Second World

autor: Lauinka

Zdravím všechny twincestní fanynky a fanoušky. Podařilo se mi konečně napsat další povídku. Tahle povídka měla vzniknout už mnohem dříve, ale nějak inspirace ne a ne přijít. Nejsme fanoušek zrovna F1, i když je fakt, že jsem vždycky moc obdivovala Kimiho Räikkönena. 🙂 Přemýšlela jsem, komu bych povídku věnovala. A popravdě nevím xDDD Takže ji věnuju všem, komu se bude líbit 🙂 Nebudu k tomu nic prozrazovat, vše se dočtete 🙂 tak přeji hezké počtení a budu ráda za jakýkoliv komentář. Vaše Lauinka

Někdy je láska jako prokletí. Co je špatného na tom milovat? Nic. Nebo taky všechno. Jak jednoduché by bylo přesně si říct, s kým strávíme zbytek života a jaký přesně život budeme mít, jakou práci budeme vykonávat. Ale bohužel to nejde. A i kdyby šlo, oni by si stejně vybrali jeden druhého. Možná je to zvrhlost, možná je to nechutné, ale nikdy nikdo neviděl čistější a opravdovější lásku. Možná právě proto, že ta láska vládla mezi dvěma chlapci.

Jedna duše, ale dvě těla. Tak rozdílní, jak si jen dovedete představit, přesto dvojčata. I přes všechny zákazy, zákony a snad všechno, co jim bránilo, dávali jeden druhému tu nejčistší lásku. Tak čistou, že čerstvě padlý sníh mohl jen ostudně závidět a raději roztát. Všichni jim museli závidět, a kdo tvrdil, že ne, lhal. O jejich vztahu věděl snad jen Andreas a ve společnosti si moc náklonnost neprojevovali. Nemohli. Odsoudili by je, zavrhli a odtáhli od sebe. Všude okolo bylo tolik závistivých sviní, bylo to až moc riskantní. A tak svědkem jejich lásky byl většinou pouze Tomův pokoj. A jim to stejně nevadilo. Byli takhle šťastní. Měli přece jen druhého. Teprve dohromady to mělo celé smysl, teprve, když byli spolu, zjistili, jak moc mohou být šťastní. O tom se jim ani nesnilo.

Jak už bylo řečeno, byli rozdílní. Dokonce jen málokdo by uvěřil, že jsou opravdu dvojčata. Bill, takový tajemný s dlouhými černými vlasy jako ebenové dřevo. Jemná světlá pleť v dokonalém kontrastu s vlasy. Výrazné hnědé oči snad vždy orámované černou tužkou. To byl prostě Bill. Už jako mladý začal s touhle odlišností a prostě se maloval. Přes všechny protesty učitelů i spolužáků si stejně dělal, co chtěl. Vždy měl po boku bratra, který se nebál postavit se komukoli, jen aby Billa ochránil. Udělal by to kdykoliv. Bill nikdy nebyl na sport nebo nějaké posilování. A proto nacházel oporu v bratrovi, který byl opak. A všichni to věděli. Nikdo by se proti nim jen tak nepostavil. Přeci jen Tom budil určitý respekt a nejen kvůli vypracované postavě. Ale i kvůli dlouhým dredům svázaným vždy do obrovského uzlu vzadu na hlavě. Nenosil své dredy téměř nikdy rozpuštěné. Možná i obrovské hoperské oblečení říkalo svoje. Tom nebyl zlý, právě naopak. V tomhle byla dvojčata snad jako v jednom z mála stejná. Další jejich stejným znakem byly hnědé oči. Ale jinak? Jako jin a jang. Tom měl jednu neskrývanou zálibu, tedy kromě Billa, v rychlé jízdě. A nejen tak ledajaké rychlé jízdě. Jeho srdce dokonale strhly formule. Miloval rychlá auta a snad bylo otázkou času, kdy se dostane ještě o vyšší level, než bylo jeho milované Audi R8. Ze začátku to bylo složité, jezdil pro zábavu, jen tak. Někde na okruzích. Nebyl nikterak slavný, jezdil jen pro zábavu s kamarády. Bill to nesnášel. Sice Tomovi fandil, ale nikdy si neodpustil nějakou uštěpačnou poznámku k jeho koníčku. Ale toleroval to. Stejně jako Tom toleroval Billovu zálibu – modeling.

