Zdravím všechny mé čtenáře i ty budoucí potencionální, bohužel s ne zrovna příjemnou zprávou. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla stáhnout ‚Wish of destiny‘ z blogu a nebudu v ní už dál pokračovat. Omlouvám se vám všem, kteří jste ji četli, ale jsem toho názoru, že lepší je nechat ji nedokončenou a odběhnout od ní teď, než u třicátého dílu, kdy už je příběh v nějakém stádiu. Nejde o žádný můj rozmar nebo chvilkovou náladu, zvážila jsem hodně věcí, než jsem se rozhodla pro tuto možnost. Asi už nejsem schopná chrlit každý týden další a další pokračování a uvázat se na tak dlouhou dobu k povídce, která měla mít minimálně 40 dílů.
Protože ale s psaním jako takovým úplně skončit nehodlám, a protože mám několik nápadů, které bych chtěla zrealizovat, budu vám je občas předkládat formou jednodílek, které vás snad potěší, snad se vám budou líbit a snad na mě díky nim nezanevřete úplně.
Tady je první z nich. ‚Narozeninová‘, jak jsem si ji osobně pojmenovala já, když jsem ji věnovala El k jejím narozeninám. Za odměnu mi vytvořila tenhle překrásný banner. Nemám k ní co dodat, snad jen skutečnost, že inspirací mi byly Billovy úžasně dlouhé nohy, na které jsem měla odjakživa úchylku. Jak souvisí boty na podpatku na obrázku s názvem, to už si přečtěte níže 😉

Vysoký, štíhlý mladík pozvedl pohled od monitoru počítače, vzhlédl skrz blond patku, spadající do levého oka, k jednomu ze svých kolegů, nehybně stojícímu již déle než dvacet minut u okna.
„Špatně.“
Jediným slovem zhodnotil své aktuální rozpoložení, poodstoupil od okna ke svému pracovnímu stolu s výrazem již ne nepřítomným, ale rozhořčeným. Jeho pocity nepotřebovaly dalšího komentáře.
Ve svém nervózním rozpoložení nedokázal z hlavy odhadnout, jak dlouho tu již pracoval, skutečnost se však rovnala několika dlouhým měsícům. V celém podniku by se našel jen málokdo, rovnající se mu v plnění pracovních povinností. Byl jednička. Již od začátku projevoval až nadpozemské schopnosti, možná proto mu byla s postupem času přidělována čím dál větší zodpovědnost. Zakázky si vybíral vždy jen obtížnější, o to větší měl radost, když si firma, která vypsala konkurs pro všechny reklamní agentury, vybrala mezi všemi návrhy reklam právě tu jeho. Jeho úsilí, snaha a píle se mu vrátily vždy jak na uznání od nadřízených, tak na odměnách v jeho nemalé výplatě.
A on… byl spokojený… až do té chvíle, kdy o návrh od agentury, v níž pracoval, neprojevil zájem jeden další zákazník.
E-mail, v němž mu až úlisnými, výsměšnými slovíčky firma oznamovala, že jeho návrh nevyhodnotila jako nejlepší a tudíž vítězný, měl před očima až do této chvíle. S tou jedinou zprávou zmizely v nenávratnu všechny investice, jež si půjčil a do návrhu dal. Celý zisk, veškeré uznání se rázem změnily v nenaplněný sen. Znamenalo to pro něj až příliš velké sousto zklamání a ponížení, jež nedokázal skousnout, nebyl na něj zvyklý. Nehledě na to, že si právě sám šel pro trest, ztracený ve svých myšlenkách, stoupal po schodech vzhůru, šel dlouhou chodbou, dál a dál, až…
Procitl ze svého zamyšlení, vzhlédl ke dveřím, jež se před ním samy otevřely. Opravdu zaklepal? Ach ano… jak jinak by se osoba v oné místnosti mohla dozvědět, že se již uráčil dostavit na svoji vlastní popravu?
Možná i kvůli těm vysokým, nepřehlédnutelným podpatkům, jejichž hlasité klapání nikdy nešlo přeslechnout, se mu říkalo Slečinka. Jeho zženštilost směl každý nalézt v jeho gestech, v projevu nebo jen v pouhém vzhledu… přesto v jeho výzoru bylo něco mužského. Něco, co dogmaticky potvrzovalo jeho pohlaví muže.
„Pojďte dál, nebojte se, jen pojďte.“
Milým tónem jej pozval dovnitř, nechal jej stát uprostřed místnosti a zavřel za ním dveře, labužnicky potáhl ze zapálené cigarety. Tu dlouhou chvíli, jež začínala příchodem toho sladkého neviňátka do jeho pracovny, si chtěl vychutnat se vším všudy.
