
Pracoval jsem jako poradce v jedné dost známé a vlivné firmě, nebudu tu zmiňovat jméno, abych tu nedělal reklamu. Bohužel jsem se svým vzhledem udělal svým šéfíkům nějaké chutě, a po nějaké době mi začali dávat chlípné nabídky odměnou za to, že mi zvýší plat. Bohužel pro obě strany jsem pokaždé odmítl, a když jsem odmítl v pořadí snad už stou nabídku, šéf mi zamával výpovědí před obličejem. Od té doby jsem bez práce, samozřejmě bez peněz a se špatným hodnocením od bývalého zaměstnavatele. Proto mě taky nikde nechtějí přijmout. Tudíž s penězi odešel i můj luxusní život na vysoké noze a samozřejmě rádoby přátelé.
Občas jsem si přivydělal nějakou brigádou na podřadných místech jako Mc’Donald. Byl jsem prostě zvyklý na něco jiného. Po chvíli jsem to přestal řešit a můj život se stal opravdu více než… apatickým. Peníze z brigády jsem většinou vzal a sednul si v baru a zapíjel svůj žal ze ztráty sociálního postavení. A právě v tom baru se ze tmy vynořil on. Černý anděl. Potkávali jsme se tam téměř pravidelně. Cítil jsem, že mě sleduje, ale nechtěl jsem, aby viděl, jak moc mě to vyvádí z míry, a tak jsem vždy prostě jen pil svou whiskey a dělal, že nic z toho, co se děje, vůbec nechci vidět.
Kdyby ovšem mohl číst moje myšlenky, tak by si přečetl moc pěkné věci. Stačilo mi jen pár pohledů, abych si ho dokázal dokonale zmapovat. Tak povrchní člověk jako já si dokázal všimnout během zlomku sekundy každého detailu. Přesně. Pokaždé, když jsem platil svoji útratu na baru, cítil jsem, jak mě rentgenuje, a nevěděl jsem proč. Modlil jsem se, aby v tu chvíli moje tváře nebyly rudé jako rajčata. Něco mě na něm strašně děsilo a táhlo mě to k němu zároveň.
Vždycky jsem se bál střetnout se s ním pohledy. Myslím, že pohled do jeho očí by mě stáhnul do pekla. Ano, vypadal skutečně jako sluha ďáblův, sluha, který má dostat moji duši za všechny moje hříchy. V tu chvíli mě napadlo, že Satan na mě musí být opravdu hodně nasraný, když posílá takového… fešáka, aby mě dostal, protože si mohl být jistý tím, že tenhle frajer mě dostane. Nicméně nikdy nic nezkusil. Nikdy. Vždycky jsem ho viděl ve stejné pozici u baru, ležérně opřený jedním loktem o bar a v druhé svíral panáka vodky. Trošku mě mrzelo, že mě nikdy neoslovil, já sám rozhodně nejsem člověk, který by oslovoval, jsem rád lovenou zvěří a rád si nechávám skládat komplimenty. Rád poslouchám, jak jsem dokonalý. Teda býval jsem dokonalý, teď už nemám ani peníze na pořádnou tužku na oči.
Takhle to šlo pár měsíců. On postával na svém místě u baru a já sedával u svého stolku, popíjel, utápěl se v lítostivých myšlenkách. Už mě to nebavilo, chtěl jsem se sebou něco udělat, ale byla to rutina. Bez toho to nešlo. V tu chvíli jsem ucítil jeho přítomnost a všechny sebelítostné myšlenky zmizely. Začaly kroužit opět kolem jeho záhadného zjevení. V duchu jsem ho prosil, aby přišel, a konečně mě oslovil a řekl mi, proč na mě tak zírá, co je na mně tak zajímavého. Bez jediného slova mě dokázal sledovat hodiny. Tohle už muselo mít nějaký důvod! Na druhou stranu jsem ten důvod ani znát nechtěl, protože bych musel prolomit ten tajemný led, to neznámo, které mě k černému andělovi přitahovalo. Dalo by se říct, že do baru už jsem chodil jen proto, abych cítil ty oči.