A tak se časem ze dvou bratrů staly hvězdy. Jejich vztah dostal jiný rozměr. Byli spolu méně než před tím, už neměli tolik soukromí, a aby konečně mohli být spolu, museli utíkat na hotely. Nesli to těžce oba, ač Bill snad ještě hůř. Vždy byl emocionálně slabší a zranitelnější. Ale jejich láska byla tak silná, že tohle všechno překonávala. Statečně se bili a protloukali těžkým životem. S Toma se stal závodník na plné čáře. Dokonce se dostal tak vysoko, že byl seznámen i se špičkovými hvězdami tohoto kalibru. Sláva, peníze hromady holek kolem sebe, to je všechno, co měli. Dva bratři oddaní pouze jen sobě brzy pochopili, že jako slavní musí určité věci překousnout. Moc se mluvilo o jejich soukromém životě. Nikdy nikdo ani jednoho z nich na večírcích neviděl s žádnou slečnou. Žádná dámská návštěva na hotelových pokojích. Bylo to až podezřele dokonalé. Oba věděli, že ač jim to proti srsti je, musí to udělat. A tak po domluvě, kdy si dali určité meze, nevedli už jen dvojí život, ale znásobil se. Přestali se objevovat spolu, ale ve společnosti krásných mladých slečen. A kolikrát už z fotek bylo cítit, že nejde jen o běžnou společnost. Na titulních stránkách bulvárů se objevovaly fotky z večírků, z hotelových chodeb. A jediný, kdo tím vším trpěl nejvíc, byl Bill. Tom se ve své roli zhlídl a možná ji začal plnit s větší odhodlaností a láskou, než jejich domluvené pomyslné hranice měly být.

A opět to celé nesl těžce Bill. Tom už s ním netrávil skoro žádný čas. Už skoro vůbec nebyli spolu. Buď věčně závodil anebo si tahal na pokoj děvky. Bill sice taky byl věčně na molu a po světě, ale na Toma by si vždycky čas udělal, kdyby on chtěl. Kdyby jen trochu ucítil zájem z jeho strany. Ale veškerý Tomův cit k Billovi, jako by odezněl. Jako by ani nikdy nebyl. Občas spolu zašli na oběd nebo večeři, ale spíše to mělo nádech takové slušnosti, než to, že by Tom opravdu chtěl. A tak postupně z Toma cit k bratrovi odešel nejspíš úplně. A tohle samozřejmě opět zajímalo tisk. Samé uštěpačné otázky, pitomé narážky. Bill tohle četl snad už všude. A tak moc jej to bodalo u srdce, tak moc mu to všichni předhazovali. Chtěl vykřičet do světa, že Toma miluje, ale to by už teď stejně nemělo smysl. Tom o to očividně nestál. Jen by se ztrapnil. A tak to celé četl stále dokolečka, čelil tomu snad na každém rozhovoru pro jakýkoli módní časopis nebo televizi. Čekalo to na něj na každém rohu. Až jednoho dne…

„Tome, rozhodl jsem se, že se odstěhuju. Už tady nemůžu prostě být. Všechno mě tu strašně dusí, tebe už nepoznávám. Nemám důvod tu zůstat.“ Už nemohl. Potřeboval pryč, ale tak moc se v hloubi duše modlil, aby mu to Tom nedovolil. Aby řekl, že bez něj nemůže žít. Aby mu padl kolem krku a odprosil, ale nic z toho se nestalo. Tom měl problém k Billovi zvednout hlavu, a tak od televize jen tiše kývl na souhlas.

„Dobře. Měj se hezky, brácho.“

Ani už nepočítal sny, kdy byl bez něj. Nepočítal noci, kdy se chtěl k němu přitulit a cítit se v bezpečí. Našel si malý domek v L.A. Po tom, co Tom neudělal nic, pochopil, že už nemá cenu dál zůstávat a opravdu odjel. Odstěhoval se. Tak moc to bolelo. Tak moc si přál, aby jej Tom na letišti doběhl a nedovolil mu odletět, ale to se nestalo. Pronajal si malý domek. Peníze nehrály roli, těch bylo dost, ale co city? V Billovi jich taky bylo dost, jen Tom nějak ztratil zájem. Vzpomínal každou chvíli na jejich milování, na Tomovu vůni, na jeho rty, oči. Cítil se den ode dne slabší. Tom mu dokonce ani nezavolal ani nenapsal. Nic. Jako by neexistoval. A Bill neměl odvahu mu napsat jako první. Nechtěl se mu vnucovat. Ale nakonec se přeci jen odhodlal, ale hovor nikdo nevzal. A tak měl Tom každý den minimálně jeden zmeškaný hovor, až to Bill vzdal úplně. Připadal si jako idiot. Připadal si tak podvedeně, zrazeně a tak nešťastně. Na svých přehlídkách, ale nasadil dokonalou masku a všechno bylo v pořádku.