„Taková malá, nepatrná věc. Dnes ráno jsem vyšel před dům, k autu. Hledal jsem klíče od auta, nejdřív v kapsách a potom v kabelce. A mezitím, co jsem je hledal a hledal a stále jsem je nemohl a nemohl najít…,“ korzoval po pracovně sem a tam, z rohu do rohu, záměrně oddaloval tolik očekávané rozuzlení, nemohl se vynadívat na strachem poznamenaný obličejík. Ano, rozpaky mu slušely, moc slušely. „… tak jsem jen tak, čistě náhodou zaslechl dva malé ptáčky povídat si. Jestlipak víte, o čem si cvrlikali?“
„Cvrlikali si, že ten obchod za dva miliony neklapl. A že návrh našeho podniku, tedy váš návrh, prohrál na celé čáře. Co o tom víte, pane Trümpere?“
„Víte vy ksakru, o kolik jsme přišli?! Kolik jsme prodělali na vašem návrhu, který je k ničemu?! A teď se nám z těch investic, které jste do toho tak štědře dal, nevrátí nic?! Ani taková nicotnost, jako to, že vás to mrzí, nám ten balík nevrátí, rozumíte, nevrátí!!!“
Zuřivě potáhl z cigarety, věnoval mu poslední pohled, otočil se k oknu dřív, než směl podřízený spatřit jeho úsměv, jenž již nedovedl déle skrývat. Jak těžké bylo přemáhat smích při pohledu na toho nešťastníka.
„Pokud budete souhlasit, pak mi odečtěte z výplat odměny na dobu tak dlouhou, dokud vám nevrátím všechny náklady, které jsem do návrhu vložil. Budu vám je postupně každý měsíc splácet.“
Pootočil se a zavrtěl hlavou, s noblesou sobě vlastní típl retko dřív, než pomalým, ladným krokem zamířil ke středu svého zájmu. Už měl těch bláznivin akorát tak dost.
„C-co po mně chcete?“
Roztřeseně vyslovil první otázku, jež mu přilétla na jazyk, snažil se pohlédnout do těch potemnělých očí, jež jej právě svlékaly hlubokým, uhrančivým pohledem. Ještě před okamžikem se až nebezpečně upřeně vpíjel do jeho, zachytit jej nyní však byl nadpozemsky těžký úkol.
„Opravdu je to tak těžké pochopit?“
Pousmál se, lehce odepnul drobný knoflíček, jako by chtěl napovědět. Jeho štíhlá ruka již stačila vklouznout pod látku Tomovy košile, dlouhé černé nehty dráždivě přejížděly po té opálené hebkosti, jíž se tolik toužil dotknout. Vytáhl ji zpět a prsty přejel po dalších drobných knoflíčcích, čekajících na jeho bezostyšné rozepínání. Naklonil se k tváři toho hříšníka, až příliš blízko.
„Myslel jsem, že nejsi jen přitažlivý, ale také inteligentní.“
Vydechl do jeho ucha šepot a rozepínajíc košili, párkrát se jen letmo otřel o nahou pokožku, jež se mu odhalovala stále víc. Byl by slepý, aby nepoznal, co s mladíkem těchto pár gest udělalo.
Přivřel víčka a oddaně zaklonil hlavu, podlehl svodům, jež na něj byly přichystány jako pastičky na myš. Nechal se svlékat svým nadřízeným, vzrušovat se těmi ledabylými a přesto tak dobře mířenými doteky. Ano, cítil, jak jej černovlasý svůdník dostává stále víc a víc, kousek po kousku. Cítil jeho vítězství, jenž pomalu, avšak stále intenzivněji začalo narůstat v jeho kalhotách.
„Pochopil jsi velmi správně.“
Úsměvně odpověděl do jeho ucha, vychutnával si ten dotek jeho ztopoření, jenž na něj působil jako největší afrodiziakum. Ano, to Tom jej rajcoval. Narůstající vzrušení v jeho tváři, stále přerývanější nádechy a výdechy jej nutily toužit po něm víc, mnohem víc, než toužil do této chvíle. Polonahý chlapec před ním byl pro něj tím největším lákadlem, aniž by o tom sám věděl.
Poodstoupil od něj, nechal jej opřeného o svůj pracovní stůl, jeho kroky se teď otočily k pootevřeným dveřím.
Opětoval další dlouhý pohled a popaměti rozepnul knoflíček svých úzkých, plných kalhot. S lehkostí se vrátil zpět k tomu sladkému pokušení, jenž se teď snad pohledem vyhýbalo tomu jeho, snad se pokoušelo skrýt ruměnec, jenž poznamenal jeho tvář ve chvíli, kdy si povšimnul zřetelného, značně viditelného vzrušení v těch úzkých kalhotách.
