autor: Hemo
Dneska tady mám pro vás jednodílku, ke které jsem se od chvíle, kdy jsem ji četla poprvé, vrátila už nespočetněkrát, a jsem si jistá, že se k ní i nadále budu vracet. Moc si přeju, abyste se do ní zamilovali stejně jako já, protože to je opravdu poklad. Autorka ji napsala v roce 2010 a má na THF 77 komentářů, což je na jednodílku opravdu hodně.
Užijte si čtení o dvojčecí lásce a hlavně o úžasném Georgovi, bez kterého by tato nádherná láska snad ani nedostala šanci 🙂
Zuzu
Zpočátku si Georg myslel, že se mu to zdá. Vznášel se někde mezi realitami, ne tak docela spící, ani ne úplně vzhůru. Trvalo několik vteřin, než jej ten zvuk úplně probudil, ale nakonec přišla chvíle, kdy si uvědomil, že někdo ve skutečnosti klepe na jeho dveře. Znepokojeně se vymrštil do sedu, až málem spadl z gauče.
Televize byla ještě zapnutá, jak předtím večer sledoval film, ale ignoroval to, co tam v současné době hrálo, vstal a poté se pokoušel setřít spánek z očí. Se zívnutím doklopýtal k oknu a opatrně vykoukl, aby se pokusil zahlédnout osobu, která jej rušila uprostřed noci. Nemohl rozeznat postavu na své verandě, ale na příjezdové cestě stálo velmi povědomé auto a Georg musel několikrát zamrkat, aby se ujistil, že nemá vidiny.
Nechal závěsy, aby se zavřely, rychle šel ke dveřím a nechal svou ruku vznášet se nad zámkem. „Kdo je to?“ Zavolal přes neustálé klepání; myslel si, že to ví, ale v této fázi jejich slávy neexistovalo nic jako přílišná opatrnost. Bušení přestalo.
„Georgu,“ ozval se přes dveře Billův tlumený hlas. „To jsem já.“
Georg odemkl, otevřel dveře a okamžitě si složil ruce na prsou v marné snaze ochránit se před zimou, která pronikala dovnitř; bodavé závany zimy ještě stále nezmizely, a zatímco dny byly čím dál snesitelnější, noci byly stále chladné. Tělesný chlad ale nebyl nic proti ledovému pocitu, který se mu usadil v žaludku, když spatřil Billa.
Billa, který byl stále ve svém nočním oblečení a neměl žádné boty; Billa, který i přesto, že z nich byl nejhubenější, Georgovi vždycky připadal jako neochvějná hora, a který teď shrbený a schoulený do sebe vypadal menší a křehčí, než jej Georg kdy viděl. Billa, jehož oči byly zarudlé a opuchlé a stále mu z nich unikaly proudy slz.
„Ahoj,“ zamumlal Bill a kousal se do rtu.
Georg opravdu nemyslel – nechtěl přemýšlet o tom, co Billa přimělo být tam takhle uprostřed noci a s pláčem – prostě se natáhl, chytil jej a vtáhl ho z chladu dovnitř. Bill vešel ochotně a překvapil svého přítele ještě víc, když mu omotal ruce kolem krku a přimkl se k němu se zoufalstvím, které Georg sotva kdy v životě cítil. Dveře se za nimi zavřely, ale Georg tomu nevěnoval žádnou pozornost, jen nechal své ruce odpočívat kolem Billova pasu, poslouchal jeho trhaný dech a vnímal jeho slzy na svém krku.
„Hej,“ Georg zvedl ruku a jemně od sebe odtlačil Billovu tvář, jak se snažil zachytit jeho pohled. Bill vypadal mizerně, jeho oči postrádaly cokoliv jiného než jen tu nejhlubší bolest a jeho tělo se třáslo, jak se co nejvíce snažil přestat plakat. „Co se děje?“
Bill zběsile zavrtěl hlavou a znovu se pokusil pohřbít svou tvář v Georgově krku, ale ten ho nenechal. Držel Billův obličej v dlaních a donutil jejich pohledy, aby se spojily. „Co se stalo, Bille?“
„Já…“ zachraptěl Bill a pak zavrtěl hlavou. Několik zbloudilých slz mu steklo po tváři, ale rychle je otřel. „Prostě musím pryč. Potřebuju… Potřebuju někde zůstat.“
Zlověstný pocit v břiše mu při Billových slovech ještě zesílil. Po celou dobu, co se v kapele přátelili, neslyšel tato slova od žádného z dvojčat. Jistě, on a Gustav už jim to dříve řekli. Ale dvojčata, dvojčata byla vždycky spolu; nejprve s rodiči a pak jen spolu navzájem. Byli jednotka. Žádný z nich nikdy nepřišel k němu nebo ke Gustavovi s takovou žádostí, a myšlenka na to, že se stalo něco tak zlého, aby Bill přišel k němu, ho naplnila hrůzou.