O Tomovi věděl jen z tisku a televize, kde se o něm mluvilo stále. Jak by ne. Byl to šampión ve formuli 1. Porazil i ty nejlepší z nejlepších. A Bill měl radost, sice se o něj bál, ale tohle mu moc přál. Sám měl na svém kontě ty nejvyhlášenější módní přehlídky. Oba byli slavní, jen jejich vztah moc slavný nebyl. Ani nevěděl, jak dlouho bez Toma žil. Existoval. Všechno pomalu ztrácelo smysl, pomalu všechno přestávalo existovat, jen jeho city k Tomovi byly stále tak silné. Ale ani jeden hovor, ani jediná esemeska. Prostě nic. Bill byl nešťastný, přemýšlel, co udělal špatně, Kde udělal chybu, ale stále na nic nemohl přijít. Nedokázal se smířit s tím, že jej odstrčil od sebe. Že na něj zapomněl. Dokonce se snažil spojit i s Andreasem, ale ten mu nedokázal říct o nic víc. Tom se s ním na téma Bill odmítal bavit.

Až pak jeden večer, byla zrovna hrozná bouřka a jeho osobní ochranka jej vezla na jednu módní přehlídku. Seděl v autě a sledoval kapky vody, které pomalu stékaly po skle, tak mu to připadalo jako tvář a stékající kapky slz po jeho tváři. Připadal si dneska tak strašně vedle, tak mimo všechno to nadšení a dění kolem. Nedokázal se mezi to dostat. A pak. Najednou mu pípl mobil. Koukl na display, nová zpráva. Nezaujatě ji otevřel, kdy však viděl jméno odesílatele, jeho srdce vynechalo úder. Tom. Zpráva se skládala sice z pouhých třech slov, ale i tak málem omdlel.

„Vrať se, prosím.“

Po jeho tvářích se rozeběhly dvě slzičky. Konečně, jak dlouho čekal? Jak dlouho prosil? Četl to stále dokolečka, nakonec rychle vytočil jeho číslo.

„Tome.“ Vydechl uplakaně do telefonu.

„Lásko.“ Ozval se Tom lehce chraplavým hlasem. Plakal. Poznal to.

„Přijedu, ráno. Ano?“ Vydechl a stiskl víčka k sobě, co nejvíc jen mohl.

„Přijeď hned, prosím.“

„Já ale nemůžu tak rychle odjet. Mám dneska ještě přehlídku. Navíc, musím se sbalit.“

„Zítra jedu naposledy. Vím, že to nemáš rád, ale chci, abys tam byl. Pojedu to pro tebe, pro nás. Poslední výhra a skončím, slibuju ti to.“ Bill málem omdlel, když tohle slyšel. Chtěl se všeho pro něj vzdát. Plakal štěstím. Zalykal se a nemohl málem ani mluvit.

„Tome…já… slibuju, že tam budu. Poletím hned prvním letadlem. Budu tam s tebou.“ Usmál se ztěžka přes závoj slz, jež halily jeho tvář.

„Dobře. Uvidíme se potom po závodě, ano? Musím ráno na trénink a ještě něco prodiskutovat s mechaniky a tak. Andreas tě vyzvedne. Všechno domluvím.“

„Dobře. Už musím jít. Tak zítra. Miluju tě.“ Poslední větu zašeptal, aby ji nikdo neslyšel.

„A já tebe. Ahoj.“ Pak už mobil ohluchnul.