Toho osudného večera jsem se rozhodl něco udělat. Tenhle kluk se mnou dokázal udělat sakra divný věci! O tomhle bych nikdy ani nepřemýšlel. Nicméně jsem na něj už od večera čekal poblíž jeho místa u baru. Byl jsem ale otočený zády ke dveřím, a když už se dlouho nikde neobjevoval, podíval jsem se napříč lokálem, kde už alkohol se štamgasty začal dělat své. Cítil jsem, že je blízko. Moje oči se šokovaně zastavily na místě, kde normálně sedávám já. Seděl zády ke mně, nakláněl se nad stolem. Trochu jsem se zavrtěl, tohle mi bylo značně nepříjemné! Chtěl jsem cítit jeho oči, které propalují do mých zad díry! Nicméně jsem si jej mohl více prohlédnout.
Ani jsem si neuvědomoval, že na Černého Anděla, jak jsem mu začal říkat, koukám s otevřenou pusou, a můj dech je mírně zrychlený. Překvapeně jsem vydechl a vsadil bych se o duši s ďáblem, že přesně v tu chvíli mu naskočila na ramenou husí kůže. Vypadalo to, jako kdybychom byli nějak propojení. Viděl jsem, jak se pohnul a odtáhl se od stolu, rychle jsem sebou cuknul a otočil se. Lekl jsem se, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem nechtěl, aby viděl, jak se na něj dívám. Po chvíli přišla servírka a mile mi předala jakýsi notýsek, který mi prý posílá velmi pohledný mladík sedící tamhle u stolu. Šokovaně jsem se otočil, ale Černý Anděl už tam nebyl. Zklamaně jsem vzal notýsek do prstů a otevřel jej na první stránce. Šokovaně jsem naprázdno zaklapal pusou. Musel jsem v tu chvíli vypadat opravdu vtipně, ale bylo mi to jedno. V ten moment mě zamrzelo ještě více, že Černý Anděl už odešel. Když jsem otáčel další a další stránky, můj údiv rostl a měnil se skoro až ve zděšení.
Na každé stránce byl můj obličej, měl jsem jemně pootevřené rty, vlasy spuštěné podél tváří, a nebyl jsem namalovaný ani maličko, což se stalo dnes opravdu poprvé. O to víc mě to šokovalo, protože jsme se dnes vůbec nestřetli pohledy. Po chvíli jsem pochopil, o co mělo jít, na každém obrázku jsem měl jiné oči, jinak jsem se díval a v ten moment mi došlo, že moje oči na obrázku šly přesně podle toho, jak jsem jej dnes sledoval. Jak mě ale mohl vidět?! Byl otočený zády ke mně, jak mohl nakreslit něco tak… identického? Jak mohl vidět, že se na něj dívám? Ten den jsem se rozhodl, že tomu celému přijdu na kloub.
Bohužel, štěstí mi nepřálo. I když jsem ihned po práci chodíval do baru, nikdy tam nebyl, vždycky mi ale od něj barman dal nějaký obrázek. A vždycky jsem byl na obrázku já, nakreslený v tom momentě, kdy jsem koukal na svůj další obrázek. Jako kdyby byl všude okolo, jako kdyby byl neviditelný, viděl do budoucnosti.
Vůbec mi to nešlo na mozek, co ode mě ten kluk chce, co mi chce říct? Co se v něm skrývá za bytost? Je snad můj strážný anděl? Je snad opravdu mým černým andělem? Od toho dne, co jsem dostal notýsek, se mi opět začalo dařit. Dostal jsem nabídku k práci ve firmě, která byla největším konkurentem firmy, kde jsem pracoval předtím, dostal jsem nový služební byt, auto a můj život se začal dostávat do normálu. S každým obrázkem, který přibýval do mé sbírky, se mi v životě dařilo. S každým obrázkem, který jsem měl ve své sbírce, jsem toužil toho kluka poznat, co je zač? Každý obrázek jsem skoro až zamilovaně přitiskl ke své hrudi. Všechny jsem si poctivě schovával, protože jsem se bál, že kdyby se byť jen jeden ztratil, přišel bych opět o všechno. Všechny ty obrázky mi začaly připomínat, jak zlý a špatný člověk jsem byl předtím, jak zlý a namyšlený jsem byl, pohrdal jsem vším, co nebylo na mojí úrovni. Přišlo mi to jako rána osudu, jako trest, a poté dar za napravení. Protože já se opravdu napravil. Sice jsem byl velký samotář, ale rozhodně jsem se cítil jako jiná osoba. Lepší. Pomáhal jsem sousedce odnést nákup do schodů a celkově takové malé malichernosti, které mi pak dávaly pocit, že jsem dobrý. Všechno to byla zásluha Anděla. Když jsem do svého nového bytu přestěhoval i tu poslední ponožku, vytáhl jsem si své pečlivě střežené obrázky a všechny je vyskládal tak, jak šly za sebou.
