Soused na zabití 1/2

Bill

Vyběhl jsem ze svého bytu, přičemž jsem si na sebe natahoval koženou bundu, a seběhl jsem ty tři patra, která mě dělila od vchodových dveří. Před nimi jsem se prudce zastavil. Sice jsem měl zpoždění, ale tohle bylo zajímavé.

Pak už jsem nad tím jen pokrčil rameny a letěl jsem do pizzerie, kde už pěkných pár minut čekal můj kamarád Andy…

O den později

Tom

„Tome, zlato, už jsme tady.“ Zívl jsem a byl tak trochu naštvaný. Jak by taky ne, když mě máma probudila z tak krásného snu, ve kterém jsem byl s pár pěknýma babama.

„Co to je? To jako budeme bydlet tady?“ zděsil jsem se, když jsem uviděl pár baráků vedle sebe a vystoupil jsem z auta.

„Ale no tak, nech toho. Bude se ti tady líbit. Je to tu moc útulné. Už máme všechno nastěhováno, jen si vybalíš věci a můžeš se jít projít,“ usmála se máma a dala mi pusu na tvář.

„Mami, nejsem malej. Přestaň mi už laskavě dávat pusy na veřejnosti, nejlépe i v soukromí,“ rozzlobil jsem se. Kolem zrovna šly dvě moc pěkný kočky, a když viděly to divadlo, rozesmály se.

„Tak ti moc pěkně děkuju. Sotva jsme přijeli a už abysme se zase stěhovali. Taková ostuda hned první den,“ zabručel jsem a radši jsem popadl bágl se svými věcmi, aby se nestihlo ještě něco pokazit dřív, než dorazíme „domů“.

„No není to tu hezké? Moc útulné,“ rozplývala se máma.

„Jo, nádhera, jdu ven, čau,“ zabouchl jsem za sebou dveře. Vydechl jsem a pomalu jsem začal scházet schody ze druhého patra. Když jsem dorazil k venkovním dveřím, stála u nich moc pěkná černovláska. Líbil se mi její zadek, jak se hezky rýsoval v těch upnutých džínech. Že by to tu nebylo tak úplně marný?

„Čau zlato,“ plácnul jsem ji přes tu neodolatelnou prdelku a ona se prudce otočila.

Bill

„Hej, co si to dovoluješ?!?“ rozčílil jsem se, když mě nějakej oprsklej kluk s dredy a v hoperském oblečení plácnul přes zadek. Tipoval bych mu tak na 17 nebo 18 let.

„Ježiš, sorry, já myslel, že…“ vyhrkl.

„Že jsem holka?“ pozvedl jsem obočí.

„No, tak nějak,“ uculil se nevinně.

„A běžně ohrabáváš neznámé holky?“ dával jsem mu to sežrat, ale on se pořád tak hloupě uculoval. Lezlo mi to na nervy. On je přesně ten typ člověka, který nemám rád. Ale, počkat? Když ho neznám a je uvnitř, že by to byl ten nový?

„Jen někdy. No nic, ještě jednou promiň. Asi bych se ti měl představit. Těší mě, já jsem Tom, ode dneška tady bydlím, a ty?“ podal mi ruku, jako by nic.

„Bill, a těšilo by mě víc, kdybychom se poznali trochu normálněji,“ zamračil jsem se na něj.

„Není nad originální seznámení, Bille,“ poplácal mě po rameni a vyšel ven.

Tom

Další den odpoledne jsem hrál na svoji milovanou elektrickou kytaru, stejně jako skoro každý den. Celou noc jsem přemýšlel nad tím Billem. Sice jsem byl plně přesvědčen, že jsem 100% heterosexuál, ale ten černovlasý andílek, no možná spíš ďáblík, jak se to vezme, začínal mé přesvědčení zpochybňovat. Ta tvář, to tělo, ty oči… Málokdy si na lidech všímám očí, ale ty jeho byly nezapomenutelné. Nádherně čokoládově hnědá kukadla, trochu jako mám já, ale jeho pohled byl díky dlouhým černým řasám a černým linkám o mnoho hlubší.

Byl jsem tak moc zamyšlený, že mi ani nedošlo, že na kytaru hraju opravdu hlasitě a ode dveří se ozývalo bouchání. Zvedl jsem se a šel jsem otevřít. Za dveřmi stál Bill.

„To jsi zase ty? Mohl bys laskavě zmírnit to takzvané hraní na kytaru? Snažím se učit a zatím se mi to moc nedaří, díky tobě.“

„Jo, jasně, promiň, a co se učíš?“ usmál jsem se na něj a víc jsem otevřel dveře.

„Biologii,“ povzdechl si Bill.

„A nechceš pomoct? Bižule mi docela jde,“ nabídl jsem mu a v duchu se modlil, aby můj návrh přijal.

„Ne, díky.“

„Ale no tak, Bille, dovol mi se k tobě dostat blíž. Chtěl bych tě trochu víc poznat a moc mi to neulehčuješ. Buďme přátelé.“

„No…“ Bylo vidět, že váhal, ale nakonec vykouzlil roztomilý úsměv, ze kterého se mi málem podlomila kolena, a řekl: „Jen si skočím pro sešit.“

Bill

No co, zkusím se s ním normálně bavit, třeba to nebude taková katastrofa. Popadl jsem sešit a zase jsem běžel o patro níž. Tom na mě čekal u dveří a pozval mě dál.

„Dáš si colu, kafe, čaj, vodu, limču?“ nabízel mi.

„Limonádu, děkuju.“

„Tak jo, támhle je můj pokoj, tak tam když tak jdi. Hned jsem u tebe.“

„Dobře.“ Posadil jsem se na jeho postel a rozhlédl jsem se. Měl to tu moc pěkné. Ohromný stůl, na něm počítač, blok, pár psacích potřeb a učebnice. Dál pár skříní, v rohu stála kytara, na kterou před chvílí hrál, a naproti ohromné posteli, na které jsem seděl, byla plazmová televize.

„Jsem tady,“ uslyšel jsem. Otočil jsem se na Toma a on na tácu nesl dvě skleničky s malinovkou a misku chipsů.

„Děkuju,“ vzal jsem si skleničku a napil se. Pak jsem si přesedl ke stolu k němu a ukázal jsem na svůj sešit. „Prostě mi to neleze do hlavy.“

„Neboj, spolu to dáme,“ usmál se na mě Tom a otevřel můj sešit.

Po půl hodině už jsem uměl asi stránku a půl.

„Tak mi to zkus říct,“ pobídl mě Tom a natočil sešit tak, abych do něj neviděl. Jak jsem tak seděl naproti němu, konečně jsem si ho pořádně prohlédl.

„No, takže… RNA je ribonukleová kyselina a DNA je deoxyribonukleová kyselina a je základem pro dědičnost a… a…“ zasekl jsem se a jen jsem zíral do těch nádherných očích jen pár centimetrů vzdálených od těch mých.

To jsem to utnula šikovně, co? 😀 Ale za pár dní tu bude pokračovaní, nebojte. 🙂

autor: Rose