autor: Gabby
Digitální hodiny na tvém nočním stolku právě ohlašovaly půl jedné ráno. Červené číslice ozařovaly Tomův spící obličej, mimo jiné to také bylo jediné osvětlení, které v pokoji bylo. A ještěže tak. Nestál jsem o to, aby ses náhodou vzbudil a zjistil, že jsem znovu potajmu ve tvém pokoji. Postával jsem dál od postele, vládl ve mně strach se k Tomovi přiblížit. Možná by se dalo říct, že to z velké části zavinilo i Tvé oznámení…
Ale stejně mi to po chvíli nedalo a já přistoupil blíž. Užíval jsem naplno každé sekundy, kdy mi byl Tom tak blízko. Sice ne tak, jak bych si to přál, ale i tohle pro mě znamenalo hodně.
Jeho překrásná tvář, do které spadávalo několik tmavých dredů.
Jeho plné rty, které se tak nebezpečně podobaly těm mým.
Ale hlavně jeho oči, které však byly v tuto chvíli zavřené.
Uklidňovalo mě, když jsem mohl pozorovat, jak se tvá hruď pokojně zvedá nahoru a dolů. Spal tvrdým, ale zato poklidným spánkem.
Tento výjev ve mně vyvolával zvláštní pocity. Tom vypadal tak rozkošně a nevinně, když spal. V takových momentech patřil jen a jen mně. Tedy jen mým očím, které přímo hltaly každičký kousek bratrova božského těla.
Znovu ve mně začala hlodat otázka -proč?!-. Moc dobře jsem věděl, že je to všechno má vina. Kdybych jen zahnal strach, postavil se mu čelem a ne zády, vše mohlo být jinak, Tommy…
Znovu jsem přišel o kousek blíž a posadil se před bratrovu postel. Zavřel oči a naslouchal tvým spokojeným oddechům.
I still awake, for You.
Když jsem oči znovu otevřel, zaznamenal jsem, že mi z levého oka vytekla první slza. Brzy ji následovala další a další. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Proč? Proč jsi se tak rozhodl?
Cítil jsem, jak mě opouští síly. Všechny ty tvé pohledy a náznaky toho, že bys moji lásku mohl opětovat, byly marné… a všechno to byla moje vina!
We don’t make it together.
We can’t hide to truth.
Proč jsem se choval tak nepřístupně? Vím, všechno to naznačovalo tomu, jako bys pro mě nic neznamenal. Byl jsem tak hloupý, zastřený strachem. Všechno jsem tím ztratil…
Kdybych se jen tolik nebál a věřil tomu, co se každý den lesklo ve tvých očích.
Naděje, záchrana a příslib ochrany.
Jenže já se bál, nechal jsem obavy, aby mě celého pohltily. Vyhrály nade mnou. A tím jsem Tě také dohnal k rozhodnutí, které si nám před několika hodinami oznámil na večeři…
„Už jsem se rozhodl. Mami, tati… Bille,“mé jméno jsi přestal říkat s onou něhou jako dříve, a já věděl, že je to jen a jen moje vina!“Přejdu na tu universitu do USA, přijal jsem to.“Přesně si tvá slova pamatuji, stejně jako třesk vidličky, která mi vypadla z ruky. Nevěřícně jsem na Tebe hleděl.
„To přece nemůžeš myslet vážně.“ Skvěle si má slova u večeře ignoroval a raději vyprávěl rodičům, s hranou nadšeností, o své nové škole… daleko, daleko ode mě.
You break the ice, when You speak.
„Bille, co tady děláš?!“ Rychle jsem škubnul hlavou a všiml si toho, že Tě pravděpodobně mé hlasité vzlyky probudily. Ve tvém hlase byla značná podrážděnost, možná dokonce i vzplanulá zášť, jenže když sis všimnul mých slz, tvůj hlas zjemněl. „Billí?“ Vzhlédnul jsem a i přesto, že pokoj byl dokonale zahalen v temnotě, všiml jsem si, že se tvé oči zaleskly, stejně jako ty moje. „Ty pláčeš?“ Ptal ses dál a já nemohl zastavit slaný vodopád, který mi nedovolil promluvit.