Viděl jsem tu trosku, jaká ze mě byla, tu zášť a zlost na všechno ve svých očích, později ale mizela a v mých očích se dokonce objevovala láska. Láska k neznámu, k nejistotě. Z trosky se pomalu stávala opět veselá, nicméně ne pyšná osoba. Měl jsem z toho radost, cítil jsem se totiž skvěle, ale věděl jsem, že to tak ještě nedávno nebylo. Na každý obrázek jsem si poctivě koupil rámeček a všechny si je vlastnoručně zarámečkoval a připevnil na zeď. Ne proto, že bych natolik miloval svou tvář, ale proto, že se mi ty kresby líbily jako takové, ten styl a ta duše, kterou jim Černý Anděl dával. Také proto, že to byly obrázky od něj. Připomínalo mi to, že už nechci být takový, jaký jsem býval kdysi, drželo mě to nohama na zemi a s nosem pěkně dole, nechtěl jsem, aby mi do něj znova napršelo.
Více než půl roku po tom, co jsem dostal notýsek, přišel den, kdy pro mě barman už žádný další obrázek neměl. Můj svět se najednou rozpadnul na malé střípky. Přijdu o svoji motivaci k tomu, abych se nepropadl zpět do té propasti pýchy?
„Nad čím tak přemýšlíš, Bille?“ zaslechl jsem hluboký hlas. Hladil, hrál, mrazil i dral kůži na kost. Leknutím jsem sebou trhnul. Rychle jsem zvedl hlavu a ve stínu vchodu do domu jsem zahlídl postavu v dlouhém plášti, měl vysoké boty, to jsem viděl, a taky jsem viděl, že měl kapuci, to bylo celé. Stín v chabém světle pouličních lamp mi nedovolil rozeznat více. Ale ten pocit, co mi dával jeho pohled, jsem znal snad lépe než sebe samého. Anděl.
Hřálo mě z toho, a zároveň mrazilo.
Téměř bázlivě jsem natáhl ruce – byl to snad první muž, který byl téměř vyšší než já – a se vší opatrností stáhl kapuci. O krok jsem ustoupil a zalapal po dechu. Z blízka vypadal mnohem… jinak než z větší dálky.
Nesměle jsem vkročil za Andělem do svého bytu. Zaslechl jsem obdivné písknutí. Odložil jsem klíče, zul se, odložil tašku a na konci toho všeho zavřel dveře.
„Na to budeš muset přijít sám, proto je ta zkouška tak těžká. Málokdo ji dokáže složit. Za ta léta, co jsem Spasitelem, se mi podařilo napravit jen jednoho smrtelníka natolik, aby tou zkouškou dokázal projít. Ale já si myslím, že ty ji zvládneš.“ Usmál se na mě.
Moje ruce se ovinuly kolem Yuova krku a začal jsem líbat jeho čelist. Polil mě mráz, když jsem ucítil jeho velké dlaně na svých bocích.
„Když duše padá ke dnu,
Člověka naprav od základu,
Začal líně recitovat, nastavoval krk mým horlivým rtům. Jeho ruce začaly putovat po celém mém těle. Po bocích, na zádech, na zadečku. Najednou jsem ho cítil všude kolem sebe.
„Naději vem, a pak mu ji vrať,
Moje prsty se přesunuly ke knoflíkům té úžasné vesty, která zvýrazňovala jeho pevná svalnatá ramena.
