autor: GossipGirl
Pomalinku odložil rozevřený časopis ze svého zorného úhlu. Nechtěl na to už koukat, a když měl tyhle fotky před sebou, nutilo ho to. Nesměl. Nechtěl zase brečet, před chvílí si spravil linky. Nechápal sám sebe, vlastně když se nad tím zamyslel, tak nechápal nic. Nechápal žádné ze svých rozhodnutí, nechápal svoje city. Ublížil mu přece, a přesto…
Přiznával to. Už to dokonce přiznal i sám sobě, svému mozku. Patřil mezi ty náctileté holčičky ječící pod podiem při vystoupení Tokio Hotel, které se mohly roztrhnout kvůli každému centimetru, o který se mohly přiblížit k podiu. Velmi rád se propadal do té hysterie, na chviličku se z něj vždy sesypaly všechny problémy.
Zadíval se, i přes svoje rozhodnutí na fotku v časopisu na stole. Z titulní strany na něj koukal dokonalý, bezchybný obličej jeho idola. Tom Kaulitz, lamač všech dívčích srdcí. Tahle písmena se mu zabodávala do srdce. Jenom on věděl, že tenhle slavný bad boy si s klidem nabalí i kluka.
Sklonil hlavu a přesvědčoval sám sebe, že nebude brečet. V životě udělala pár chyb, ale jedna byla největší. Vlastně dvě.
První byla ve třinácti letech, kdy dovolil, aby se jeho a bratrův vztah dostal za meze bratrské lásky. Nebral to jako chybu, ale věděl, že právě tento okamžik způsobil jeho nynější problémy.
Ta druhá byla, že držel hubu. Tolik snahy vynaložil na to se s bratrem znovu setkat, a když k tomu došlo, rozhodl se špatně.
Nechal se opět okouzlit charismatem toho dredatýho idiota a nechal se sbalit. Skončili v posteli, jak neobvyklé. A na konci, když byl černovlásek hnusně vyhozen z hotelového pokoje, nedokázal prostě sebrat tu odvahu a říct to. Ta tři jednoduchá slova. Jsem tvůj bratr.
Jsem tvůj bratr.
Jsem tvůj bratr.
Jsem tvůj bratr.
Znělo to jako ozvěna v jeho hlavě a nutilo jej to smutnit. Víc a víc.
Pamatoval si přesně ten okamžik před sedmi lety. Ve čtrnácti dovolil Tomovi, aby se s ním poprvé vyspal. Ta noc zůstávala v Billových vzpomínkách doteď jako jeden ze světlých bodů.
Ale ráno odešel. Dřív, než Bill otevřel oči, byl Tom pryč i se všemi věcmi. Nechal pouze vzkaz matce, že se loučí a že odchází. Pro Billa nic. Nevěnoval mu nejmenší pozornost a odešel.
V sedmnácti se konečně odhodlal a probojoval se na jednu párty, kde Tokio Hotel vystupovali. U baru si počkal na Toma a ve snaze ho odvést někam do soukromí, vsadil na menší flirt. Na alkoholem omráčený mozek kytaristy zabralo úplně všechno a nebylo tak divu, že Bill skončil v jeho posteli.
A zase nic netušil. To Billa bolelo nejvíc, že nedokázal ani poznat vlastního bratra, dvojče. Připadal si jako děvka, ne, jako něco horšího. Zvrácená děvka.
Jako jediný nemiloval Toma pouze platonicky. Jeho láska byla silná už od puberty, a ačkoliv se přes to snažil mnohokrát přenést, nikdy to nevyšlo.
Smutně si povzdychl a přešel k oknu. Zíral na špinavou maloměstskou ulici okrajové části Magdeburku. Sevřel v pěsti záclonu a vzpomínal dál.
Pár měsíců po tom, co jeho bratr tak krutě odešel, ho zase spatřil. Až na to, že na stránce jednoho menšího časopisu. Od té doby kariéra Tokio Hotel jenom stoupala. Hemžily se s nimi všechny televizní talk show a hitparády byly plné jejich hitů. Ta hudba si okamžitě získala Billovo srdce. Připomínalo mu to okamžiky, kdy poslouchal za dveřmi bráškova pokoje jeho pokusy o melodie. Častokrát si do nich zpíval svoje úryvky vymyšlených textů a broukal si s kytarou.
