ha! S Tomem plně soucítím… mám angínu a ne a ne se mě dobrovolně pustit, navíc mám teď ještě kašel… bože, to je start do školního roku jak nevím co! Trpím 😀 Ale je to miláček Tomí, že jeho rozhodnutí dopadlo takhle… upřímně jsme to vůbec nečekala… zajímalo by mě, co se mu vlastně zdálo… já jsme si sny v horečce zapisovala a zdálo se mi například, že jsem šílený vědec nebo že se se sestřenkou procházím po městě a ona je jen v pyžamu… docela sranda 😀
Oh, z Doriana se stal seriový pedofil? Ten to teda dopracoval… ještě že měl Bill motivaci a dostatek kuráže, ubránit se… vůbec si nedovedu představit, jak někoho znásilnění poznamená a celý život…br!
A Harry už nebude? Sice minule to dopadlo tak, že to znělo nekompromisně, ale mi se tam ten příběh tak vklíněný líbil!!!
Těším se na další díl, i když mám docela obavy, že u něho bude napsáno "konec", ale tak snad ne 🙁 i když za tu cenu, že zase začne Hotelový pokoj, to by se sneslo 😀 Píšeš nádherně napínavě 😉
ahh,uzasnej dil,jsem rada,ze tom billovi odpustil:-)
kolik dalších?? ten Dorian jeden byl ale hajzl, chudáček Bill:((
Já to věděla…..věděla sem že je to nějakej vrah, sexuální deviant a bůhvíco ještě…..kolik lidí mu ještě prošlo pod rukama ??….skvělé že se Bill dokázal ubránit. Vím že je to hnusné jak říkal Tom ale taky sem ráda že je ten zmetek mrtvej. Od začátku mi byl nepříjemnej už jenom tím jak k němu Bill vzhlížel. Ale teď už je pryč a zas to bude v pořádku….bude viď??……a co Harry a Draco ?? ty si nějak vynechala. A já se rozhodně nespokojím s koncem 😀 mají málo sexuálních zážitků :D…..a jako vždycky, skvěle napsané 🙂
Bez takových ošklivců by neměli příběhy takovou šťávu. Sice by jsme ty špatné nejraději přiškrtili, ale kdyby se v dílách nevyskytovali, tak by to bylo poněkud nudné. Ano Michelle, dobře jsi to vymyslela. 😉
ale to nebude tak jednoduchy že ne?
mohli třeba indentifikovat tělo xD oká mlčím… jsem ráda že je tom na jeho straně… teď ho bill potřebuje
Jsem ráda, že je ten zmetek mrtvej, to je důležitý, zasloužil si to! Ale hlavní je, že se Tom vzpamatoval a postavil se za brášku… mám z nich z kluků radost :-* A líbil se mi i přístup toho policajta, že nenechal Billa trápit, aby to musel vyprávět před mámou, to bylo fajn… všichni policajti nejsou blbci, jak je vidět. :o) Doufám, že už se v Loitsche nic zvláštního negativního nesemele, ještě by si kluci zasloužili nějaký to pěkný usmířeníčko, viď, Michelle, to by se mi líbilo 🙂 Jsem zvědavá, co Draco a Harry, jak se s tí vším vypořádají, snad to taky dopadne dobře, doufám v to. Buď na ně hodná, Miši, tvá potěšená J. :o)
Michelle… Já nemůžu dýchat. Vím, že každej díl je u mě nejlepší, ale tímhle si předčila moje dosavadní nejlepší autory.
Co byl Dorian zač? Jak teď bude vypadat vztah Billa a Toma? Co se vlastně bude dít? a další miliny otázek…
Nápínáš mě, pisálku. Skvěle napínáš!
ten díl byl úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúžasnýýý !!!
Ou bože, konečně, konečně jsem se dostala k mojí milované povídce. Nemůžu tomu uvěřit, že to trvalo tak dlouho, ale dny, co míjely, ty byly fakt na zabití. Uvědomuju si, jak je hrozný stěžovat si už po třetím dni ve škole, ale bohužel mi nic jinýho nezbude. Až teď jsem si vyšetřila čas na můj duševní balzám… 🙂 Ale je pravda, že možná alespoň tak nebudu muset prožívat tu odmlku mezi jednotlivými díly tak dlouho. Vždycky mi to přijde hrozitánsky dlouhý… a měla bys vidět můj protaženej ksicht vždycky, když se dohrabu na konec. Mě vždycky tak naštve, že už to zase skončilo xD Ale alespoň se mám vždycky na co těšívat a o to větší mám radost,když uzřím další díl. 🙂 No, ale dost keců okolo, pojďme se bavit k tématu xD xD
Abych řekla pravdu, trochu mě zklamalo, jak se Tom chovall. Na jednu stranu ho chápu, ale na tu druhou… Bill k němu byl upřímný… a Tom ví, že ho miluje, trochu mě zamrzelo, jak byl chladný… teda, kdyby to bylo za normální situace, tak možná, ale když na tom byl Bill takhle, to mě dostalo. Neočekávala bych to. Ale stoprocentně si to u mě vyžehlil, když se i přes nemoc vyhrabal z postele a šel na policejní stanici svoje malý dvojčátko podpořit. To mě naopak úplně zahřálo u srdce :)) Doufám, že teď bude následovat už jenom mazlivé usmíření a ti dva se od sebe nehnou. Chci zase chvíli prožívat s nimi to štěstí, vždycky mě to totiž úplně vtáhne a mně se zlepší nálada nejmíň o sto bodů! 🙂
No… a k tomu Dorianovi. Přemýšlela jsem nad tím docela dlouho… a přijde mi to všechno moc jednoduchý. Prostě zmizel moc hladce… a já se obávám, že nemusí být mrtvý. Asi plácám kraviny, ale mám takové lezavé tušení, že je prostě ještě mezi námi. Sice nemám tucha, jak by to udělal, ale… no, nebudu předbíhat, protože moje tušení vždycky vyjdou úplně na prázdno a já si pak připadám jak blbec… 😀 Takže to radši nechám na tobě, Michelle 😉
A taky doufám, že v dalším díle přijde řada i na Draca a Harryho, docela by mě zajímalo, jak to mezi nimi teď bude…
Hů, no jo, to je zase litanie, bože můj. Asi mám nějakej kompenzační komplex nebo co… musím si dýlku čekání vykompenzovat svým plácáním. Já radši už končím… 🙂 Vlastně ne, ještě na závěr bych chtěla požádat o brzký další díl, hrozně se na něj těším. No, ale teď už fakt x)
Pa, tvá spokojená Helushka
Myslím, že dokážu pochopit Tomovo odtažité chování k Billovi, ale jsem ráda, že si to nakonec rozmyslel a přišel brášku podpořit. To bylo opravdu moc hezké :)))
Konečne som si vydýchla. Tak veľmi mi ich bolo ľúto. Toma, že ho Bill sklamal, Billa, že zostal v takej chvíli sám… Je to nádherné, že Tom prišiel. Snáď sa medzi nimi už nič neskazí.
Ale Draco ma naštval… Chudák Harry. Dúfam, že zabojuje.