„Je to moje vina, viď?? Tome, já se bál, ale teď už vím, jak to všechno je. Že mě máš taky skutečně rád…“ Konečně jsem ze sebe začal soukat pár nesrozumitelných vět. Divil jsem se, že jsi mi vůbec rozuměl. „Tome, prosím, neodjížděj. My dva-“ Zasekl jsem se. Nedovolil jsi mi mou řeč dokončit. Bránily mi v tom tvé měkké rty. Tak hebké, něžné… takové nikdy nebyly ani v mých nejtajnějších představách. Cítil jsem, jako by kolem nás začali poletovat temně černí motýli, kterým však křídla zářila jako měsíc. Možná měli křídla poseta našimi slzami?
„Nejde to, vím to, Bille. A proto jsem se rozhodl přijmout tu školu v USA. Daleko, pryč od Tebe.“ Dokončil jsi za mě a mně to konečně všechno začalo docházet.
„Tak proto…“ vydechl jsem.
With every breath You take, You save me.
„Ale víš, třeba… třeba…“ Pláč mi nedovoloval dále mluvit, ale jak se zdálo, Ty jsi věděl, co chci říct.
„Ne…“ Byl jsi najednou tak rázný a jistý si tím, co děláš. „Už o tom nemluvme. Nešlo by to, a navíc zítra odjíždím a uvidíme se až za rok. Jsme sourozenci, Bille-„
„Ale… ale, já Tě mám taky rád, Tome. Nesmíš odjet. Po tak dlouhé době, kdy jsem o tomhle jenom snil… a teď… to všechno… prosím, ne…“ Zalykal jsem se vzlyky, ale Ty jsi mě znovu umlčel, i přes moji snahu ze sebe dostat něco kloudného. Říct ti přesně to, co cítím.
„Billí, odjíždím právě proto, aby tohle skončilo. Taky jsem po tom dlouho toužil a stále toužím, ale… Takhle to bude lepší.“ Naposledy jsi mě políbil a já se stočil k Tobě pod peřinu. Pevně se k Tobě natiskl a doufal, že se to ještě všechno může změnit. Že je to jen zlý sen, že zítra nezmizíš z mého života.
„Tome, prosím, neodjížděj…“
***
„Bille, no tak, vstávej.“ Z velké dálky ke mně doléhal matčin hlas, ale mně se ne a ne chtít vstát, až když-“ chceš se snad jít rozloučit se svým bratrem.“ Mé oči se v ten moment zprudka otevřely.
Ležel jsem ve svém pokoji a nechápal, jak jsem se sem večer dostal. Avšak nehodlal jsem to dále řešit. Okamžitě jsem se rozběhl do bratrova pokoje.
Když jsem vešel, Tom si právě balil pár posledních věcí a strkal je do svého batohu, který poté odložil zpátky na postel.
„Tome,“ hlesl jsem a přistoupil k němu blíž.
„Bille…“ Stačilo, aby jen vyslovil mé jméno a po mých tvářích opět začaly stékat slzy. „Hodně jsem večer přemýšlel.“ Dodal sji rychle a mé oči se střetly s těmi tvými.
In Your eyes I see the hope…
Nenechal jsem tě ani domluvit a znovu se na Tebe vrhl. Lačně jsem jazykem obkroužil tvé rty a naslouchal tvým hlasitým stenům, které mě dováděly k šílenství. Nemůžu uvěřit tomu, že již za pár chvil nasedneš na taxi, poté na letadlo a zmizíš. Copak to můžu dopustit?
I’m givin‘ up, for You now.
„Nepustím Tě, ne! Tome, zůstaň, prosím… Já už se nebojím. Klidně podstoupím cokoliv, jen tu zůstaň se mnou.“ Začal jsem zoufale prosit, naříkat, ale hlavně pozdě si uvědomovat své chyby. Kdybych toto říkal před několika měsíci, všechno mohlo být jinak.