„Člověku radu milou dej,
Dokončil verše, vůbec mi to nedávalo smysl, ale v tuhle chvíli jsem chtěl udělat přesně to, co poslední verše básně říkaly. Chci uhořet v tom žhavém ohni. Jakmile Yu dopověděl poslední slova, přitiskly se jeho plné rty na ty moje a tvrdě mě políbil. Zatlačil na moje boky, a dokonce myslím, že jsem prošel střepy ze sklenice, ale teď mi to bylo jedno. Jakoby Yua posedlo něco, co mě hrozně moc chtělo dobýt, a mně se z toho chtělo křičet. Aniž by se oddálil od mých rtů, mě popadl za límec trička. Co se s ním stalo dál už nevím, slyšel jsem jen zvuk podobný trhání látky. Bylo mi to úplně jedno. Jeho velká dlaň přejela po mojí hrudi a chytla mě pod krkem. To mě vzrušilo snad ještě více. Odtáhl mě od sebe a já se natahoval ještě pro další polibky. Prsty ale silně stiskly mé hrdlo. Odtáhl mě a prakticky mě odhodil na postel, o které ani nevím, kde se pode mnou vzala. Následně na to mě přilehl a opět se hladově vrhnul na mé rty. Postel se pod námi zhoupla. Dlaněmi jsem přejel po těch pevných ramenou, a konečně stáhl jeho vestičku, moje prsty přejely po bocích, až dokud se nedostaly k pásku, kde jsem jej jemně ukazováčkem dráždil těsně nad lemem čouhajícího prádla. Cítil jsem, jak se Yuovo tělo zachvělo, sklonil hlavu a ztěžka vydechl. Využil jsem svého okamžiku a natáhl krk, abych dosáhl rty opět na ten jeho.
Jeho dlaň přistála na mém rameni a shodil mě zpět do dek.
Doslova jsem se nechal spalovat těma očima. Plameny mě pohlcovaly a mně začalo být opravdu velké teplo.
Zakňoural jsem, když mi na oplátku přejel po krku jazykem on. Skousával mojí kůži a moje prsty začaly pomalu ale jistě rozepínat tu obrovitou sponu od pásku.
Pousmál se a pomalu do mě pronikl prsty. V peřinách jsem se zavrtěl jako malé hádě, které právě někdo vyrušil z odpočinku. Natáhl jsem krk a kňučivě vzdychnul. Ucítil jsem ty jeho zoubky, jak mě dráždily na krku, nemohl jsem odolat sténání, musel jsem se projevit.
Stahoval jsem se kolem jeho prstu, nechtěl jsem ho moc do sebe pouštět, moje tělo ne a ne se uvolnit.
Cítil jsem tupou bolest procházející celým mým tělem. Cpal se do mě tak silně, že jsem opravdu myslel, že mě roztrhne na kousky. Neopovážil jsem se ani ceknout, bylo to ze strachu, že by odešel.
Ucítil jsem polibek na nose, otevřel jsem víčka, zpod kterých jsem tak propustil slané potůčky.
Do očí se mi hrnulo čím dál víc slz, ale vzlyky jsem dusil v sobě. Celé tohle mi způsobovalo muka jako nikdy nic. Úleva se nedostavovala, přesto jsem si nepřál, aby byl konec. Trpěl jsem jako pes, ale stejně jsem od sebe Yua neodstrčil, naopak, omotal jsem nohy kolem jeho boků a patami ho tlačil hlouběji do sebe, nehty jsem mu přejížděl po ramenou a zádech a snažil se alespoň nějak vzrušeně kňourat, aby si to užil. Po nějaké době se napřímil a svoje pohyby zrychlil a rozhodně přitvrdil v doražení do mých útrob.
Všechno to, co se dělo, mě nutilo křičet, bohužel ne slastí, ale vypadalo to, že Yuimu je to naštěstí jedno. Tolik jsem mu to nechtěl zkazit. Chtěl jsem mu dát všechno, co jsem měl, za to, co pro mě udělal. Přál jsem si umřít bolestí, ale na druhou stranu jsem si přál tohle zažívat neustále, donekonečna. Byl jsem spojený se svým Spasitelem, co mohlo být krásnější než to?
