Shining hands 2/3

„Ne! Bože ne, promiň, já to takhle nemyslel, jenom, že je to fajn, víš? Protože většinou jsi obklopený kluky, kteří mě nemají rádi, a holkami, takže není moc šance si s tebou jen tak popovídat.“ Uvedl jsem to na pravou míru.

Najednou nastalo ticho. Tom nic neříkal, zřejmě uvažoval, nebo se mu nechtělo mluvit. Uvažoval jsem, jestli jsem neřekl něco špatně.

„Hm… máš pravdu, věčně je se mnou někdo,“ řekl po chvíli a podíval se na mě. Myslel jsem, že snad sebou seknu. I když byla noc, pořád jsem viděl do jeho pronikavých mandlových očí. Připadal jsem si jako puberťačka vedle svého idola.

Opět nastalo to trapné ticho. Nevěděl jsem, co říkat a nechtěl jsem říct něco hloupého. Nevím ani, jaké má o mně mínění, a jestli je dobré, nechci si ho pokazit.

„Asi… půjdu najít Vanessu, říct jí, že už půjdu,“ pověděl jsem Tomovi a vydal se mezi lidi. Po chvíli jsem našel Vann, jak si povídá s nějakým hezkým klukem.

„Promiňte, nechci vás rušit, jenom Vann, já už půjdu. Půjdeš taky, nebo zůstaneš?“ otázal jsem se a podíval se pak a na toho kluka.

„Asi ještě zůstanu, trefíš domů?“ zeptala se mě a uculila se na hnědovlasého.

„Jasně, neměj starost, tak ahoj,“ mávl jsem na ni a vydal se zase skrz lidi k místu, kde jsem seděl na pařezu. Tudy totiž vedla cesta ke mně domů.

Nečekal jsem, že tam bude Tom pořád sedět a ke všemu sám. To bylo skutečně zvláštní, a dokonce to vypadalo, jako by na mě čekal.

„Našel jsi ji?“ zeptal se mě. Překvapilo mě to a jenom jsem přikývl.

„Ano, našel, já teda půjdu, měj se, Tome.“ Věnoval jsem mu jeden ze svých úsměvů.

„Nebudeš se bát, aby tě nesežral medvěd?“ zasmál se Tom a položil lahev s pivem vedle pařezu a zvedl se.

„Myslím, že tady žádní medvědi nejsou,“ také jsem se zasmál. Srdce mi bušilo o sto šest a jenom jsem se modlil, abych se nezakoktával.

„Nemám jít s tebou, kdyby se přece jen nějaký medvěd objevil?“ zasmál se opět. Netušil jsem, že se takhle chová tak normálně a mile. Bylo to zvláštní, čekal bych, že to bude spíš arogantní blbeček.

„Můžeš, kdyby mě chtěl ten medvěd sežrat,“ zasmál jsem se a společně jsme se vydali po pěšince lesem. Zajímavé bylo, že jsem ve tmě perfektně viděl, je možné, že by mi moje schopnosti zlepšily zrak?

Pokračovali jsme dál v cestě a zatím bylo ticho. To však narušil Tom, když zakopl o kořen stromu, který vyčuhoval ze země a tvořil oblouk. Chytil jsem ho včas, aby neupadl.

„Dobrý?“ musel jsem se usmívat.

„Kurva, vidím tady úplně hovno! Ale jo, dobrý. Ty tady vidíš?“ zeptal se mě a pokračovali jsme v cestě.

„Jo, vidím dobře,“ přiznal jsem. Nedokazuje to přece ještě nic o tom, že bych měl zvláštní schopnosti a stačil jsem jich prozkoumat jenom málo. Nejčastěji se objevují se stresových situacích, nebo u podobných věcí, na tohle jsme už přišel.

Tom si svítil mobilem na cestu a já přemýšlel o tom, jestli bych dokázal vytvořit světlo. Tak jsem zkoušel vysílat energii a kreslit prstem neviditelné obrazce na straně, na kterou Tom dobře neviděl.

Najednou jsem zahlédl malou čáru, kterou jsem prstem nakreslil, a ona zářila. Ta zář však velmi rychle vybledla, protože jsem se na to pořádně nesoustředil. Moc jsem nevnímal Toma u sebe, ale on asi dobře vnímal mě.

„Co to bylo?“ díval se tím směrem a mračil se. Rychle jsem přemýšlel, co si vymyslet.

