„To neříkej, Wendy, my nikdy nedospějeme.“
Slza za slzou stéká po tváři Toma Kaulitze, v celém pokoji je jen tma a ticho. Vždycky miloval samotu. Tohle je však něco jiného. Něco, co ze svých myšlenek tak snadno nevymaže.
„Ale Petře, co naši rodiče? Budou se o nás bát, bude se jim stýskat.“
Až teď na něj začíná dopadat všechna ta tíha. Sedí v křesle a jeho pohled cestuje po všech koutech místnosti, až spočine na nehybném tělíčku, ležícím na gauči kousek od něj.
„Tam v koutku máš schovaný polibek, Wendy.“
Nemůže udělat vůbec nic. Snažil se, ale bylo to marné. Prázdnota ho sžírá zevnitř. Srdce v jeho hrudi se rozpadá na malé kousky. Pomalu, velmi pomalu umírá.
„Vyprávěj nám pohádky, Wendy, prosím. Vyprávěj, maminko naše.“
Kdyby tak mohl všechno změnit. Dostat druhou šanci. To je teď jeho jediné přání. Touží po tom z celého srdce. Vrátit čas zpět. Zpátky do doby, kdy to ještě všechno mohl zastavit. Ale to nejde, zázraky se v tomhle světě bohužel nedějí.
„Já věřím na víly!“
Ručička na hodinách si to nemilosrdně šine kupředu. Lidé chodí po ulici. Tom se na ně dívá a nedokáže zadržet pláč. „Proč jsem to udělal?“ Potoky slz mu zmáčejí mikinu. „Potřebuju slyšet, že mi odpouští. Musí mi prominout. Ale jak? Promíjí se snad zlomené srdce? Promíjí se vražda z lásky? Může mi vůbec kdy odpustit, když jsem mu způsobil tolik bolesti?“ Otázky se obtáčí v jeho hlavě kolem dokola jako klubíčko hadů.
„Tik, tak, tik, tak…“
Tělo jej nechce nést, avšak je něco, co musí udělat. Potřebuje sebrat veškerou sílu, která mu ještě zbývá. Musí slyšet, že mu Bill odpustil. Zvedne se z křesla a zamíří k oknu. Odhrne záclony a otevře jej dokořán.
„Co jsem ti říkala? Okno musí být vždycky otevřené!“
Prsty přejede s úctou dřevěný rám. Podívá se ven na nebe. Všimne si, že mraky, doteď zakrývající oblohu, začínají mizet a do očí mu zasvítí sluneční paprsky.
„Musíš mít šťastnou myšlenku, jen tak můžeš vzlétnout.“
„Bill, to je moje šťastná myšlenka. Jediný člověk, který mě učinil šťastným, který mi dal poznat, co je štěstí.“ Pomyslí si a posadí se na parapet. Pod ním procházejí lidé, on je však nevnímá.
„Lásko, poletím za tebou až na konec světa!“ Vykřikne a pak už cítí jen vzduch, proudící okolo něj a obrovský tlak na spáncích. Nic dalšího už vnímat nemůže. Konečně nemusí myslet na nic. Už nikdy.
Odešel za svým bratrem…
Za svojí láskou…
Za svým osudem…
autor: Quiquilla
betaread: Janule
já vjeřim na víly,ajo ajo :D:D:D:D:D
Hlasujte všichni prosím teda http://www.zoobrno.cz/zoo-brno/hlasovani-medvidata ….aby se brněnští medvídci jmenovali Bill a Tom!!!!!
To je smutný…teda moc sem nepochopila co chce, aby mu odpustil, ale i tak je to krásný ♥ Ten film mám ráda a Twincest a něco co mám ráda je prostě…xD
Super xD
to je kráásný,……..tak si říkám že ani nechcu dospět
miluju Petra Pana miluju twincest, tohle spojit dohromady se rovna něco naprosto užasného!
ty jo 🙂 to je dobry…
je to překrásný…..už je to že petr pan je jeden z mých nejoblíbenějších filmů ..viděla jsem ho tak 150x a to fakt nekecám….a tohle je k tomu naprosto úžasný fakt krásně napsaný…. celkově povodený…..
Mooc hezký..
Doufam, že sem to pochopila dobře.. Tom ho zabil kvůli lásce a pak skočil z okna?? nebo jak?
Je to hezký :)))
Me!: taky jsem to tak pochopila, jen tu maminku Wendy ne 🙁
tahle povídka ve mně nevyvolala žádné emoce :((
až na tu vílu, pohádky milujuuuuu :DDD
afuuu :'( breky brek
Ó děkuji za všechny komentáře =) Je to úmyslně napsaný tak, aby si to každej mohl pochopit podle svýho =) Bylo to psaný zrovna v také menší krizi, tak se omlouvám, jak je to chaotický =D
to je tam smutny, fnuky fnuk :'( ale krasny…
[9]: vysvetlim ti to: urcite znas Petra Pana, toho letajiciho kluka ze zeme Nezeme. tak on jednou priletel za Wendya vzal ji a jeji 2 bratry s sebou do zeme Nezeme, kde delala maminku asi 10ti ztracenym chlapcum. varila jim, prala a mimo to taky vypravela pohadky. tahle veta je z te casti, kdy ji Petr predstavil chlapcum, kteri touzili po pohadkach.
uz tomu rozumis? 🙂