„Také patříte mezi ty, kteří mě nazývají Slečinkou?“
Zavrněl jako koťátko, jeho úsměv nyní zářil na kilometry daleko, když pohlížel do tváře, jež zrudla rozpaky, tlačil na Tomovu nohu jedním z podpatků, jež jeho přezdívku zavinily, stály za jejím zrodem.
„Tak ano nebo ne?“
„N-ne.“
Na výsost spokojený úsměv mu prozářil tvář v okamžiku, kdy se jeho zvědavému pohledu naskytly líce, poznamenané ruměncem, nenadálým překvapením pootevřené rty a oči, ty dětsky nevinné oči, jež se s prvním dotekem jeho značného ztopoření rozšířily poznáním, neodvažovaly se nyní vzhlédnout k tváři nadřazeného, v níž se touto chvílí setkávala samolibost s blažeností.
Neotálel a dřív, než by se jeho trestanec směl odhodlat k úniku, se dlaněmi opřel o nahou mužnou hruď, s pobavením jej povalil na honosný pracovní stůl, mezi desítky a desítky faktur, smluv a spisů, z nichž některé se rozlétly kolem, jiné se skrčily, poškodily pod tlakem vzrušeného těla, jenž do nich tak rychle dopadlo.
Dráždivě pomalu, opatrně si klekl na stůl, drze se obkročmo posadil na vzrušený klín, sklonil se nad tou, jindy milou tvářičkou, jež mu opět nevědomě vrátila úsměv. Nesčetněkrát si představoval jak rychle a tvrdě si jej pan Trümper vezme, jak vášnivý a nenasytný bude… avšak stydlivost, nesmělost a plachost, jež se v kombinaci s touhou skýtala jeho žádostivému pohledu, byla ještě žhavější, dráždila více než všechny ty neřestné představy, které kdy o tom pohledném mladíkovi měl. Jeho klín zaznamenával ten neobyčejný vliv až příliš dobře. Až příliš tvrdě.
Upustil od krátkodobého kochání se čistým půvabem, uvelebil se na jeho klíně pohodlněji, neunikl mu ztěžklý, přerývaný výdech.
Pochopil, až velmi dobře. Měl si koupit odpustek v podobě záležitosti, na níž by se nikdy předtím neodvážil pomyslet, ani v těch nejhlubších, nejvzdálenějších erotických fantaziích.
Nedbale poupravil jeden ze zbloudilých pramenů své vlny, jeho ústa začala pracovat rychleji v neklidném, tepajícím klíně. Přivřel víčka a jazykem kmitavě objel žalud, očekával první kapky toužebného semene, jež mělo jeho hádě zachytit. Stačilo jen přijmout Tomovo vzrušení hlouběji do ráje svých nenasytných úst, aby směl lačně polykat bohaté výstřiky, o jejichž příchuti si nechával celé ty měsíce nesnesitelného čekání jen zdát.
„Můžu mít otázku, Tome?“
„Můžete.“
Silně potáhl z nikotinové tyčinky, svraštil čelo nad tím jediným slovem, jež se k němu dostalo.
„Před chvílí jsem na tobě jezdil, měl jsem tvoje péro v puse, polykal jsem tě… a ty bys mi chtěl pořád ještě vykat? Pojď sem.“
Pomalu, opatrně vstal ze stolu, popošel ke gauči a posadil se, jeho přeci jen trošku bázlivý pohled se setkal s čarokrásným. Stále ještě směl přečíst zbytky, útržky touhy, jež v těch podmanivých očích zůstala.
„Jsi zadaný?“
Sklopil tvář a lehce, mlčky zavrtěl hlavou v odpověď dřív, než jej překvapila blízkost té nepředvídatelné Slečinky.
Opatrně přelezl na Tomův klín, spojil ruce za jeho krkem, uvelebil se v teplé náruči jako koťátko.
„Ale teď už ano.“
Přítulně zavrněl, jeho objetí se změnilo na majetnické v okamžiku, kdy se tváří otřel o Tomův krk, zatímco jeho stále ještě oteklé rty vtiskly na sexem vonící pokožku několik drobných polibků.
autor: Rachel
oh!!! tohle byla hodně velká dokonalost!!! 🙂
Fakt dobrá povídka! :))
Ač klasické téma, povedeně napsané. Jen bych měla malou výtku k tomu vynechávání pojmenování postav, čtenář se pak ztrácí v tom, který z nich zrovna jedná.
krasna povidka 🙂 opravdu dobre napsane a sem rad,a ze Bill je takova slecinka, ze Toma dostal na kolena 😀
Pěkna povídka.Bill je ,ale kvítko takhle si Toma namlouvat.