„Asi jenom světluška,“ řekl jsem první blbost, co mě napadla. Střetl jsem se s Tomovým zamyšleným pohledem.

„Ta asi měla hodně dobité baterky,“ zasmál se a já s ním. Zároveň jsem si v duchu oddechl. Nevím, jestli bych mu měl o tom říct.

Celou cestu jsme si povídali a já ho pomalu poznával, a zároveň mu říkal něco málo o sobě. Byl to vlastně celkem prima kluk. Došli jsme až k naší brance a já zauvažoval.

„Na zahradě máme houpačku, mohli bychom si tam sednout a povídat si, jestli teda nespěcháš zpátky na tu párty se pořádně opít a já nevím co všechno,“ usmíval jsem se. Jaké bylo překvapení, když souhlasil. Vydali jsme se k zahradní houpačce a posadili se na ni. Noc byla krásná, tichá a trochu chladná. Na obloze bylo miliony hvězd, které vypadaly tak nádherně. Chvíli jsem oblohu pozoroval a pak se podíval na Toma. Díval se na mě. Upíral na mě své krásné oči a mlčel. Srdce se mi opět rozbušilo jako o závod a v krku se mi tvořil knedlík.

„Hm… hádám, že už jistě někoho máš, že? Nějakou pěknou holku,“ trochu jsem se pousmál a sledoval ho. Bylo to až neuvěřitelné. Stále jsem nemohl uvěřit, že s ním opravdu mluvím. Já takový nikdo a on, dalo by se říct hvězda školy.

„Hádáš špatně. Nikoho nemám. Se svou ex jsem se rozešel už víc než před dvěma měsíci, od té doby jsem sám a jsem docela spokojený, nedalo se s ní už vydržet.“

„Byla otravná? Marnivá? Rozmazlená?“ dával jsem doplňující otázky, aby nestála řeč.

„Dá se říct, že všechno dohromady,“ zasmál se a sledoval mě. „A co ty? Máš někoho?“

„Já? Kdepak, jsem pořád sám…“ odpověděl jsem jednoduše. Nechtělo se mi to dál rozvádět. Tak trochu jsme se bál, aby pak po škole neroznášel drby o tom, že jsem gay.

„Ty jsi gay, že?“ zeptal se na férovku a já jenom ztěžka polkl a malinko přikývl.

„Neříkej to prosím nikomu ve škole. Prosím, nechci, aby se mi pak někteří smáli, a bůhvíco ještě,“ koukal jsem na něj prosebně. Opravdu jsem měl strach.

„Klid, klid, nikomu to neřeknu, máš moje slovo. Nějak nejsem ten, co si užívá ponížení jiných, a navíc mně nevadí, že jsi gay. No tak jsi, no a co? Každému to může být jedno,“ usmíval se na mě a já na něj hleděl jako na obrázek boží. Tohle od něj bylo tak milé a šlechetné.

„Děkuju, opravdu moc,“ usmíval jsem se na něj vděčně. Sledoval jsem jeho obličej. Byl tak krásný a já ho nejspíš nikdy nebudu mít.

Pak se stal naprosto neuvěřitelný a pro mě šokující okamžik. Když říkám šokující, tak skutečně šokující! Něco, o čem jsem si myslel, že se nikdy nestane, něco, o čem jsem pouze snil. Tom mě políbil! Najednou zničehonic se ke mně naklonil, chytil mě za tvář a natiskl se rty na ty mé. Byl jsem v takovém šoku, že jsem se nedokázal pohnout nebo jakkoliv zareagovat.

Tom se na kousek odtáhl a zadíval se mi do očí. Měl jsem lehce pootevřené rty a překvapeně se na něj díval. Nadechoval jsem se, abych něco řekl, ale byl jsem umlčen. Tomovým dalším polibkem. Opět si mě přitáhl k sobě a políbil mě. Tentokrát jsem však už nezůstal jenom nečinně sedět. Snažil jsem se taky zapojit, i když Tom byl první, kdo mě kdy líbal, snažil jsem se trochu improvizovat a dělat to, co dělá on. Docela mi to šlo. Jeho rty byly jemné, měkké a dobře líbaly. Rozechvělou ruku jsem položil na jeho tvář a pohladil ho po ní.

Tenhle okamžik byl tak magický, tak dokonalý a já celý zářil. Byl to můj splněný sen. Když jsem se však od Toma odtáhl a otevřel oči, viděl jsem jenom mizející záři, a poté Tomův šokovaný pohled.