Co myslel tím, že prostě musí pryč? Pryč od čeho?
„Jo, samozřejmě,“ řekl po chvíli a rychle pokýval hlavou. „Tak dlouho, jak jen budeš potřebovat.“
Bill ze sebe vydal žalostný zvuk a přiložil dlaně na ty Georgovy, stiskl mu prsty a další slzy se mu rozkutálely po tváři. Georg je rychle setřel.
„Vypadáš jako těsně před zhroucením,“ poznamenal, než se sklonil, aby zvedl Billovu tašku.
Byla to pravda. Georg už Billa viděl v jeho nejlepších i nejhorších chvílích, ale dokonce ani v tom největším stresu nikdy nevypadal tak zničeně a unaveně. Položil mu ruku na záda a nasměroval jej ke schodům, které bral po dvou, aby udržel tempo s jeho dlouhými kroky.
Pokoj pro hosty v Georgově domě nebyl nijak velkolepý. Nebyl jako Bill, který si myslel, že každý pokoj v jeho domě musí být pečlivě uspořádaný a zařízený a mít svůj vlastní život. Byly tam čtyři holé, bílé stěny, velká postel přímo uprostřed, vedle ní noční stolek a u protější stěny prádelník. Na prádelníku stála televize a na ní tenký DVD přehrávač. Bylo to prosté a Georgovi se to tak líbilo.
Bill vešel dovnitř a Georg položil tašku u dveří. „Ve skříni je navíc jedna přikrývka, kdyby ti byla zima,“ řekl Georg a ukázal směrem ke skříni. „Kdybys cokoliv potřeboval…“
Georg postával u dveří a pozoroval Billa, který se otočil, posadil se na postel a zíral na něj. Chtěl zůstat, utěšit Billa a dostat z něj, proč tam je a proč vypadá, jako by celý jeho svět byl zničen. Ale tlačit na něj a naléhat, aby odpověděl na otázky, na které nechtěl odpovědět, to nikdy nedopadlo dobře. Nejlepší bylo dát mu prostor a počkat, až on přijde za ním.
Věnoval Billovi malý úsměv. „Dobrou noc.“
Georg jemně zavřel dveře a vydal se krátkou cestou do svého pokoje, kde dopadl na postel. Byl zcela probuzený a jeho mysl pracovala na přesčas, i když žádná myšlenka se v jeho hlavě nezdržela dost dlouho na to, aby ji zaregistroval. Neměl ponětí, co si má myslet, netušil, jaký je protokol při jednání s tajemně zdrceným Kaulitzovým dvojčetem. Zvlášť, když to Kaulitzovo dvojče je Bill, ten emocionálnější.
Byl ve svém pokoji sotva pět minut, když se ozvalo plaché zaklepání na dveře. Georg zvedl hlavu právě včas, aby spatřil, jak se dveře otevřely dostatečně na to, aby do nich Bill mohl strčit hlavu. Vypadal nervózně a v rozpacích.
„Co se děje?“ Zeptal se Georg a zcela se posadil.
„Já…“ Bill zčervenal a na moment sklopil hlavu, než se podíval na Georga těma velkýma očima, u kterých bylo nemožné, aby jim kdokoliv řekl ne. Plaše se zeptal: „Můžu spát u tebe? Já… neumím spát sám.“
Georg se opatrně rozhodl ignorovat logické závěry tohoto prohlášení. Vše týkající se dvojčat mělo striktní ´neptej se, nepověz´ pravidla, a minimálně pro dnešek nebyl připraven je porušit.
Beze slova přikývl a Bill se rychle vrhl do místnosti, jako by jakékoliv zaváhání mohlo Georga přinutit změnit názor. Zalezl pod deku a přesunul se doprostřed postele, kde ležel Georg, aby se zformoval kolem jeho těla. Svolení ke spaní v jedné posteli zřejmě obsahovalo také svolení ke ztrátě osobního prostoru; vážně, Georg si to měl uvědomit. Když Bill byl kolem, neexistovala žádná naděje na prostor.
„Děkuju ti,“ zašeptal Bill do tmy.
Georg pouze beze slova jednou rukou objal Billovo tělo a zavřel oči. Stále mohl cítit, jak mu Billovy příležitostné slzy smáčejí tričko, ale nezdálo se, že by byl nějaký způsob, jak to zastavit. Jediné, co mohl udělat, bylo Billa držet a doufat, že ať už se stalo cokoliv, tak se to zítra nebude zdát tak špatné.
