Ajoja, twincestní úchyláčci (nemůžu si pomoct, já to slovo miluju xD). Konečně se po dlouhé době dostavil nápad na povídku, a za to vděčím kámošovi a rappu. Takže je to vlastně takovej dík pro ně. Chtěla bych upozornit, že se tu nedočkáte happy-endu a jelikož jsem si oblíbila dopisy, je povídka z velké části formou dopisu. xD Tak trochu jsem tam vypsala svoje pocity, ale povídka nebyla předělávaná. No to je jedno. Každopádně… Si užijte čtení a budu ráda za každý komentář. Vaše Rennali
P.S.: Omlouvám se, že se moje veškeré nápady někde sekly.. 😉
Drahý Bille.
Vím, že tohle píšu úplně zbytečně, protože si to stejně nikdy nepřečteš, protože nemám odvahu ti to dát. Možná si to přečteš. Jestli umřu dřív než ty, ale to se nestane. Jako bratři jsme si slíbili, že zemřeme společně. V náručí. A jsem si jistý, že lepší smrt si ani přát nemohu. Omluv tedy, že dopis píši stylem, kdy ty žiješ a já už se na život koukám shora. Takže začnu znova.
Drahý Billi.
Jestli tohle čteš, pravděpodobně už nejsem na světě. A vzhledem k tomu, že už nemohu zažít tvoje znechucení, ti to mohu říci. Ovšem jestli zareaguješ jinak… Omlouvám se, že jsem nenašel odvahu ti to říct. A konečně vyleju své srdce přímo. Konečně mohu říct: „Upřímnost nade vše.“
Celý život, tedy od narození po 18. rok, jsem žil s tím, že se mezi námi nemůže nic pokazit, že jsme ta nejlepší dvojčata na světě. Pak přišel zvrat. Začal jsem tě vidět jinak. Lépe řečeno, jsem si začal uvědomovat, co k tobě cítím. Sledoval jsem tu dokonale nedokonalou řadu zubů, tvoje rty, tvůj úsměv. To, jak šťastné byly tvoje oči, to, jak ti vlasy padaly do obličeje, a následně i to, jak jsi roztomilý, když ze spánku špulíš rty. A začal jsem mít potřebu ochutnat je. Jejich chuť. Tvoje pižmo mě dohánělo k šílenství a nohy se stávaly želatinou při každém tvém pohledu či úsměvu, který patřil mně. Nevěděl jsem, co mám dělat, jak se chovat ve tvé blízkosti.
Dusil jsem to v sobě opravdu dlouho, omlouvám se, jestli ti to přijde přehnané nebo nezákonné či nechutné. Ber to jako fakt. Čti to, jako by to byl deníček, ale prosím… Jestli ses dostal až sem, nepřestávej číst. Ber to jako moji poslední vůli.
Vím, že jestli tohle čteš, znamená to, že jsem umřel, že jsem porušil slib. A tak děkuji, že sis to přečetl až sem. Budu na tebe čekat tam nahoře. Prosím, dožij svůj život za nás za oba. Nedovol, aby mamka trpěla ještě víc. Buď pro ni silný.
Navěky tvůj…
Tom
Mladší z bratrů zemřel o 10 let později. Také v autě. Zrovna jel dát svému o 10 minut staršímu bratrovi – své jediné lásce – na hrob další z mnoha rudých růží. Umřel s lehkým úsměvem na rtech, protože když viděl řítící se auto proti tomu jeho, tušil, že se shledá s ním…
autor: Rennali
hej ja tu jako bulííííím :'(
Krásné 🙂 nejedna slza mi stekla 🙂
Nádherný 🙂 a né vůbec nebrečím :')
prooooooč :'((((((
divím se, že to těch deset let vydržel, i když mu to slíbil….
smutné…ale krásne
Teprve teď jsem se konečně dostala ke čtení… ta škola je čím dál tím horší… ovšem tahle povídka mě dokonale odvedla myšlenkami úplně jinam… je tak krásně smutná… :'( vážně hezký 😉
opravdu krásné..nevim,co víc říct. krásné..
Ach, nie. Ja som dúfala, že to našiel skôr a rozbehne sa za níííím. 🙁 Ale je to krásne vyznanie,aj keď trochu neskoro.
bééééé =( krásný, ale příště happy end prosím
ten poslední řádek mě úplně dostal : " Umřel s lehkým úsměvem na rtech … "
krásné, moc krásné
—————–
Nějak jste se všichni autoři zhlédli v smutných až tragických námětech 🙁
Tááákže vyhlašuji čas Happyendů 😀 😀 😀
Tak to je krásné.. 🙂
Hodně smutný 🙁 .. ale hezky .. 🙂
Jsem ráda, že se vám to líbí, děkuju moc za komentáře, udělali mi radost… 🙂 Za tragický konec se omlouvám, ale taky někdy musím napsat špatnej. Většinou mám otevřené konce nebo happyendy… 🙂