„Zářily ti ruce. Tobě zářily ruce!“ vypadal docela vyděšeně. Tohle se nemělo stát. Neměl jsem nechat svou mysl volnou. Zářil jsem štěstím, ale zároveň jsem zářil doopravdy.

„Tome, klid. Já ti to vysvětlím, jenom se prosím uklidni a poslouchej mě, ano? Posloucháš?“ Chytil jsem ho za bradu, aby se na mě díval.

„Jo, poslouchám,“ kývl mi a já spustil a pověděl mu všechno o mých schopnostech. Ukázal jsem mu i názornou ukázku.

„S tím zářením je to však nové, o tomhle jsem nevěděl, že to dokážu, pořád se ještě poznávám. A to, co jsi viděl v lese, jsem taky udělal já, nebyla to žádná světluška. Možná, že když se budu soustředit…“ nedokončil jsem větu a dal dlaně k sobě, jako bych si do nich chtěl nabrat vodu a soustředil se. V dlaních mi začal vyrůstat zářící květ. Ve tmě vypadal úžasně, navíc to byl teď jediný zdroj světla a působilo to opravdu dobře.

„Ty krávo, to děláš ty?“ hleděl na květ a pak na mě. Usmíval jsem se na něj a viděl, jak se květu dotkl. Zavlnil se jako hladina vody, když do ní hodíte kamínek. Pak se vrátil zase do své původní polohy.

„Jo, dělám to já…“ nechal jsem květ vznést se do vzduchu. Brzy z něj začaly vyrůstat další zářící šlahouny, které se vlnily kolem naší houpačky a vytvářely tak něco naprosto nevídaného a nádherného.

„Jak to děláš?“ vyptával se mě Tom dál. Byl fascinován. Překvapen a ohromen.

„Nijak. Prostě jenom chci…“ odpověděl jsem stručně.

Na chvíli zavládlo ticho, avšak nebylo tak trapné a tíživé jako ty předešlé. Tom sledoval dále rostoucí zářivý květ a já se zamyslel. Stále jsem však držel onu myšlenku, aby se květ rozrůstal.

„Tome?“ přilákal jsem jeho pozornost oslovením a viděl jeho tázavý pohled. „Proč jsi mě políbil?“ zeptal jsem se a čekal na odpověď.

„Chtěl jsem to udělat…“ odpověděl mi.

„Ale proč? Nejsi gay,“ díval jsem se do jeho mandlových očí a přál si, aby mě nečekalo zklamání.

„Ne, máš pravdu, nejsem gay, jsem bisexuál a prostě jsem tě chtěl políbit, nevím, co k tomu víc dodat,“ pokrčil rameny a opět se zadíval na ten rozrůstající se zářivý květ. Hodně přitahoval jeho pozornost.

„Aha, to jsem nevěděl…“ pravil jsem po chvíli a už nevěděl, co dál říct. Nakonec mě přece jen něco napadlo.

„Mohl bys to udělat znovu?“ zeptal jsem se ostýchavě a vyčkával. Podíval se na mě a usmál se. Nic už neříkal, slova ani nebyla potřeba. Někdy ani určité věci slovy vyjádřit nejdou.

Opět si mě přitáhl k sobě a zadíval se mi do očí. Tentokrát na mě viděl i on díky zářivému květu, který nám poskytoval světlo. Přiložil rty k těm mým a několikrát se o ně otřel. Opakoval jsem stejné pohyby po něm a pohladil ho po tváři. Měl ji trochu chladnou. Začali jsme se něžně líbat, bylo to ze začátku spíš takové škádlení, než mi vjel Tom jazykem do úst a pohrával si s tím mým. Byla to vášnivá hra, která se mi skutečně zamlouvala.

Nevím ani, jak dlouho jsme se takhle líbali. Přestal jsem věnovat pozornost květu. Nezmizel, neuhasl ani nikterak nevybledl. Právě naopak. Jako by kopíroval moje pocity, které narůstaly a byly pozitivní. Květ se také rozrůstal. Postupně se u něj vytvořil druhý a třetí, které měly plno okvětních lístků. Všiml jsem si toho, až jsem se od Toma odtáhl a usmál se na něj. Přitulil jsem se k němu a opřel si hlavu o jeho rameno. Mikina, kterou měl na sobě, hezky hřála a byla měkká. Položil jsem dlaň na Tomovo bříško a nechal ji tam. Cítil jsem, jak mě hladí ve vlasech a drží si mě u sebe. Neodstrčil mě, což mě hřálo u srdíčka ještě víc.