Yuova ruka vzala mojí nohu pod kolenem a více mi ji přitiskl k hrudi. Nechápal jsem, PROČ se stále nedostavuje ten pocit úlevy, ten pocit slasti. Jako by neexistoval.
Naštěstí už to netrvalo dlouho a Yukiho hluboké steny se začaly zkracovat a jeho pohyby se staly ještě o něco prudšími. Tušil jsem, že brzy bude konec, na jednu stranu jsem nechtěl, ale moje tělo křičelo KONEČNĚ. Zoufalství protínalo mé tělo a já už toužil po konci. Kdybych ovšem věděl, jaká muka budou následovat, radši bych do konce života snášel tohle.
„Takže, kdybychom se milovali podruhé, tak… by to tolik nebolelo?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase, ale Yu k mému smutku zakroutil hlavou.
„Takže nevíš, zda by to bolelo i podruhé,“ broukl jsem a tvář více přitiskl k jeho velké bílé dlani.
„Yu, co je to za hloupé otázky?!“ řekl jsem trošku šokovaně a naštvaně.
***
Probral jsem se do dalšího studeného rána, byla mi zima a připadal jsem si odporný. Ostatně už dlouho si tak připadám. Po tom, co jsem přišel o práci, tak jsem svůj splín začal řešit alkoholem, skončil jsem jako nicka, na ulici. Vůbec si neuvědomuji, že bych se nedokázal ovládnout natolik, abych skončil takhle špatně.
V sobě si nosím jen pocit, který mě naplňuje. Ten pocit, že jednoho dne přijde někdo… nevím kdo, přijde někdo, kdo mě zachrání. Někdo, kdo mě bude mít rád. Vím, že někdo takový jednou přijde, promlouvá ke mně v mých snech, říká mi, že jsem se dokázal zachránit, že jsem dokázal zachránit jeho život, svoji duši. Neznám jeho jméno, jak vypadá, znám jen ten hluboký hlas. Jsem si jistý, že tenhle hlas jsem nikde jinde než ve svých snech neslyšel, nikdy jsem tohoto člověka neviděl. Ale říkal mi, že svým rozhodnutím jsem jej zachránil od smrti, že kdybych se rozhodl jinak, zemřel by, což mě činilo trochu šťastným. Také mi říkal, že jednoho dne si pro mě přijde.
Můj život zdál se být až příliš krátký, a když jsem se po spoustě let na ulici dostal do nemocnice, byl jsem už velmi starý. Stále jsem ale čekal na toho, co mi sliboval, že si pro mě přijde.
autor: Lenna W.K.T.
Teda Lenn, marně přemýšlím, jestli jsem od tebe někdy četla něco, co by se mi líbilo víc než tohle. Asi ne. Ta povídka byla NÁDHERNÁ. Totálně jsi mě překvapila.
Ze zásady se nebránim žádnejm pairingům kromě Tomshida a m-pregu, takže jsem počítala s tím, že si to přečtu, až to doděláš. Teď ve svým hodnocení pominu ten originální příběh, kterej jsi vymyslela, a zaměřím se pouze na psaní. Vůbec jsem tě v tom nemohla poznat. Napsala jsi to moc kvalitně a úplně jinak, než jakej je tvůj obvyklej styl. Já normálně lituju, že to byla jenom jednodílka. Sice je mi trochu líto, jak to dopadlo; mnohem spokojenější bych byla, kdyby se Yu ukázal hned poté, co si Bill vybral, a prožili spolu krásnej život, ale i tak se mi to strašně líbilo.
Tahle povídka mi zaručeně ještě dlouho zůstane v hlavě.
Páni,tohle bylo to nejdokonalejší co jsem kdy četla.Mám s toho slzy v očích.Ta básnička byla úžasná,nepochybuju o tom,že si to ještě někdy přečtu.Přesně tohle miluju,jenom jsem čekala,kdy se tady něco podobného objeví,asi jsem blázen ale dalo mi to víc,něco zvláštního.