Opět se mu zalily oči slanou vodou. Byl už zoufalý, připadal si jako náctiletá holka, která brečí pro svého oblíbence. Vlastně, on byl jako ony. Chodil na koncerty, vystřihoval si fotky, stále dokola poslouchal jejich písničky.
Jak tak koukal na šedivý asfalt, zacloumala jím neuvěřitelná a hlavně nepochopitelná vlna vzteku. Škubnul rukou, až vytrhl kus záclony z úchytek. Nedbal na to, spěchal ke svému stolu. Jal se prohraboval šuplík po šuplíku, ve snaze najít jednu velmi specifickou věc.
S vítězným úsměvem se vynořil zpod stolu, v ruce svírajíc zmačkaný kus papíru. Zasedl na židli a přezkoumal špatně čitelné písmo. Byl to výstřižek z jednoho časopisu s přesnou adresou zkušebny Tokio Hotel.
Zadíval se na cár papíru a na článek v Bravu. ‚Tokio Hotel nyní nepřetržitě zkouší ve svém studiu…‘
Víc nepotřeboval. V rychlosti si sbalil tašku a už uháněl na nádraží. Doufal jenom, že jej nepřejde za tu dlouhou cestu do Berlína odvaha postavit se svému dvojčeti tváří v tvář, a povědět mu pravdu.
**
„Potřebuju změnu,“ usoudil při pohledu do zrcadla a nechal kadeřníka, aby se mu ve vlasech prohrábnul. Kriticky se zadíval na svoje ostny, dikobrazí účes, jak tomu říkala matka.
„To ano. Ale máte…“
„Mám,“ kývnul Bill a stisknul v tašce peněženku. Půjčil si od matky kreditku, která nebyla zrovna chudá. Na rozdíl od Billa si na matku Tom občas i vzpomněl a jeho styl omluvy, že není s rodinou a nejezdí domů, bylo poslat pár tisíc euro.
„Dobře. A co oblečení?“ podíval se stylista nejistě na jeho v rychlosti oblečenou mikinu a obyčejné džíny.
„To bych bral,“ zasmál se Bill krapet nervózně. „A make-up. Ale přál bych si zachovat svůj styl.“
„Jistě, něco mě napadlo, pane…“
„Kaulitz,“ vyletělo z něj dřív, než se stihnul zarazit. Muž nad ním strnul.
„Máte něco společného s Tomem Kaulitzem?“
Bill polknul, tomuhle se chtěl vyhnout. „Vzdálení příbuzní, moc se nevídáme,“ vykroutil se z toho. Zjistil však, že jeho jméno mu zajistilo obsluhu nejvyšší úrovně.
„Je to… změna,“ připustil Bill a kritickým okem zkoumal svůj nový účes složený především z napletených pseudo-dredů a bílých pramínků. „Ale líbí se mi to… povedlo se vám to, tohle by mě nenapadlo.“
„Děkuji vám, pane Kaulitzi,“ usmál se od pohledu teple vypadající holič a odstoupil. „Nyní bych vás rád poslal támhle do těch dveří nalevo. Už na vás čeká naše stylistka.“
Bill se usmál a odkráčel. Ani ne za dvacet minut se vracel v těsných džínách s výrazným páskem a bílém tílku s černým přes to. Jeho oči byly obtaženy novou linkou a Bill se poprvé po dlouhé době cítil… skvěle.
Zaplatil a přendal si všechny svoje věci z batohu do velké kabely. Nasadil si sluneční brýle a sebevědomě vyšel na ulici.
*
„Kluci, dneska je to děsný. Tome, přestaň okamžitě kašlat do toho mikrofonu, když zpíváš vokály, a ty Stefane mi, prosím tě, nelez na oči,“ trhnul manažer teen-skupiny rukou a odkráčel k sobě do kanceláře. Nevšímal si nadávek, které za ním lítaly, už se to naučil. Věděl, že dobrý manažer nesmí pořád ustupovat.
„A slyším vás, do deseti minut budete znova trénovat!“ křiknul ještě a zavřel za sebou dveře. V poslední době se mu všechno sypalo na hlavu a… ozvalo se lehké zaklepání.
Nechápavě zvednul obočí, ale dveře otevřel. Zahlídnul vysokého černovlasého kluka v brýlích, který vypadal spíš, jako kdyby slezl z mola.
Nakřivil obličej. „Asi jste se spletl, tady není… moment, jak jste se sem dostal?“
„Zadní vchod,“ pokrčila ta osoba rameny. „Mimochodem, já jsem…“
„Mě nezajímá, kdo jste, mě zajímá, co tady děláte,“ zvýšil David hlas.