„Zhasne ta květina zase?“ zeptal se šeptem po chvíli. Asi nechtěl narušit tu krásnou atmosféru, kterou jsme si vytvořili.

„Ano, až budu chtít, nebo se na ni přestanu soustředit,“ odpověděl jsem mu a pohladil ho jemně po bříšku. Přejel mi konečky prstů volné ruky po hřbetu ruky mé a dlouze vydechl. Podíval jsem se na něj a vysloužil si jeden sladký polibek.

Nechtěl jsem přemýšlet o tom, jak to bude dál, vlastně i zítra. Naplno jsem si užíval tenhle okamžik. Seděli jsme tam spolu opravdu dlouho. Občas jsme se líbali, dívali se na hvězdy nebo si povídali. Bylo to tak příjemné, tak okouzlující. Stále jsem Toma ujišťoval, že jestli tam se mnou nechce být, nemusí, a on mě stále přesvědčoval, že tam se mnou chce zůstat.

Moje květina už dost pohasínala, protože jsem se na ni už tolik nesoustředil, a taky proto, že jsem byl unavený. Začínalo totiž pomalinku svítat. První paprsky se prodíraly zčernalou oblohou a vyháněly tak tmu pryč.

Aniž bych si to nějak uvědomoval, začínal jsem pomalu usínat. Tom mě stále hladil ve vlasech, což mě uspávalo.

„Nejsi unavený?“ zeptal jsem se Toma, když jsem se trochu vzpamatoval a všiml si, že moje květina už vyhasla úplně a společně s ní zmizely i zářivé šlahouny.

„Trochu jo, ale já myslel, že už spíš?“ usmál se a já se na něj podíval.

„Skoro jsem usnul,“ přiznal jsem a uculil se. „Máš to domů kousek?“ zeptal jsem se znovu a pohladil ho po tváři.

„Dá se to tak říct, pár kiláků, to dojdu,“ usmíval se na mě.

„Jestli chceš, můžeš zůstat tady…“ nabídl jsem mu po chvíli a snažil se potlačit knedlík v krku, který se mi tam vytvářel.

„Ne, to je dobré, nebudu rušit. Jen si běž pěkně lehnout a vyspat se. Co děláš zítra?“ zeptal se mě.

Měli jsme nějaké ředitelské volno, už ani nevím proč, ale hlavní bylo, že jsme mohli zůstat doma. To bylo skvělý. A teď, když se mě Tom zeptal, vypadalo to, že chce být asi se mnou.

„Myslím, že nic zajímavého, pročpak?“ podíval jsem se na něj a usmíval se.

„Myslím, že půjdeme s partou něco podniknout, tak bys mohl jít s námi, co?“ pozoroval mě. To jsem se však zarazil, nemyslím, si, že to je dobrý nápad, abych šel s Tomem a jeho partou někam.

„Myslím, že to raději ne. Nechci ti kazit tvou pověst, a navíc většina kluků z tvé party mě asi nemá v lásce,“ pověděl jsem mu upřímně.

„Bille, každému může být úplně jedno, s kým budu a s kým ne, navíc kluci o mně ví, že jsem bisexuál a tolerují to. Takže pusť z hlavy takové nesmysly, jako že mi budeš kazit pověst a přidej se k nám.“

Dalšího dne jsem se teda vydal s nimi. Abych byl upřímný, byl jsem docela nervózní, protože se na mě nedívali moc přívětivě, ale našli se nějací, kteří se se mnou normálně bavili. Zašli jsme společně do čajovny, a poté jsme jenom tak chodili po městě a přemýšleli, co bychom ještě mohli dělat. Líbilo se mi, že se mi Tom věnoval. Držel si mě za pas u sebe, nebo mě líbal na rty. Pořád jsem se před ostatníma tak trochu styděl. Bylo nás dohromady sedm. Byl tam jeden pár a my, kdybych nás teoreticky mohl brát jako pár.

Když jsem byl s Tomem, kluci si na mě nedovolili žádný přiblblý poznámky. Bylo to skutečně jako kouzlo, Tom na ně asi hodně působil, když se chovali normálně.

Celý den byl pohodový a dalo by se říct, že jsem si to i docela užíval. Poznal jsem nové lidi a někdy mě Tom překvapoval, jak se ke mně choval. Tak hezky, mile… nečekal jsem to, měl jsem ho spíš za takového frajírka. Bylo to moc příjemné.