***
Georg byl vzhůru brzy ráno. V noci sotva zamhouřil oko, jak byl příliš zaujatý přemýšlením nad tím, co se to sakra mezi dvojčaty stalo, že Bill hledal útočiště v jeho domě. Obvykle byly hádky mezi dvojčaty prostě striktně jen mezi nimi. Dokonce, i když se k nim schylovalo na turné, nebo se staly přímo před Gustavem a Georgem, bylo tam přísné, nevyřčené pravidlo, že ani jeden z nich se do toho nezaplete a žádné z dvojčat je do toho nezatáhne. Ale Billova momentální přítomnost toto pravidlo porušovala a on měl obavy z toho, co mohlo být tak špatné, aby tohle Bill udělal.
Přemýšlel nad tou otázkou celou noc a celé dopoledne; nakonec se vzdal spánku několik hodin poté, co vyšlo slunce a v žaludku mu hlasitě zakručelo. Georg pohlédl na Billa, který, dokonce ani ve spánku nevypadal příliš klidně.
Opět mu zakručelo v žaludku a Georg si tiše povzdechl a opatrně se vymotal z přikrývek. Po špičkách zamířil do koupelny, aby se postaral o svou ranní rutinu a poté zamířil do kuchyně.
Káva byla první na řadě, a jakmile byla hotová, zjistil, že vytahuje hrnce a pánve a z lednice slaninu a vejce. Vlastně si málokdy ráno vařil snídani, ale nyní, více než kdy jindy, to vypadalo jako vhodná věc. Doufal, že možná dobrá snídaně Billovi prospěje, ačkoliv, jak dál pokračoval ve vaření, bylo mu jasné, že bude potřeba víc věcí než jen trocha jídla, aby si dal Bill zase věci do pořádku.
Káva už byla dávno hotová a Georg právě vytahoval z pánve poslední kousek slaniny, když za sebou zaslechl šoupání nohou. Otočil se od sporáku a spatřil Billa v polospánku, jak si u vchodu do kuchyně mne oči. Georg se na něj usmál.
„Dobré ráno,“ řekl.
Bill se na Georga zamračil, jako by nečekal, že tam bude. „To… nebyl sen?“ Zeptal se po chvíli a zřejmě potřeboval objasnění, navzdory důkazům přímo před ním.
Georg váhavě zavrtěl hlavou a Bill polkl. „Aha.“
Posadil se ke stolu a rukou si zakryl ústa, zatímco zíral do prázdna a vypadal něčím nepříjemně zasažený. Zdálo se, že nehrozí nebezpečí, že by se znovu rozbrečel, ale bylo tam něco v jeho výrazu, nad čím basista znejistěl.
„Jsi v pořádku?“ Odstoupil od sporáku směrem k Billovi. Bill zamrkal a sklouzl pohledem k místu, kde se nyní Georg nakláněl nad opačným koncem stolu.
„Ehm. Jo.“ Bill zavrtěl hlavou, možná jako podvědomé popření jeho odpovědi, a opřel se. „Máš tady cigarety?“
„Jo, jsou tam nějaké v té nádobě na pultu.“ Georg kývl k zadní části kuchyně, kde na okraji pultu stála jednoduchá bílá váza, v blízkosti skleněných posuvných dveří, které vedly k zadní verandě.
Bill přikývl a vstal, z vázy si přisvojil cigaretu a zapalovač. Poté se natáhl ke dveřím a otevřel je.
„Bille,“ řekl Georg náhle a Bill se k němu otočil. „Chceš si o tom promluvit?“
Bill zaváhal a pak zavrtěl hlavou. „Opravdu ne.“
Vyšel ven a zapálil si cigaretu, zatímco zavíral dveře, a Georg si povzdechl. Měl pocit, že to bude dlouhý den.
***
Neptal se Billa, jak dlouho zůstane a Bill mu to neřekl, ale dle jeho chování Georg předpokládal, že se tu noc bude opět dělit o svou postel. Překvapovalo jej to víc než cokoliv jiného, protože ať už se dvojčata hádala o cokoliv, cokoliv bylo řečeno nebo uděláno, nedokázal si vzpomenout na jedinou dobu, kdy dovolili, aby je to rozdělilo na delší dobu než jen na pár hodin. Obvykle, trvalo-li to přes noc, ráno bylo vše zapomenuto. Nikdy nebyli schopni dlouho fungovat bez toho druhého, to bylo něco, co dobrovolně přiznávali.