Černovlasý kluk se oklepal. „Za někým jsem přišel. Teda za někým, přesněji za Tomem Kaulitzem.“
„Fanoušci sem nesmějí, omlouvám se, ale budu vás muset nechat vyvést, já…“ zmlknul, když ho ten na pohled vychrtlý chlapec zatlačil do jeho kanceláře.
„Co…“
„Chtěl jsem vám něco ukázat. Mám pocit, že vám Tom něco zatajil.“
„Co…“ zopakoval Jost a v obličeji měl stále nechápavější výraz.
Bill začal hrabat v tašce a David se svezl na židli. Prohrábnul si vlasy a nechápavě sledoval každý pohyb nezvaného hosta. Nechápal, proč ještě nezavolal ochranku, ale něco mu v tom bránilo.
„Kdybyste mě nechal domluvit už ze začátku, mohli jsme si tohle ušetřit. Jmenuju se Bill Kaulitz a jsem Tomovo dvojče,“ vyřkl Bill celou pravdu, opravdu nechápajíc, kde se v něm bere dnes celý den odvaha. Ale čerpal ze všech vzpomínek na probrečené noci, co zažil.
„To by mohl taky říci každý. Když mě teď omluvíte, mám…“
„Ne,“ syknul neúprosně Bill a položil před muže za stolem papír v průhledných deskách. Svůj rodný list.
Kromě jména a data narození stála v jedné kolonce i informace o jeho dvojčeti, pouze o deset minut starším bráškovi.
Sledoval, jak oči manažera vyjíždí stále víc z důlků. „To… to… nemůžu uvěřit. On nic neříkal, já…“
„Nejraději by na mě asi zapomněl. Já jsem se mu ale přijel připomenout. Prosím, mohl bych za ním? Na chvilku.“
„Jdi. Je to tahle dlouhá chodba, jenom půjdeš dlouhou dobu rovně,“ podal David lehkou navigaci a s ní i rodný list zpátky majiteli. Složil hlavu do dlaní a čekal jenom, až uslyší klapnout dveře. Nestalo se.
Pomalu vzhlédl a uviděl Billa, jak stojí pořád na stejném místě.
„Co ještě potřebuješ?“ povzdychl si.
Bill se kysele zasmál. „Polovina… no, vlastně většina alba, se kterým jste prorazili, byla moje práce. Vím, že vám to teď bude asi jedno, ale je to tak. Chtěl jsem vám to jenom říct, ani nevím proč,“ zasmál se kysele a vytáhnul barevně pomalované desky.
„Prosím, tohle jsou originály,“ znovu se smutně usmál a položil desky na mahagonový stůl, stejně jako předtím svůj rodný list.
„Ale…“
„Nashledanou. A děkuji za váš čas,“ usmál se Bill a vyšel z kanceláře. Nemrzelo jej, že se zbavil těch starých desek. Svého snu o slávě se vzdal už dávno. Teď chtěl jenom… on vlastně nevěděl. Ale uvnitř něj jej něco nabádalo, aby se Tomovi pomstil. Aspoň malinko. Už zvládnul přesvědčit vyhlášeného neústupného Davida Josta. Přijel až sem, a teď by to všechno zahodil? Ne.
Zhluboka se nadechl a rozešel se dlouhou chodbou, odkud slyšel tóny kytary.
Postavil se do polootevřených dveří. Opřel se zlehka o rám a čekal, jestli si jej někdo všimne. Čekal pět minut, deset. Pořád nic. Viděl jenom Tomovy a Georgovy záda a zpěvákův mikrofon opuštěný někde vprostřed místnosti. Malinko pootočil hlavu, když na sobě ucítil pohled. Setkal se s pronikavým pohledem bubeníka, hrajícího si s paličkami. Zamrkal a věděl, že je prozrazen. Neměl ale vymyšleno nic jako důvod, proč je tady. Celou dobu jednal v jakémsi afektu či co. Byl rád, že se dostal až sem, ano. Avšak pochyboval, že ho sem dostalo pouze odhodlání.
Bubeník už už chtěl něco říct, když zaslechl hádku. Otočil hlavu po tom zvuku a zahlédl Toma a Stefana, jak si divoce vyměňují názory.