Když jsme se pak odpojili od ostatních a vydali se směrem ke mně domů, drželi jsme se za ruce.

„Tome?“ otázal jsem se a přilákal tak jeho pozornost.

„Copak?“ usmál se na mě a pomalu jsme se procházeli.

„Jak to se mnou myslíš? Mohlo by z toho být něco víc, nebo si jenom tak pohráváš?“ zeptal jsem se a trochu se obával odpovědi. Nikdy jsem tohle s nikým nezažil, bylo to pro mě všechno nové, i když vím, že je to asi ostudné pro kluka mého věku, ještě nikoho nemít.

„Upřímně, Bille, zatím si nejsem stoprocentně jistý, ale rád bych zkusil i něco víc. Víš, když jsem byl s nějakou holkou, tak se akorát vychloubala tím, s kým chodí, a i když byla hezká, byla to mrcha. Takových bylo víc. Takže bych chtěl někoho hezkého, a zároveň hodného, a ty splňuješ obě podmínky. Nemysli si, že o tobě vůbec nevím. Pamatuju si tě z chodeb, když jsme se potkávali, jak sis vykládal s tou svou kamarádkou a smál se.“ Bylo to pro mě další překvapení.

„Oh… a já myslel, že o mně nemáš ani ponětí, že ani nevíš, kdo jsem,“ usmíval jsem se. Lichotilo mi to, že si mě Tom všiml.

„Kdepak, hodně lidí ze školy si nejspíš myslí, že o nich nemám ponětí, ale tak to není, všímám si lidí…“ zastavili jsme se u jedné zastávky, kde jsme se posadili a hned se políbili. Bylo to něžný a sladký polibek.

„Vykouzli ještě něco, nebo co to vlastně děláš, je to strašně zajímavý,“ usmíval se na mě Tom.

„A co kouzelný slovíčko?“ zazubil jsem se na něj a dal mu pusu.

„Prosím,“ vypadlo z něj a strašně roztomile se usmíval, nejraději bych ho spapal.

Vstal jsem tedy a začal vytvářet vítr. Bylo to ideální, jelikož bylo úplně bezvětří. Spadané listí se začalo vznášet nebo kutálet po chodníku. Nechal jsem vítr si pohrávat s mými vlasy a foukl si do dlaně jako kouzelník. Vyletěl mi z ní zářivý motýl, který třepotal křidélky a před Tomem se proměnil v srdce, které se pomalu rozplanulo. Viděl jsem Tomovo nadšení. Byl jako malý kluk, který se obdivně dívá na hračky v hračkářství.

„Jsi rozkošný, když se tak usmíváš,“ neodpustil jsem si a políbil ho na tvářičku.

xXx

Uběhl celý dlouhý měsíc od doby, kdy jsme se s Tomem poprvé potkali, kdy jsme se poprvé políbili. Začali jsme spolu chodit a já byl maximálně šťastný. I Tom byl spokojený a veřejně se ke mně hlásil. Nebál se lidí ve škole ani kohokoliv jiného, že by jej mohli zavrhnout. Obdivoval jsem ho za to, jak by statečný, neměl z lidí a jejich názorů strach. Lidé se s ním však bavili dál. Pořád byl tak oblíbený, pořád se s ním chtěl každý bavit, a já si tak trochu připadal jen jako jeho stín, někdo, kdo se vetřel na lepší místo. Některé holky na mě závistivě koukaly, protože právě ony chtěly být na mém místě, ale bohužel měly smůlu. Já se Toma nehodlám vzdát. I Vanessa byla za nás ráda, pořád mi říkala, jak nám to spolu sluší a jak jsme rozkošní. I Tom si ji oblíbil, vycházeli spolu dobře. Vypadalo to, že žijeme v naprosté idylce, všechno vycházelo tak krásně, až jsem se toho trochu děsil.

Uběhly další dva týdny a venku bylo čím dál chladněji a ráno dost mrzlo. Ovšem mělo to i své výhody. Tom mě vždycky zahřál a láskyplně mi věnoval každý polibek, co jenom mohl. Nemohl jsem ani uvěřil, že jsem našel takového anděla.

Ovšem všechno nemůže vydržet věčně. Bylo jenom otázkou času, kdy se něco pokazí. Ze které strany to přijde, nějaká pohroma. Skutečně přišla.

autor: Tina