autor: Nicool
Moje dílko hlavně pro Barušku alias illyrias… . (nezapomenutelná ta hra naše xD)
Doufám, že se povídka bude aspoň trochu líbit, a taky doufám, že ji ten název- vzpomeň si na mě- aspoň vystihuje xD Nicool
„Miluju tě,“ zazněla dvě slova, jsou to slova lásky… . té, která překračuje bratrské hranice… .
„Já tebe taky, Tomi…“ozve se hlas černovlasého anděla.
„Tohle nikdy neskončí… to ti slibuju,“ pohladí něžně svého anděla mladík s dredy… kdyby jen věděl, že všechno jednou končí, ale i začíná…
Bill
„Tomi, jsem doma!“ houknu z předsíně a vydám se do tvého pokoje, bez zaklepání vejdu a to byla ta osudová chyba. „Tome?“ šeptnu, když tě uvidím s nějakou holkou v tvojí posteli. Zastaví se mi dech, ale hned vycouvám ze dveří… vběhnu k sobě a nahlas se rozvzlykám, zabořím hlavu do polštáře. Jak jsi to jen mohl udělat? Co tvoje slova, že naše láska nikdy neskončí? Byly to jen lži… lži, které se mi vryly hluboko do srdce a ty, které mi teď to srdce drásají na kusy…
Tom
A kurva… on mě viděl… tohle jsem neměl dělat, jenže to přišlo nějak samo… byl jsem v baru a tam se seznámil s touhle holkou… v tu chvíli jsem na Billa nějak zapomněl a skončilo to takhle… Vstanu a natáhnu na sebe aspoň boxerky, vyběhnu za tebou…
„Bille, nech mě to vysvětlit… není to tak, jak to vypadá…“ stojím u dveří a koukám na to plačící klubíčko schoulené na posteli…
„Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět, ty lháři!“ vyjede po mně a dál se zalyká proudem slz.
„Billi… no tak… já to tak nechtěl… odpusť mi…“ řeknu skoro šeptem.
„Ne! Tohle ti nikdy neodpustím! Běž si za tou svou nádherou!“ vyběhne z pokoje dolů do chodby… slyším, že si bere bundu, a proto běžím rychle za ním…
„Bille, kam chceš proboha jít? Víš ty vůbec, kolik je hodin? A je tam zima, zase sněží… nikam nechoď, prosím!“ chytnu ho za ruku, ale on se mi prudce vytrhne.
„Nesahej na mě! A nestarej se, kam jdu, nic ti po tom totiž už není, ty lháři!“ vykřikne na mě a vyběhne z domu… do tmy, mrazu a do noci plný nástrah… koukám za ním jak běží k silnici… Neuvědomuju si, že ta silnice je osudná…
Bill
Vběhnu na silnici, najednou mi na náledí uklouzne noha a já upadnu, chytnu se za kotník… asi jsem si ho vyvrknul… svíjím se bolestí. Vtom uvidím pár ostrých světel, která jsou blíž a blíž, uslyším zběsilé troubení řidiče, a taky hvízdot brzd…
„Bille!“ zaslechnu zdálky ještě tvůj hlas, jenže je už pozdě, auto na náledí dostane smyk, já se nemůžu ani hnout… najednou prudká rána, bolest a naprostá tma…
Tom
„Bille! Lásko!“ zařvu a oči se mi zalijou slzami… „Billi…“ přiběhnu k tobě a vezmu tvé tělo do náruče… „Neopouštěj mě… potřebuju tě…“ šeptám a tisknu tě k sobě, jediná moje naděje je, že ještě cítím bít tvoje srdce… to srdce, kterému jsem tak ublížil… za tohle všechno vlastně můžu já… šeptal jsem ti slova lásky, která jsem teď porušil…
Plynou dny, týdny… i měsíce, příroda se probrala k životu, sníh roztál a venku se hlásí jaro… Jen ten černovlasý anděl se k životu ještě neprobral… Jeho dvojče se každý den i noc sklání u jeho postele, kolem které pípají přístroje, s nadějí, že ještě někdy otevře oči… Drží jeho dlaň ve své a neustále mu opakuje ta dvě slova lásky… po snad nekonečném čekání se přece jen dočká…
„Billi… prosím… prober se… odpusť mi to… já tu bez tebe nedokážu žít…“ svírám jeho ruku. „Miluju tě… moc tě miluju…“ zašeptám. Najednou ucítím slabý pohyb. Otevřu prudce oči a zadívám se na tvou dlaň. A zas ten pohyb, snad se mi to jen nezdá. Zadívám se na tvou tvář, jemně se ti třesou řasy. „Bille…“ zašeptám, než pomalu otevřeš oči… Oči plné té nejsladší čokolády, oči totožné s těmi mými… „Bille!“ vypísknu nadšeně a pohladím tě po tváři… ale ta slova, co vyjdou z tvých úst, mi mou radost překazí…