„Zpíváš hrůzostrašně. Nevím, co to s tebou je, vždycky si byl dobrej. Ale teď…“
„Co teď? Copak ti já házím na hlavu, že hraješ jako prase?“
„No dovol?“
„Nedovolím. Chováš se jako pitomec! Spíš s kdekým a všechno jenom proto, abys zapomněl na svýho zkurvenýho b…“ snažil se Stefan bránit, ale přerušila ho mozolnatá dlaň stisknutá přes jeho pusu.
„Kurva, byl jsem opilej, když sem ti to říkal a… auuu!“
Stefan kousnul Toma do ruky a otřel si rty. „To nic nemění na tom, že to byla pravda,“
Tom začínal vzteky rudnout. Pohledy Géček se střetly a vyměnily si varovné signály.
„Můj bratr je mi doprdele ukradenej!“ zařval Tom. Následně se zarazil a dal si ruku před pusu. Bylo mu jedno, že to uslyší lidi z kapely, ti to věděli. Ovšem Jost se nesměl dozvědět, že někdy nějaké dvojče vůbec měl.
„Cože?!“
Všechny hlavy se jako na povel otočily ke dveřím. Bill trochu sklonil hlavu, nechtěl o sobě dát vědět takhle hloupě. Slyšel, jak si všichni v místnosti šeptají věty a otázky typu kdo to proboha je?
„Promiň, krásko, tohle je uzavřená zkouška. Nevím, jak ses sem dostala, ale…“
„Je to kluk,“ prohlásil Stefan, naklánějíce hlavu do strany.
Tom se zarazil. „Cože?“
„Jo, jsem kluk. A docela mě mrzí, že si mě nepoznal,“ zvednul Bill oči od země, brýle stále na nose. Cítil se s nimi víc v bezpečí.
„Proč bych tě měl znát?“ nechápat Tom.
Bill se uchechtnul. „Víš, že mě ani nepřekvapuje, že nevíš, s kým ses vyspal?“
„Hele sorry, ale s tebou sem nespal. To bych si pamatoval.“ hájil se dredáč a odložil svoji kytaru. Nemohl se zbavit dojmu, že je mu ten hlas povědomý.
„Účes dělá divy,“ odfrknul si Bill.
Tom se poškrábal na hlavě. „A teď ode mě chceš co? Nikdy jsem nikomu nic nesliboval, bylo to prostě jen jedna noc a tečka. Konec. Chápeš?“
Ta vlna vzteku, která přinutila Billa přijet sem, se zase ozvala. Bill zatnul nehty do dlaní a stisknul zuby. Snažil se zůstat v klidu. Ne, nešlo to. Vybouchnul.
Strhnul si z očí brýle a ráznými kroky přešel až ke svému bratrovi. „Jedna noc? Ne, byly dvě. Akorát že při tý první si mi sliboval hory doly, jen abych s tebou do tý postele vůbec vlezl! A ráno si co? Zmizel. A absolutně tě nezajímalo, ani jak se cítí tvůj bratr nebo tvoje matka!“ zařval Bill a strčil Toma proti zdi. Měl dost práce se ovládat a nerozbrečet se tady. Nádech, výdech, nádech, výdech. Vypustil překvapené kluky stojící u nástrojů a přiblížil se víc ke kytaristovi.
„Nepoznáváš mě?“ zasyčel, ještě než se Tom zmohl na reakci, pokračoval. „Jestli ne, tak si ještě horší, než sem si myslel. Jestli jo, oceňuju to. A jestli jsem ti ukradenej, chápu to. Kdo by se taky zajímal o svoje dvojče potom, co ho připravil o všechno?!“
„Bille?“
„Slušnej postřeh. Divím se, že sis po těch letech vůbec vzpomněl. Naposledy sis vzpomněl, mám dojem, když jste dávali dohromady první album co?“
„Já…“
„Ty co? Štve tě, že jsem se nepřiplazil po kolenou a neprosil o odpuštění? Anebo tě víc sere, že ti někdo konečně řekl pravdu?“
„Kurva, poslouchej mě!“
„Ne, ty poslouchej mě. Jsi jenom hnusnej děvkař, kterej kašle na svoji rodinu a neštítí se ukradnout ani práci svýho bratra, aby se stal slavným. Jsi jenom sráč, kterýho nezajímá nic kromě jeho pověsti. Něco ti řeknu, ještě naposledy. Miloval jsem tě. Říkám to tady veřejně a je mi to jedno, protože víc, než jsem se ponížil teď, už to stejně nejde. Takže jo, miloval jsem tě. Připadal jsem si jako ty naivní holky, co kolem vás skáčou a lepí si vaše fotky na zeď. To byly časy. Nejhorší v mým životě. A teď tě, jaká ironie, teď tě nesnáším. Nehraju ti tu na city nebo tak něco, já ti jen chtěl tohle říct. Stalo se, a jestli jsem ti trochu srazil ego, nejel jsem sem zbytečně. Nesnáším tě, Tome Kaulitzi!“ dořekl poslední větu a hodně rychle vyletěl z místnosti.
