Na konci světa

Ulice přeplněné lidmi se pomalu zahalovaly do tmy a jen světlo lamp dávalo pozdním chodcům pocit bezpečí.

Z černého nebe se začaly snášet kapky, které s tichým povzdechem dopadaly na zem.. Všichni měli nad hlavou obrovské deštníky a stěžovali si na ošklivé počasí.. až na jednoho chlapce..

Černé havraní vlasy mu neposedně trčely kolem hlavy, těžké dešťové kapky mu dopadaly na černý, po kolena dlouhý kabát, líčení dávno rozmazané a po tváři mu stékaly kapky.. Těžko říct, jestli pocházely z jeho očí nebo z nebeské dálky..

Šel po ulici, stejně jako všichni ostatní, ale přesto byl tak jiný. V jeho očích se zračilo naprosté zoufalství, beznaděj.. Míjel lidi, aniž by věděl, že okolo jsou.. Hlavou se mu honil pořád jen jediný obraz, kterému nechtěl uvěřit. Jak jen mohla? Ona, dívka, kterou miloval ze všech lidí na světě nejvíc, ho podvedla bez jakýchkoli výčitek svědomí s jeho bratrem, s jeho dvojčetem.. Když je spolu viděl, jak se hladově líbali u něj v pokoji, jak se nenamáhali mu nic vysvětlit, jakoby se pro něj na chvíli zastavil čas. Nebyl schopen jakéhokoli pohybu. Jen stál a nepřítomně zíral před sebe, jakoby doufal, že nic z toho, co před chvílí viděl, se nestalo.. Ale stalo.. Stalo se toho tak moc..

Odpustil by jí, kdyby za ním šla, ale to ji ani ve snu nenapadlo.. Ani jeho dvojče se ho nepokoušelo zastavit, když se slzami v očích vybíhal z domu..

Proč? Copak jí nebyl dost dobrý? Vždyť by za ni dýchal, dal by jí svůj život, kdyby chtěla.. kdyby chtěla..

Sedl si na lavičku na náměstí a pozoroval ostatní, kteří chodili kolem něj, jakoby tam vůbec nebyl.. jako kdyby neexistoval, tak by to možná bylo všechno lepší.. Nic z toho by se nestalo..

Hlavu složil do dlaní. Nevěděl, jak dál. Ztratil ji, i své dvojče.. Ztratil všechno, pro co měl chuť žít, proč se radoval, proč byl šťastný..

Jeho oblečení bylo už dávno promočené, ale on stále jen seděl a nepřítomně se rozhlížel okolo sebe.. Jakoby čekal, že za ním přijde, ona.. Ale nepřišla.. Ani nezavolala, nic z toho, co očekával..

Hořce se rozplakal a ignoroval zvědavé pohledy lidí.. Každý však jen koukal. Nikdo se ho nezeptal, jestli se mu něco nestalo, zda mu něco není..

Ne, všichni byli zahloubáni do svých myšlenek a starosti nějakého chlapce jim byly naprosto ukradené..

Po chvíli vstal.. Nevěděl kam půjde, nohy ho samy nesly. Chtěl jít domů. Byla mu hrozná zima, bylo mu špatně, ale nohy ho neposlouchaly.. Šly tam, kam chtěly.. A Bill jim nebránil..

Teď mu bylo všechno tohle úplně jedno.. Proč by měl jít domů, když ho tam nikdo nečeká? Vždyť na světě vlastně není nikdo, komu by na něm aspoň trochu záleželo..

To celé byla jen faleš, jenom divadlo, kde právě skončilo představení.. Copak jim je jedno, jak moc mu ublížili? Dalo by se říct, že ho pohřbili zaživa..

Ale on chtěl žít.. chtěl žít s ní.. Byla pro něj všechno a teď najednou nemá nic..

Přes slzy viděl rozmazaně.. všechno, co viděl, byla jen velká rozmazaná skvrna..

Bolest se mu zabodávala do srdce jako ostří.. a on se jí už chtěl zbavit..

Přišlo to tak rychle, tak nečekaně.. Slyšel skřípění brzd, slyšel sám sebe jak křičí a pak jen cítil, jak hlasitě dopadl na zem o přední kapotu auta..

Najednou nebylo už vůbec nic..

Déšť ustal, vítr utichl, snad jakoby se na chvíli zastavil svět… pár lidí se zastavilo a někdo zavolal záchranku.. Bylo už ale pozdě. Pozdě na pomoc, pozdě na vysvětlování.. Pozdě na všechno..

Houf lidí se po chvíli roztrousil do ulic..

Světlo lampy osvětlovalo chlapcovo tělo, které bez duše bezvládně leželo ještě na mokré zemi..

Snad mu tam nahoře bylo líp než tady.. Než tady ve světě plném nezájmu, násilí a nenávisti..

autor: Šárka
betaread: Michelle M.