Bill byl jako vichřice. Jako ta nejsilnější vichřice. Všechno se snažil natlačit do kufrů nebo alespoň to nejdůležitější. Spěchal. Musel chytit let, aby to všechno klaplo. Musel se stavit doma, a pak měl s Andreasem jet do Nürbürgringu, kde Tom měl jet svůj poslední okruh o Velkou cenu Německa. A už zase nestíhal. Na letiště doběhl tak tak, nemohl se už dočkat. Doma doslova hodil kufry jen do předsíně, protože akorát u jejich domu parkoval Andreas. Po dlouhém objímání se konečně vydali na cestu. Cesta byla dlouhá a Billovi hlavně připadala nekonečná. Chtěl Toma vidět. Ale to se mu již nepodařilo. A tak s Andreasem zasedli do VIP zóny. Těšil se, až bude konec. Nebylo důležité, jestli Tom vyhraje, i když mu to přál z celého srdce. Důležité bylo to, že vyhráli oni dva nad sebou. Nad vším. Bill byl tak nedočkavý. Tak natěšený. A Andreas taky. Divoce fandili. Tom byl asi po čtyřech kolem druhý, což bylo naprosto perfektní, jak to vypadalo, tuhle pozici si dokonale bránil. Bill se v tomhle moc nevyznal, nikdy se nezajímal ani o auta ani o motorky. Tady prostě jen fandil Tomovi. Auta kolem nich jen svištila a po třinácti kolech se dostal Tom na druhou pozici a Bill byl jako ve varu. Vesele vykřikoval z tribuny a divoce fandil jako ten nejzarputilejší fanoušek na celém světě. Jediné, co věděl, bylo to, že Tomova formule byla stříbrná, jeho nejoblíbenější barva. To bylo nejspíše to důležité, co řešil ještě včera se svými mechaniky a celkově se svojí stájí.

Ani nevěděl, kolik kol zbývalo do konce, ale Tom byl první. Nedokázal si představit ani rychlost, kterou se Tom tam dole řítil. Divoce skákal a fandil, když najednou viděl, jak se z Tomova auta začalo kouřit. Trochu znejistil. Pak se ozvalo skřípěný brzd a strašná rána. Stalo se to během vteřiny. Během jedné jediné vteřiny Tom ztratil své prvenství. Během jedné vteřiny formule stála odstavená. Všude zděšený křik. Dým, oheň. Všude kusy z formule. Snad zůstala jen kostra auta. Bill jen ztuhl a rozběhl se vstříc Tomovi. Snažili se ho zadržet. Viděl, jak nějací lidé z jeho stáje utíkají k autu s hasicími přístroji. Ozval se výbuch. Bill jen stál a sledoval to dění před sebou. Sledoval vysoké plameny. Ze všech stran se ozývaly houkačky sanitek. Cítil Andreasovy ruce, jak jej podpírají, jak jej vedou pryč. Prosil. Ale nemohl dělat nic, měl to před očima. Měl před očima, jak z auta najednou začaly šlehat plameny. Andreasovi se povedlo vyvést Billa pryč z hlediště.

„Tome… Tome!“ Zakřičel po chvíli a začal se sápat z Andyho sevření. Nakonec se mu povedlo vymanit se a utíkal rychle k němu. Ke svojí lásce. To už na místě byla sanitka a Toma na nosítkách akorát nakládali. Při prokázání se jako Tomův bratr byl nabrán i Bill. Málem se zhroutil. Tom byl popálený, nedýchal. Oči zavřené. Neskrýval slzy, zděšení. Neskrýval nic. Jen seděl a nechával pracovat doktory, kteří Toma připojili na nějaký přístroj, co za něj dýchal.

V nemocnici šlo všechno ráz na ráz. Nechali Billa sedět před operačním sálem. Mezitím dorazil i Andreas, který se snažil dělat Billovi alespoň nějakou oporu. Trvalo to hodiny a hodiny. Snažili se tam Tomovi zachránit život. I když šance byla mizivá. A on to věděl. A on to cítil. Nechtěl se s tím smířit, nechtěl. Měl to být poslední závod. Poslední medaile. Měli už být konečně spolu. Nadosmrti. Už nic jim nemohlo zabránit v jejich lásce. Prošli si těžkými obdobími, ale nakonec našli k sobě zase cestu. A teď se měly jejich cesty rozejít. Ne, nechtěl to dovolit. Ani nevěděl, kolik šálků kafe z automatu vypil, kolik cigaret vykouřil. Stále jen čekali. A ač se cítil tak strašně unavený, nemohl jít spát. Nechtěl. Co kdyby konečně lékaři přišli se zprávou, že Tom je v pořádku? Chtěl u toho být. Chtěl jít za ním jako první. Když Andrea usnul a Bill klimbal v jeho objetí, vyšel ze sálu lékař. Bill se okamžitě probral jako při nějakém šoku. Přispěchal k němu. Pohled plný očekávání. Celý se klepal, jak čekal na tu zprávu. Na ortel, jenž měl vyřknout.

„Váš bratr před pár vteřinami zemřel. Jeho poranění byla neslučitelná se životem. Moc mě to mrzí.“ V tu chvíli jen sklopil oči. Slzy ani nevyšly na povrch. Chtěl něco říct, ale jeho ústa se opět zavřela. Nemohl se ani nadechnout. V hlavě mu nepříjemně hučelo v rukách nepříjemný třas. Snažil se vstřebat tu zprávu. Nešlo to. Jeho mozek nechtěl chápat. Jeho srdce odmítalo. On nechtěl. A pak padl na kolena. Otřásl se pod mohutným vzlykem. Pěvně tiskl víčka k sobě.