Doběhl sotva na roh chodby, kde se svezl po zdi. Nezadržel slzy a otevřeně se rozbrečel. Nechápal to, celou dobu byl silný. Když křičel na Toma, cítil se ohromně sebejistě. Teď se sesypal a nebyl s to ničeho než breku. Nesnášel se za to, chtěl odtud odejít se zdviženou hlavou, což nedokázal. Kdyby v tu chvíli někdo vyšel ven, byl by to konec.
Naštěstí nikdo nevyšel. Do deseti minut se přinutil zvednout na nohy a otřel si rozteklé linky. Litoval, že zahodil ty brýle, mohly posloužit. Proto jenom sklopil hlavu a vydal se na cestu, s kabelou přehozenou přes rameno. Stejně tak snadno, jako se dostal dovnitř, se dostal i ven, a loudal se na nádraží. Nedělal si iluze, že by za ním Tom běžel. Věděl, že tohle nebylo možné, život mu už dávno dokázal, že to není pohádka nebo telenovela.
O iluze totiž už přišel.
**
Vracel se z práce z firmy, kde dělal v kanceláři. Bolely jej nohy od celodenního pobíhání mezi patry a sotva se na nižších klínech loudal. Uběhlo už čtrnáct dní od jeho cesty do Berlína a on s hořkostí v srdci zjistil, že to nevedlo k ničemu jinému než jen k horšímu trápení. Malý plamínek naděje doufal, že se Tom objeví, nebo aspoň zavolá, ovšem nestalo se.
Doma v kuchyni ho přivítala matka, která se nějak podezřele usmívala. Bill na ni hodil nechápavý pohled a s obvyklou odpovědí ‚nemám hlad‘ zamířil nahoru do svého pokoje. Bez zájmu odhodil mikinu na postel a hned zapadl do koupelny. Potřeboval si trochu promasírovat nohy a hlavně lýtka.
„Ty podpatky mě zavraždí,“ postěžoval si prázdné místnosti a usadil se na vanu.
Vrátil se z koupelny a sklonil se k tašce. Vyhrabal láhev s vodou a zhluboka se napil. Když polykal už třetí hlt, zahlédl skrz plast, že někdo stojí u jeho okna. Vyprsknul pití a div se nezlomil v pase, když se snažil vykašlat vodu, co špatně polknul.
„To… to… cože?“ vykoktal ze sebe mezi záchvaty kašle. Měl pocit, že ho zastihly halucinace, nebo to byla pravda? Ne, nebylo možné, aby viděl bratra u sebe v pokoji.
„Bille, jsi v pořádku?“ doběhl k němu již zmíněný bratr a párkrát mu uštědřil herdu do zad. Bill se sklonil k zemi a popadal dech.
Když zvednul oči, Tom tam pořád stál a upíral na něj svoje hnědé oči.
„Žiješ? Bráško, řekni něco,“ snažil se jej Tom přimět.
„Bráško?! Najednou co? Tome, nesnaž se, já už o iluze přišel,“ řekl černovlasý kluk tiše a napřímil se do plné výšky.
„Uklidni se. Přijel jsem se ti omluvit a taky ti něco nabídnout a…“
„A co? Řekneš mi jedno debilní promiň, a zase zmizíš? To si můžeš odpustit,“ zasyčel Bill. Při pohledu do očí jeho bratra jím opět lomcoval ten vztek, který ho donutil jednat v tom studiu.
Tom se o krok přiblížil a jen zběžně se rozhlédl po pokoji. Bill děkoval Bohu, že všechny vystříhané fotky má v šuplíku, bezpečně schované.
„Měl jsi pravdu,“ špitnul jenom a bylo znát, že je pro něj obtížné, vyslovit to.
Bill nakrčil obočí.