"Před chvílí jsem na tobě jezdil, měl jsem tvoje péro v puse, polykal jsem tě… a ty bys mi chtěl pořád ještě vykat?"
Tak u toho jsem opravdu dostala záchvat xDDD
No, co k povídce říct? Ze začátku jsem moc nadšená nebyla, protože jsi mi Billa předložila v roli, ve které ho já osobně nemám ráda. Jednoznačně preferuju tradiční rozdělení rolí dvojčat a Bill jako ten dominantní mi prostě nesedí.
Ale postupně jsi to pojala takovým způsobem, že se mi to líbit prostě muselo 🙂
Bill jako vášnivý svůdník se ti mimořádně povedl a byl v té roli tak přesvědčivý, že mi Toma bylo až líto. Přišlo mi to jako když se kudlanka páří se svým partnerem, naštěstí se to na konci obešlo bez toho ukousnutí hlavy xD
Bill se navenek opravdu mohl jevit jako slečinka, ve skutečnosti se však pod touto zdánlivě křehkou dívčí fasádou skrýval krvežíznivý žralok a Tom se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži.
Takže perfektní 🙂
Co se týká Wish of destiny, tak je mi opravdu upřímně líto, že ses rozhodla v psaní nepokračovat, je to veliká škoda…
tak to byla fakt sexy dokonalá povídka! 😀 fakt sladké :D… a… mmm… vzrušující:D.. pokaždé když čtu dobře napsanej sex, mám chuť dělat sprosťárny
Je mi hrozne smutno, že Wish of destiny nedopíšeš. Bola to skvelá vec, jedna z tých nezabudnuteľných. Bude mi chýbať. A keď som si prečítala, že budeš písať len jednodielky, aj keď v Tvojom podaní budú určite skvelé, tak ako je aj táto,už to nie je ono. Milujem Tvoje kapitolovky. Sú nádherné prežiarené slnkom a strašne ma mrzelo, že som sa k twc dostala tak neskoro, že som ich nemohla prežívať keď si ich písala. A teraz…
Je mi smutno, ale aj tak ďakujem za všetky poviedky ktoré si kedy napísala, prečítala som ich všetky a niektoré aj viac krát.
wow 🙂 nemám slov…bylo to úžasné a opravdu,chudinka Tom 😀
Pááni tak takovouhle krásnou jednodílku jsem dlooouho nečetla!.. =) Moc se mi líbil celý ten nápad a samozřejmě ta velmi "napínavá" část :3 bylo to opravdu krásně napsané… založené na pocitech! nemůžu se dočkat na další tvoje díla… a jsem moc ráda, že se psaním nekončíš! 😉 Sice je mi líto Wish of destiny, ale na druhou stranu chápu.. že na psaní není tolik času… přesto doufám.. že někdy zase napíšeš i vícedílnou povídku…
Trošku mi to připomnělo moji milovanou Just my boy..vidím to tak že dneska si to přečtu minimálně 5x, nejlepší jednodílka za poslední dobu co jsem četla :)) Skvěle zpracované, hltala jsem to od začátku do konce :))
máš štěstí, že jsi své rozhodnutí nedopsat povídku nahradila takovým skvostem!
je lepší, že jsi WOD ukončila dřív, než by nás i tebe takové rozhodnutí mnohem víc zamrzelo. a jestli to znamená, že probereš celou svou zásobárnu výtečných nápadů a budeš nás jimi takhle podobně zásobit, jsem rozhodně pro. 🙂 však víš, jak miluju tvé (pro ostatní)neobvyklé charaktery. 😉 jen tak dál. když z toho budeš mít větší radost, my určitě taky. 🙂
Hmmm, takhle dobrou jednodílku jsem už dlouho nečetla. Ale od tebe se nic jiného, než výborně napsané skvosty čekat ani nedá 🙂
Opravdu víc než jen nádherné :* a ještě k tomu že jsi přestala psát tu povídku mě moc mrzí ale svým způsobem tě chápu..chtěla jsem jí začít číst,ale dobře že jsem nezačala protože jak už tahle povídka napovídá musela být jistě krásná…ale věřím že nám to v těchto jednodílkách vynahradíš jen tak dál :**
Nádherné a ještě úžasnější je to číst to před spaním…
Právě jsem se zamilovala! Do tvého psaní! ♥ tahle povídka je pro mě osudovou 🙂 Úplně jsem Billouše viděla, tak ctižádostivého a na tě podpatcích, uch 😀 Souhlasím s Jančou, protože tak věta mě taky totálně odrovnala 😀 A konec byl tak něžný a přitom tak slečinkovský zároveň ♥ Už se moc těším na další tvojí tvorbu 🙂
Wau… skvelý príbeh. Toho Billa si viem dokonale predstaviť 😀