„Ne… ne, to ne.“ Jen na tohle se zmohl. Pak se ztěžka nadechl a rozplakal se. Tak srdceryvně plakal. Lékař se jej snažil alespoň nějak utěšit, ale marně. Nebylo nic, co by jej mohlo uklidnit, utěšit. Ani vzbuzený Andrea, který pochopil, co se stalo, nedokázal jeho žal ani zmenšit, ani jej utěšit. Vytrvale plakal na jeho rameni. Klepal se a snažil se pochopit proč? Proč tohle všechno? Bylo to snad kvůli jejich utajenému vztahu? Nebo bohatství, jež si pracně vydobyli? Nebo kvůli čemu přesně? Andreas jej chtěl odvést pryč z nemocnice, ale Bill trval na svém, že chce za Tomem. Že jej chce ještě vidět. Rozloučit se.

Stál u dveří a nejistě se díval na stůl před sebou. Tak moc tam chtěl jít, ale bál se, co s ním ten pohled udělá. Nechtěl se sesypat. Slzy si stále razily cestičku z jeho očí. Snažil se alespoň pravidelně dýchat, když doktor za ním dveře zavřel. Vyžádal si, že chce s Tomem zůstat sám. Pomalu kráčel k lehátku. Až jej patřil. Nejistě zvedl ruku, aby se jej dotknul, ale jen sjížděl jeho tělo očima. Nedokázal tu ruku položit a dotknout se. Snažil se dýchat, ovládat ten třas. Chtěl se rozloučit. Možná doufal, že Tom otevře oči a vstane. Byl schopen pro tohle udělat cokoliv, ale pozdě. Sledoval Tomův obličej. Snad ani nedokázal poznat, jestli je to on. Plameny a mocný výbuch udělaly svoje. Nasucho polkl, měl pocit na omdlení. Přidržoval se postele, aby to ustál. Krev se hromadila v jeho mozku a cítil, jak na něj jdou mdloby. Musel chvíli zavřít oči, aby to vydýchal.

„Tome.“ Vydralo se z jeho rtů neidentifikovatelným hlasem. „Tome.“ Ozvalo se znovu s brekem. Pak už neváhal a ruku si položil na tu jeho. Čelem se opřel o jeho hrudník. Hlasitě plakal. Prosil. Šeptal. Možná se i modlil, ale všechno zbytečně.

„Miluju tě. Tys u mě vyhrál. Ve všem, Tome. Na plné čáře.“ Zalapal po dechu a hřbetem ruky si setřel slzy. Naposledy se nad něj naklonil a lehce jej políbil na rty.

„Navždycky tě budu milovat, slibuju. Nikdy nezapomenu. Slyšíš? Nikdy.“ S těmihle slovy se rozběhl pryč z nemocnice.

Za pár dní byl pohřeb. Velkolepý pohřeb. V první řadě stáli jen Andreas a Bill. Nikdo si netroufl stoupnout k nim. Byli tu Tomovi kamarádi, lidi ze stáje. I ostatní závodníci. Taky hodně novinářů, ale to se dalo čekat. Jak jinak. Vždyť Tom byl tak slavný, a navíc sám Bill byl taky. Snažil se důstojně čelit slovům vyřčených knězem. Snažil se s Tomem rozloučit tak nejlíp, jak jen mohl. Odolával náporu zhroucení se. Dokonce, i když na rakev házel hrst hlíny a růži, se držel. Dokonce i po slovech Amen. A pak, když už chtěli jít. Z řad jezdců formule 1, vystoupil závodník, který vyhrál. Sklesle stál nad rakví. Naproti Billovi.

„Myslím, že tohle patří Tomovi.“ Bill jen zvedl hlavu a sledoval ho. Neměl nejmenší tušení, kdo to je. Pochopil jen, že nejspíše vyhrál ten pitomý závod, kde Tom zaplatil životem.

„Byl nejlepší závodník, kterého jsem znal.“ Pak Billovi vtiskl do ruky pohár a odešel s davem. Bill jej sledoval a přemýšlel. Nakonec ho hodil na rakev.

„Měl jsi pravdu. Vyhrál bys pro mě, pro sebe, pro nás. Vyhrál bys, Tome. Vyhrál.“

autor: Lauinka