„V čem? Neřekl jsem nikdy nic převratného, jsem jenom tvůj mladší stín,“ odfrknul si. Sám sobě připadal patetický, ale slova opouštěla jeho rty, ještě než je stihl zastavit.
„V tom studiu. Měl jsi pravdu až na pár detailů. Jenom mi řekni, jestli jsi ochotný mě chvilku poslouchat,“
Bill pokýval hlavou a usadil se na roh stolu, zakládajíce si ruce přes prsa.
„Já nevím, jak začít, ale…“
Odfrknutí. „Zkusil bych to od začátku, být tebou.“
„Necháš mě prosím domluvit?! Byla chyba, že jsem odešel, to uznávám, ale…“
„Nepovídej,“ zasmál se hořce Bill. Nevěděl, proč bratra pořád přerušuje, ale svým způsobem ho to bavilo.
„Sakra, Bille, řekl si, že budeš poslouchat. Mohl bys mě přestat přerušovat? Jestli to nechceš slyšet, tak ti to říkat nebudu.“
„Chci to slyšet.“
Tom se zhluboka nadechl. „Když jsem se to ráno probudil, vyděsil jsem se. Nevěděl jsem, jak budeš reagovat, jak se budeš tvářit… byli jsme oba opilí, prostě jsem měl strach,“ vydechnul.
Bill bojoval s pokušením zase něco odseknout, ale udržel se.
„Chtěl jsem zmizet jenom na pár dní, než si to stačím urovnat v hlavě. Choval jsem se jako debilní puberťák, vím to, ale stejně jsem se přestěhoval na pár dní ke Georgovi. Uběhnul týden a já už pomalu začínal uvažovat o návratu. Ale těsně než jsem si sbalil kufry, přiběhnul Georg s tím, že si nás všimnul jeden manažer. V těch letech jsem se prostě nechal zlákat a vykašlal se na vás. Mrzí mě to, omlouvám se, i když to asi nepomůže,“ dokončil Tom a uvědomil si, že ani tohle všechno ho neomlouvá. Nadával sám sobě. Co vlastně čekal? Že mu Bill skočí kolem krku?
„To je sice pěkný, Tome, ale já tě už dlouho neberu jako bratra. Nedokázal bych vedle tebe jenom tak bydlet, jako by se nikdy nic nestalo…“
„To já nechci. Nikdy jsem neměl v plánu na tohle zapomenout,“ bránil se starší z bratrů a sundal si kšiltovku. Dredy se mu roztekly po zádech jako hadi a Tom si skousnul ret.
Bill věděl, že tohle dělá, jenom když je nervózní. Znal ho dostatečně dlouhou dobu.
„Nechceš? A co ty děvky? Vyspal ses se mnou, aniž bys věděl, kdo jsem!“
„Jejich prostřednictvím jsem chtěl zapomenout na tebe!“ zaječel Tom a bodnul Billa konečkem prstu do hrudníku. „A to druhý… já, byl jsem opilej.“
„To tě omlouvá?“
„Ne.“
Zavládlo trapné ticho přerušované jenom trhanými nádechy obou bratrů.
„Odpust mi. Vím, že jsem udělal hromadu špatných rozhodnutí, ale potřeboval jsem si to srovnat v hlavě. Díky tobě se mi to povedlo, teď už vím, co chci,“ pronesl šeptem Tom.
„Najít si další kurvu?“ pozvedl Bill tázavě obočí. Ta slova ho bolela, ale stejně je vyslovil. Chtěl se bratrovi co nejvíc pomstít.
Tom se rychle a hlavně nečekaně ocitnul přímo před Billem a přitiskl ho na zeď. Přiblížil se nadosah Billových rtů a váhavě se na ně přitiskl. Překvapila ho Billova reakce, který vypadal, že přesně na tohle čekal. Vystrčil jazyk a přetočil se tak, aby mohl být on tím, kdo tiskne toho druhého ke zdi. Vzplanula mezi nimi obrovská vášeň a stará přitažlivost se zase obnovila.
„Na tebe nejde zapomenout, ač jsem se o to doopravdy snažil, věř mi,“ zašeptal Tom, když se na momentík odtáhl.
„Tome… choval jsem se děsně. Máš svůj život a já bych to měl respektovat. Stydím se za to, co jsem udělal. Teda ne, já se stydím, že jsem na tebe ječel přede všemi jako největší hysterka, promiň,“ sklopil Bill oči. Opravdu si svůj výbuch vyčítal, připadal si pošetile. Ale teď byl Tom tady, a dokonce se omlouval. Věděl, že mu už dávno odpustil. Ta cesta do Berlína… sám nevěděl. Nejspíš se snažil si něco dokázat. Dokázat si, že má pořád na Toma aspoň malý vliv.