„…Ne, Billí, právě kvůli Tobě odjíždím. Večer jsem si totiž uvědomil, že takhle by to nešlo. Představ si, kdyby to zjistili rodiče, hm, co potom?! Nešlo by to, jsme bratři…“ Tvá slova mě bodala jako ostří nožů, zabodávala se hluboko do mého těla.
„Tome.“ Zavzlykal jsem, jako malé dítě a padl do tvé milované náruče.
I’m sinkin‘, away from You.
„Ale také jsem přemýšlel nad tím, že to můžeme brát jako zkoušku.“ Nechápavě jsem se na Tebe podíval a dožadoval se toho, abys mluvil dál. „Budu pryč čtyři roky a vrátím se domů možná jen o Vánocích. Tak, myslel jsem, že se alespoň pozná, jestli k sobě budeme mít tak blízko i potom…“ Viděl jsi, jak se mi oči mění ještě víc na studánky plné slané vody. „Bille, prosím, neplakej! Za čtyři roky to bude všechno jinak. Oba budeme mít vysokou, koupíme si vlastní byt. Někde daleko… a třeba to všechno bude v pořádku.“ Odhrnul si mi z obličeje havraní vlasy a jemně mě pohladil po hlavě. „Je mi to líto, teď to nejde… Jsme mladí, ale hlavně nemáme nějaké zázemí. Stále bydlíme u rodičů… Billí, neplakej.“ Nepřestával si mě konejšit, i přesto, že jsi sám ronil slzy smutku. A nejhorší na tom všem bylo, že jsme si oba až moc dobře uvědomovali tu bolestnou skutečnost, že své city opětujeme, ale naše prosby nebyly dosud vyslyšeny.
My final wish will guide You out before
The ocean breaks apart.
Remember…
„Já na Tebe počkám,“ řekli jsme svorně a maličko se nad tím pousmáli.
„Slibuješ?“ Zašeptal jsem a vpil se do tvých očí, které byly přesnou kopií těch mých.
„Slibuju… Za čtyři roky, Billí! A už budeme navždy spolu, ale teď… teď to nejde.“
„Já vím, Tommy.“
„Tome, už je tu taxi!“ Ozvala se z dolního poschodí naše máma a v nás obou ve stejnou chvíli hrklo.
„Musím jít,“ vzal sis do ruky obrovitou cestovní tašku a přešel ke dveřím. „Bille…“ Tvůj hlas se lámal pod náporem smutku a pláče.
„Tommy.“ Přiběhl jsem k Tobě a naposledy Tě políbil. Vroucně, prudce, vášnivě, něžně, silně a jemně zároveň. Všechny mé polibky jsi mi oplácel a naše slzy se míchaly v jedny.
„Tome, no tak, už pojď!!“ Ozvala se znovu máma a Ty jsi nás polibek přetrhl.
„Miluji Tě, Billí.“
Remember…
„Já Tebe taky, Tome.“ Rychle jsi otevřel dveře, seběhl schody a zmizel mi z dohledu. Samozřejmě jsem nevydržel jen tak stát na jednom místě a běžel za Tebou, ale už jsem jen stačil zahlédnou, jak i s rodiči vycházíš před dům. Bylo pozdě…
Don’t turn around,
You’ll see
You can make it
Remember…
Zastavil jsem se v půli schodů, sjel po nich na zadek a zabořil hlavu do dlaní. Pořád mi to nedocházelo, i přesto, že jsi mi to před chvílí sám řekl. Miluješ mě… já miluji Tebe, ale je nám zakázáno být spolu. Proč?! Proč?! Proč…?
„Proč… proč… proč…“ Začal jsem si pro sebe huhlat a jako by mnou projel blesk, narovnal jsem se a co nejrychleji vyběhl před dům, i přesto, že jsem věděl, že bych to dělat neměl. Ale bylo příliš pozdě… Taxi už se rozjíždělo a já stihl zachytit tvůj poslední pohled, který mi jasně dával najevo, ať vydržím, že se vrátíš.
I’m dying, but I know
Our love will live…
Bezděčně jsem se svezl na zem a zabořil obličej do dlaní.