To, co dělalo tohle všechno ještě více zřejmé, bylo, že Bill seděl po většinu dne na gauči a zíral na televizi, jako by se díval skrz ni. Georg tam seděl s ním jako řádný kamarád a hostitel, aby jej nějak zaměstnával, i když se zdálo, že Bill sám sebe zaměstnává docela v pohodě.
Někdy během dopoledne, když Georg odešel do koupelny, Bill zmizel ze svého místa v obývacím pokoji, což bylo překvapením samo o sobě. Georg jej šel hledat, a když vyšel do patra, uslyšel hudbu vycházející z pokoje pro hosty. Jakmile se dostal dost blízko, uvědomil si, že to je vyzvánění; Tomovo vyzvánění. Telefon přestal hrát pouhé vteřiny před tím, než Georg zpoza rohu nakoukl do pokoje.
Bill seděl na posteli a s nečitelným výrazem zíral na telefon. Georg vešel dovnitř.
„Ať už se mezi vámi, kluci, stalo cokoliv,“ řekl a Bill k němu vzhlédl, „nestojí to za to, abys ignoroval jeho volání, víš?“
Bill na něj chvíli zíral, než zavrtěl hlavou. „To ne… to není… my se nehádáme.“
Georg se zamračil, znepokojený tímto odhalením. „Tak co teda…?“
Bill se kousl do rtu a podíval se na své ruce, ve kterých měl telefon. „Já jsem nepřemýšlel, víš?“ Řekl, jako by snad Georg už věděl, o čem to mluví. „Jen jsem měl pocit, jako… jako bych se topil. Vždycky mám pocit, jako bych se topil a prostě jsem chtěl dostat hlavu nad vodu. Nechtěl jsem, aby se to stalo takhle. Nechtěl jsem, aby se to vůbec stalo.“
„Bille,“ řekl Georg zoufale. Z toho všeho Billova blábolení, které mělo být vysvětlující, se cítil ještě zmatenější, než byl na začátku. „Já to nechápu.“
Bill se na něj podíval. „Nemůžu mu teď čelit,“ řekl prostě. „Já nevím, co jsem si myslel, ale nebylo to správné a teď má otázky, na které nemůžu odpovědět.“
„Ty se před Tomem schováváš?“ Ta myšlenka se zdála absurdní. „Proč?“
„Já…“ začal mu Bill odpovídat, ale poté se zarazil a zavrtěl hlavou. „To ti nemůžu říct.“
Počátky myšlenek se začaly vkrádat do Georgovy mysli, ale on je vyhnal předtím, než se mohly plně vynořit. Dvojčata patřila mezi jeho nejbližší přátele; odmítal spekulovat o vztahu, o kterém nikdy nedoufal, že by mu mohl porozumět.
„Nemusíš mi to říct,“ řekl nakonec. „A můžeš se tady schovat, na jak dlouho jen budeš potřebovat, ale během té doby chci, abys sám sobě položil jednu otázku: Jak by ses cítil ty, kdyby ses s Tomem nemohl spojit? Jak šílený bys byl?“
Bill se na Georga zamračil, jako by jej nějak zradil tím, že do rozhovoru vtáhl logiku, a Georg se jen usmál a poplácal jej po koleni. Vstal, nechal Billa přemýšlet o svých slovech a šel si pro svačinu.
pokračování
Jsem zvědava co se stalo mezí Billem a Tomem.
Mám takový pocit, že Bill Tomovi vyjevil svoje pocity nebo jej políbil a oba z toho byli tak zmatení, že Bill zpanikařil a utekl pryč, než by si jeho dvojče mohlo uvědomit, že je mu to nepříjemné a přijde mu to divné.
No, to jsou zase jen mé úvahy, všechno může být ještě jinak, ale tahle část na mě takhle rozhodně působila.
Billa mi bylo ale opravdu velice líto, jak došel za georgem s brekem a chtěl u něj zůstat a ještě i v té posteli se k němu přitulil.
Snad to dvojčata brzy vyřeší! Hned jdu na pokračování. 🙂
Ešteže je Georg tak chápavý a zrejme mu došlo, čo Bill vyviedol. To jeho upozornenie, čo by robil keby to bolo naopak a Tom sa schovával pred ním… teším sa na uvedomenie sa Billa a na vyriešenie toho veľkého problému:) Ďakujem za skvelý preklad…
Príbehov z pohľadu Georga (alebo Gustava) je dosť málo a tento vyzerá poriadne zaujímavý. Páči sa mi, že je Geo taký super priateľ a hlavne, že je chápavý a neťahá nič z Billa nasilu (aj keď mu už pár vecí došlo).
Som zvedavá, čo sa vlastne medzi Tomom a Billom stalo.