„Ne, choval ses správně. Díky tobě se mi zase rozsvítilo v hlavě. Bille, já… já…“
„Co…?“
„Miluju tě,“ zamumlal mu dredáč do kůže na krku a Bill se málem rozpustil.
*
Byla to věčnost, co seděl doma sám a koukal do zdi. Dva dlouhé měsíce, kdy musel trávit večery a noci sám, se právě dneškem chýlily ke konci. Konečně ho zase uvidí.
Litoval, že Tom musí bydlet v Berlíně, ale věděl, že je to nutnost. Bratr žil život jako slavná osobnost, jako ikona. Holky ho milovaly a on si vybral svého bratra. Jaká ironie.
Jakmile se ozval zvuk kol na příjezdové cestě, vyskočil z postele. Hned, jak došlápl na podlahu přízemí, popadly ho svalnaté paže. Usmál se a objal svého bratra.
Ozvalo se odkašlání. Oba se otočili, a aniž by se od sebe odtrhli, podívali se na matku.
„Promiň, vím, že to nemáš ráda,“ usmál se Bill a trochu se odtáhl.
„Už jsem si zvykla,“ pokrčila Simone rameny a tajemně se usmála.
Bill se naopak zamračil. „Takhle se tváříš pokaždé, když víš něco, co já ne.“
Matka se zvonivě zasmála a odkráčela zpět do kuchyně. Bill za sebou uslyšel lehké pochechtávání. Otočil se na patě. „Tome?“
Tázaný se zasmál a opřel se ramenem o zeď. Skousnul si piercing a upřel na Billa oči. „Odjedeš se mnou do Berlína?“ položil tichou otázku.
Mladší z bratrů se zarazil. Tohle rozhodně nečekal, ale jakmile to Tom vyslovil, vyskočil v duchu radostí pět metrů do vzduchu.
Rozhodl se si ale trochu pohrát, a tak nasadil zamyšlený výraz. „No… víš, já nevím. Jsem tady zvyklej a je tu mamka… Je to těžký,“
Bylo vidět Tomovo překvapení, zarazil ho. „No… to asi jo, ale já tě miluju, nikdo neví, že jsme dvojčata, mohli bychom být normálně spolu. Prosím, Bille.“
Bill se neudržel a naplno se rozesmál. Tomův výraz se změnil na nechápavý, a potom na pobavený. „Dostal si mě.“
„To byl můj cíl.“
„Mrcho. Pojedeš teda se mnou?“
„Um… půlku života?“
Oba se zasmáli a zapadli za dveře jednoho z pokojů.
autor: GossipGirl
betaread: Janule
Povídka byla nádherná, přečetla jsem ji jedním dechem a celou dobu jsem doufala ve šťastný konec =)
A dočkala jsem se ♥
Moc pěkná jednodílka =)♥
Krása
Tak to bylo něco 🙂 Super a nádherné. Tom se vyznamenal
Konečně si Tom uvědomil, jak špatně se choval..
Zajímavý nápad a krásně napsané 🙂
Úžasný 🙂 Přečteno jedním dechem 🙂
no… musím vám (teda hlavne autorke)povedať že som to čítala od začiatku do konca v neskutočnom napätí… to bolo geniálne… *tlieska* 🙂 ináč uvítala by som pokračkooo… :-DD
Já už ani nemám slov!
Miluju všechny Tvoje povídky, a tahle povídka mi optě dokazuje, proč je tak miluju! 🙂
Ten začátek byl tak strašně smutný, že jsem se rozhodovala, jestli to vůbec číst. Ale jsem neuvěřitelně ráda, že jsem se nakonec rozhodla, že ano. Skončilo to naprosto ndáherně! A dokonce jsem teď i ráda, že nikdo neví, že Tom má nějaké dvojče 🙂 Takhle spolu alespoň mohou být i na veřejnosti a nikdo je nebude odsuzovat 🙂 Tom se sice vůbec nezachoval hezky, Billa mi bylo líto jak snad ještě nikdy. Ještě že se v něm ozval vztek za těch pár let, co byl od Toma odloučený a rozhodl se za ním jet.
Děkuji za tuhle povídku!♥