„Tome… Tome… vrať se!“ Vzlykal jsem a uvědomoval si, že člověk, kterého miluji ze všech nejvíce, se mi právě teď vzdaluje, a na hodně dlouhou dobu mi bude odepřeno se ponořit do jeho překrásně hnědých očí…
„Bille, no tak, zvedni se. Tom se přeci vrátí. Musíš být rozumný, nebudeš mu snad bránit ve vzdělání.“ Má matka na mě chrlila jedno moudro za druhým, což mě mělo jako bratra trochu uklidnit, ale jako Tomovu lásku vůbec ne, a proto jsem se ji snažil nevnímat. Stejně jsem byl myslí u Toma, u těch slov, které říkal. Skutečně se ke mně vrátí a náš vztah nebude už jen bratrský? Dodrží to? Přeci to slíbil…
„Pojď dovnitř nebo nastydneš. Promluvila znovu máma a pomohla mi postavit se znovu na nohy. Opět jsem ji však nevnímal. Stále jsem se víc a víc vzdaloval, vracel se zpátky k Tomovi, ke svému bráškovi a vlastně i jediné lásce.
Ano, on se vrátí. Já mu věřím…
I know that one day
We’ll meet again.
Rychle jsem vyběhl schody a vešel do Tomova pokoje. Nasál jsem jeho vůni, která byla všude kolem. Musel jsem přivřít oči, abych zabránil slzám stéct po mé, již dost vlhké tváři. Ale teď, když kolem mě byla temnota, jsem viděl mě a Toma jako malé děti. Byla to živá vzpomínka, kdy nám bylo snad pět let a vesele jsme si hráli na pískovišti. Byli jsme takoví malí svišti a postupem času se měnili v dospělé lidi, ale především zjišťovali, že nejsme pouze bratři. Že k sobě neodmyslitelně patříme…
Otevřel jsem oči a všimnul si, že na Tomově stole něco chybí. Ano, jistě, naše společná fotka pořízená ani ne před rokem. Popošel jsem blíže ke stolu a hmátl po prázdném místě, kde ještě před chvílí ona fotka stála. V ten moment nade mnou slzy vyhrály boj a sklouzly po mých tvářích.
„Tome…“
Došel jsem k Tomově neustlané posteli a přitáhl k sobě polštář. Stále ještě voněl jeho šamponem. Bylo to tak magické si vzpomenout, že ještě před několika hodinami jsem tu s ním ležel. Jako by peřiny byly stále prohřáté od našich těl.
Vše to na mě působilo strašně moc nostalgicky. Všechny ty momenty, vlastně celý můj život prožitý s Tomem, se mi teď promítal před očima.
Never forget…
Remember…
Již jsem slzám nezabraňoval, nechal jsem jim volný průchod, stejně tak hlasitým vzlykům. Jak to tu teď bez Toma vydržím? Teď, když vím, že on to cítí stejně? Jak?…
V ten moment mi v kapse zavibroval mobil a já sebou šíleně škubnul leknutím. Přišla mi sms od Toma!!
Rychle jsem ji přečetl a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, zahřálo mě to u srdce a dokonce se slzy stesku změnily na slzy štěstí. Nelhal, on se vrátí. Ta krátká zpráva mě utvrdila v tom, že jeho slova byla pravdivá…
>>Remember, to me You’ll be forever sacred<<*
*Pamatuj, budeš pro mě navždycky svatý.
autor: Gabby
betaread: Janule
Nádhera…to je jednoduše nádhera
to bylo krásně smutný…..
Dokonalé…
užasně krasný a dojemný…
to je nádherný, tak dojemný, prostě…nádherná, dokonalá povídka!
Smutné a krásné, takže pro mě ta nejdokonalejší kombinace
Bože, to je prostě skvělý… <33 Nějak si všímám, že poslední dobou mě většina povídek děsně rozbrečí… Jako třeba tahle. Byla vážně dokonalá…
jéé..já brečím..:D…noo..ja vím že jsem si nemala pouštět soundrack z armagedonu..ale tak coo..
Chudák Bill. Že bol tak tvrdohlavý a vystrašený… A možno je to dobrý úmysel, vrátiť sa, ale štyri roky sú dlhá doba… Aspon že to skončilo nádejné. Ďakujem.