Bill
„Kdo… kdo jsi?“ zašeptám a prohlížím si snad neznámou tvář, hledím do jeho očí… jsou stejné jako ty moje… ale nemám ani potuchy, kdo to vlastně je…
„Bille… to jsem já… Tom! Tvoje dvojče! Ty si na mě nepamatuješ?“ rázem mi je do breku… neví, kdo jsem… neví o ničem…
Ten černovlasý anděl ztratil paměť… Neví, kdo je ta osoba jménem Tom… Vzpomene si někdy? Možná… Plynuly další měsíce, až jaro vystřídalo léto a černovláska propustili z nemocnice domů… Tom se mu každý den snažil připomenout, kdo vlastně je, jaký byl jejich život a jaký měli spolu vztah… Každý den, tři roky… oběma už bylo 20… Tom se nevzdával naděje, že si Bill ještě někdy vzpomene… tak jako se nevzdával naděje, že bude žít…
Tom
„Vidíš, Bille? To nám bylo šest let a šli jsme poprvé do školy, pamatuju si, že ty jsi ten kornout plný sladkostí skoro ani neunesl…“ krátce se zasměju té vzpomínce a ukazuju Billovi staré fotky z dětství… ale i ty novější, ty na kterých jsme spolu byli šťastní… „A tahle fotka… ta je má nejoblíbenější…“ podám ji Billovi… Jsme na ní my dva, ve víc než bratrském objetí a se zářivými úsměvy na rtech… moc dobře si vzpomínám, jak jsme se pak políbili… byl to náš první polibek…
Bill
Zadívám se na tu fotku… jako bych přesně věděl, co se nám tehdy honilo hlavou… v tu chvíli si vzpomenu na to, jak jsme se potom poprvé políbili… Vzpomínám si na náš vztah… jako mávnutím kouzelného proutku se mi před očima vybaví celý náš život… Otočím se k tobě…
„Tome…“ šeptnu a přitáhnu si tě k sobě, váhavě přitisknu své rty k těm tvým… „Vzpomínám si… vzpomínám si na všechno, Tomi!“ vypísknu nadšeně, když se kousek odtáhnu…
Tom
Jeho polibek mě překvapí… o to víc mě překvapí, že si vzpomněl na nás dva… ale překvapilo mě to rozhodně mile…
„Billi! Ty… ty… ty sis přece jen vzpomněl!“ pevně ho obejmu a tečou mi slzy štěstí… a právem, po třech letech si na mě konečně vzpomněl, konečně si zas uvědomuje, kdo jsme… „Bille, miluju tě… moc, chtěl bych, abys mi to všechno odpustil, jestli můžeš…“ zahledím se mu do těch hlubokých očí…
„Ano, Tome, odpouštím ti… všechno… lásko…“ zazní tvůj zvonivý hlas a já mám sto chutí vyskočit radostí… začnu tě dlouze líbat…
„Chyběl jsi mi… jsem ten nejšťastnější člověk na světě!“ usměju se na něj a on mi svůj zářivý úsměv oplatil… vzpomněl si na mě…
Zase zazněly ta dvě slova… Miluju tě… nejhezčí slova pro černovlasého anděla a mladíka neztrácejícího naději… …Remember on me…
autor: Nicool
betaread: Janule
Udělala bych to delší, víc bych to rozvedla, ale jinak dobrý nápad 🙂
nádhera<33333
pěkné…jednoduchý ale pěkný
mooc hezký. V jednoduchosti je krása. Tohle je toho důkazem
Zcela souhlasím. =) Jednoduchosti je vždy potřeba. =)
wow úžasnéé pokračko
Už jsem komentovala u tebe na blogu… ale znovu děkuju zlatí =*
Tak to má být,starý,dobrý Happy End ♥!!!
Pěkný. Bylo to jednoduchý, ale i přesto se to docela povedlo. Jen bych to ještě trošku víc rozvinula, protože některé části mi připadaly takové… špatně napsané. 😀 Ale neber si to zle. Je to hezký, jenom více rozepsat pro příště.
krasne ♥
[9]: jo,souhlasim,ale tohle byla fakt bleskově napsaná povídka..nějak se mi nechtělo to rozvíjet xDake příště se už fakt pokusim to udělat delší..ale jinak moc díky za komenty =0)
Moc pekný…úplně se mi zastavilo srdce, když se Bill probral a zeptal se Kdo jsi. Ale hlavně, že to dobře skončilo 🙂