Schodiště

Kdo z nás může říct, že si pamatuje celý svůj dosavadní život? Copak je to vůbec možné? Může si člověk pamatovat vše? Mohl by si ten malý nový človíček pamatovat, jak se dostal ven z matčina lůna? Ach, přál bych si pamatovat vše o svém životě. Možná někde hluboko uvnitř vím a pamatuji si. Co si však pamatuji dopodrobna je celý jeho život. Pamatuji si jeho chrčivé první nadechnutí a moc dobře si vzpomínám na jeho hlasitý křik. Byl ode mě jen pár centimetrů a křičel na celé kolo v novém světě, protože to jediné, co doposud znal, jsem byl já. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se naše malé ruce dostaly k sobě tak blízko, že jsme mohli chytit jeden druhého. Chytit a nikdy nepustit. Pamatuji si jeho první uvědomělý pohled, jeho oči se vždy upíraly na mě. A netrvalo to dlouho a byl jsem to já, komu věnoval svůj první úsměv. Už tehdy jsem jej nadevše miloval a v hloubi své duše jsem věděl, že budu u jeho každého poprvé…

Schod druhý

Moje první slovo nebylo „máma“, jak by se dalo očekávat. Ano, byla a je pro mě velmi důležitá, vděčím jí nejen za svůj život a lásku, ale i za něj. Dala mi do života to nejdůležitější, a proto pro mě vždy bude znamenat víc, než bych kdy dokázal říct. To nejdůležitější, co mi kdy máma dala, je Bill. A právě proto bylo jeho jméno mým prvním slovem. Jistě, neřekl jsem přímo „Bill“, tak dokonalou výslovnost jsem bohužel neměl, ale z oslovení „Bibi“ se postupem času stala přezdívka a já se rozhodl, že ji Bill bude milovat. I když jsem věděl, že je mým bratrem a znal jsem mnoho dalších sourozenců, nikdy jsem Billovi neřekl brácho, bratře nebo brachu, jak jsem to slýchával u ostatních. Ne, Bill vždy byl a bude speciální, a proto se pro něj takové oslovení nehodí. Je to můj malý bráška Bill a já měl vždy na paměti, že udělám všechno pro to, aby se to nikdy nezměnilo.

Schod třetí

Už odmalička jsem věděl, že mým hlavním úkolem je Billa chránit. V prvé řadě hlavně před ním samým. Kdyby někdo vyprávěl o Billových dobrodružstvích a já jej neznal, nevěřil bych. Ale já u toho pokaždé byl. Pokaždé jsem se snažil ze všech sil rozmluvit mu jeho šílené nápady, ale on se vždy jen usmál svým okouzlujícím úsměvem a já podlehl jeho naléhání, že tohle je to nejlepší, co kdy podnikneme. A i když jsem se opravdu snažil zabránit jakékoliv újmě na zdraví, k dnešnímu dni Bill utrpěl dvakrát nalomené zápěstí, zlomený levý kotník, vykloubené pravé rameno, lehký otřes mozku, naraženou kyčel a šest zlomených prstů. A to nepočítám odřeniny a modřiny. Zpočátku jsem si říkal, že jako ochránce stojím za prd, ale postupem času mi došlo, že je to právě naopak, že jen díky mé přítomnosti u všech Billových eskapád se dožil tak vysokého věku a doufám, že se mi bude „dařit“ i nadále.

Bill byl vždy jiný než všechny ostatní děti. Ve školce to nebyl problém. Byl milé, vcelku poslušné dítě, co se rádo mazlilo, a učitelky jej měly rády. Ale už tehdy nerozuměl klučičím hrám. Pamatuji si, že na nás vždy koukal se zdviženým obočím, když jsme po třídě drandili na velké tatře, houkali jsme jako zběsilí a křičeli „Hoří!“ Milovali jsme hrát si na hasiče, byli jsme hrdinové, ale Bill mé nadšení pro tuto hru nesdílel. Po většinu času seděl u stolečku a vystřihoval ze starých časopisů obrázky, které pak skládal porůznu dohromady. Nejvíce se mu líbilo vystřihovat a slepovat oblečení. Ach ano, ve školce to nebyl problém. Jen co jsme však nastoupili do školy, začali si ostatní všímat jeho odlišnosti. Já v něm stále viděl někoho speciálního, oni by jej nejraději viděli ve speciální škole. Byl pro ně podivín a Bill to velmi těžce snášel. Mnou a mámou byl neustále ujišťován, že je jako ostatní a pro nás výjimečný a jen díky naší podpoře se dokázal nad řeči ostatních povznést a já se stal jeho nejlepším a ve škole jediným opravdovým přítelem, kterému se svěřil se vším, co jeho drobné tělíčko s velkým srdcem trápilo.