Modlím se ať napíšeš podobnou vícedilnou povídku,nebo alespoň pokračování.
tééééééééééééda *____* tohle…já nemám slov…přečetla sem to jedním dechem!už ten pairing mě trochu zarazil ale..mile zarazil! snad nikde sem to ještě neviděla oO a s mojí láskou k CB a Yuovi obvzlášť prostě..perfektní! ten příběh..je nádherný…opravdu smekám! určitě to není naposledy co sem to četla <3 nádhera
:O Tohle byla zatím ta nejlepší FFka, kterou jsem kdy četla.. <Mám Yua moc ráda^^>. Kdyby to bylo na více dílů, tak by to mohlo být více zajímavější..ale opravdu, dokonalé. Klaním se..
potesim, mam v planu se tomuto pairingu jeste venovat, dokonce uz si pohravam s dejem vicedilky… Yu je strasne inspirujici osobnost ^^
[5]: Tak to se nemůžu dočkat =) =D.
Tahle povídka je skvělá… Abych pravdu řekla, že začátku jsem přemýšlela, kdo to vlastně vypráví, nevšimla jsem si, jestli bylo na začátku nějak upřesněno, že jde o Billa… ale teda ten zbytek… nemám slov. Ta povídka je vážně skvost. Tenhle pár je pro mě novinka, ale jsem ráda. Yu je můj miláček už dlouho, stejně jako všichni z CB. Doufám, že tu brzy najdu něco podobného 😉
Poviedka ma od začiatku vtiahla do toho boľavého sna a nepustila. Je to úplne nádherné, len ma sklamalo, že aj keď si Bill vybral jeho, tak musel trpieť toľko rokov, kým si preňho prišiel. Ale keby si ho vzal hneď po tom rozhodnutí, to by znamenalo, že by Bill umrel hneď… Len neviem, či ten život ktorý si vybral stál za toľké roky utrpenia. Je mi smutno z toho rozuzlenia, ale aj tak táto poviedka zostane v mojej hlave. Určite patrí medzi tie nezabudnuteľné.
Proboha, to bylo něco naprosto neskutečného. Tenhle pairing miluju stejně jako představu Yua v roli nějaké podobně mystické osobnosti, jako byl tady.
Celý ten příběh byl úžasně vymyšlený, i když se mi ze začátku zdál mírně přitažený za vlasy… jak se to na sebe všechno postupně lepilo, dávalo to čím dál větší smysl a ke konci už ani nezbývala jiná představa.
Mrzí mě, že Bill musel prožít něco takového, aby dočkal vytoužené budoucnosti po Yuově boku, ale určitě to mělo nějaký důvod, stejně jako všechno, co se v povídce událo.
Naprosto dokonalá povídka =)) Měla svoje vlastní kouzlo, nespočívající jen v tom, jakou oblastí se zaobírala, ale celkově… Vážně krásné dílo =))
Lenna…ja te zabiju. Ja te zabiju. TA povidka byla super. Hrozne jsem se na ni tesila a z tyhle dvojice budud mit asi dozivotni vanoce. Ale co ti musim teda vytknout……ze ti neni hanba me takhle rozbrecet. Ja si nemuzu pomoct ale ten konec mi prijde neuveritelne smutny. ch boze. Ja si to budu domejslet podle svoji bujne fantazie. TEn konec se toiz da vylozit nekolika zpusoby a ja doufam ze byl myslen jako zachrana. Opet. Ze si Spasitel prisel pro Billa jednou pro vzdy. Bylo to uzasny. Moc se mi to libilo a nebudu se zlobit kdyz v tomhle paru napises opet neco 🙂
Povídka byla naprosto úžasná, tajemná a zvláštní, zdála se mi až krutá, ale právě v jakési té krutosti je její krása…
Opravdu nevšední zážitek ♥
Jenom mám problém s Yuem, protože se mi k Billovi do páru moc nehodí, ale nic to nemění na celkovém kouzlu a úžasné atmosféře povídky 🙂
Úžasný příběh, s tajemnou atmosférou, plný smutku a citů a s jedinečným pairingem. Yu Phoenix je taková moje slabost, a zkombinovat ho s Billem se rovná receptu na perfektní příběh pro mě! Užívala jsem si ho od prvního řádku až po ten poslední. Moc děkuju! 🙂