Princ

Ahoj Twincesťačky, rozhodla jsem se napsat jednu tak trochu ulítlou povídku. 😀 Tak snad se vám bude líbit.

„Mami, tohle je absurdní. Nemůžeš mě potrestat za něco, co jsem neudělal,“ obhajoval se můj černovlasý andílek.

„Právě, že můžu, Bille. Neudělal jsi něco, co jsi udělat měl. Před hodinou jsem tě požádala, abys umyl to nádobí od večeře. Teď přijdu a nic. Takhle by to teda nešlo. Za pár týdnů ti bude sedmnáct, ale jsi nezodpovědný jako pětileté dítě,“ rozčilovala se Simone.

„Jasně, podle tebe dělám velký hovno,“ pronesl Bill hodně ironickým hlasem, ale také extrémně potichu. Ale mamka to stejně zaslechla. „Do pokoje,“ rozkázala.

„Ale-“ pokoušel se Bill odporovat.

„Bille Kaulitzi, okamžitě jdi do svého pokoje,“ zavrčela. A byl jsem si jistý, že kdyby brácha ještě chvilku dělal ty ksichty, jednu by schytal.

„Fajn,“ prskl a s hlasitým dupáním odešel do svého pokoje. Ach jo… A přitom to tak trochu byla má vina.

„Billí, zlato, přece teď nebudeš mýt nádobí,“ opřel jsem se o dřez. Před chvilkou jsem se totiž vrátil domů od Andyho, pozdravil jsem mamku a pak jsem nenápadně zavřel dveře do obýváku i do kuchyně, abych zajistil, že kdyby se Simone blížila, zaslechl bych to.

„Neruš,“ pronesl Bill vážným tónem, vzápětí však vyprskl smíchy, k němuž jsem se přidal. Na moc dlouho ale ne. Vzápětí jsem ho totiž přirazil na linku a nedočkavě jsem se mu začal dobývat do úst. Chytil jsem ho za zadek, který jsem obdivoval každou vteřinku a zmáčkl.

„Tome…“ zasténal mé jméno. Naše jazyky se proplétaly, ruce sjížděly po dobře známých křivkách… Posadil jsem Billa na kuchyňskou linku, načež jsem mu promnul rozkrok.

„Sakra, Tome, chci tě. Tak moc,“ zatnul mi nehty do zad. Opět jsme spojili rty, když v tom se ozvalo otevření dveří v obýváku a hned na to rychlá chůze. Bleskově jsem od Billa odskočil, on rychle slezl z linky a během další vteřiny už dovnitř vlítla naše mamka. A už to začalo…

Díval jsem se na schody, po kterých Bill před chvílí šel, a najednou mi začal hrozně chybět. Chtěl jsem se vydat za ním, abychom dokončili rozdělanou „práci“, popřípadě, abychom si trochu popovídali. To bylo vždycky to nejhezčí. Bylo to snad lepší než sex s ním, než polibky, které jsem tak rád vtiskával na jeho porcelánový krk, lepší, než otírání našich rtů a proplétání jazyků hodiny a hodiny… No, to zase asi ne. 😀 Prostě, jen tak ležet na jedné posteli, držet se za ruce, dívat se vzájemně do očí, šeptat si sladká slůvka a tajemství, nebo si občas i pobrečet. To se samozřejmě obvykle netýká mě, spíš Billa, ale i já mám někdy slabou chvilku…

„Ne, Tome, nikam. Bill tam bude sám, dokud se neuklidní,“ rozkázala Simone, ale po pohledu do mých odhodlaných očí se zvedla, šla do Billova pokoje, zamkla ho tam a klíč si dala do kapsy. To je vtip? Nasupeně jsem odešel do svého pokoje, sedl jsem si na postel a vymýšlel jsem plán, jak se k Billovi dostat. Po chvilce mě napadlo něco fakt šíleného. Popadl jsem svůj mobil, oblékl jsem si na dlouhé triko ještě volnější a delší mikinu, protože i když byl konec července, nebylo zrovna teplo. Nenápadně jsem se vyplížil ven na zahradu, a protože už byla docela tma, měl jsem tu výhodu, že jsem nebyl tolik vidět, i když má bílá mikina mi moc nepomáhala. No co, maskování nikdy nebylo mou silnou stránkou. Stoupl jsem si pod Billovo okno, ze kterého svítilo jen mdlé světlo malé lampičky, a poslal jsem mu SMSku.

„Podívej se z okna.“

O pár vteřin později se rozsvítil lustr a Bill se naklonil z okna.

„Tome… to jsi neměl. Budeš z toho mít průšvih. A bál jsem se, že spadneš,“ hladil mě Bill po tváři. Ležel jsem na něm celým tělem, ale vzápětí jsem si ho přetočil nad sebe, protože jsem věděl, že jsem těžší než on.

„Stálo mi to za to. Teda… pokud dostanu odměnu,“ podíval jsem se na něj nevinným kukučem. Brácha se na mě vypočítavě usmál, ale hned na to mě líbl na tvář a šeptl: „Dostaneš cokoli, co budeš chtít.“

„To je dobře. Ty totiž víš, co chci ze všeho na světě nejvíc, Bille,“ přitáhl jsem si jeho hlavu ještě blíž k sobě a spojil jsem naše rty v dech beroucím, nekonečně sladkém polibku.

Ani nevím, jak mě taková šílenost napadla, ale tak prostě nová verze nějaké pohádky. Nebylo by marné, kdyby kluci nějakou natočili. 😀

autor: Rose