Schod pátý

Jak léta plynula, my rostli a dospívali. V našich životech se stala spousta nečekaných a báječných věcí. Našli jsme si skvělé přátele, kteří nás podporovali ve všem, co nás napadlo, a společně jsme vytvořili bandu kluků milujících hudbu. A to jen díky Billovi. Bill šel vždy za svým cílem. Narodil se, aby se stal hvězdou, a byl ochotný pro to udělat téměř cokoli. V mých očích se však změnil. Jeho sebedůvěra a cílevědomost ve mně probudila nepříjemný pocit, že už nejsem potřebný. Najednou jsem jej viděl silného a odolného vůči světu. Obdivoval jsem jeho postoj k pomluvám, které se šířily jako lavina. Přál jsem si být jako on, přál jsem si stát vedle něj, stejně silný a odhodlaný. Ani jsem si neuvědomil, že už to není pouhý obdiv, co mě k němu přitahovalo den ode dne čím dál víc. Připadalo mi nemožné, aby se pro mě můj malý bráška stal něčím ještě víc, než doposud byl. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že jsem do něj beznadějně zamilovaný, a ještě déle mi trvalo, než jsem si to přiznal.

Schod šestý

To, čeho jsem se začal obávat nejvíce, se kvapem přiblížilo. Snažil jsem se být stejný jako vždy. Vždy nad věcí, s vtipnou připomínkou ke všemu, co kdo řekne. Ale Bill poznal, že se něco děje. Ani nespočítám, kolikrát mě načapal, jak na něj bezostyšně zírám. Kdykoliv a kdekoliv. Když se dívá na televizi, když se připravuje na show, když si balí věci, když se převléká… Nikdy nic neřekl. Zpočátku byl zmatený, nevěděl, co si má o mém počínání myslet, možná se domníval, že prostě přicházím o rozum. A měl pravdu. Šílel jsem. Šílel jsem, protože jsem byl srab a nedokázal jsem se mu podívat do očí a přiznat se. Věděl jsem, že to nehorší, co mi může říct, je, že moje city nesdílí, a já bych to s bolestí na prsou přijal. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by mě mohl odvrhnout, na to jsem ho znal až příliš dobře. Ale jednoho večera už to moje okukování nevydržel. Když zachytil můj pohled putující po jeho těle, narovnal se od svého kufru, došel přede mě a řekl: „Buď něco řekni, nebo udělej.“ A já udělal. Zrušil jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi a s největší dávkou citu, kterého jsem byl schopen, jsem jej políbil.

Schod sedmý

Líbání Billa se stalo tou nejlepší věcí na světě. Po tom, co jsem mu vypověděl všechno, co jsem dosud neřekl, se mi dostalo ujištění, že nikdy nepomyslel, že by mohl milovat někoho jiného tak jako mě. Teprve když jsem si připustil, že je Bill opravdu jenom můj, jsem si začal všímat, s jakou něhou a láskou v očích dělá vše, co je spojené se mnou. Miluji, když se na mě dívá zpoza rozpisu tracklistu tak, aby to nikdo nezpozoroval, nebo jak kolem mě prochází tak blízko, aby mě byť jen na vteřinu pohladil po boku. Miluji jeho báječné snídaně do postele, ačkoliv se málokdy dají strávit, a miluji, když mi v těžkých chvílích a po nocích ve studiu nosí čerstvou kávu, kterou umí naopak bravurně. Miluji, když se svalí ke mně na pohovku, přitulí se a přepne kanál v televizi, ačkoliv ví, že jsem se díval na něco jiného. Miluji, když se ke mně v noci přitulí v naší posteli. Miluji jej.

Zbývá mi jen přemýšlet, co na nás čeká dál. Zatím nevíme, jestli naše schody vedou do nebe, nebo do pekla, ale je jedno, jestli stoupáme nebo klesáme. Důležité je, že kráčíme bok po boku, ruku v ruce. Společně a navždy.

autor: Vanity Blair